Aby si z toho Opava sedla na pr...

Dnes dopoledne byl rád, že vůbec mluví. Po dvou hodinách prokřičených v neděli večer v ostravském „Pioniru”, novém nejhlučnějším stánku tuzemského sportu, ani není divu. Po úžasném postupovém mači čtvrtfinále sice nebyl zlitý vodou od svých svěřenců - a dokonce si neprožil ani největší euforii série -, za vyřazení úřadujících mistrů, což je na míle jeho kariérní úspěch, se nicméně dočkal ultimátní poklony.

A ta nemohla přijít od nikoho jiného než od chlapíka, který „už tam byl” a tohle všechno zažil v první linii. A shodou okolností je i jeho otcem. Zbyněk Choleva byl v téhle senzačně probíhající sérii i důležitým rodinným asistentem, který syna Adama utvrzoval ve správnosti chystané taktiky. A tohle zázemí v osmadvaceti, když jste mladší nebo stejně starý jako čtyři vaši svěřenci, nemá k dispozici každý.

Na lavičce Nové huti ale v horku bitev s šampiony z Opavy už musel mladý kormidelník proti lišáku Petru Czudkovi vše zvládnout bez přítele na telefonu. A vedl si skvěle. K finálovému dorovnání otce, byť ten by měl pořád výrazný množstevní náskok, mu nyní chybí vyhrát jednu sérii. Tu nejtěžší možnou. Více už ale v následující hloubkové zpovědi poví Adam Choleva sám.

Trenére, fandil jste včera bezprostředně po vašem postupovém zápase Pardubicím v Zápase 7 o titul v hokejové extralize?
Ne, fandil jsem Třinci. Myslím, že všichni tady. Po tom našem návalu emocí už to ale nebylo takové jako během té finálové série. Sledovali jsme to na půl oka a víc se zajímali o to, co máme na stole my.

Otázka mířila spíš na marketingové a mediální pole. Zrovna když se NH po 11 letech podaří postup do semifinále, způsobíte prvotřídní senzaci pod koši a vy sám zažíváte kariérní sukces, musí ten samý večer krajští kolegové z Třince vyhrát popáté v řadě titul, navíc po třetí sedmizápasové sérii v jednom play-off...
My jsme byli tak soustředění na sebe, že mě ani nenapadlo, že by tohle mohlo nějak kolidovat v tom zájmu. Chtěli jsme prostě ten postup urvat, a jestli se o nás bude psát, nebo ne, to nás v ten moment vůbec nezajímalo.

A když ten postup přišel, jakou jste po šestém duelu a dovršení top senzace NBL prožil s týmem euforii?
Vezmu to ze své strany. U mě nastala obrovská euforie po vítězném zápase v Opavě na 1-1. Před sérií jsem klukům věřil a myslím, že i oni věřili, že něco můžeme uhrát a v tom druhém zápase se to zlomilo, dveře se pootevřely a my zjistili, že to může jít, může se to stát. A když jsme získali i další tři výhry, tak se to potvrdilo. I včera to bylo krásné, ukončilo se to doma, před plným Tatranem, kdy jsem takovou atmosféru za dvacet let, co to sleduju, na lize nezažil. Bylo to dané i kouzlem Tatranu a fanoušky Opavy, kterých dorazilo neuvěřitelně moc. Místy i přehlušovali ty naše, protože za ty roky to umí, ale našim musím dát samozřejmě kredit za to, jak to zvládli. A to je taky obrovský posun.

Z pohledu decibelů na metr krychlový by asi musel padnout ligový rekord.
Opravdu nebylo slyšet vlastního slova. V timeoutech bylo něco tak vyčerpávajícího předat tu informaci, byť na třicet centimetrů. (směje se) Dnes vůbec nemůžu mluvit a doufám, že do série s Nymburkem se mi trochu vrátí hlas. Na druhou stranu to byla nádhera.  

Byl jste v šatně jako kouč postupu zlit vodou?
Ne, nebyl. (usmívá se) Já byl zlitý už po první čtvrtině, tohle nebylo potřeba.

Jaké vlastně panovalo v napěchované hale klima?
Z toho jsme měli trochu strach, zvlášť když jsme ten poslední zápas měli v plánu hrát v užší rotaci. Nebylo to ale tak hrozné. Když si vzpomenu na první zápas sezony loni v září, tak tehdy to byl masakr, bylo opravdu vedro. Včera ten vítr zvenku profoukl i prostředí v hale, i když ani tak to nebylo nic  příjemného.

Bylo poměrně zajímavé, jaké kvantum opavských fanoušků se objevilo ve vaší hale. A zaujalo i to, že byli lokalizováni za košem, takže při kritických šestkách Maddena v koncovce jako podporovatelé hostů mohli rušit vašeho lídra máváním vším možným. Byl to znak vaší velkorysosti, nebo to nějak vyplynulo z přeplnění haly?
My na to naráželi už před sérií. Věděli jsme, že se něco podobného bude dít, ale Tatran je v tomhle tak specifický, že vesměs bohužel nejde uhlídat, kdo si kam sedne. I opavští fanoušci to přečetli a sedli si i diagonálně na druhou stranu od hlavního kotle s tifosi za opavskou střídačkou. Seděli tak naproti naší lavičce. Už když jsem vlezl do haly dvě hodiny před zápasem, tak už tam to bylo nahuštěné, jako kdyby byl v běhu nějaký vypjatý zápas základní části. A hodinu a půl před začátkem už moc volných míst nezbývalo. Tam jsem si říkal - sakra, sakra, tady se něco bude dít. A taky že dělo. My z toho rozložení fanoušků v hledišti nebyli úplně šťastní, ale nejde to ohlídat. Já tu ovšem od toho nejsem, měl jsem jiné starosti.  
 
Vy jste jako tým jistě věřili, že s Opavou něco uhrát můžete, nicméně z pohledu celé sezony už se bude taková ligová senzace složitě trumfovat. Nebo byste něco našel?
Dovézt sem „placku” (medaili). To je jednoduché. Musíme mít správně nastavenou hlavu a bojovat, ale taky do toho jít s pokorou, protože kvalita Nymburka je ještě o stupínek výš než u Opavy. Tu údernou sílu mají rozloženou na více hráčů než Opava, která leží vesměs na Šiřinovi s Kouřilem jako na dvou hlavních kreativních hráčích. Musíme tak vymyslet, jak se tomu postavíme, ale momentálně naše obrana hraje tak dobře a sebevědomě, že si to dokážeme přenést i do útoku, takže stát se může všechno.

Našel byste nějaké přirovnání z ranku evropského basketbalu, které by dorovnalo váš český příklad, kdy tým z devátého místa, který byl rád, že se na poslední chvíli probil do předkola play-off, vyřadí obhájce trofeje a zároveň druhý tým po nadstavbě?
Myslím, že náš tým nebyl na A2, nebo na to si jít jen užít, že postoupil do play-off. Sezoně udal tón start 1-10, chyběl zraněný Michal Svoboda, udály se změny, přišel Rhodes, Madden, bohužel odešel Jeter, pak přibyl ještě Stevens. Pak si to sedlo, ten tým sezonu dohrával v jiném složení i nastavení a byl kvalitní herně i sebevědomím. Nešli jsme tak do play-off tak, že jsme nějaký tým z chvostu, minula nás baráž, super, tak si pojďme užít čtyři zápasy s Opavou a jdeme domů. My byli nastavení, že to urveme, věděli jsme o své kvalitě a to se projevilo.

Mimochodem, víte, jak dlouhou postupovou noc měl váš tým?
Vím, protože jsem ji trávil s ním. Nebyla zase tak dlouhá a bylo to celkem v poklidu.

Držet si trenérský odstup tedy při takovém milníku není nic pro vás?
Musím říct, že v takových situacích úplně ne. I proto, že s kluky jako Dominik Heinzl, Štěpán Svoboda nebo Matěj Snopek jsem ještě hrál, pamatují si mě jako hráče a já jsem pořád mladý. Není možná na škodu to držet s nimi a ukázat pravou tvář, než si udržovat nějakou falešnou autoritu. Spolu vítězíme, spolu prohráváme, spolu oslavujeme (směje se).

Když člověk čte v poslední době články o úpadku někdejší slávy Stodolní ulice, kde slaví tým NH nyní?
Už to tam docela opadlo, ale jsou tady některé restaurace a včera pan majitel jedné plzeňské otevřel jen pro nás, připravil nám pohoštění a užíval si to s námi, takže i jemu patří dík. Byl tam celý tým i s vedením.

Odkud vám až napršely gratulace a která byla ta nej?
Ještě jsem se tím vším neprokousal, bylo jich hodně. Ta nejvíc potěšující ale byla při obejmutí od rodičů. (usmívá se)

Nakolik jste celou sérii po taktické stránce konzultoval právě s tátou Zbyňkem, který „nějakou tu sérii” NBL dokázal vyhrát. Bral jste od něj různé tipy, nebo se vám do toho extra „nemontoval”?
Konzultoval jsem to s ním pořád. Nejcennější bylo to, že věřil tomu, co jsme začali hrát, a tlačil mě k tomu, abysme to udrželi, než že bysme zkoušeli nějaké nové věci. Říkal, že ti kluci musí mít čistou hlavu, vědět, co se děje na hřišti, a urvat to tou bojovností. My jsme toho celou sérii moc neměnili, tedy kromě některých detailů, a šli jsme s tím, co nás do čtvrtfinále dostalo, což byla nátlaková obrana, aby si z toho Opava sedla na prdel a nemohla se ani podívat na koš.

Na tátu vám už teď chybí hlavně to ligové finále, i když on jich má v životopise pěknou řádku...
No, musíme hlavně s pokorou a rozumem. Nemusí to být hned, a když se to letos nepovede, tak v tom pokračovat dál. A kdyby se to povedlo, byla by to senzace.

Bratři Svobodové, tedy Štěpán z vašeho týmu a Matěj z Děčína, se shodli, že pokud jste proti někomu měli mít v play-off šanci, byla to právě Opava. Podepíšete?
Souhlasím v plném rozsahu. Pokud jsme někoho měli chtít, na koho jsme si věřili, tak to byla Opava. A i kdyby to nevyšlo po sportovní stránce, tak po stránce atmosféry a tím, že si to užijeme se vším všudy, s plnými halami, jsme tuhle sérii chtěli.

Obranu jste v této sérii měli asi nejlepší v sezoně, ohromně aktivní, skvělou v krytí jeden na jednoho. Co bylo jejím základem a v čem se ještě zlepšila proti dlouhodobé části?
My tu měli ty typy, které chtějí bránit a jsou schopní bránit fyzicky a jeden na jednoho. A pod tíhou momentu jsme si taky uvědomili, že nemusíme hloupě riskovat, což nás v sezoně docela trápilo, že jsme chodili zbytečně do výpichů nebo nepoužívali nestřelecké fauly anebo doufali čistě jen ve svou atletičnost, že to nějak uhrajeme. Na to ale hrát a spoléhat nejde. To byl rozdíl mezi Ostravou před a v play-off. Každý si sedl na prdel a řekl si - ne, ten kluk mě neobjede. A potom se dá dobře týmové bránit, když ten útočící tým nepřejde nikde jeden na jednoho a nedostaneme se do rotací. Už v průběhu sezony jsme ale uměli i dobře rotovat a komunikovat, což tedy teď v té atmosféře Tatranu nebylo moc snadné. Takže ta individuální zodpovědnost a to odježdění obrany na nohách bylo důležité.    

U Opavy kromě guardů Šiřiny, Kouřila a Farského a pivota Puršla není moc hráčů, kteří by se prosazovali jeden na jednoho. Když jste tohle vyřešili, bylo pak hlavní nenechat soupeři moc otevřených trojek?
My věděli, že kluci z Opavy už jsou trochu starší, Martin Gniadek, Filip Zbránek to třeba ještě loni dokázali napíchnout a najít někoho extra přihrávkou, ale teď jsme věděli, že pokud nás na trojce neobjedou Šiřina s Kouřilem a nedají příhru ven, tak většinou budou Opavané pálit, nebo si dají jeden extra pas, ale už pravděpodobně nepůjdou do dalšího vniku. Tu střelbu a ten extra pas jsme si snažili pohlídat, na druhé straně z toho pak pramenily útočné doskoky soupeře, kdy my jsme běželi na tu střelu a mnohdy jsme propadli, zbytečně vyskočili na střelu a Opava šla za balonem. Prvotní nicméně bylo odříznout Kouřila s Šiřinou, protože pak už tam byl na hru s balonem jen Farský, a ostatní už jen roztahují hru a střílí.

A v ofenzivě jste ještě víc šli do stylu „run and gun”, tedy s bleskovým zakončováním co nejdřív po přechodu půlky a s tlačením se do koše?
Je to tak. Tohle šlo od druhého zápasu, kde jsme to v sérii předvedli nejlíp. Jestli něco umí Rashad Madden, je to navázat kontakt a říct si o faul, zrychlit, porazit svého obránce, a když mu to nejde, nebo se nepíská faul, tak to případně vyhodit. Tím jsme chtěli chodit pro fauly a tam byla cestička dostat Opavu brzo právě do faulů, protože ta obrana není tak pevná a jsou spíš zkušení do rotací nebo v zóně. Na nohách už to není takové, my měli i výhodu, že jsou vyšší a Majerčák, Madden nebo Michal Svoboda měli snazší hru do koše. Chtěli jsme tak ve čtvrtinách brzy získávat fauly, aby se nám žilo líp a Opava nemohla bránit tak agresivně, a to i na doskoku, když hned po obranném doskoku soupeře chtějí zdvojovat a „ořezávat” ty hráče s míčem. Chtěli jsme, aby tam povolili pod hrozbou pátého faulu, což se povedlo i v šestém zápase, až na čtvrtou čtvrtinu, v níž jsme byli celou dobu v pěti faulech, a Opava měla jediný a až pár minut do konce udělala další, které si vymodlil Rashad.

Dá se říct, že pokud byste hráli podobně jako v této sérii i v dlouhodobé části, že byste se skupině A2 museli vyhnout?
Všechno zlé je k něčemu dobré. My se z celého ročníku hrozně poučili, pokud jde o koncovky. Naše sezona nebyla vůbec špatná herně, dostali jsme jen jednou nebo dvakrát pořádně přes prsty, ale vesměs všechny naše zápasy šly do koncovek. Když jsme to včera počítali, šestkrát nebo sedmkrát jsme šli do poslední minuty plus dva, nebo minus jeden bod a všechno jsme to prohráli. A už před čtvrtfinále jsme se shodli, že taková smůla na koncovky už se musí otočit. A přišla trojka Michala Svobody ve čtvrtém zápase na prodloužení a nakonec i výhra a vlastně všechna čtyři vítězství jsme uhráli v koncovkách. Z těch porážek v sezoně jsme se tak poučili.

Byl hlavním klíčem ke zlomu sezony příchod guarda Maddena?
Rashad byl zásadní tím, že donesl zkušenosti, tah na koš, hrozně ulevil na rozehře Mateji Majerčákovi jako hlavnímu motoru útoku. A stejně zásadní byl návrat Michala Svobody, na kterého jsme čekali. Po takovém zranění bylo těžké se vrátit v takové formě, on to ale zvládl, což bylo důležité. Podpisy pivota Stevense a forwarda Škrance nám zase otevřely jiná dvířka, najednou jsme měli ohromného střelce z pozice 4 a zároveň velice rozumného hráče, Stevens je zase neuvěřitelný bojovník a atlet, který neuhne v žádném souboji a dokáže zblokovat a zasmečovat jakýkoli balon. To nám dalo zase něco jiného než s pivotem Jeterem.

Když Jakub Šiřina loni po čtvrtfinále s Brnem prohlásil, že cizinecké legii Brna nezáleželo na tom, o co tým hraje, a řešila jen svá čísla, vy byste teď asi stejná slova o svých zahraničářích nepoužil.
Zahraniční hráči nejsou všichni stejní. Je rozdíl, když tu někdo jako Madden nebo Rhodes obnovuje kariéru. Madden nehrál vesměs dva roky, Rhodes skoro rok, jsou to kluci, co mají doma rodinu, vědí, že ji budou muset i dál živit. A jiné to je, když si ti hráči přijdou dohrát sezonu za trochu lepších finančních podmínek, byť tam jistě visely i finálové ambice a tak dále. U nás se to sešlo, že lidsky i tím vnitřním motorem pořád chtějí a sedli si dobře i v šatně, za což jsme nesmírně rádi.

Zdravotně vynuceným odchodem Jetera jste na druhý pokus v Ostravě udělal skutečného hráče z power forwarda Heinzla. Ukázalo se tedy, že to jde?
My bysme sem Dominika netahali, kdybysme nevěřili, že to jde. Už když odsud odcházel, tak jsme byli ústně dohodnuti, že pokud ta možnost bude, na spolupráci bysme navázali. Já tvrdím, že to je hlavně o něm. On má všechny nástroje být úspěšným basketbalistou v NBL. Jde o to, jak má v daný moment nastavenou hlavu a momentálně ji má nastavenou perfektně. Pokud tak bude pokračovat, tak je Dominik výborný pivot. Vše je to o hlavně a přístupu, a to se u něj letos všechno sešlo. Jsme rádi a doufám, že on taky.

Že právě Heinzl s Williamsem s menší dopomocí nového pivota Stevense budou stačit na podkošovou sílu Opavy s Puršlem, Mokráněm, Pecháčkem a Gniadkem, to byla pro vás jak velká věc celé série?
Tam jsme se trochu obávali, což se ukazovalo v celé sérii, že jsme trochu menší než Opava, počínaje Dominikem, který je menší než Pecháček a Puršl, Williams je menší než Gniadek a pak jsme byli menší od pozice 3 dolů. Jediný, kdo se vymykal, byl Jarrid Rhodes, se kterým jsme do toho šli s tím, že musí zastoupit všechny tyto hráče a bude muset za ně bránit a doskakovat, což se sešlo. Jarrid tu sérii odehrál famózně, chytil se i v útoku, kde je výborný, ale musí si na to věřit. Měli jsme obavy, že Opava nás pod košem přejede, ale Dominik je na druhé straně tvrdý a chce bránit, stejně i Williams, se kterým nejde pohnout, takže když jsme chtěli zastavit Puršla, šel tam on, protože jsme věděli, že ani Puršl s ním nepohne. Stevens je tvrdý a do toho vyskočí a rozdal i pár „čepic” (bloků), stejně tak David Škranc, který si z druhé vlny díky famóznímu načasování a rozpětí paží dokáže počkat na blok. Už od prvního zápasu jsme Opavě ukázali, že to nebude mít vůbec jednoduché a bude muset spoléhat na svou trojkovou palbu, kterou jsme se jí snažili znepříjemnit.

Klíčový šestý duel se rozhodl až v koncovce, ale k té by vůbec nemuselo dojít bez vašeho drtivého nástupu. Vsadili jste na něj hodně?
To vyplynulo ze hry. Tam si to sedlo, trefovali jsme se z dálky, hráli jsme rychle do koše, což jsme museli, udělali jsme si náskok, Opava trochu znervózněla a musela tam pak držet Šiřinu celý zápas. Kdyby mi tohle někdo řekl před zápasem, budu za takový průběh určitě šťastný.

Jak unikátní bylo, že vy jste v šestém duelu prakticky všechny body dali základní pětkou, naopak soupeř i díky přesunu Šiřiny mezi náhradníky svou lavičkou?
To bylo dané naší rotací, my hráli v sedmi plus Snopek se Stevensem měli kolem sedmi minut. Snažili jsme se přesto, aby tam nikdo nebyl delší úsek než čtyři minuty, byť ta pauza byla jen minutu nebo minutu a půl. A v poločase nebo po třetí čtvrtině nás hrozně drželo, že jsme měli čtyři borce na plus deseti bodech, a Opava měla jediného. Byť jsme hráli v užší rotaci, tak každý byl schopný dát nebo ohrozit koš, což pak ztěžovalo tu obranu Opavě. Naopak u nás to bylo v obraně čistě o tom, jestli dokážeme zastavit Šiřinu, nebo ne, a jak moc mu to otrávíme, aby pak musel dávat ten pas ostatním.

Teď máte dvě rány na medaili, jednu těžší než druhou. První přijde proti Nymburku, vsadíte vše hlavně na domácí zápasy?
Ne, na to se nesmí hrát. Musíme hrát tak, že chceme vyhrát už v prvním zápase. A pak v tom následujícím. Je to už semifinále, které tu jedenáct let nebylo, a my k tomu musíme přistoupit se vší vážností. I Nymburk bude mnohem nažhavenější než kdy dřív a je ve stejné situaci, v jaké jsme chytli Opavu, kdy oni musí, a my chceme. A to bude sérii udávat tón. Pokud budeme vyrovnaným soupeřem, bude to víc svazovat ruce jim než nám, protože se hraje jinak, když jeden tým musí, a druhý to opravdu hrozně chce. A s tím do toho musíme jít.