A já si říkal: Tak tohle je pecka!
S KEENANEM GUMBSEM Po vypadnutí s Nassjo ve čtvrtfinále švédské ligy se už skoro pakoval k návratu do Států. Jenže agent, jejž sdílí se současným spoluhráčem Mattiasem Markussonem, jej přece jen ještě zkusil zdržet. A letmo se zmínil o zájmu jakéhosi klubu z Česka. A pak se „přimluvil” i kamarád z texaského dětství Lamb Autrey.
A to už bylo příliš indicií na to, aby prodloužení sezony aspoň nezvážil. Všeplatný guard Keenan Gumbs zjevně neudělal chybu. Do play-off NBL vletěl v opavském dresu jako velká voda, zaskakuje i za nejvyššího náčelníka a vedle parádního dosavadního průměru 19 bodů stanovil v prvním semifinále i letošní trojkový rekord ligy (10 tref ze 13 pokusů). A když pak kolem něj roztočí kvůli jednomu nezapískanému faulu svůj audiohurikán i fanoušci Slezanů, jen si tak v duchu říká: „Jo, tak tohle je pecka!”
Keenane, byl onen první semifinálový duel se 37 body, kterými jste vyrovnal letošní maximum NBL, kariérní záležitostí?
Na univerzitě už jsem dal i víc bodů a v profi basketu jsem stejných 37 zvládl, tuším, třikrát nebo čtyřikrát, takže jsem to opět vyrovnal. Ale trojky, ty byly jednoznačně kariérní. Nejvíc jsem jich dal dosud asi šest, takže tohle byla „šílenost”. Když ale padaly dovnitř, tak jsem pálil pořád dál. Jasně, pár tref bylo i těžších, přes obranu, ale když chytíš slinu, tak je jedno, jestli to je přes ruce. Jakmile ti jich pár padne, tak potom stačí kousek místa a sypeš to dál.
Deset trojek představuje top výkon sezony celé NBL a je to i sdílený třetí nej nástřel v lize od roku 1999. Co střelec takový den snídá?
(směje se) Dal jsem si jen svoje standardní smoothie s ovocem, banány, arašídovým máslem a proteiny, takže nic extra. Vše ten zápas prostě zafungovalo hodně speciálně. Jedna věc tam ale byla - psal jsem ráno před zápasem tátovi, protože on mi pokaždé v den utkání nějaký vzkaz taky napíše. A odepisoval jsem mu, že jsem konečně našel svůj střelecký cit, že se cítím jistěji a „zastřílený”. Asi to znáš, v neznámé hale, v novém týmu a s jinými míči ti chvíli trvá, než si na to zvykneš a dostaneš balon do ruky. No a večer jsem šel na to a „bylo to tam”.
Mimochodem, s jakým balonem jste hrál švédskou ligu?
Mají tam spaldingy a jsou jistě jiné než molteny, ale takové jsou podmínky a ty si musíš zvyknout. Po tomhle zápase budu mít molteny asi nejradši (směje se).
Věděl jste dopředu, že míříte do týmu „bláznivých trojkařů”?
Jo, to jsem teda věděl. Dopředu jsem zkouknul pár zápasů Opavy, udělal si malý průzkum týmu a taky jsem mluvil s Lambem Autreym, který tu hraje už sedm let. I on mi toho tak o Opavě dost řekl... A i když já dal v prvním semifinále deset trojek, jako tým jsme jich nasázeli 21 z 32 pokusů a dali 120 bodů, což je úplná „šílenost”. Takže kdokoli může mít ten svůj večer a na tréninku je to tak pořád. Kluci jsou fakt dobří.
To je taky výborná věc! Znám ho už od dětství v Texasu. On je o něco starší, ale vyrůstali jsme spolu ob ulici od sebe. Byl jsem u něj doma za dvě minuty. Hrával jsem proti němu v místní tělocvičně a on byl vážně dobrý. Už jako kluk jsem se ho snažil ubránit, ale on byl skoro dospělý chlap a dnes je „cool” vidět, že po tolika letech hrajeme na stejné úrovni.
V Opavě jste zakotvil proto, že jste ještě nechtěl skončit sezonu?
Mně liga ve Švédsku skončila už ve čtvrtfinále a v ten moment jsem byl prakticky na odjezdu domů. Zavolal mi ale agent a optal se, jestli bych si ještě nechtěl zahrát. Odpověděl jsem, že bych už jel do Států, ale když se objeví něco, co bych si neměl nechat ujít, můžu si ten odjezd klidně ještě rozmyslet. Agent mi pak řekl, že prý ví o zájmu Opavy, jen si není jistý, zda přijde i nabídka. V NBL už se ale blížil konec lhůty pro přestupy a během dvou dnů se vše změnilo a já se balil na cestu do Česka. Mimochodem, mám stejného agenta jako Mattias Markusson, takže jsem se ho nejdřív na tým hodně vyptal, stejně jako Lamba. Mluvil jsem i s opavskými trenéry a vyklubala se z toho velmi zajímavá možnost.
Do Opavy jste přišel jako shooting guard, nebo i s pravomocemi na rozehře?
Spíš jako dvojka, ale už ve čtvrtfinále jsem při zranění Jakuba Šiřiny část rozehry převzal i já, protože to zvládám taky. Zase to nebyla tak velká věc. Zaprvé když jsem byl na rozehře, trenér všechno zjednodušil a mně to tak ulehčil. Nechce po mně všechno to, co zvládá Jakub. Navíc jsou to jen několikaminutové úseky, což není problém.
Přesto, přišel jste těsně před play-off, jak se v takové situaci „nazouvaly boty” v týmu, který je tak dlouho spolu, je složený téměř jen z českých hráčů a dokáže hrát prakticky poslepu?
Vlastně ani nevím. Na jedné straně to rozhodně vyžaduje určité schopnosti vstřebat do sebe tak rychle hru týmu, na druhé to zase takový problém nebyl. Mně jde jen o úspěch a vítězství týmu a jsem připraven pro to udělat úplně cokoli, co je třeba. Od střední až doteď jsem si už zkusil každou jednu roli, jakou si můžeš představit. Vím, jaké to je zůstat celý zápas na lavičce, jaké to je naskakovat z druhé vlny, jaké je začínat zápasy a muset dávat nejvíc bodů, klidně dvacet na utkání. Taky jsem ale dával šest bodů na zápas v mistrovském týmu. Vím tak, jak naplnit různé role. A tady v Opavě to vzali za správný konec, dopředu mi poslali playbook (seznam akcí), abych byl se vším obeznámený, já si sám leccos zjistil a na prvním tréninku už jsem byl poměrně připravený. V týmu mě navíc skvěle přijali, nic jako že bych někomu bral minuty. A zatím to funguje. I když seznam systémů je poměrně dlouhý, už jsem všechny ty akce někdy ve svých týmech nebo u soupeřů zažil. Tyhle věci mi jdou nasávat dobře a měl by to tak mít každý hráč.
A platí tohle i o obraně, kde Opava využívá spoustu pastí a změn ze zóny do osobky a podobně?
Obrana jistě byla náročnější. Já třeba ještě nikdy nehrál s takovým obrem za sebou, jako je Matti, a v Rakousku nebo Švédsku jsme pick-and-rolly bránili jinak. I moje návyky a práce na nohách tak byly jiné, stejně jako pravidla pro výpomoci. Třeba s USK jsem měl na starosti Mangase a v jednu chvíli se jejich dlouhý uvolňoval v šestce a já se k němu lehce posunul na výpomoc, protože Matti většinou zůstává zaparkovaný v šestce a jeho hráč byl v tu chvíli na vrcholu oblouku trochu volnější. Jenže tím mým pohybem jsem zmátl kluky za sebou a pak Mangas zůstal volný a byla z toho trojka, s čímž by můj poslední trenér ve Švédsku byl úplně v pohodě, ale kouč Czudek tady jen zakroutil hlavou - „No, sir! Tohle mi tu nedělej!” (směje se) Tyhle detaily prostě musím vychytat z videa a přesně je znát.
Možná už jste se dozvěděl, že váš tým byl roky zvyklý hrát jen s místními hráči. A najednou je letos klíčový pivot ze Švédska a na play-off dorazí americký skórer, jakého v Opavě neměli už spoustu let.
Jo, rozhodně o tom vím. Ne každý je tu zvyklý na hovory v angličtině, což je pro mě nové. Třeba ve Švédsku jsem měl pocit, že to je nejlepší anglicky hovořící země z těch, kde se anglicky mluví. Každý, vážně každý, na koho jsi narazil, včetně starých lidí, anglicky nějak mluvil. Teď jsem v menším městě v Česku a moc lidí tu anglicky nemluví. Pořád je to ale basket a vše, co trenérovi stačí, je vzít si tabulku, nakreslit pár věcí a já to snadno pochopím. A kouč Czudek navíc umí říct, co potřebuje.
A ještě zabrousíme mezi fanoušky, po této stránce jste asi do Opavy nemohl přijít v lepší dobu než právě v play-off...
Fanoušci jsou tu neuvěřitelní. Ve Švédsku jsme měli asi o něco víc diváků, ale objem vkládané energie je tady totálně jinde. Nejlepší tým ve Švédsku, který teď hraje finále, může mít na zápase něco kolem 2800 lidí, ale 1500 tady v Opavě udělá o tolik větší randál. Je to fakt parádní pocit tu být při zápase a mít tuhle podporu. Já při utkáních rád dávám najevo emoce, ale tady ani nemusím, protože fanoušci to udělají za mě. V jednom utkání čtvrtfinále šel Jakub do koše a my měli pocit, že byl tvrdě faulován. Jenže nepískalo se. A vtom se z hlediště spustil tak šílený hvízdot, že mi z toho šla hlava do vrtule, jak hrozně hlasité to bylo. (smích) A já si říkal: „Jo, tak tohle je pecka!”
