I Miro už rezignoval. A pak přišel Dino

S MICHALEM MAREŠEM Bylo mu deset, když jeho předchůdci v sovím dresu prakticky v pětičlenné rotaci 19. února 2003 naposledy porazili tehdy ještě beztitulový Nymburk. Petr Treml v onom duelu nasázel 23 bodů a Pavlové Novotný s Bosákem přidali každý po 22. A pak nastalo nekonečné 17leté sucho a 62 tíživých porážek v řadě. Doba temna však včera skončila a Michal Mareš, roky mlčky přijímající další a další neúspěchy proti polabským hegemonům jako danost své kariéry, k jejímu utnutí osobně přispěl 11 body. 

„Před těmi 17 lety už jsem asi tři roky basket hrál. Tohle ale šlo úplně mimo mě, nejvyšší soutěže jsem nesledoval. A až do včerejška jsem netušil, že ta série porážek trvala už 62 zápasů,“ zakroutil hlavou kapitán USK, který v pražském klubu začínal kolem svého čtrnáctého roku, po nedělním 16bodovém triumfu (88-72) nad 16násobnými mistry Kooperativa NBL.

Michale, v lize fungujete od roku 2010 a do včerejška jste tak musel strpět dekádu samých porážek od Nymburka. Už jste po těch letech vůči této sérii otupěl a přestal ji řešit? Nebo se ten pocit nějak vyvíjel?
Jo, vyvíjel. Do loňského roku jsme s Nymburkem možná hráli nějaké zápasy se třemi vyrovnanými čtvrtinami, ale spíš jsem to už předem bral, že to bude prohra. Samozřejmě většinou jsem do utkání šel s tím, že se jim pokusíme postavit, ale spíš to asi nevyjde. Loni se to ale trochu zlomilo, už jsme byli schopní hrát hodně vyrovnaně, ve finále Českého poháru i kolo před ukončením ligy jsme šli pokaždé do prodloužení a třeba do toho pohárového utkání jsme šli s tím, že rozhodně máme šanci a je to hratelné, což jsme pak potvrdili. Takže od minulé sezony jsme to přestali brát tak, že je to předem prohrané. Věděli jsme, že s nimi můžeme hrát. A včera to konečně vyšlo.

Když jste před sezonou viděl vaši hyper mladou a téměř celočeskou sestavu, za jak velkou „šílenost“ byste tenhle výsledek už v tak rané fázi sezony považoval?
No, nevěřil bych tomu, byť Nymburk nemá tak silnou sestavu jako v minulých letech. To samé ale platí o nás... Chtěl bych k tomu ovšem i dodat, že Nymburk má teď těžký program, řadu zraněných, do toho to hodně ovlivnila ta korona pauza a taky dal trenér dost prostoru mladým. Já bych to tedy tak nezveličoval a nedával bych tomu přehnanou váhu. Ta radost z výhry prostě není taková, byť historie se na tyhle okolnosti ptát nebude. A pro nás je to určitě cenný úspěch.

Z počtu nějakých 250 oslavných lajků u první zprávy o výsledku na ligovém facebooku se nicméně zdá, že sledující a fanoušci mnoha jiných týmů tohle neřeší a hlavní pro ně je, že po skoro sto zápasech „někdo konečně ten Nymburk porazil“.
Tak jasně, je to senzace a aspoň to trochu rozvíří naše basketbalové body. (směje se) A je to super pocit z takového úspěchu.

Parafrází výroku prvního „Měsíčňana“ Neila Armstronga by se dalo vyhlásit, že, zatímco pro soupeře to byl jen malý zádrhel v celé sezoně, pro váš klub šlo o velký skok do budoucna. Proběhla tedy alespoň komorní oslavička, když provozovny s tekutým zlatem to nyní neumožňují?
Neee, fakt ne. I kdyby se mohlo jít ven, tak bychom spíš nešli, protože dnes máme zase trénink a zítra jedeme do Brna. Museli bychom to tedy odložit až na zítřejší večer.

Nemrzí to trochu, že tak velký výsledek ani nejde pořádně oslavit?
Nemrzí, prostě to tak je. Jak jsme s kluky mluvili, tak i přes své nadšení jsme z toho nebyli v nějaké přehnané euforii. Byl to další zápas v sezoně a jak jsem řekl, Nymburk nebyl kompletní.

V dané situaci Nymburka, posíleni jen těsnými minulými nezdary, neříkali jste si včera něco jako – kdy jindy než teď?
Jasně, že jo. Ještě, když jsme viděli tu jeho sestavu. Nikdo o té šanci nepochyboval.

V USK jste zažil jako kouče Američana Scalabroniho, Slovince Aliloviče, Řeka Chougaze a nyní super mladého Chorvata Repešu. Jak se lišila jejich příprava a motivační prvky před zápasy právě s Nymburkem?
Za Kena Scalabroniho byl tehdy Nymburk hodně silný, ligu extrémně převyšoval. A já do týmu přišel, když trenér za sebou měl v USK asi tři sezony. A už s tím byl smířený, že ty zápasy s Nymburkem jsou spíš povinností a nějak přijmul to, že je tak dominantní. Vzpomínám si, že říkal, že máme za cíl vyhrát aspoň jednu čtvrtinu a pak se uvidí. Po něm přišel Miro Alilovič, který byl ze začátku přesvědčený, že je můžeme porazit a snažil se nás hecovat. Pak už ale v mysli taky trochu rezignoval. (usmívá se) Ano, dokonce i Miro!

A co Chris Chougaz?
Tam už si nevybavuju, co říkal, tuším něco ve smyslu, že hrát se dá s každým. Potom se ale objevil Dino. A ten tomu věřil vždycky. První sezonu tu byl nový, moc jsme se ještě neznali, ale on věřil. Loni už nakazil to vírou i nás a v těch zápasech se to ukázalo. A v téhle sezoně už to bereme jako normální zápas.

Zpět ke včerejšímu dění – co pro vás bylo v utkání hlavní?
I když to trenér přímo nezdůraznil, my jako hráči jsme si mezi sebou řekli, že je důležité zastavit Vojtu Hrubana, aby nerozjel to své představení, kdy nemůže minout. To se nám, myslím, povedlo. A další klíčová věc byla, aby se střelecky nechytili Dalton a Prewitt, což se podařilo taky, i když Prewitt trochu zlobil. Dole jsme pak chtěli ubránit Petr Bendu, na kterého jsme měli hodně kvalitního Roberta Rikiče.

Co způsobilo váš odskok ve třetí části?
Ondra Sehnal nás výborně táhl celý zápas. Ve druhé půli se k němu přidal i Robert. V té klíčové fázi hrála roli rotace soupeře, kdy dal prostor mladším hráčům, kteří na to nejsou tak zvyklí. A možná jim i trochu došly síly.

Zápasy

Jako nejmladší tým ligy jste soupeře předčili v trojkách i ztrátách (10-18). Čemu přičíst takovou disciplínu proti nejlepšímu týmu ligy?
Je to dané naší hrou. Snažíme se bránit agresivně na míč a možná to bylo tím, že ho víc měli v rukou i mladí kluci z Nymburka, kteří na to nebyli ještě připravení.

Začínají být znát i vaši méně známí zelenáči. Třeba guard Bátovský se blýskl jednou výbornou sekvencí a přidali se i další…
Ono se řekne "neznámý Marcel Bátovský", on má ale velkou hráčskou kvalitu, je atletický, má dobrou ruku. A ještě o něm uslyšíme mnohem víc. Zápas s Nymburkem využil skvěle. Patrick Samoura bude taky moc dobrý hráč. Jak ten na sobě neskutečně pracuje, to přiznávám, že jsem u takto mladého hráče asi ještě nezažil. Pořád si přidává, hodně chodí trénovat sám a má před sebou velmi slibnou budoucnost. Marek Vyroubal dostává už taky větší minuty, z Ameriky se vrátil pivot Kristián Kocáb, což je další hrozně atletický hráč, a přidat bych mohl i juniora Dalibora Vlka. Naděje tu tedy jsou a časem se o nich bude vědět...