Kecal bych neříct, že je to nad očekávání. A jak to mistr schytal?

Má za sebou skutečně divoký týden, na jehož druhou polovinu by raději zapomněl. Po euforickém úterním obratu s individuálně našlapaným Galatasarayem před vyprodanou Královkou a také po prvním dvojciferném nástřelu v Lize mistrů (11) totiž Františka Rylicha sklátila viróza.

Měl však štěstí v neštěstí, že nedopadl tak zle jako řada kolegů v nymburském týmu a v neděli při finálové repríze v Ústí se zvládl vyhecovat ke 13 bodům a třem asistencím. Z ligového zápasu ale po týmově nezvládnuté koncovce odcházel se svěšenou hlavou po druhé porážce ze 14 utkání. A to je bilance, jež v případě mistra ostře, ano ostře, kontrastuje s dokonalým skore v Lize mistrů - včetně kvalifikace 7-0.

Františku, jak se vám v Ústí za daných okolností hrálo?
Určitě tenhle zápas patřil v sezoně k těm těžším. Při rotaci, ve které jsme museli hrát (bez Bohačíka, Sehnala, Birtse), a po týdnu, kdy skoro celý tým byl nějak nemocný, to bylo docela složité, bohužel.

Kdy jste se sesypali?
Ještě v úterý při zápase Ligy mistrů byli všichni v pohodě, ale během středy a čtvrtka to na nás přišlo. Asi jen třem klukům se to vyhnulo úplně, ale varianta, že bysme v neděli nehráli, nakonec ani nebyla ve hře. Před zápasem už byli ti, co měli hrát, vesměs v pořádku, až pak se to vrátilo Ondrovi Sehnalovi. Jinak nás většina už byla schopná hry.

Jak jste na tom byl přímo vy, když herně i střelecky jste vypadal dobře a za 25 minut jste zvládl 13 bodů?
Neměl jsem (na rozdíl od řady spoluhráčů) střevní problémy, ale virózu s kašlem a bolestmi v krku. Já bych se na to ani nechtěl vymlouvat. Snažil jsem se ze sebe dostat to nejlepší a tím, že to nejhorší jsem měl už za sebou, tak i když jsem se cítil při zápasech i líp, nebylo to zase tak špatné. A odehrál jsem, co jsem mohl.

Vzhledem k vašemu náročnému stylu hry v útoku i obraně, jaký měly přestáté potíže dopad na fyzické síly a energii?
Tím, že náš basket je založený na rychlém běhání a pohybu, a tím i na častém střídání, abysme tam při těch, řekněme, tříminutových úsecích mohli nechat všechno, tak to bylo těžší. Hráčů jsme měli míň a bylo tak složitější držet se našeho plánu a basketu, který bysme chtěli hrát. Ve druhé půlce se to už zlepšilo, ale v první jsme nebyli tak agresivní jako obvykle, hlavně v obraně a na doskoku, na čemž si jinak hodně zakládáme.  

Neříkal jste si za stavu minus 17 ve druhé čtvrtině, jak to celé dopadne?
Nebyl to hezký pocit, ale nikdy jsem neztrácel naději a stejně jako celý tým jsme do toho šli s tím, že máme na to otočit to a vyhrát. Nemysleli jsme na to, jestli to je minus, nebo plus 17, ale hráli jsme dál, jak nejlíp jsme mohli a museli jsme doufat, že to bude stačit.


Kde jste pak ve druhé půli vzali po tom týdnu energii na zvrat?
Byli jsme už důslednější v soubojích, víc si hlídali doskok a celkově jsme hráli tvrději. V útoku jsme si pak docela pouštěli balon, měli jsme dobré střely, které nás do toho dostaly zpátky, a měli jsme i dobrou týmovou obranu.

Tam jste si celkem pomohli pro vás netypickou zónou, že?
Tím, že jsme se do stavu minus 17 dostali při osobce, tak přesto, že zóna automaticky hru zpomaluje, což normálně moc nechceme a do téhle obrany se tak často nepouštíme, tak za daných podmínek to byla jedna z možností, která se nabízela, že by mohla hrát v náš prospěch. A i když se v zóně nedá právě odpočívat, tak je to jiné než presovat po celém hřišti. Určitě nám to při dotahování pomohlo. Když se soupeř připravuje na osobku týmu, který zónu běžně nehraje, může to být pro něj nepříjemné. Neví tak, jak do toho útočit, a nám se to vyplatilo.

Nakonec jsme dokázali skore v závěru otočit na plus 7, ale popravil vás faul při trojce domácího Vyorala a vzápětí ztráta před těžkou trojkou Varnera, který vás právě obloukovou palbou v zápase trochu překvapil, ne?
Tam se momentum zápasu už nějak převrátilo na naši stranu. Když ale člověk udělá faul na trojce, což nikdy není příjemné, a hned vzápětí přišla naše ztráta a trojka Varnera, a po tak těžkém zápase spadnete během pár vteřin z plus 7 na bod, je to frustrující a náročné jak z pohledu fyzických sil, tak i psychicky. A i když u Varnera trojky nejsou tou nejsilnější stránkou, tak všichni víme, že je dokáže dát. A v neděli měl dobrý den. Ta poslední trojka přes obránce byla fakt těžká.

Ústí letos zatím víc točí jen sedm až osm hráčů a překvapivě i v úplně jiné sestavě a s koučem nováčkem je opět nebezpečné. Jak vysoko jej letos vidíte, pokud mu vydrží zdraví opor?
Určitě mají kvalitní tým. Nedávno přivedli Martina s Šiškou, zase o něco posílili a i podle postavení v tabulce je vidět, že se jim daří. Můžou být dost silný tým i do play-off a uvidíme, jak zvládnou zůstat zdraví, což je u všech týmů nejdůležitější. Můžou to dotáhnout daleko.

A jaký je váš čerstvý dojem z toho, že po 15. kole nevedete vy, ale naprosto senzačně loňský nováček z Písku?
Zatím si z toho neděláme velkou hlavu, sezona je ještě dlouhá. Není sice příjemné nevést, ale o vítězi sezony se rozhoduje až na konci. My známe svůj cíl i to, co pro něj musíme udělat. Jistě bysme nejradši vedli pořád, ale občas to nevyjde. To, že Písek i teď vede, do určité míry překvapivé je, ale taky vidím ty zápasy, jak ti kluci hrají, mají svůj herní systém a kvalitní tým a vychází jim to podle představ.

Ač už v Nymburce nějaký rok zařezáváte, ve 22 letech hrajete letos svou první regulérnější sezonu Ligy mistrů. Jste na průměrech sedmi bodů, dvou asistencí a 17 minut, z úterka máte za sebou i první dvojciferný bodový zápis v soutěži, jak se nyní jako už právoplatný člen základní rotace v tak kvalitní soutěži cítíte? A v čem vás tyhle špičkové mače hráčsky nejvíc zlepšují?
Asi bych kecal neříct, že je to minimálně pro mě nad očekávání. Jsem neskutečně rád, že takovou příležitost při první regulérnější sezoně v takové soutěži mám a snažím se dělat co nejlíp věci, ve kterých mám kvalitu. Doteď to nějak vycházelo a já se snažím ten svěřený čas co nejlíp využít. Mohl jsem sám sobě dokázat, že jsem schopný i s evropskými soupeři vyšší úrovně, než je česká liga, hrát a i tam něčím přispět. Pomáhá to sebevědomí, které se pak dá přenést i do české ligy.

Máte za sebou i své první zapojení do dospělé reprezentace, a přesto, že jste do utkání s Nizozemskem nezasáhl, byl jste v zápasové dvanáctce. Jaké bylo první setkání s národním týmem?
Pro mě super. Původně jsem ani netušil, že bych mohl být v té širší čtyřiadvacítce. A být hned ve dvanáctce bylo moc fajn. Vyzkoušet si, jak to v týmu funguje. A ač jsem nenastoupil, tak ty zápasy byly zlomek celého okna a mně to dalo spoustu jiných věcí a byla to pro mě skvělá zkušenost.

Poznal jste se zase jiného zahraničního kouče, Diega Ocampa, který mimochodem nyní řídí už pátý tým španělské ACB, když jeho Manresa už poráží i Barcelonu. Jaký dojem na vás udělal?
Je to zase něco úplně jiného. Náš styl v Nymburce je hodně specifický, proto když se pak hraje jinde, je to změna. To, že trenér Ocampo vede pátý tým ACB, mluví samo za sebe. Má své kvality a mně určitě předal věci, které by se mi mohly v budoucnu hodit. Je to zase jiný pohled na basket.

Je při přechodu ze hry Nymburka složitější přehodit se během těch pár dní kvalifikačního okna na jiné požadavky kouče národního týmu?
Chvilku to trvá, ale jakmile se na to člověk nastaví, tak to jde zvládnout. Není na to moc času, jde o to rychle si uvědomit, jak to má být, aklimatizovat se, a jak si to člověk dá do hlavy, jde to. Musí se prostě dělat rychle, co se po vás chce. Když bych dal příklad, tak jedním z hlavních rozdílů je, že v Nymburce se snažíme hrát všechno rychle a je to hodně o bleskovém rozhodování. V „repre” máme občas spíš než hrát rychle, zpomalit a udělat nějakou akci, než to řešit tou rychlostí.