Když kouč musí žádat premiéra o aspoň jednoho novináře na MS

Bylo to pro ně ještě cosi víc než basketbalové Nagano. Spíš to připomínalo slavný film Kokosy na sněhu. 

Země ztracená v Atlantiku, s pouhým půlmilionem obyvatel žijících na deseti ostrovech, které až v roce 1975 získaly nezávislost na Portugalsku, se letos zapsala do basketbalových dějin. Jako nejmenší národ, který se kdy objevil na světovém šampionátu druhého nejpopulárnějšího sportu planety.

Jenže ani tak neměl národní tým na růžích ustláno.

Když po úspěšné kvalifikaci uspořádal předseda vlády pro reprezentaci slavnostní recepci, kouč si dovolil požádat jej o to, aby jeho celek mohl na turnaji v Japonsku doprovázet aspoň jeden novinář. S tou žádostí nejspíš neuspěl, protože nedostatek financí byl pro basketbal na Kapverdách vždy palčivým problémem. Jakoby nestačilo, že národní tým musí všude létat nekonečné dálavy. Ostatně i regulérní ligovou soutěž mají na ostrovech, ležících západně od severní Afriky, sotva jeden rok!

Přesto se na konci srpna reprezentace dostala do světel světových ramp, když už na šampionátu složila Venezuelu. Co tím tým způsobil, okamžitě poznal i rozehrávač a autor hned 20 bodů Will Tavares.

„Nebyl to nějaký šok, spíš nám to dalo obrovskou radost. Pro nás to byl zápas, který jsme museli vyhrát, abysme se mohli posunout ještě dál. A ten pocit po tom je pro mě dodnes nepopsatelný, surreální. Ohromné emoce a něco, co nikdy nezapomenu. Psali jsme tam historii a bude to navždy jeden z mých nej zážitků,” má i skoro po dvou měsících stále husí kůži nový dirigent pražské Slavie.


„Odezva na tu výhru byla bláznivá. Když jsem po zápase zapnul telefon, měl jsem asi tři sta zpráv, můj instagramový účet byl na nohou a na Kapverdách nás byly plné zprávy. Lidi byli opravdu šťastní. Tohle je událost, které si všimnou i ve světě. Nakonec nezáleží na tom, jak velký národ jste, ale jaká parta lidí se sejde, a jestli si dost věří. A na tohle se nikdy nezapomene,” nenachází dost velká slova jediný účastník šampionátu z aktuálního pelotonu Kooperativa NBL, který je - Američanem.

Wille, jak jste se tedy ocitl v národním týmu Kapverd?
Narodil jsem se sice na Rhode Islandu a domov mám v New Yorku, ale jinak celá moje rodina pochází z Kapverd. Táta se do USA přestěhoval ve 22 letech a máma tam dorazila o něco později. Já jsem tak z první generace rodiny, která se už narodila ve Státech.

Když jsme začali rodinnými vztahy, jak blízko máte ke hvězdě Realu Madrid i vaší reprezentace Edymu Tavaresovi?
Sranda je, že se to pořád snažíme zjistit. Podle mě technicky vzato přímí příbuzní nejsme, ale Edy tvrdí, že jsme. Možné je ale všechno a hlavně je to zamotané, protože táta pochází z dvanácti sourozenců a Edyho rodina je taky pořádně velká, takže když se lidi ptají, my vždycky odpovídáme, že jsme bratranci. (směje se) Naše rodiny jsou si opravdu blízké, i když my s Edym jsme spolu nevyrůstali, protože už jsem byl ve Státech, kdežto on na Kapverdách. V národním týmu už jsme se ale hodně sblížili, stejně jako naše rodiny.

Konec konců v půlmilionové zemi lze tvrzení o bratrancích jen těžko rozporovat, že?
Jo, jsme fakt malý národ, takže si to můžeme dovolit říkat (smích).

Vy jste v sobotu vystřihl parádní výkon, ve svém teprve třetím zápase v lize. Nasázel jste 32 bodů včetně klíčových košů v koncovkách čtvrté čtvrtiny i prodloužení. To mělo dramatičností skoro parametry světového šampionátu, ne?
Já chci vyhrát každý zápas, bez ohledu na to, jestli jde o mistrovství světa, nebo cokoli jiného, a tenhle zápas byl bitva od začátku do konce. Pro mě je Slavia nový tým a myslím, že je nový pro každého jeho člena. Poznáváme se, ale jak se zápas vyvíjel, nacházeli jsme v něm stále pevnější půdu pod nohama, věděli jsme, co musíme zlepšit v obraně, jaká dělat rozhodnutí a na konci šlo o to, který tým to bude chtít víc. Takže svým způsobem to určité rysy šampionátu mělo, protože tam je bitvou každý zápas.

Je pro vás ani ne dva měsíce po MS snadné hrát zápasy v národní lize?
Vyloženě snadné ne, ale mít zkušenost z takového turnaje vám dá jiné sebevědomí a jiný cit pro hru. Na šampionátu proti vám stojí ti nejlepší z každé země a předchází tomu dlouhá příprava. My se chystali skoro dva měsíce, takže jsem měl dlouhé léto s cestováním po celé Evropě. Ta příprava mi dala hodně, hlavně potřebné sebevědomí, že jsem schopný hrát co nejlíp.

Vy jste si vzal rozhodující akce ve čtvrté čtvrtině i prodloužení. Byla tam nějaká domluva s dosavadním lídrem týmu Varnerem, kdo si to vezme na starosti?
Ten konec čtvrté čtvrtiny si už ani nepamatuju, byl to fakt dlouhý zápas. Myslím, že mě tam tlačili - stejně jako většinu druhé půle -, abych nevyužil clony, a já naopak nejdřív naznačil, že ji použiju, ale pak jsem vyrazil na druhou stranu a z nájezdu získal zakončení zleva, které jsem schopen proměnit. A před rozhodující akcí v prodloužení to bylo podobné a i tam se to povedlo. Pokaždé jsem dělal jen to, co je mi vlastní, a nevymýšlel něco, co neumím.


Co vás ve druhé půli dostalo zpět po propadu na dvanáct bodů?
Prostě jsme hráli spolu. Já po každém timeoutu říkal klukům, ať neřeší skore, protože když mákneme, dokážeme soupeře zastavit v obraně a to se pak i dařilo.

Do Olomouce jste přijeli v osmi a hráli 45 minut prakticky v šesti. Jak to bylo náročné kondičně i po stránce managementu faulů?
V tak úzké rotaci je to vždycky složité, jak po fyzické stránce, tak s těmi fauly, v tom je to přizpůsobení těžší, musíte hrát i chytře. Já a myslím, že i ostatní kluci jsme se fyzicky cítili fajn a hlavně jsme se na to nechtěli vymlouvat, protože nikdo vás nebude litovat, že je vás málo.

Tohle byla hodně americká bitva, se spoustou zámořských hráčů na obou stranách. Převáží pak v takovém zápase i to, kdo dokáže hrát týmověji?
V každém zápase je to o tom, kdo zvládne hrát týmověji. Čeští hráči jsou podle mého názoru dobří, a co jsem v dosavadních zápasech viděl, jsou to odolní kluci, taky chytří a umějí hrát spolu a o tom basket je. My jako Američané se musíme snažit jim přizpůsobit, protože jen proto, že jsme možná někde atletičtější, tak to nejde brát jako nějakou extra výhodu. Takže bez ohledu na to, kolik máte Američanů, v basketu bude vždy lepší ten tým, který dokáže hrát víc spolu, i když někdy jistě můžete mít hráče, co zvládnou hrát dobře jeden na jednoho.
 
Vy jste se hned po třech zápasech etabloval jako druhý střelec ligy. Těsně před vámi je ústecký Nichols, těsně za vámi spoluhráč Varner. Rozdáte si to o korunu krále střelců právě vy tři?
Tohle jsem ani nevěděl. Já ale nejdu do zápase s tím, kolik musím dát bodů. Chci jen hrát, co umím. Jistě jako od guarda se ode mě nějaké body čekají, ale já se zaprvé snažím zapojit spoluhráče, aby se v zápase cítili dobře, a pak využívám toho, co mi nabízí obrana. O body se tak nestarám, hlavní je posunout Slavii k pozitivní bilanci a z toho se odpíchnout.

Jak jste se vlastně chvíli po světovém šampionátu ocitl právě ve Slavii?
Portugalský kouč Salgado se už z dřívějších dob znal s některými mými spoluhráči z národního týmu a znal i mě. Pro nás skončil turnaj na začátku září a já pak čekal na nějakou slušnou nabídku. Spojení přes trenéra i možnost být v Praze byly pro mě plus.

Asi už víte, že jste v klubu slavného fotbalového jména. Jak to máte s fotbalem vy osobně?
Na začátku listopadu se na fotbal v Edenu půjdu mrknout. Slyšel jsem na Slavii hodně chvály. Já byl vždy hlavně na FIFU, tedy jako počítačový hráč fotbalu, a to je asi vše, co o téhle hře vím. (usmívá se). Teď to tak pro mě bude první pořádný zápas v hledišti.

Zpět na palubovky - byl pro vás šampionát v Asii dosavadním vrcholem kariéry?
Jo, jedním z těch nej momentů určitě. Byla to nejvyšší úroveň, na jaké jsem kdy hrál. Každý zápas byl proti někomu, kdo je v NBA, nebo superhvězdou někde jinde.

Když jste národní tým z jen půlmilionové země dostali poprvé na mistrovství světa, jaká sláva to byla?
Když se mě teď lidi zeptají, a já řeknu Kapverdy, hned se jim rozsvítí - jo, ten tým, co byl na mistrovství světa. To je dobrý pocit, že lidi už vědí, kde naše země leží. A pro naši zemi jako takovou to byla samozřejmě velká věc, že jsme se dostali na šampionát jako vůbec nejmenší národ v dějinách. Pro nás to něco opravdu znamená, že se o nás teď mluví i kvůli basketu, protože dosud to bylo spíš o fotbale. Přitom máme tolik dobrých hráčů, jako jsou Edy, Ivan (Almeida, bývalý hráč Nymburka) a další, kteří už hráli nebo hrají špičkové soutěže.

Byla to pro váš basketbal hodně dlouhá cesta proniknout až na prkna mistrovství světa?
Extrémně dlouhá! Jsme maličká země a museli jsme nejdřív prokázat výkonnost u nás doma, aby nám důležití lidé pomohli třeba jen se zařízením letů na zápasy. Finančně to bylo fakt složité, každý let z naší země je dvakrát tak dlouhý než pro jiné. Bylo to vážně bláznivé, od prvních kvalifikačních oken, kdy jsme se ocitli v Alžírsku na místě, kde nebylo nic, až po šampionát v Japonsku. Všechno to ale stálo za to a nám už to nikdo nevezme.

A jak daleko je pro tenhle tým postup na olympiádu?
Máme docela slušnou šanci. Máme tedy už starší tým, většině hráčů je kolem třicítky, tak doufejme, že z nich dostaneme to nejlepší. Ta šance tam ale je. Při boji o olympiádu jsou vždycky důležité zkušenosti a my už po světovém šampionátu víme, o čem to je.

Aktuálně jste na Kapverdách jako sport za fotbalem? A čemu poslední úspěch může pomoct?
Teď už je to těsné. Fotbal byl u nás vždycky dobrý, ale teď už jsme blízko. Konečně máme i regulérní mužskou ligu, která má za sebou, tuším, první sezonu, i s televizními přenosy a tak dále. Před tím to byly jen nějaké menší soutěže. Ligu řídí jeden bývalý reprezentant a rozběhlo se to dobře. Náš úspěch na šampionátu dává naději i dětem, které vidí, že je to možné, že se mohou dostat ven, do Evropy nebo i do Států. Mít vlastní ligu byl velký cíl, aby všichni hráči nemuseli odcházet, jako to máte třeba vy.