Jde i o to, aby lidi dostali nějaký zážitek

Jako politý živou vodou se zdá být po návratu do Děčína třicetiletý rozehrávač Lukáš Feštr. A nejde ani tak o jeho průměry 7 bodů a dvou a půl asistencí za 19 minut v dosavadních sedmi zápasech. Jde o mnohem víc. To už ale po dalším magnetickém duelu s obhájcem trofeje poví sám pokračovatel basketbalového rodu Feštrů, který je nyní enormně motivován si angažmá u Válečníků prodloužit.

Lukáši byl jste překvapen, když se vám Děčín během února ozval?
Samozřejmě jo, na druhou stranu jsem trošičku doufal, že by ta šance mohla přijít. Já jsem ten zápas v Bratislavě, kdy se to Anthonymu Waltonovi stalo, koukal a viděl jsem, že to zranění nevypadalo dobře. A říkal jsem si, že vzhledem k situaci v týmu bych třeba mohl dostat šanci zase někde hrát. Už jsem ale několikrát řekl, že mě hrozně mrzí, že jsem tuhle příležitost měl na úkor něčího zdraví, protože tohle nemám rád, když je někdo zraněný. Taková je ale naše profese a basketbalový život, že zranění jednoho hráče dá šanci někomu jinému. A tak je třeba to brát.

Jak jsou teď rozhozené role na děčínské rozehrávce?
Když jsem se bavil s trenérem o možnosti do Děčína jít, tak mi od začátku nastínil, že nějakou příležitost dostanu, ale Tedy (Slowiak) bude první rozehrávač a já mu budu krýt záda s tím, že někdy bude na jedničce (na rozehře) i Jordan (Ogundiran). A tak to vypadá každý zápas. Jsou úseky, kdy hrajeme každý sám, nebo já s Tedym, nebo s Jordanem. Tedy s Jordanem začínají v základu a ty minuty jsou u nás dost rozložené, nikdo nemá obrovskou zátěž, tým máme široký a z toho těžíme. Kolikrát je to tak, že Jordan útoky začíná bez míče, ale potom v průběhu akce se k míči dostane a pak ta rozhodovací pravomoc je na něm, jestli zakončí, nebo vytvoří pozici pro někoho jiného. Nicméně to, že má zápasy, kdy nasbírá nejvíc asistencí, neznamená, že je nejvíc v roli rozehrávače. Kolikrát my s Tedym hrajeme tak, aby se mu ty pozice připravily a usnadnily. Víme o jeho kvalitách, je to náš lídr v útoku a proto ten míč má nejčastěji.


Za sedm zápasů v Děčíně máte průměr 19 minut, to je i víc, než by se zprvu zdálo jako reálné?
Předem jsem neměl dané minuty. Tu příležitost hráč dostane a je na něm, kolik minut z toho vyždíme. Já jsem hlavně byl a pořád jsem vděčný Děčínu, že mi tu šanci dal a každý zápas chci odevzdat maximum a chci, abysme byli úspěšní, ať v příštím zápase, nebo v celé sezoně. A pokud jde o statistiky, doufám, že týmu dokážu pomoct ještě víc. Já nikdy nebyl hráč, co extrémně hledí na čísla, pro mě je důležité, aby byl úspěšný tým a dařilo se nám. Potom můžou vyletět i individuality, kdy jednou to může být jeden, a příště zase někdo jiný.

Zatím je vaše angažmá termínované koncem sezony?
Ano, je to tak.

Když se vrátíme o pár měsíců zpět, co pro vás u nováčka z Jindřichova Hradce nedopadlo, že jste už v lednu skončil?
Ve finále si to nesedlo. Nebylo to ideální, hráli jsme dole, GBA má prioritu, aby hráli mladí hráči, kteří až se vyhrají, mohli jít na univerzitu do Ameriky nebo někam do Evropy a já jsem z toho trochu vypadl. Nebyl jsem pro ně nějakým způsobem tak perspektivní. Za sebe můžu říct, že mám před sebou čistý stůl. I když jsem hrál málo, tak mi, myslím, nikdo nemůže vyčíst, že bych se choval špatně nebo tomu nedával sto procent. Nedělal jsem žádné problémy, nikdy jsem nenadával na to, že hraju málo minut, a i když mě to jistě štvalo, snažil jsem se vždycky udělat všechno pro tým, pomoct mladým klukům, povzbudit je při zápase a říct nějaké drobné rady, co by kdo mohl zlepšit při zápase, jak reagovat na obranu soupeře a podobně. Nevyšlo to, ale takový je život, někdy je ta cesta trnitá, a i když je to na pohled špatná zkušenost, může to být do života i dobré.

Když se vaše minuty tenčily, byl prvním rozehrávačem hlavně Tomáš Jansa?
Kolikrát se to točilo. Na jedničce hrál hodně i Junior Kemm, taky Jaron Fairweather a po změnách v kádru to byl Kyran McClure nebo Torin Dorn. A já z toho vypadl, že jsem hrál spíš jen útržky na konci zápasu nebo poločasu.

Byl jste to vy, kdo požádal o předčasný konec?
Ne, dohodli jsme se na tom s klubem.

Po návratu do Děčína opět zažíváte bouřící tribuny a návštěvy nad tisíc fanoušků. Chybělo vám to?
Tohle je tu fantastické. Jsou tu nejlepší fanoušci v celé lize. Maroldovka je narvaná, celé město basketem žije a i teď s Nymburkem to i přes porážku bylo hrozně hezké. My jsme odehráli dobrý zápas, a i když tam zklamání po těch pěti domácích výhrách nad Nymburkem bylo, tak nám fanoušci po zápase tleskali ve stoje a děkovali za výkon. To je ten důvod, proč to hrajeme. Jistě, chceme vyhrávat, ale jde i o to, aby lidi dostali nějaký zážitek a byli po tom zápase s tou hrou týmu spokojení. A když dokážou ocenit tu snahu, tak je to super.

Držely vás v zápase po téměř tři čtvrtiny zejména skvělé trojky?
Řekl bych, že celkově to byla energie a nastavení, že jsme nenastoupili ve stylu - je to Nymburk a nejspíš to nedopadne, protože teď hrají fantasticky v Lize mistrů i v NBL. Dali jsme do toho maximum, chtěli se udržet co nejdéle a zjistit, kam nás to dovede. Měli jsme tam mrtvou pasáž na přelomu posledních dvou čtvrtin, kdy Nymburk udělal řadou jednoduchých košů šnůru 18-0, která rozhodla. Určitě nám nepomohlo, že Jordan neodehrál moc minut, protože měl celý zápas problémy s fauly. A ty trojky jsme na jednu stranu měli fantastické, ale taky si je musíte zasloužit. Jistě s dobrými trojkami šance na úspěch v zápase automaticky vzrůstá. My ale pořád hráli na maximum, týmově, a i proto jsme navzdory porážce odehráli dobrý zápas.   

Pokud jde o jen 13 odehraných minut Jordana Ogundirana, dá se říct, že Nymburk po něm od začátku agresivně „šlapal”, a tím, jak se i v tomhle chtěl soupeři vyrovnat, mu naskakovaly fauly rychleji?
Celkově to bylo fyzické utkání. Nymburk i my tak chceme hrát, nechceme si dát nic zadarmo a takový zápas není pro toho hráče jednoduchý. Nastoupíte, máte rychlé dva fauly, jdete si sednout, vrátíte se, hned naberete třetí, Jordan měl do poločasu nebo na začátku třetí čtvrtiny čtyři a vyfauoval se tři minuty před jejím koncem. Tohle je frustrující, že pořádně ten zápas nechytnete a nedostanete se do potřebného tempa. Jordan i jako maličký hráč je neuvěřitelně soutěživý, nechce prohrávat, pořád hraje naplno a nehledí na to, kolik má faulů.

V tuto chvíli se dvěma výhrami náskoku a zápasem k dobru při lepší vzájemné bilanci se sedmým Olomouckem už nemáte obavy o udržení elitní šestky?
Jistí si ještě nemůžeme být, ale už po výhře v Olomouci jsem řekl, že domácí mají dobrou sezonu a budou se chtít předkolu vyhnout a my si pořád musíme hlídat záda. Máme doma Opavu a Písek a na závěr jedeme na USK a budeme chhtít urvat tři výhry. A uvidíme, kam nás to vyhoupne v tabulce.

Aktuálně jste smluvně vázán do konce sezony, nakolik teď řešíte, zda to může být vaše poslední v lize?
Nad tím teď nechci přemýšlet. V Děčíně jsem do konce sezony na výpomoc, ale sám na sobě cítím, že mě to tu obrovsky nabilo energií a udělám všechno pro to, abych tu mohl zůstat. Nikde není nic garantované, ale člověk už tu strávil nějaký čas, a když vidím, jak ten klub funguje, jak tím lidi žijou, jaká je tu skvělá parta, chtěl bych být součástí toho všeho co nejdéle.

Na pohled se jevíte jako prototyp budoucího trenéra, naplníte jednou tuhle možnost?
Nechci říct, že jsem starý, ale člověk už má nějaký věk a přemýšli nad tím, co bude dělat po hráčské kariéře. A ta varianta vrhnout se na trénování v mojí hlavě určitě je.

Kdybyste si jako vášnivý fanoušek fotbalové Sparty mohl vybrat, byl byste radši koučem lomeno činovníkem pod koši, nebo na trávnících?
Jednoznačně v basketu. Troufám si číct, že tomu rozumím o hodně víc než fotbalu. Obětoval jsem tomu celý život a byl by nesmysl dělat něco v jiném sportu. Fotbal mám rád, baví mě se na něj koukat, ale to je pro úplně jiné lidi, než jsem já.