Bez masa objevil sportovní věčnost. Potká v lize i syna?
S PETREM BENDOU Když mu bylo o pět roků méně, zeptal se ho klubový doktor, do kdy jej má udržet v provozu pro potřeby vrcholového sportu. Odpověď zněla jasně - „Dej mi ještě pět”. Nedávno se lékař optal stejnou otázkou. A uslyšel znovu tutéž repliku.
Ta v sobě skrývá i jeden zajímavý potenciál. Pokud by totiž tento zdánlivý veterán skutečně vytrval na prknech NBL až do svých pětačtyřiceti, mohl by se dočkat i jednoho unikátního zážitku, který si i přes svou sportovní nesmrtelnost nemůže dopřát ani stále aktivní padesátník Jaromír Jágr. Měl by šanci potkat se pod ligovými bezednými koši i se svým starším synem Matyášem. Synem dvou skvělých vrcholových sportovců z oboru míčových her, který by měl mít k následování svých rodičů všechny předpoklady. „Byl bych pyšný, kdyby k tomu jednou došlo,” přiznává čerstvý čtyřicátník a „kronikář” nymburského klubu Petr Benda, který před dvěma lety objevil šém ke sportovní věčnosti. I o něm bude detailně hovořit v následující zpovědi.
Petře, začněme od podlahy - jak se chystá na profi zápasy se čtyřmi křížky?
Ty vo..., ještě že to nebyla oblíbená otázka: „Jak se ve čtyřiceti cítíš?” (směje se) Tohle je aspoň trochu jiné. No, když to srovnám s dobou před pár lety, tak se víc soustředím na ten zápasový den. Dospěl jsem do fáze, kdy se na něj koncentruju víc než třeba ve třiceti. Našel jsem si zápasový režim, který posledních asi sedm osm let jedu pořád stejně. Jinak je vše stejné jako třeba v pětatřiceti.
Jste znám jako člověk doslova posedlý všemožnými rituály. Roste tato posedlost s věkem a býváte v případě vyrušení už i nerudný?
Je pravda, že ten zápasový den mám nějak poskládaný, aby vypadal ideálně. Jsou tam nějaké rituály, ale s věkem naopak od těch různých „kravin” ustupuju. (smích) Měl jsem jich dřív daleko víc a dokázala mě pak rozhodit jakákoli blbost, když mi to nevyšlo. Poslední rok dva už to ale tolik neřeším a nechal jsem si jen ty nejdůležitější rituály, vlastně jsou už jen dva. Bývalo jich mnohem víc, takže v téhle oblasti věkem moudřím.
Zkusme něco, čeho jste se zbavil, třeba první oblékanou ponožku...
Tyhle oblíkací rituály jsem nikdy neměl. Spíš to byly moje osobní motivační věci, které jsem si pro sebe opakoval, třeba jak by průběh utkání měl ideálně vypadat. Od toho jsem už ale upustil. Většina toho vynechaného byla tahle osobní motivační hesla. A osekal jsem to opravdu hodně, protože už mi to začalo „lízt na palici”. Jinak ale mám pořád rád, když chodím ze šatny na hřiště jako poslední. Pak tam máme s kluky nějakou interní promluvu, což jsem si taky nechal. Je to i týmová věc a trochu i rituál pro všechny kluky.
Udržujete stále týmový rituál, kdy jste při předzápasovém tréninku spoluhráči remplován a oboucháván, abyste se správně nažhavil?
Ne, to už jsem zrušil, protože oni nebyli schopní pochopit jednu věc. Původně to začalo docela v pohodě, že do sebe budeme trochu narážet s Lukášem Palyzou, aby si tělo před zápasem zvyklo na ten větší kontakt, jenže pak se na to nabalilo víc lidí, Martin Kříž, dřív i „Peca” Šafarčík a bylo nás tam asi pět. Už to začínalo být i nebezpečné, šlo až o zranění a hlavně to ztrácelo smysl toho původního cvičení, což kluci nedokázali pochopit. Tak jsem to musel zrušit. A i když to nesli nelibě, po dlouhé době projevili respekt ke staršímu. (říká se smíchem)
Platí stále pokuta uvnitř týmu, pokud o vás někdo prohlásí, že jste starý?
Ne, to už neplatí. Vzniklo to ještě za kapitánování Pavla Pumprly, kdy Martin Kříž hodně často používal slovo „děda”, a Pavel měl podle mě strach, že to začne říkal i o něm. (smích) Zrušilo se to, tuším, při novém pokutovníku. Mně to ale nevadilo, já si dřív jen hlídal, protože to vždycky zacinkalo do pokladny.
Opticky i pohybově vypadáte posledních zhruba deset let stále stejně, jak se ale Petr Benda cítí uvnitř?
Díky, nicméně při pohledu zblízka už jeden dva šedivé vlasy zahlédnu. (smích) Jinak uvnitř se psychicky i fyzicky cítím daleko líp než před sedmi osmi roky. Vážně. Cítím se energičtěji, svěžeji, na čemž má jistě svůj díl fakt, že už nehrajeme třeba VTB ligu, kdy pak byly celkem tři zápasy týdně, a tak to šlo pořád dokola čtyři pět měsíců v kuse. Teď je ten režim přece jen volnější. Poslední roky se tak vážně cítím líp.
Souvisí s tím i nějaký speciální stravovací režim po vzoru Novaka Djokoviče či jiných sportovních hvězd?
Jasný! (smích) Vy jste o tom slyšel. Ne? Aha. Tak, je pravda, že někdy před dvěma a půl lety jsem úplně přestal jíst maso. Už tak čtyři roky zpátky jsem ho jedl jen dvakrát, maximálně třikrát do týdne. Pak jsem ho vypustil úplně a od té doby se cítím lépe a lépe (důrazně). Mám víc energie a ta změna mi k tomu pomohla.
A po stránce různých bolestí také nic nepřibývá?
Myslím, že nejsem nejčastějším klientem na lehátku našeho fyzioterapeuta. Jistě, občas něco natažené mám, ale nejsem u něj každý den.
V lize asi těch 19 minut na zápas při vaší výdrži dáváte slušně, ale co zápřahy v Lize mistrů, jak tam je čtyřicítka znát?
Ve srovnání se situací před pár lety ani tedy nevidím rozdíl. Fyzicky se dál cítím výborně. Pokud jde o sílu, tak nebudu lhát, už není taková jako před deseti lety, kdy jsem měl kolem metráku a hrál jsem často i na „pětce”. Na druhé straně bezmasou stravou jsem v posledních letech dvě kila zhubnul, na nějakých 95, a to v dnešním basketu, který je jiný než před těmi deseti lety, vůbec není na škodu. Navíc ještě při tom systému, který hrajeme my, kdy je velký důraz na vysoké tempo a přechod do protiútoku, a kdy jsem i na pozici 4. Ta váha mi tak vyhovuje určitě víc.
Mimochodem, kdy jste v kariéře vážil nejvíc?
Tuším 102 v nějakých 33 letech. Pamatuju si, že tehdy mi po jedné sezoně nás „kondičák” řekl, že musím zesílit. Já mu na to řekl, že to nabuším a uvidím, co to se mnou udělá. A po létě jsem se vrátil, měl jsem docela široká ramena, jenže „kondičák” hned začal - „Tak takhle ne, ty nebudeš moct střílet”. A během měsíce a půl jsem musel zhubnout na 97, protože mě začala bolet kolena a opravdu jsem na začátku přípravy trpěl. Navíc jsem byl pomalý a těch pět kilo dělalo velký rozdíl.
Asi tuším, kdo za poslední rok motivoval ke shození pěti kil podkošového kolegu Luboše Kováře...
(hlasitý smích) Jako že já? Ne, to ne. Luboš má jinou tělesnou konstituci, ale je fakt, že mu to prospívá. On bude většinou hráč na pozici čtyři, která je dnes hlavně o atletičnosti a běhání. A on se teď určitě cítí líp.
Vám „muší” váha zřejmě pomáhá i ke stále dobrému výskoku, když jste během All-Star Game zasmečoval jako by nic.
Tak, já se výskok stále snažím udržovat na slušné úrovni. Není to nějaký super výskok, ale i na tréninku se pokouším občas zasmečovat a stále jsem toho schopen. Basket nicméně není o smečích.
Jak bez masa nahrazujete třeba železo a další potřebné složky?
Při tomhle je nejtěžší nahradit bílkoviny, které maso obsahuje. Nicméně tím, že stále jím vajíčka, mléčné výrobky a další, tak určité bílkoviny do sebe dostávám, navíc ty rostlinné jsou na podobné úrovni, byť to není úplně stejná kvalita jako ty živočišné. Ze začátku bylo těžké najít si způsob, jak všechny ty živiny doplnit a musel jsem si dávat daleko větší pozor na to, co jím. Postupně jsem si ale režim našel a využívám skoro všechnu rostlinnou stravu.
Z vaší ledničky by se mnozí asi moc nenajedli.
(smích) To říká každý, ale jen do doby, než to ochutná.
Kdo vás na tuhle cestu přivedl?
Já sám. Cítil jsem, že potřebuju nějakou změnu, i ve stravování. Viděl jsem pár dokumentů, začal jsem se o to víc zajímat a i po přečtení různých odborných článků o tom, že to je v pohodě aplikovatelné i u sportovců, neříkám úplné vegetariánství, ale bezmasá strava ano, jsem se rozhodl maso vypustit úplně. Taky ale chápu, že tohle nemusí vyhovovat každému.
Co vtipného jste k jubileu dostal od spoluhráčů?
(směje se) Vtipnou jsem dostal oslavu, při které hrál hlavní roli Martin Kříž. S ostatními kluky pro mě v Poděbradech, v jednom bistru u řeky, připravil párty a pozvali tam tým a moje nejbližší. Já o tom neměl nejmenší tušení, protože na mě ušili boudu. Měl jsem mít nějakou schůzku s kondičním specialistou Michalem Miřejovským, se kterým co dva měsíce konzultujeme různé věci, a nějak mě při tom zatáhli do toho bistra. A tam na mě spustili narozeninovou písničku, kdy jsem si říkal, co to znamená, že je tam tolik lidí, než mi došlo, že to je kvůli mně. (smích) Bylo to vtipné, mě jen trochu naštvalo, že jsem to nebyl schopný odhalit dřív (směje se). Museli se o tom bavit v šatně, věděla to i rodina a třeba nechápu, jak mi to mohl neprozradit můj syn, který mi jinak řekne úplně všechno. Na druhou stranu jim za to patří dík, protože to pro mě bylo velké překvapení.
V klubu se o tom většinou bavíme až po sezoně.
Budete připraven případně pokračovat v lize i jinde?
Zatím si jiný klub nedokážu představit, ale pokud bychom nenašli společnou řeč, což se může stát, tak bych - vzhledem k touze pokračovat na vrcholové úrovni - tu motivaci hrát i jinde měl.
Řešit budete jen nejbližší sezonu, nebo jste si stanovil nějaký vzdálenější horizont?
Horizont mám a říkám to takhle - v pětatřiceti se mě klubový doktor zeptal, do kdy mě má udržet provozuschopného. Já na to, že tak do čtyřiceti. A on prý, že to je v pohodě. Před půl rokem si na to vzpomněl a říká - „Ty, víš, jak jsme se „tuhle” bavili? Jak to vidíš teď?” A já - „Tak dej pětačtyřicet”. A on - „Myslím, že to není neproveditelný”. Takže to mám povolené i od klubového lékaře na dalších pět let. (směje se)
Na konci března jste vzal oba syny, 14letého Matyáše a 11letého Tobiáše, na ligovou All-Star Game, kde jste sám vystupoval v aktivní roli. Oba jsou prý velmi nadaní, jak to tedy vidíte s možností, že by vás zejména ten starší ještě stihl v NBL?
Na to All-Star chtěli proto, že mají basket rádi a pomalu mu začínají propadat. Baví je to a už ten sport nahlížejí i z jiné stránky, než že se jdou jen proběhnout s dalšími děcky. A ta možnost se potkat? Nikdy to není bez šance. Já jim pořád říkám, že je mi jedno, jestli budou hrát basket, volejbal, nebo budou dělat něco jiného, hlavně ať sportují. Úroveň ale není rozhodující. V poslední době už u nich ten zápal vidím, což je pro ně jedině plus, a já jim můžu dát ten příklad, který považuju za správný.
Potenciál na to setkání tam už vidíte také?
Tak brzy to ještě nejde říct. Obecně je ale u každého dítěte. Já teď můžu říct asi to, že jsou šikovní, že ten sport mají v krvi, když je vidím na tréninku nebo v zápase, ale je ještě moc brzo na to říct, jestli u toho zůstanou a budou na takové úrovni, aby mohli hrát profesionálně.
Abychom je motivovali - přál byste si to setkání?
Uff, to nevím. A když, tak by bylo lepší hrát proti sobě. Pokud by k tomu ale došlo, tak bych byl pyšnej.
Poslední dvě otázky už jsou velmi vážné - jak pohárové FINAL 4 zamíchalo kartami před play-off NBL?
Není příjemné prohrát ve finále poháru, který byl naším předsezonním cílem. Za posledních 16 let jsme v poháru neprohráli, pamatuju si, že jsme tomu byli jen občas blízko. Já ale věřím v sílu našeho týmu a v to, že je těžké nás porážet pravidelněji, a navíc ještě v play-off, kdy se hraje na určitý počet vítězství. Stále vidím tu sílu týmu, kdy se dokážeme z té porážky poučit a nedopustit znovu to selhání, k němuž došlo ve druhé čtvrtině pohárového finále.
Je Opava, váš pohárový a letos i jediný ligový přemožitel, tou jedinou aktuální hrozbou, nebo už je jí i čerstvě posílené Brno?
Chovám respekt ke každému soupeři. Řadě týmů za námi, a to i Brnu, pomáhá, že v sezoně hrály nějaký evropský pohár, měli tu konfrontaci se zahraničními a leckdy i silnějšími týmy. Opava se poháry poslední roky snaží hrát a je na ní navíc vidět, že je dlouho spolu, hráči jsou starší a zkušenější a hned tak se z něčeho nesesypou. Nějaký posun tam tedy je, a nejen u Opavy, a ty týmy jsou silnější. O Brnu můžu říct prakticky totéž. Hráčům hrozně pomáhá, což vidím i na nás, když mají konfrontaci s jinou soutěží, s lepšími soupeři, a pokud se podaří je porazit, sebevědomí může vylítnout neskutečně nahoru. A proto jsou ty zápasy letos vyrovnanější. Opava navíc přivedla vysokého Markussona, což je hráč, který jim typově chyběl. Stále jsem ale přesvědčen, když se podívám zpětně na tuhle sezonu, že náš tým je konzistentnější ve výkonech a tu sílu má stále daleko větší než soupeři za námi.
