10. 1. 2017

Z PlayStationu jsem dobře věděl, jaké to je

INTERVIEW S "JORDANEM Z PRAHY" MICHALEM VOCETKOU Řečeno s Forrestem Gumpem, kariéra je jako bonboniéra a nikdy nevíš, jaký zápas na tebe čeká. Někdy příšerný, jindy průměrný a jednou, jednou třeba dojde i na takový, jaký zažil Michal Vocetka v pondělí v hlavním vysílacím čase. Dočkal se měsíc před třicátými narozeninami a ukázal tak i mnoha jiným, kteří běžně nejsou považováni za skórery, že v jednom zápase se může stát opravdu cokoli….

Kolínský forward s novou přezdívkou „Jordan z Prahy“ ve druhé čtvrtině duelu v Jindřichově Hradci připomínal Supermana v basketbalovém dresu. Během necelých pěti minut druhé čtvrtiny proměnil 7 střel v řadě i jeden trestný hod a vykouzlil 17 bodů z 18 týmových v tomto hracím období! Sám v něm porazil Lions 17-16 a to je počin, jaký se vidí jednou za… No však víte. Paradoxem pak zůstává, že do čtvrté dimenze Vocetka vstoupil poté, co minul trojku a byl zblokován domácím Brooksem.

Michale, po takovém představení je asi zbytečné se vás ptát, zda za sebou máte nejúžasnější pětiminutovku kariéry…
Musím říct, že to tak bude. Nevím, co všechno se sešlo, protože 26 bodů (trojky 8/5, dvojky 9/5) bylo zároveň mým kariérním maximem v lize (dosud 24). A celá ta čtvrtina byla moje vůbec nejlepší v životě. Ani jako mladý jsem žádný velký skórer nebyl…

Jak jste se během té kariérní čtvrtiny cítil?
Ani jsem to při samotném zápase nevnímal. Kluci už pak jen dokola opakovali, ať si beru balony, když jsem „on fire“ (v laufu). Já ale namítal, ať to na mě necpou zbytečně moc, že takový hráč, co by to na sebe bral i z driblingu, vůbec nejsem. Spíš to vycházelo ze systémů, které se nám předtím nedařily. Proto jsem říkal, ať hrajeme normálně dál a nedávají mi míč pořád. Pocit to byl jistě skvělej, ale velké haló bych z toho nedělal, hlavně jsem rád, že jsem pomohl týmu.

Stejnou námitku jako vy by ale určitě nevznesl ani jeden z vašich amerických spoluhráčů.
Hmm, já jsem to ale řekl, protože jsem to tak cítil. Znám se a vím, že kdybych se tam začal motat do nějakých driblérských věcí, asi bych se v tom utopil a bylo by to špatný. (lehký úsměv)

Stal jste se přece jen - s blížícími se třicátými narozeninami a aktuálním průměrem téměř 10 bodů - i větším skórerem a ne jen tím čekačem za trojkovým obloukem?
Co jsem v Kolíně, říká mi trenér Benáček, ať pořád jen nestojím v rohu a nečekám na střelu jako dřív v USK. A taky abych se víc snažil hrát s balonem na koš. Je to i tím, že občas chybí Bojan Bakič, tak si v hlavě nastavuju, že musím být agresivní na koš i já. A když jsme v Hradci pět minut nedali koš, řekl jsem si, že to zkusím a ono to vyšlo.

Získal jste po prvních střelách ten pocit, že obroučka, jež je jen o kousek větší než průměr míče, má najednou velikost vrat od stodoly?
Ani ne, jen na mě vycházely volné pozice. Sám jsem byl překvapený, že jsem v tom úseku dal úplně všechno, tedy i krátké dvojky, které ani tolik nestřílím. A teď mi tam po nějaké cloně spadly asi čtyři za sebou. I když jsem pak byl hodně sebevědomý, rozhodně jsem to ale necítil tak, že cokoli zvednu, to tam spadne. A nijak jsem z toho neskákal radostí a neprožíval to, což bylo vidět i v televizním rozhovoru. To je ale dané mojí flegmatickou povahou.

Ve druhé čtvrtině jste porazil celý tým soupeře 17-16, ani to vás nenadchlo?
Já si to přečetl až dneska ráno. Včera jsem to ani nevěděl. Je to hezký pocit, ale hlavně jsem rád pomohl týmu. Spíš než za sebe mám radost, že Adam Číž po té půroční pauze zahrál, jak zahrál, a v té koncovce nás podržel. A že jsem já porazil Hradec ve druhé čtvrtce? My jsme ale pak mohli i prohrát a nakonec jsme byli rádi za výhru s odřenýma ušima. Mohl jsem tedy dát 17 bodů za čtvrtinu, ale pokud bychom prohráli, teď bychom se spolu asi nebavili.

Zkazila by vám případná porážka ten dojem z osobního milníku úplně?
Já bych asi se sebou spokojený byl, ale radši bych výhru, aniž bych dal bod.

Když jste byli před vaší explozí přes pět minut úplně na suchu a skore vám ujíždělo, vzal jste za to sám od sebe, anebo jste k tomu byl i vyzván?
Víceméně sám od sebe. Jen o timeoutu, před kterým jsem nedal dvě střely, mi trenér řekl, ať střílím dál. A to byl jediný pokyn. A jak se to rozjelo, už to bylo instinktivní. Z volných pozic jsem to zvedal a postupně si věřil daleko víc.

Která z těch tref byla nejtěžší?
Osobně mě překvapila dvojka po nájezdu a otočce přes Brookse, protože tohle jsem nepoužil snad ještě nikdy. (směje se) A pak stála zato poslední trojka před poločasem, kdy jsem si vyběhl ze zadní lajny na 45 stupňů na levé straně, a to už jsem při odhodu cítil, že jsem v „zóně“ a že to bude jistý koš, ať to vystřelím jakkoli.

Pro vás jako spíš střelce bylo netypické skórování po nájezdu přes tři soupeře se zakočením proti čtyřem rukám obránců, včetně těch Cantyho, který měl v zápase 5 bloků.
O ty jeho bloky jsem se předtím dvakrát rozbil, tak jsem zkusil něco jiného a trochu jsem se snažil obráncům vyhnout. Spíš to ale byla náhoda, že jsem to tam protlačil. Ale nebál jsem se do toho jít. Tak bych dostal další „čepici“, no. Někdo to na sebe stejně vzít musel.

Životní čtvrtinu vám „zkazil“ jen spoluhráč Kerr, který proměnil jednu šestku a vzal vám tak šanci být exkluzivním střelcem týmu v celém hracím období…
To jsem si v zápase ani neuvědomil, že jsem jediným střelcem. Ještě že tu šestku Garret dal, je to přece týmový sport.

Zažil jste už někdy podobnou explozi u někoho jiného?
Asi na USK, když Vojta Hruban dával 38 bodů. A pak Lukáš Kotas, taky ještě za USK, měl jeden zápas dokonce s 41 body. A to nemluvím o NBA, na kterou člověk kouká, a kde se tohle děje skoro ob zápas.

Když jste zmínil soutěž za oceánem, jistý Klay Thompson tam před dvěma lety vysázel za čtvrtinu rekordních 37 bodů. Dá se to teď už o něco líp představit?
To dá, ale je to úplně jiný svět. S tím bych si to nedovolil srovnávat. Thompson nebo Curry jsou nejlepší střelci na světě. Já si ale tuhle porci uměl představit i dřív - když hraju na PlayStationu, tak se mi takové body taky povede dát. (smích) Ale jó, je to dobrý pocit, a když to člověku takhle lepí, je to neskutečný… Zajímavé je, že podobný zápas jsem už jednou v Hradci měl. Tuším první rok v Kolíně jsem tam dával 17 bodů za poločas s jednou minutou střelou, ale za druhou půlku jsem nedal ani bod. Dokonce jsme si z toho s trenérem dělali v poločase srandu, abych se neuspokojil. Takže jsem vůbec rád, že mi tam včera v druhé půlce spadly aspoň ty dvě trojky, protože jinak bych měl na talíři, že jsem se zase uspokojil. (smích)

Ocenil vás včera i soupeř, nebo byli domácí hlavně naštvaní za zkažený večer?
Trenér Forejt mi poblahopřál, i kluci z týmu, které znám. A dokonce mi gratuloval, tuším, i majitel Lions. To bylo příjemné. A samozřejmě spousta kamarádů, co mě ještě sleduje, mi poslala hromadu textovek. Měl jsem přečerpaná data na mobilu, takže když jsem se dneska konečně připojil, začalo mi toho chodit na WhatsApp spousta. Máme třeba společné skupiny na WhatsAppu ještě s klukama, co jsme hráli basket jako malí, a od těch jsem měl vzkazů desítky.

A v kabině jste se spoluhráči vydržel?
To úplně v klidu. Tím, že to skončilo jen o dva body, byli jsme rádi vůbec za výhru. Jen Bojan Bakič na mě v poločase hulákal, že jsem „Jordan z Prahy“.

Už jste zmínil, že vás ve druhé půli zachraňoval i rozehrávač Číž, který prý noc před zápasem prožil kvůli střevním problémům dost krušným způsobem, a navíc do poločasu mu to vůbec nešlo. Jak se dokázal tak zvednout?
Když si na konci první půlky ukopnul míč do autu a stál tam opřený o reklamu, řekl jsem mu, ať to neřeší, protože půl roku nehrál. A aby se zatím nepouštěl do velkých driblérských akcí. On umí dobře dlouhé dvojky, za clonou nebo z odskoku, co dřív předváděl ještě v Ostravě. Tak jsem mu řekl, ať zůstane u toho, on to v druhé půlce začal dělat a padalo mu to. Adam byl ještě na cestě do Hradce úplně zelenej a v autobuse si jen vyndal pytlík s asi deseti rohlíky a celou dobu je chroupal. Bylo to jeho jediné jídlo za poslední den a půl. Takže síly asi neměl, ale zvládl to pak velmi dobře.

Autor: