Z nároďáku se vrátil úplně jiný syn

S PETREM BÁLINTEM V aktuálním ligovém pelotonu existují dvě dvojice otec-trenér – syn-hráč. Na rozdíl od hradeckého dua Peterků by však Peter Bálint se svým synem Richardem nikdy nemohli fungovat v jednom týmu. Ze zásady, ze zkušenosti, prostě ne. Bálint starší šel dokonce ještě dál – svému potomkovi nechtěl dělat trenérskou autoritu ani jako dítěti. Lhostejný mu ale synův vývoj rozhodně nebyl, jen ho řešil trochu jiným způsobem.

A zatím nemůže být nespokojen. Letos v létě dosud nenápadný teenager Richard zazářil v reprezentačním kempu dospělých, kam si jej nečekaně vytáhl kouč lvů Ronen Ginzburg. Ty dva týdny v Mariánských Lázních a Nymburce znamenaly v životě nyní již brněnského guarda ohromný zlom. I když mu stále bylo sedmnáct, domů se po těch čtrnácti dnech trenérovi Nové huti vrátil docela jiný syn. Až takovou moc zřejmě má i takto krátká příslušnost k šestému mužstvu světa.

Kouči, jak se vám povedlo naprogramovat synovu kariéru, že ještě než získal řidičák, už má za sebou soustředění s reprezentací dospělých i první ligové body?
Tohle nebyl program, tak to prostě vyšlo a zatím mám velkou radost, že to tak vychází. My spolu odmalička nějak fungujeme. Když já trénoval přípravky a děti, Ríša tam už od pěti let pobíhal kolem. Přišlo to ale samo, my ho do ničeho netlačili. On hrál i tenis, plaval, dělal atletiku, ale pak si vybral basket.

Pro Richardovu budoucí kariéru a vlastně i životní osudy bylo zásadní vaše rozhodnutí přestěhovat se ze Slovenska do Česka a už v deseti mu získat i české občanství. Co všechno tehdy hrálo roli?
Když mu byl rok, přestěhovali jsme se do Prostějova, kde jsem získal práci. Zalíbilo se nám tu, basket je tu i na trochu vyšší úrovni než na Slovensku, mně se povedlo tu etablovat a rozhodli jsme se tady zůstat. A pak bylo rozumné, aby synové měli české občanství a mohli sportovat s nějakou vizí, bez ohledu na druh sportu. Požádali jsme tak o české občanství a během dvou let ho dostali.

Richard má nyní jen české, nebo obě?
To je těžko říct (usměje se). Na Slovensku se neví, jestli člověk může mít dvojí občanství, na úřadech nám to tam neřekli. Nemuseli jsme ale nahlašovat, že syn české občanství má. O zrušení slovenského občanství jsme nežádali, ale teď v podstatě nevíme, jestli ho Richard ještě má aktivní, nebo ne. A Česko dvojité občanství povoluje, už asi sedm let. My jsme o české žádali právě v roce, kdy to začalo být možné.

Zároveň jste ale staršímu synovi trochu ztížili cestu do reprezentace. V Česku je možná větší konkurence, ne?
Takhle jsme o tom nepřemýšleli. Já jsem říkal, že pokud má něčeho dosáhnout, je to lepší v Česku, ať v mládežnických reprezentacích, nebo možná mezi dospělými. Pracovali jsme hlavně na tom, aby jeho basketbalový růst byl takový, jaký by měl být, nic jsme se nesnažili uspěchat a nechávali tomu volný průběh.

Na geny měl díky celé vaší sportovní rodině zaděláno slušně. Vaše žena byla špičkovou volejbalistkou, její rodiče reprezentovali v basketbalu, vy jste hrál ligu. Mimochodem - jde už nyní říct, že syn přeskočil vaše kariérní maxima?
Moji kariéru přeskočil už v tomhle věku, stoprocentně. Já jsem nikdy v reprezentaci nebyl. Tři roky jsem hrál nejvyšší slovenskou soutěž, ale už někdy ve 24 letech jsem se rozhodl pro trenérskou dráhu. V té době ještě v profi sportu nebyly takové peníze, abych se tím jako hráč mohl živit, ale věděl jsem, že jako trenér se živit můžu. Přesto jsem až do 33 let hrál druhou ligu.

I Richard zmínil, že jste mu každý den nestál za zády. Byl to od začátku váš plán?
Ano. Snažil jsem se mu pomáhat, ale snad kromě přípravky jsem ho nikdy nevedl jako trenér. Vždy jsem však hledal lidi, kterým jsem věřil, a kteří mu mohli v kariéře pomoct, což bylo klíčové. A já se „motal“ jen někde v povzdálí. Byl jsem přesvědčen o tom, že není úplně vhodné, aby táta trénoval syna a toho jsem se stále držel. Snažil jsem se spíš sem tam pomoct nebo poradit, anebo ještě v Prostějově jsem u Ríšových družstev fungoval někde poblíž, abych mohl sledovat jeho progres.

Byl i tohle důvod, proč ligovou kariéru začíná syn jinde než v Ostravě? Aby to neměl zbytečně těžší a neřešily se otázky protěžování a podobně?
Přesně tak to je. Nechtěl jsem, aby se tohle řešilo, ty rodinné vztahy. V družstvu to nikdy nedělá dobrotu. Ti hráči nebo lidé z okolí to cítí jinak než já, protože pohled ostatních je vždycky jiný. Ale byl tam i ten původní důvod, že jsem syna nikdy nechtěl napřímo trénovat.

Reprezentační kouč Ginzburg prohlásil, že Richard umí věci, co ho nikdo neučil. Takový „přírodňák“ býval vždycky?
Je to tak. Spousta věcí u něj funguje přirozeně. Má talent, o kterém se říká, že je důležitý. Já ale dodávám, že ta píle, pracovitost a to ostatní, co ho mohou rozvinout, jsou ještě důležitější. Nevím, jak se to u něj stalo. Možná je to tím, že míč držel v rukou odmala, nebo má nějaké vlohy, když to říkají i jiní. Zásadnější ale bude, jak se k tomu bude stavět dál, jak bude pracovat a jak bude mít nastavenou hlavu stran toho, kam by se chtěl dostat.

Při tréninku a vlastně už i při zápasech dokáže vystřihnout před trojkou poměrně daleký „step back“, dokonce i do strany. A hlavně se pak i trefit. S jeho útlou postavou se přitom zdá, že to není možné zvládnout.
On byl dlouho malinkej. Ještě v U16, když začínal v nároďáku, ho tam Honza Slowiak ani nechtěl vzít, s vysvětlením, že je malý a útlý a že ještě má svůj čas. Já s tím souhlasil a on se tam nakonec dostal. Byl nucen dělat jiné věci, aby byl schopen se prosadit. Tohle si nějak našel, nebo mu to přišlo přirozené. Nevím, já ho to nikdy neučil. Jistě že se jako všichni ostatní kouká i na různá videa, a tak asi našel tuhle cestu, jak se prosadit.

Jaký z toho máte pocit, že už v sedmnácti může trénovat s jedním z nejlepších týmů světa nebo že zvládá hrát ligu a sázet trojky, jako by se nechumelilo? „Nepředběhl“ se až moc a ustojí to?
Já v to doufám. Je to o jeho hlavě, která je velice důležitá. Jako trenér jistě vím, jak právě hlava u hráčů funguje, co se tam může stát, nebo co se tam může zlomit. Pevně věřím, že to zvládne, ale vím, že je těžké to zvládnout – aby hráč zůstal při zemi, aby dál pracoval a zůstával v tom napětí, co bude dál, a co všechno bude muset udělat. A pak to bude jen o něm, co se stane dál. Jestli bude rozvíjet to, na co má, a tak dále. Jsem rád, že mu to takhle jde, mám obrovskou radost, že se mu daří a budu mu nápomocen a budu ho podporovat, ale zatím to vůbec nepřeceňuju.

Syn působí velmi skromně, odpovědi se z něj musí často lámat, přesto – musel už jste mu někdy trochu „srazit hřebínek“?
Myslím, že ne. On má takovou povahu, je trochu uzavřený, ale spíš navenek. Doma funguje trochu jinak, tam je jiné prostředí. K té skromnosti jsme se ho ale snažili vést, což se dá částečně ovlivnit. Jistě, možná by mohl být o něco výřečnější, ale to přijde s věkem a se zkušenostmi. Už po letním návratu z nároďáku to bylo vidět. Přišel najednou úplně jiný kluk. Na soustředění odjížděl jako dítě a vrátil se jako, řekněme, „postpubertální“ kluk.

Na čem jste to poznal?
Třeba už na té komunikaci. Je prostě jiný, řekl bych dospělejší. To asi přijde u všech, ale u něj to nastalo tady. Dostal se do prostředí, které pro něj bylo dosud nepředstavitelné. Když mi poprvé volal Neno (reprezentační kouč Ginzburg), co s ním zamýšlí, tak Richard zůstal překvapený a zeptal se: „Proč právě já?“ Takový prostě je. Je normální, tohle mu nestoupne do hlavy. Nebo v to tedy doufám.

Zatím ještě asi není zcela vyhraněný. Vy ho vidíte spíš na rozehře, nebo víc na pozici 2?
To ještě nevím, nechám to na trenérech, kteří s ním budou pracovat. Já ho vždy viděl spíš na „jedničce“, ale dnes vidím, že s tou docela dobrou střelbou může alternovat i na „dvojce“. Rád hraje s míčem, umí to, byť zatím v Brně s ním jako mladý ještě tolik nehraje a víc je tam jako střelec. Já mu ale pořád říkám, že pokud se bude soustředit jen na střelu, nebo obecně na jednu činnost, bude vždy jen čtvrtinový hráč. Potřebuje dělat všechno, pracovat a umět s míčm a musí se naučit prosazovat sám. On je ještě mladý a zatím hraje jinak v dorostu a jinak v mužích. Obecně bych ale řekl, že může hrát na obou pozicích.

Vy máte ještě mladšího syna Michala. Schováváte tedy doma ještě nějaký talent?
Ne, neschováváme nikoho. (směje se) I brácha hraje basket, momentálně v Prostějově. Teď mu bude patnáct a trochu alternuje do U17. Je stejný typ jako Ríša. I ten byl vývojově, biologicky, trochu opožděný, což mi kdysi potvrdil i test, který jsem mu nechal udělat. I Míša je ještě hodně útlý a malý a dospěje později. Ještě se tedy tolik neprosazuje. Nevím, jak to bude dál, a nechávám tomu opět volný průběh. Nějaký talent ale asi taky zdědil. Herně ale bude jiný. Ríša je rychlejší, Míša zase vypadá, že bude silovější...