Expres kalba v busu a urychlení opavské trajektorie

S PAVLEM PUMPRLOU Je to důvod, proč se někteří, nebo spíš mnozí profesionálové tak ztěžka loučí s aktivní rolí ve světě vrcholového sportu. 

A i když si myslí, že to zvládnou, stane se pak něco, co v posledních týdnech notně zacloumalo i s 35letým veteránem Pavlem Pumprlou, který poslední dva roky pobýval v patře pod Kooperativa NBL. Jenže stojí v čele týmu, který se právě mezi elitu mocně toužil probít. A to se mu v neděli také povedlo. A jelikož napětí a emoce kolem dramatického finále první ligy a neméně nervní baráže s Jindřichovým Hradcem vznítily nový oheň i v kapitánovi pražské Slavie, možná dá NBL ještě jednu šanci, byť jeho dva roky starý konec u mistrů v Nymburce pro něj nebyl právě nejpříjemnější. Vrátí se však do ligy skutečně i v aktivní roli? I o tom nyní promluví jako manažer i hráč sešívaných, kteří v příští sezoně naskočí jako nováčkové do NBL.  

Pavle, tak jste v neděli oslavil svůj druhý postup do nejvyšší soutěže, po 14 letech od toho prvního?
To kolečko se krásně uzavřelo. Poprvé s Opavou to bylo na začátku kariéry a teď je to na konci. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu dohrávat a bojovat při tom o postup do soutěže, kterou mi občas přišlo, že se mi už nechce hrát, tak bych se asi smál. A teď to myslím vážně - už jsem v tom prostě neviděl příliš výzvu, což jsem i otevřeně říkal. A nemyslel jsem si, že tu výzvu ještě najdu a k tomu takové emoce, jaké jsem v téhle sezoně objevil, zvlášť v tom vydařeném konci. Dává to tomu úplně jiný punc, než měla spousta jiných okamžiků, které jsem v kariéře zažil. Jsem tak za to uzavření kruhu ohromně rád. Upřímně, byl jsem až překvapený, co to ve mně ještě na stará sportovní kolena vzbudilo za emoce.

Jak to vše ještě umocnila situace, kdy jste se noc před postupem do NBL stal už vícenásobným strýčkem díky narození syna vašeho bratra a nyní i spoluhráče Radka?
Na tom bylo nejlepší, že ač byl termín krásně naplánován dva týdny po baráži, najednou přišla zpráva, že se musí už v pátek, tedy v den prvního barážového utkání, do porodnice.  Start bráchy tak byl nejdřív nejistý, ale během dne se ukázalo, že to není tak akutní a mohl nastoupit. V sobotu se ale stále moc nedělo a rázem byl nejistý Radkův nedělní start v Jindřichově Hradci, což po páteční porážce bylo už hodně krizové. Nakonec se porod uskutečnil v noci, takže náš klíčový hráč nebyl na zápas vyspaný. (usměje se) Nicméně i po tom životním momentu jsme doufali, že to na vlně adrenalinu uhraje, a bez zranění, což nakonec vyšlo, a já jsem za to rád. Kdyby to nedopadlo, to narození syna a synovce by se oslavovalo mnohem „složitěji”. (úsměv) Takhle to bylo všechno o hodně lepší, když se nám podařilo splnit i ten celosezonní cíl, a to i v těch těžkých podmínkách, které jsme si prvním domácím zápasem nachystali sami.

Byla to pro vás v rámci rodiny celkově hodně složitá situace, kdy vy jste ke všemu i manažerem týmu?
Vzpomněl jsem si na podobnou situaci, kdy byl ještě trenérem Žalgirisu Kaunas Šarunas Jasikevičius. Ten jednou při semifinále ligy dostal otázku, proč pustil důležitou oporu Augusta Limu domů za rodící manželkou, a on tehdy novináři důrazně vysvětlil, že tato situace a některé podobné jsou stokrát důležitější než jeden basketbalový zápas, protože narození dítěte se zažívá nejvýš párkrát za život, naopak důležitých zápasů jsou a budou spousty. My jsme byli připravení vše řešit v závislosti na aktuální situaci, naštěstí nakonec Radek mohl oba zápasy odehrát a mezitím stihli i v pořádku odrodit. Dopadlo to tedy nejlíp, jak mohlo. Na mě byla jen určitá koordinace logistiky kolem.

Protáhla se postupová oslava z Jindřichova Hradce až do hlavního města?
Oproti závěru finále první ligy, kdy jsme rozhodující zápas s Pískem vyhráli bráchovým košem v poslední vteřině v nečekaně napěchované domácí hale (téměř tisíc diváků), to venku, kde s námi bylo jen pár nejbližších, nebyla taková divočina. Nicméně radost už na palubovce byla i tak veliká a pokračovala i cestou autobusem do Prahy. Měli jsme na palubě pivo a šampaňské a každý „jel svým tempem”, přičemž normálně bych si myslel, že cesta z Hradce do Prahy je celkem rychlá, ovšem zjistil jsem, že pokud jde o tempo požívání oslavných tekutin, máme některé velké sprintery, takže i tahle cesta byla dost dlouhá na to, aby se uvedli do zajímavého stavu. (smích) A v něm pak většina pokračovala i dál, což je samozřejmě v pořádku. Pro většinu kluků to bylo první takové vítězné zakončení sezony, proto se nedivím, že měli chuť slavit až do ranních hodin. Věřím ale, že na večeři den po zápase se všichni shledáme. (rozhovor se uskutečnil v pondělí odpoledne - pozn.)

A jak dopadl manažer?
Já to noční slavení už úplně nepotřebuju. Ta přidaná hodnota za to, jak dlouho bych se z toho dostával, mi za to nestojí. Ta společná večeře mi vyhovuje víc.

Nikdy jste nebyl tím, kdo by to přeháněl s alkooslavami, nebo jste se k tomu dopracoval až věkem?
Kdybych řekl nikdy, tak ti, co mě zažili začátkem kariéry, nebo spíš před jejím začátkem, by se asi ozvali. (úsměv) Tím, že školu jsem zvládal celkem v pohodě, tak třeba poslední ročník na gymnáziu byl v tomhle celkem zajímavý. Trvalo to ale jen krátce a začátkem dospělé kariéry jsem se zařekl, že alkohol se s vrcholovým sportem moc nepřátelí a vždycky si vzpomenu i na velmi jednoduchou větu Petra Bálinta (slovenského kouče a otce současného hráče Brna Richarda Bálinta - pozn.), který mě vedl poslední rok v dorostu. I přesto, že tušil, že občas někam zajdeme, tak to chápal, ale taky prohlásil něco, co mi pak v hlavě rezonovalo dlouho, a sice, že „alkohol oddaluje regeneráciu”. Když jsem začal brát basket vážně, řekl jsem si, že tělo potřebuje odpočívat, což s tím alkoholem nejde. Zprvu to v mém okolí budilo úsměvy, ale došlo to až do stavu, že když jsme měli tradici „kapitánského piva” večer před zápasem národního týmu, tak se tradičně kupovalo 11 piv a pro mě voda. Ne že bych si nikdy nic nedal, ale myslím, že jen za oslavu postupu jsme tam v neděli měli jednotlivce, kteří toho za cestu do Prahy stihli víc než já za celý rok (smích).

Kdy vlastně kapitánské pivo v reprezentaci začalo?
Někdy za Luboše Bartoně a Jirky Welsche a pak to platilo i na mistrovství Evropy a světa, ač v některých končinách nebylo právě jednoduché večer před zápasem pivo sehnat. A když nás potkávali někteří soupeři při odchodu z večeře, kdy jsme si nesli na pokoj ta piva, tak si říkali, že to zítra bude asi v pohodě, což ale obvykle nebylo. Funguje to už nějakých deset let a za mě si nepamatuju, že bychom někdy vynechali, fakt jsme si na tom dávali záležet. Zásada ale byla, že pivo bylo vždy jen jedno. Víc jich mohlo být jen při delší pauze nebo po posledním zápase toho srazu.

Liší se pro vás letošní postup do NBL i v tom, že jste měl zdvojenou roli hrajícího funkcionáře? A dalo se od té manažerské v zápasech oprostit?
Většinou to dokážu, během utkání na jiné věci myšlenky nemám. I když ve chvílích, kdy to úplně nevypadalo, naskakovaly mi otázky, co budeme dělat, a jak to budeme ještě rok v první lize skládat. Víc si ale vybavím situace po zápase, kdy si spíš únavou podpírám hlavu v autobuse, a to si pak někdo udělal docela trefnou srandu, když zahlásil: „A „Pampi” už řeší, co bude dělat příští sezonu, protože bude muset obstarat všechno kolem ligy”. Tohle je pravda, protože s postupem pro mě vyvstává spousta nové práce, byť teď té příjemné. V tom omezeném čase budeme muset tým posílit a pokud možno sehnat české kluky, což nebude jednoduché. A pokud jde o postup s Opavou, ten byl mnohem jednodušší v tom, že stačilo vyhrát první ligu a hned se postoupilo. Nemuselo se projít zrádnou baráží, kdy ta síla byť posledního týmu NBL většinou bývá nesrovnatelná. S Opavou jsme ale taky museli do posledního pátého zápasu a nervozita tam tedy byla. Mně to tehdy kariéru nastartovalo a teď jsem už na opačném konci, Slavia je ale zase relativně nový projekt, kdežto Opava se tehdy do NBL v podstatě po pár letech vracela. V případě Slavie to je po nějakých třiceti. Zase ale naše ambice jsou velké a kéž bychom nastoupili na zrychlenou opavskou trajektorii a za pár let se prali o finále, jako se Opava pere poslední sezony.

V teorii - pokud by to s postupem letos nevyšlo, kdo by to v klubu odnesl?
Věřím, že nikdo. Ten projekt se snažíme budovat s dlouhodobou vizí. Asi bychom tým obměnili a možná zvolili jinou strategii, nebo nabrali cizince až v pozdější fázi sezony. Dva s námi letos byli už od začátku, a byť jsme věděli, že ve třech čtvrtinách zápasů je k výhrám nebudeme potřebovat, tak jsme chtěli, aby tým byl soudržný a od začátku spolu. Jsem rád, že se to vyplatilo. Brát posily až těsně před play-off by pro tým podle mě nebylo ideální a spoustu věcí by to mohlo rozhodit.  

Jak vám jako činovníkovi bylo v závěru prvního barážového utkání doma, když se velmi nadějné 14bodové vedení ze závěru třetí čtvrtiny přetočilo do čtyřbodové porážky?
Tam mě to spíš štvalo jako hráče. Neměli jsme to dopustit a měli minimálně vyhrát, a nejlíp slušným rozdílem, na což jsme to měli rozjeté, týmově jsme navíc byli silní. Přestali jsme ale hrát svou hru, což nás úplně rozbilo. Bylo to ale i dobré poučení do druhého utkání, protože vyhrát doma, byť o pár bodů, oba týmy by k odvetě přistoupily jinak. GBA doma extrémně vyšel začátek (11-2), myslela si, že je hotovo a nám to naopak vlilo krev do žil. My si pak při dotahování čím dál víc věřili a oni si naopak věřit přestávali. Byl to opačný scénář oproti pátku a tím, jak to dopadlo, to byla „skvěle zvolená taktika”.

Jak se vám povedlo stopnout, zejména do půle druhého utkání na nulu, křídelníka DuBose, který vám dal v Praze 27 bodů? A čím to, že domácím se ve druhé půli úplně rozpadl útok?
Na DuBose jsme se samozřejmě zaměřili. On nám v Praze dával body zejména z šestek a nájezdů, což by nemělo být problematické ubránit. Točilo se nás na něm víc a hlavně jme si na něj pomáhali, což dalo zase větší prostor Victorovi. Ten ale dal 20 bodů do poločasu a pak už jsme ho nepustili do hry. U nich se to ve druhé půlce hodně strhlo do hry 1 na 1, což se nám dařilo bránit, a z dálky toho moc netrefili, načež to z jejich strany začalo vypadat odevzdaně.

Nejde se nezeptat na power forwarda Karla Aušprunka, který přišel až na začátku března, do prvního utkání baráže skoro nezasáhl a druhé pak skoro rozhodl double doublem.
Karel byl klíčovou postavou. Tím, že Hradec disponoval několika velkými hráči pod košem, kteří nám na útočném doskoku i celkově dělali problémy, potřebovali jsme od našich pivotů agresi a doskoky, což oba pivoti a zejména Karel splnil, a měl důležité doskoky i body. My ho s tímhle brali, ale tušili jsme, že ho bude složité rychle zapracovat, protože společných tréninků není tolik. To se projevilo i v případě posily na baráž Michaela Fuska, který kvůli tomu krátkému času nebyl tak výraznou posilou, jak jsme doufali. Měl to hrozně těžké, navíc naši ostatní pivoti odvedli, co měli.

S čím byste v NBL chtěli pracovat finančně?
Tým chceme stavět organicky a nejsme určitě v pozici, že bychom skoupili půlku nároďáku. Hodně se vše bude odvíjet od toho, který z českých hráčů teď bude volný. Obecně se asi dá podle týmů, které se pohybují ve spodní části tabulky, říct, že pod nějakých šest sedm milionů na sezonu se vším všudy se reálně nedá v nejvyšší soutěži fungovat, nebo ne víc než jeden rok. Tohle tak bude minimum, ke kterému bychom se chtěli dostat, cokoli nad to bude příjemný bonus.

Bude zatím prvořadým cílem udržení NBL?
To bude stoprocentně. Rád bych věřil, že se nám podaří složit tým, který bude útočit na hranu play-off, ale tohle je ošemetné. Letos se to ukázalo, když Děčín v první fázi vypadal, že bude bojovat o holou záchranu, a možná se na lepší umístění naopak počítalo s Ostravou a nakonec se to přehodilo a Děčín si zahrál play-off a ještě ve čtvrtfinále v prvních zápasech trápil Nymburk. Ten rozdíl už tam tak nebyl takový, protože týmů s rozpočtem do deseti milionů je velké množství a je to pak spíš o tom, jak se podaří složit sestavu a jak se vydaří pár zápasů. Pokud jde o naše ambice, tak na začátku sezony budeme moct být konkrétnější.

Pavel Beneš zůstane koučem týmu a hrát budete ve stávající hale v Edenu?
Není to vyloženě v mé gesci, ale co zatím vím, tak Pavel pokračovat bude. A pokud jde o halu, kde působí i ženský tým v ŽBL, tak když nevznikne nějaký problém, měli bychom v Edenu hrát i dál.

Kdo z hráčů pro NBL zůstane?
V tuhle chvíli mají smlouvu brácha Radek a Zdeněk Nehyba. Oba Američani Bradley a Park mají opci pro případ postupu a na jejím využití se musíme domluvit. U dalších to bude otázka dalších dnů a týdnů, kdy se budeme bavit s hráči o jejich plánech. Budeme to postupně skládat a samozřejmě co nejdřív komunikovat s volnými českými hráči, hlavně s těmi, které máme vyhlédnuté.

A co vy, vrátíte se i na prkna NBL?
Nedokážu teď říct. Funkcionářsky věřím, že v klubu budu pokračovat a s hraním musím počkat, až mě přestanou bolet kolena, zasedne rodinná rada a pobavíme se, co je reálné.