Jen blázen by měnil to, co funguje

ZA KULISAMI S MIROSLAVEM SODOMOU Loni na jaře po odstoupení Pavla Beneše usedl ke kolínskému kormidlu, protože nebylo zbytí. Kvůli zásahu pandemie ale nakonec vedl tým jen ve třech zápasech. V létě pak přišla druhá šance, s tím, že se uvidí, jak to půjde. Šlo to nad očekávání.

Ve hvězdné sekvenci Medvědů i s okupováním druhé příčky v tabulce. S historickým stříbrem z Českého poháru. S revolučním počinem v podobě většího počtu odpalovaných trojek než dvojek. A nakonec i s druhým klubovým bronzem v Kooperativa NBL. Sám říká, že dvě medaile v jedné sezoně už nemohou být náhoda a byly tedy zasloužené. A to na ně přitom dosáhl jako 50letý ligový zelenáč, který ani nefiguroval v řadě zápisů o utkání. A kvůli ligovým regulím ani oficiálně nemohl být veden jako hlavní trenér a musel tak být prvním asistentem. Přesto zůstane otisk Miroslava Sodomy, mimochodem i generálního manažera klubu, na dosud nejlepší sezoně Kolína v lize naprosto zásadní. Vystřelit tým, který loni pandemie možná zachránila od baráže, až na dosah jedné výhry od finále, to se v klubu z pěkné roviny rovná skutečnému majstrštyku. 

Trenére, kdyby vám někdo loni v létě řekl, že to jako takřka ligový trenérský novic (Miroslav Sodoma vedl Kolín i většinu jeho první sezony v NBL - pozn.) dotáhnete až takhle vysoko, nakolik by vás tím zaskočil?
Na rovinu - nevěřil bych mu. My jsme předpokládali, že bychom měli bojovat o play-off, což je dlouhodobý cíl klubu. Všechno navíc už předčilo naše očekávání.   

Po posledním zápase o bronz jste děkoval hráčům, že jste u toho mohl být. To trochu znělo, jako byste se cítil v týmu jen jako ”host”...
Takhle to znít nemělo. Děkoval jsem hráčům za to, že mi umožnili s nimi sdílet tu radost a mohl jsem být její součástí.  A tou jsem se cítil být. Všichni jsme táhli za jeden provaz a hlavně - já jsem týmu během sezony neděkoval, protože říkat to po každém zápase se mi nezdálo vhodné. Po sezoně jsem ale chtěl, aby to zaznělo i veřejně. Že si vážím práce všech hráčů pro Kolín a pro náš tým. 

Když jste během sezony kontroloval pohledem tabulku, kde jste místy obsazovali i druhou pozici, kolikrát vás napadlo, jestli se vám to nezdá, že právě vy, jako trenér téměř bez ligových zkušeností, jste u té nej sezony klubových dějin v hlavní roli?
Hlavou se určitě honilo úplně všechno. Já ale musím říct, že před převzetím mužů jsem v sezoně 2019/20 vedl naše kluky v extralize U19, které jsem trénoval odmalička, a i když byly trochu jiné, tak ty zkušenosti jsem nějaké měl. A s těmi kluky jsme od začátku sezony bourali všechny předpoklady a překonávali všechna mládežnická maxima našeho klubu. A po základní části jsme skončili sedmí a ve čtvrtfinále měli jít na GBA, s níž jsme to měli v základní části 1-1. Mohlo se tak stát cokoli. V NBL to jistě bylo o něčem jiném, na druhé straně jsem neměl nezkušené hráče. Ty jsem ale chtěl a měli jsme tu celkově výborný mix, včetně mladých kluků. 

Když si člověk vzpomene na Rahsaana Amese, jednoho z hrdinů vítězného semifinálového duelu s Nymburkem při vašem prvním bronzovém tažení zpřed devíti let, kterak triumfálně stál před bouřící tribunou v kolínském stánku, nejde se nezeptat, kolikrát jste letos litoval, že životní sezonu vás i celého klubu musíte zvládat v tichu prázdných hal?
Tohle mrzelo strašlivě moc, i proto, že bychom se ještě daleko víc dostali do povědomí lidí. Pokud by v play-off bylo v hale sedm set osm set fanoušků, což by bylo, vše by bylo mnohonásobně lepší a o basketu by se ještě víc mluvilo. I teď se o něm mluví, ale ne tolik, jako kdyby tam ti diváci byli osobně. 

Vy jste tým převzal loni na jaře, tři zápasy před ukončením sezony 2019/20. Bylo už tehdy jasné, že jej povedete i na podzim?
Já jsem tým přebíral, když se rozhodl skončit Pavel Beneš, a věděli jsme, že na závěr sezony rychle nikoho neseženeme. V létě jsme zvažovali všechny možnosti a s prezidentem Martinem Buřičem se rozhodli, že to zkusíme se mnou a uvidíme. Jinou variantu jsme už pak neřešili. 

Hrála v tomhle rozhodnutí roli ekonomika?
Tak bych to nestavěl. Taky je třeba pochopit, že Kolín bohužel má při daných tréninkových možnostech specifické prostředí, a to asi není úplně lákavé pro každého trenéra, byť i tohle chceme zlepšit. 


Je pro vás osobě s letošním bronzem srovnatelné, když jste loni dokázal bez zázemí vrcholového střediska dotáhnout vaše juniory na sedmé místo v extralize?
Úplně to srovnávat nejde, ale pro mě osobně to podobné a také strašlivě cenné je. Ty kluky jsem vedl odmalička a učil je první krůčky. Za deset let jsme toho objezdili hodně, včetně mezinárodních turnajů, a vyvrcholilo to neuvěřitelným postupem do extraligy. U mužů to ale pořád je o něčem jiném - tam schováváte jejich chyby, aby tým mohl fungovat, kdežto u mládeže se ti kluci všechno ještě učí. 

Měl jste díky úspěchu s juniory při svém obnoveném vstupu do NBL větší sebevědomí?
Já jsem si chtěl po skončení kluků v extralize, kde jsme pak neměli návaznost z nižších ročníků, od trénování odpočinout a věnovat se manažerství u mužů a v rámci klubu. Dopadlo to ale jinak. Celkově ta přenositelnost zkušeností mezi dorostem a dospělými příliš není. Jsou to jiné týmy i hráči a tomu se musí přizpůsobit i hra. 

Přemýšlel jste, proč jste nej sezony klubu, která zapadla do jeho 80. výročí, dosáhl s týmem vy a proč ne vaši zkušenější předchůdci?
Tohle si vysvětlit neumím. Slyšel jsem, že je na mě znát, že mi na tom záleželo, ale já bych si nedovolil říct, že to bylo u mých předchůdců jinak. Po těch letech vím, jak na tom Predragovi Benáčkovi záleželo. Jistě tam byly nějaké shody okolností, ale na náhodu ten úspěch svádět nejde. Všechno včetně hráčů si sedlo a základem byla životní sezona Adama Číže, který takovou za svých dvanáct let v lize neměl. Vím, že loni v létě na sobě pracoval, ale to dělal i dřív. A celkově se tu potkali nesobečtí hráči, hladoví po úspěchu, kteří najednou cítili jeho blízkost a byli ochotní pro něj udělat vše. 

Leckdo i mimo basketbal se letos ve městě ptal, co se najednou v klubu stalo, a jaký silný sponzor přišel, že jste tak vylétli. Byl tedy rozpočet letos vyšší než na sezonu 2019/20?
Na to odpovím, že byl stejný nebo velice podobný, bavíme-li se o nákladech na hráče. V celkových číslech jsme byli někde kolem deseti milionů, ale v tom je i to, že my si i každou nejmenší věcičku musíme sami zaplatit.

Jak jste letošní, pro všechny kluby velmi složitou sezonu, ekonomicky zvládli?
Tak, my jsme z minulosti měli nálepku klubu, který nemá tu nejlepší platební morálku. Myslím si ale, že to jsme letos ohromně posunuli dopředu a zlepšili. Byl to náš cíl, abychom upevnili naši ekonomickou stabilitu a neměli stresy, kdy je co potřeba uhradit. A je jasné, že při velikosti našeho klubu tohle není snadné. 

Během letošní sezony zaznívaly hlasy, že až v té nejbližší se nejspíš naplno projeví větší ekonomické dopady pandemie. Jaká tedy podle vás bude?
Z toho, co víme a máma nasmlouváno, si troufáme tvrdit, že bude úplně stejná jako ta letošní.   

Mimochodem, jak jste vůbec ten poslední více než rok stíhal souběh dvou funkcí, manažerské a trenérské?
Bylo to strašlivě složité a některé zodpovědnosti jsme museli přeskupit, kdy si zejména finanční otázky vzal pod sebe prezident klubu. A můžu říct, že podruhé bychom do tak náročné sezony nemohli jít. Pro oba to bylo velice těžké a nejde strávit 360 dní jenom na basketu. Trénuju už třicet let a zhruba patnáct jsem i kolem mužů v lize, což je opravdu strašně únavné. 

A jak to tedy bude od léta?
S téměř stoprocentní pravděpodobností zůstanu já jako trenér, ale budeme shánět člověka, který by ode mě převzal úkoly kolem organizace utkání, marketingu a dalších věcí, protože to je enormně náročné a nejde to stíhat.

Podle Adama Číže jste si tým loni v létě postavil tak, jak jste chtěl. Platí to?
Platí, ale tak to bývalo i dřív, kdy jsme se tom radili i s tehdejšími trenéry. Teď se radíme už jen s Martinem (prezidentem Buřičem) a s asistentem Filipem Rytinou. Pokud jde o jména, tak jsme se rozhodovali podle nabídek na základě ekonomické a sportovní stránky s tím, že poslední sportovní rozhodnutí činím já a to se týkalo i nových hráčů. Měl jsem papír se jmény, kde jsem škrtal, doplňoval a přepisoval, kdo by se hodil, nebo ne. U Filipa Novotného jsme věděli, že už tu byl a je to střelec a poctivý kluk, kterého jsme podepsali na tři roky. Na Jirku Jelínka se nás zeptal jeho zástupce Jiří Šebek, kdy se Jirka rozhodoval mezi Hradcem a Kolínem, a nakonec dal přednost nám. My ho chtěli a podepsal taky na tři roky s tím, že nahradí letos končícího Davida Machače, jako nejstarší hráč a takový tmelící prvek. Určitě hrálo roli, že už jsme ho znali a měl chuť se sem vrátit. Lee Skinner v dané situaci na evropském trhu neměl nové angažmá, na Kolín po svém prvním působení nevzpomínal ve zlém, věděl, do čeho jde, přičemž do konce ledna měl otevřený kontrakt pro možný odchod do zahraničí. Devante Wallace přišel přes agenta, kdy jsem si zjišťoval i okolnosti jeho odchodu z Ústí. Tady ale bylo strašně důležité, že i Lee s ním před časem někde hrál a označil ho za slušného hráče. To rozhodnutí pak ale bylo na mně. Já jsem věděl, že basket umí a věřil jsem, že k problémům tu nedojde. A i Jakub Petráš byl přes agenta, kdy jsme chtěli silného pivota, který v Česku k mání nebyl, a on nás zaujal. 

Jak jste šil váš herní systém, založený na spoustě pick-and-rollů, který se na pohled nezdál přehnané složitý?
Krása je v jednoduchosti. Bylo to založené na pick-and-rollu, z čehož se větvily další prvky. Hlavní ale bylo, že to museli hráči dokázat správně provádět. Pokud máte sebelepší systém nebo signál a hráči ho nedokážou zahrát, tak nemáte nárok. Adam jako hlavní rozehrávač má ale velmi dobré čtení hry v útoku a v tom to všechno bylo. On viděl, že když je volný Filip Novotný, tak z deseti trojek pět dá. Tak mu ty míče posílal a Filip dával. A že hodně dával z rohů? Tak někde se ti hráči v rámci pravidel musí pohybovat, ale zase vším je svazovat se mi nechtělo. A byť je to jiná úroveň, tak pokud sledujete Euroligu, i tam to rozhodují jen ty osobnosti na hřišti. Basket je vlastně všude stejný, a pokud máte postavenou clonu, tak buď máte tu dovednost dát koš, nebo někoho uvolnit, nebo ji nemáte. A v tom je základ všeho. 


Shodou okolností trenér nových euroligových šampionů z Efesu Istanbul Ergin Ataman po finále řekl, že svým hráčům dává poměrně velkou svobodu, byť v rámci systému. To byste tedy podepsal?
Ano. I proto Adam Číž odehrál takovou sezonu a stal se MVP. Dostal důvěru rozhodovat o věcech na hřišti a jeho dovednosti a přehled byly klíčové. Uměl v pravou chvíli využít všech spoluhráčů a v tom vše bylo. 

Kolik herních systémů měl Číž k dispozici?
Bylo to nějakých sedm začátků a z toho se odvíjelo další. Samozřejmě se muselo reagovat na obranu. Když soupeři postupně viděli, že Kolín dává trojky, začali tu obranu řešit jinak. A po přebrání clony v pick-and-rollu vy nemůžete dál v systému pokračovat a musíte to přečíst. Ten hráč pak musí být inteligentní na to, aby věděl, jestli on nahoře přehraje pivota, nebo jeho pivot dole menšího obránce. 

I přes tu přípravu soupeřů jste ale udrželi nastolený trend více odpálených trojkových než dvojkových pokusů, což je na této úrovni ve špičkovém basketbalu věc stále nevídaná.
Tohle je jednoduché - opět je to o dovednostech těch hráčů. Nemůžete v 41 letech chtít po Davidu Machačovi, aby šel hrát vyloženě jen pod koš, když vždy hrál a proměňoval zvenku. To samé Jirka Jelínek, byť oba umějí zahrát i dole. Stejně ani Filipa nebo Adama v jeho věku nešlo nutit hrát zády ke koši, když to není jejich hra. 

Adam Číž přitom nikdy žádným veletrojkařem nebyl, většinou se pohyboval na třiceti procentech i níž, ale letos vylétl na téměř 37.
On byl loni v létě v Řecku, kde se tomu u jednoho specialisty věnoval, což je základ. A druhá - a strašlivě důležitá věc - je psychika. Jestliže mu věřil tým, věřil jsem mu já, tak on si začal taky věřit víc. Adam navíc spoustu těch trojek dává z driblinku a tomu jsme se museli věnovat. Není to hráč, který by stál někde v rohu a čekal na střelu. 

Podle Číže hodně sledujete Adriatickou ligu, je vaším důležitým inspiračním zdrojem?
Je, ale to je i Euroliga a může to být i slovenská liga, protože vždycky můžete někde najít něco zajímavého, co vám může fungovat. Tím, že se na to dívám a můžu si to vrátit, tak pokud něco zajímavého vidím, nakreslím si to a snažím se uzpůsobit to našemu týmu. Ale taky se stávalo, že když jsem s něčím přišel a řekl, že to bude fungovat, tak i potom došlo k menším úpravám, kdy hráči to viděli trochu jinak. A já bych byl sám proti sobě, kdybych ty poznámky zkušených nebral vážně.  V zápasech ale pak stejně musíte vzít, co vám dá obrana, protože při pěti soupeřích to bude každý bránit jinak.

Jak velký byl celkově vklad zejména zkušených hráčů do vaší hry a taktiky?
Já jsem v tomhle velikánský demokrat, možná až moc velký, ale nehodlám to měnit, protože se mi to vyplatilo. A jen blázen by měnil to, co funguje. Když něco přinesu, vyzkoušíme to v zápasech a sledujeme, jak na to to reagují obrany. Tyhle konzultace ale většinou probíhaly v rámci přípravy, do zápasů už se šlo s tím, jak to chceme dělat. Jistě i tím, že se s americkými hráči nedomluvím anglicky, tak Adam jim řadu věcí překládal, s čímž mi pomáhá i Filip Rytina, a některé věci se pak už dořešovaly v angličtině.  V té zápasové euforii se Adam do timeoutů někdy zapojil (výrazněji), ale nikdy to nebylo na škodu, byť k pár emotivním situacím taky došlo. Na to, jak to byly vypjaté chvíle, to ale byly zanedbatelné věci. A nejde čekat, že k nim nikdy nedojde. 

Řešíte hodně čísla? Počítal jste, jakou minimální úspěšnost byste potřebovali, abyste mohli střílet takové množství trojek?
Takhle dalece jsme to neřešili. Věděl jsem jen, že budeme-li přes třicet procent, tak s naší hrou budou mít s námi soupeři problém. Tady je ale důležité zmínit ještě jednu věc, a to útočný doskok. Kdybyste viděl naše první zápasy a pak ty pozdější, tak ti kluci časem pochopili, že když na doskok půjdou, mají i slušnou šanci ho získat, což nám zprvu chybělo. Musím taky říct, že průměr 14 trojek na zápas z první poloviny sezony bych nečekal. Nebylo to ale tak, že bychom řekli ”Palte, palte, palte!”. Když je ale hráč sám, tak střílet musí. Na co bude čekat? Na lepší situaci? V basketu se hraje na sekundy, a přejde-li se dobrá pozice, tak je tým škodný. Podle mě nemáte právo se na hřišti bát. 

Váš zlepšený útočný doskok byl během sezony hodně znát. V čem nastal ten moment obratu?
My se o tom bavili věčně, i si to ukazovali. Ale zase - ti hráči musí mít vůli tam jít. A pokud to v sobě nemají, můžete dělat, co chcete, a nezmůžete nic. Tady ale ti kluci sami uvěřili a pochopili, že to nějak zvládnou. Jen když tam někdy šlo víc hráčů a bylo to potrestané rychlým protiútokem, řekli jsme si, kdo tam chodit nemůže.

Vaši střeleckou super formu zastavila druhá covidová karanténa. Jak těžko se k ní poté vracelo?
Bohužel tam covid trefil Adama a Leeho, navíc Adam k tomu v A1 měl výron kotníku a zranění prstu. Nechci se na to vymlouvat, ale on by za normálních okolností neměl dva tři týdny hrát, hlavně kvůli tomu prstu, ale pak i kvůli limitu na noze. A i proto jsme se po dlouhém zvažování rozhodli ho nenasadit do třetího zápasu čtvrtfinále. Adam byl dlouho odhodlán hrát, ale já nakonec rozhodl, že nenastoupí. A viděl jsem na něm úlevu, že jsem to NE řekl, protože on je takový ”blázen”, že by do sebe ty prášky narval a šel na to. 

Ještě k Čížově prstu - když na začátku play-off téměř přestal střílet a tvrdil, že ho zranění při střelbě nelimituje, to bylo, předpokládám, jen blafování pro soupeře...
Jistě že na střelecké ruce to byl důležitý prst. Když na prvním tréninku po zranění poprvé vystřelil, byl z toho úplně zoufalý a říkal, že ani nemůže dohodit, jak to bolí. Pořád to zkoušeli zatejpovat, aby ho to co nejmíň omezovalo a zároveň to plnilo funkci. Mě to bylo líto za Adama, že odvedl takovou sezonu a práci a v té nejdůležitější chvíli mu osud nachystá takovou zkoušku jako covid a dvě zranění k tomu. On se s tím ale popasoval výborně.

Vy jeho trofej po MVP asi těžko budete zpochybňovat.
 Za mě byla určitě zasloužená. Pro mě to ocenění neznamená jen to, že to je nejlepší hráč soutěže, ale nese v sobě i největší přínos pro svůj tým. A ten náš se z toho, kdy loni hrál o záchranu, a nepřijít korona, tak jsme zřejmě hráli baráž, najednou s Adamem jako ústřední postavou sahal do posledního zápasu o finále. A to byl největší skok ze všech hráčů, přestože si vážím i kvalit dalších kandidátů na tuto cenu.      


Po již zmíněné druhé karanténě a těžkém návratu vašich opor - nebál jste se, že vám úder covidu zničí celou sezonu?
Já se bojím pořád. A bál jsem se celou dobu. Sami kluci mi po návratu na hřiště říkali - ”Hele, já vůbec nemůžu”.  A já jim odpovídal: ”Co se dá dělat, hlavně buďte v klidu”. Jistě, dopadnout to špatně, byla by to hrozná škoda, ale v tu chvíli nemáte nárok s tím nic dělat.

Právě v těch pár návratových zápasech jste několika porážkami přišli o druhé místo před play-off, což včetně klíčové porážky v Opavě na závěr A1 už předem rozhodlo o vítězi semifinálové série právě se Slezany. Aspoň tak to viděli oni sami. Souhlasíte?
Ano. V pátém semifinále doma by se rozhodovalo úplně jinak. A připomenu ještě jedno utkání, které mě mrzí o to víc. Byla to naše jediná prohra doma kromě Nymburka, kdy jsme prohráli o čtyři body s Ústím. Nechci se k tomu moc vracet z pohledu rozhodčích, ale bylo to tak. My bychom ale ve stejném duchu mohli hovořit i o Opavě, která v první polovině sezony měla jednu prohru a porážky začala sbírat až v určité krizi. 

Ta se ale v jejím případě jako by cyklicky vrací vždy kolem přelomu roku, po skvělém startu do sezony.
Tohle se ale dá snadno vysvětlit. Oni ze všech týmů v soutěži mají sestavu nejdéle pospolu a zpočátku soutěže těží z minimálních změn, kdežto ostatní týmy se nějaký čas sehrávají. Na začátku tedy naženou nějaké výhry tím, že neskládají tým znovu.

Udělalo by pro klub případné druhé místo při získávání nových partnerů?
Nemyslím, že by to jednoho nebo dva partnery přineslo, spíš jiný pohled na nás jako klub. Důležitější ale je, že se ukázalo, že nešlo o náhodu. Od listopadu jsme se pohybovali mezi nejlepší čtyřkou, místy byli i druzí a to nám dalo víc. A ať už by se v play-off stalo cokoli, pro mě by to byla pořád vynikající sezona.   

Jak velký jste detailista? Za co při hře hráče tepete?
Na něčem jste domluvení a ti hráči vědí, jak by co měli zahrát. Na hřišti to ale musí vidět především oni. Kdykoli už komukoli něco říkáte ve hře, tak vám garantuju, a je to moje zásada, že to dopadne vždycky špatně. Protože chvíli trvá, než jste si toho všiml jako trenér, a než k hráči tu informaci dostanete, už to nestihne udělat. V tu danou chvíli už prostě nemáte nárok to změnit. 

A co když jste chtěl vynadat za některé laxnější sekvence i v play-off křídlu Wallaceovi, jak se to dělá přes tlumočníka?
Tohle není vůbec jednoduché. Určitě bude jinak vypadat, když mu vynadám napřímo, než když mu to je tlumočeno, nebo mu vynadá asistent. Každý hráč tu hierarchii vnímá a jistě to nesl tížeji, než kdybych mu vynadal rovnou já. On ale takhle kolikrát vypadá, že není úplně v zápase, ale není to tak. Je to jeden z těch Američanů, které jsme tu měli, a záleželo mu na týmovém úspěchu. A nějaké to vynadání tak nebylo nutné často. 

Vy se možná tolik nezdáte, protože s nadsázkou na lavičce připomínáte středoškolského profesora a často jen v klidu stojíte, ale pak jsou situace, kdy jste slyšet na celou halu...
Když začnu od konce, tak slyšet jsem, protože mám oproti jiným strašně výrazný hlas. Jinak mě ale naštvou běžné věci, kdy si něco řekneme, a pak to uděláme špatně. Hlavně když to nevede k úspěchu. Když to i tak dopadne dobře, musí to provedení člověk spolknout, nebo by měl, protože se těžko nadává někomu, kdo byl zrovna úspěšný.

A ještě jedna osobnější záležitost. Vy jste vlastně trenér, který tak trochu ”nikdy nebyl”, protože na většině zápisů ze sezony figurovala místo vás jako trenérka týmu Ivana Koláčná, coby majitelka trenérské profi licence.
Tohle je úplně jednoduché. Jsou nějaké podmínky dané soutěží, kdy Ivana Koláčná tu licenci má, a já ne, takže jsem vedený jako první asistent. Při našem vstupu do NBL (2007), kdy jsem začal u týmu jako trenér, jsem sice licenci rozestudoval, ale z vlastní nedbalosti nedokončil. Já nicméně i z civilního života vím, a bylo mi to řečeno už několikrát, že není úplně důležité, jestli na to máte papír, ale co a jak děláte. Ale chápu, že některé věci jsou vyžadovány a my jsme to takto museli vyřešit.  
 
Nechystáte se studovat teď?
Asi jsem už na to líný. Na jednu stranu mě ta situace mrzí, na druhou už jsem s tím smířený. Vím, že můj pohled na basketbal by to nezměnilo.

Klíčové bylo pro vás rozšiřování rotace po Novém roce. Kdy jste o něm začali uvažovat?
To, že jsme dlouho hráli v sedmi lidech, to šlo za mnou, ale já těm klukům věřil a měli jsme tomu uzpůsobené i tréninky. Plně jsem si byl vědom, že to je něco neskutečného, ale nenacházel jsem dlouho odvahu něco radikálně změnit, protože všechna utkání končila o pár bodíků, nevítězili jsme tak jasně, abych mohl hráče víc šetřit. A já jsem takový ”vnitřní srab”, takže jsem se bál do toho radikálně sahat. Nebylo to ale tak, že by na to ti další hráči neměli. Třeba Theo Dlugoš, který dostával víc možností jen v některých zápasech, to dokázal naplňovat a třetí čtvrtfinále v Pardubicích, hrané bez Adama, na konci body i organizací hry rozhodl. Ukázal, že na to má, jen musí dostat důvěru. Tohle zapojení druhé vlny je tak pro mě úkol do další sezony.

Jak důležité bylo ”last minute” posílení o křídelníka Pekárka?
David, o němž jsem před příchodem mluvil i s jeho koučem v Olomoucku Predragem Benáčkem,  do týmu určitě přinesl, co tam dřív nebylo, za což jsme byli rádi. Zase ale po jeho příchodu hrál míň Filip Novotný a daleko míň Honza Křivánek. V týmu kvůli tomu ale nevnikla nevraživost. Pro mě tohle rozšíření těsně před play-off bylo nejtěžším rozhodnutím. Vůbec ne kvůli Davidově kvalitě, ale pro to, co to může udělat s týmem. Tohle jsou hrozně citlivé věci a teď se jistě můžeme bavit, že všechno vyšlo perfektně. Pokud by to ale nedopadlo, budou všichni tvrdit pravý opak. Je to prostě loterie. Náš tým byl postaven na lidském charakteru a nešlo přivést kohokoli, proto jsem takhle na poslední chvíli vůbec nezvažoval zahraniční hráče, protože nevěřím, že by do toho zapadli. A Francise Torreborreho jsem předtím zvažoval tři týdny a přišel proto, že se v play-off měla hrát dvě utkání ve dvou dnech a Adama by to zabilo. Možná by ale jeho úlohu zastal i Theo Dlugoš...

Jak reálně vidíte možnost letošní úspěch zreplikovat a nakolik se bude měnit váš kádr?
Většina českých hráčů zůstává, končí jen David Machač.  A jistě David Pekárek, který půjde někam dál, což mu přeju. Nahrazovat budeme vlastně jen Lee Skinnera, který čeká na zahraniční nabídku, a Devante Wallace. To, jestli úspěch zopakujeme, nám ale nic nezaručí. Náš cíl bude tradiční - play-off. Chtěl bych, abychom ho hráli stabilně.  A jestli jednou vylítneme jako letos a jindy budeme šestí nebo sedmí, stále budeme spokojení.

Autor: Redakce NBL
Reklama
Detail článku - Hynudai