Kotas u gólu Slavii, barážové memento a krutost maďarské ligy

Po pěti letech se vrací na místo činu. Lubomír Růžička v roce 2019 skončil svou druhou štaci ve Svitavách, které dotáhl ke dvěma čtvrtým příčkám v Kooperativa NBL i k bronzu v Českém poháru.

Dnes ale přijíždí jako nový kouč - záchranář pražské Slavie, kterou od 18 hodin povede v nabitém stánku Turů do speciálního zápasu o bytí a nebytí mezi tuzemskou elitou pro příští sezonu. Po letos předčasně skončeném angažmá v řádně horké maďarské lize tak námětů k rozhovoru bylo víc než dost.

Trenére, podařilo se vám během měsíční pauzy mezi nadstavbou a baráží udržet sešívaný kádr pohromadě?
Až na Jareda Kimbrougha ano. Bohužel po třech týdnech přípravy, co jsem tu byl, se na vyšetření zjistilo, že Jared má silné ostruhy na patách, což je velmi bolestivé a hlavně to chce dlouhodobý klidový režim. Je to chronického původu, už to v kariéře kdysi měl, a přestože jsme zkoušeli nějakou léčbu, tak se to nepodařilo vyřešit a Jared už odcestoval domů.

Giannis Agravanis, který potřeboval osobní volno, se tedy k týmu vrátil?
Hned v den mého příchodu mi jeho agent oznámil, že jeden z členů jeho rodiny je v kritickém stavu. Giannis nás vzápětí požádal o možnost odcestování za rodinou s tím, že pokud se situace zlepší, opět se k týmu připojí, což se stalo, takže je s námi.

Co jste v dlouhé měsíční pauze stihli?
Stihli jsme toho poměrně dost. Jsem u týmu šest týdnů, takže je to jako na začátku letního období a jako by nám teď startovala sezona. Stihli jsme nabrat kondici a zapojili jsme nějaké věci do obranného i útočného systému. Vyplnili jsme to i dvěma přípravnými zápasy s Pískem a jedním s Radotínem, za což těmto soupeřům děkuju, protože nám to pomohlo zachovat nějaký herní rytmus. Myslím, že jsme připraveni. Je to vidět na tréninku i v těch odehraných utkáních, že to dávalo hlavu a patu.  

Co jste chtěl u týmu zlepšit především?
První věc, kterou jsem musel klukům říct, bylo, že i v té složité situaci pro hráče uděláme tlustou čáru za tím, co bylo, nebudeme to řešit, protože ta sezona s tak málo výhrami na vás zanechá psychickou stopu na hřišti i mimo. Nastavili jsme si hlavy na to, že těch šest týdnů odpracujeme s co nejvyšším úsilím a pozitivní energií. A budeme se snažit vytvořit nová propojení mezi určitými herními pozicemi. Bylo toho dost, ale hlavní bylo nastavit hlavy a předat klukům co nejvíc energie, aby ji dali do tréninků, přípravných utkání a hlavně do barážových zápasů.

Jak berete to, že jdete zachraňovat ligu proti bývalému klubu i řadě někdejších svěřenců, z nichž jeden je už i generálním manažerem Brna?
(usměje se) Romana Marka jsem ještě za působení v Brně do této pozice doporučil, ale já tohle po šestnácti letech už beru jako profík. Těch klubů, kde jsem v Česku působil, je dost, ať už Pardubice, Prostějov, Nymburk, Svitavy nebo Brno, takže vždycky hraju proti někomu, koho jsem vedl nebo znám. Jediné navíc je, že se extrémně těším do Svitav, kde ta atmosféra je vždycky výborná a pro soupeře naopak nepříjemná. Je ale lepší, že přijde plný barák a budeme hrát před takovou kulisou než v komorní atmosféře, což každý sportovec ocení, i když je to u soupeře.

Když na finále první ligy dorazilo devět stovek lidí a teď na baráž se to nejspíš zopakuje, je znát, jak Svitavám NBL ty tři poslední roky chybí?
Já tam strávil dvě tříletá angažmá a Svitavy jsou okresním městem, které sportem žije. Mají pěkné návštěvy i na nižší soutěže třeba ve florbale nebo volejbale. Vzpomínám, že když se tam hrála fotbalová divize, tak chodily velké návštěvy. Dokonce bývalý ligový basketbalista Lukáš Kotas v utkání fotbalového poháru se Slavií v roce 2002 před čtyřmi tisíci fanoušků přihrával na gól Svitav na 1-0, což jsem tehdy osobně viděl. Je to tedy město, které si takových akcí váží, a když se ptáte na NBL, tak jasně, Svitavám by slušela, ale jak už řekli jejich zástupci, muselo by na to být adekvátní zázemí po stránce financí. Z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché je dát na NBL dohromady, když byste šli z první ligy.  

Jste v baráži jasnými favority?
Je to baráž na dvě utkání a bylo by hloupé se této role zříkat, protože přece jen kluci tady ve Slavii měli v sezoně výrazně víc tréninkových jednotek a hráli o soutěž výš. Nicméně i v minulosti se nejednou stalo, že tým z vyšší soutěže narazil v utkání se soupeřem složeným z poloprofesionálů. Mám stále v živé paměti rok 1998, kdy Husovice porazily Pardubice. Jako dvanáctiletý kluk jsem tehdy seděl v Pardubicích s hadrem na vysoušení palubovky a Pardubice hrály v sestavě s loučícím se 18letým Jirkou Welschem, který odcházel do Sparty. A v dresu Husovic hrál mladý student Ctirad Nečas, dnes majitel Basketu Brno. Já tenkrát ten sestup hrozně obrečel. V té baráži favorit roli nesplnil, takže jsem velmi obezřetný v tom myslet si, že vše půjde jednoduše. Naopak ta příprava z naší strany je velmi důkladná. Jsme připraveni roli favorita splnit, ale stát se může cokoli.  

S čím jste vůbec do Slavie přišel? Je to hlavně kvůli záchraně, nebo je ve hře dlouhodobější spolupráce?
První kontakt proběhl už v únoru, když mi předčasně skončilo angažmá v Zalaegerszegu. Tehdy jsem ale neměl největší chuť hned skočit do něčeho nového. Teď mám podepsáno i na příští sezonu s tím, že pokud by do určitého data přišla možnost zahraničního angažmá, tak můžu podepsat. Momentálně se ale plně soustředím na baráž a pak bude dost času si sednout a říct si víc k mnoha velmi důležitým proměnným, počínaje fungováním klubu. Jedna věc je smlouva, druhá je ale i to, že k sobě potřebuju realizační tým, to, aby o hráče bylo maximálně postaráno. V tom jsem trochu perfekcionista, aby hráči měli lékařskou péči, aby lidi byli v klubu na plné úvazky, asistenty počínaje přes kondiční kouče a tak dále. Řada věcí se dá řešit externisty, ale rád bych, aby ta úroveň v klubu, kde působím, byla na maximální možné úrovni.
 
V maďarské lize za sebou máte po slovenské Handlové druhou zahraniční zkušenost. Jaká byla?
Jedním slovem skvělá. Opravdu. Zaprvé si možnosti takového angažmá hrozně vážím a taky jsem moc rád, že jsem maďarskou ligu mohl poznat. Těch osm měsíců bylo perfektních. Klub v Zalaegerszegu je na vysoké úrovni, má perfektní zázemí. Liga se založena na zahraničních hráčích, a pokud se vám nepodaří tým sestavit hned od začátku, aby se trefilo všech pěti cizinců, tak můžete mít malér. Pak bylo znát, jak vedení klubů reagovala. Spousta trenérů o angažmá v sezoně přišla. Já byl v únoru už desátý odvolaný a celkově tak v sezoně dopadlo 11 koučů ze 14 týmů. Zalaegerszeg je navíc velmi specifický svými náročnými fanoušky. Ti dokážou být skvělou oporou týmu, když se daří, ale zároveň umí ukázat i druhou tvář, když se nedaří. Pak dokážou být i velmi krutí. Já ale vždycky říkám, že fanoušek na to má absolutní právo. Jinak ta zkušenost byla hlavně v tom, že bylo příjemné sledovat, že v zemi jako Maďarsko jsou podmínky pro basket na velmi vysoké úrovni. Mluvím o zázemí, halách, návštěvách, což je všechno dáno finanční stránkou věci. Mně se tedy taky divili, že na běžné ligové kolo hokejové extraligy chodí na Spartu do O2 arény 15 tisíc lidí, nebo že v Pardubicích je pokaždé vyprodaná desetitisícová hala, to na mě koukali jako na blázna, protože v Maďarsku chodí na hokej osm set nadšenců. Na druhé straně basket je tam nějaké číslo 3 vedle fotbalu a házené. Samozřejmě mají i vodní pólo jako národní sport, kde mají i dvě profi soutěže.  

Jak vysoké tedy chodí na ligu návštěvy?
My měli halu pro 2800 sedících a se vším všudy se tam narvalo přes tři tisíce. Už před sezonou bylo prodaných 1500 permanentek a asi od Vánoc začalo stabilně chodit kolem 2500 fanoušků. Jinde to záleželo na kapacitách nebo aktuální formě, ale ty haly tam mají jedno specifikum, že jsou jen na basket, bez čar na jiné sporty, nebo že by koše nestály na zemi. My tedy měli ještě koše zavěšené ze stropu, protože klub měl jako poslední před rekonstrukcí haly, kterou stopnul ještě covid. Haly byly buď úplně nové, nebo zrekonstruované. Jinak třeba v Körmendu měli stánek pro asi 1600 lidí a ti měli pokaždé vyprodáno. V Szombathely, kde je hala na Ligu mistrů, a kde místní tým lize dominuje, to bylo kolem dvou tisíc. A pak je tam i Szeged, kde basket není nejtradičnější sport, a chodí tam něco přes tisíc, ale obecně jsou v lize ty návštěvy mezi dvěma a třemi tisíci.

Zmínil jste náročnost fanoušků, jak jste poznal její krutější tvář?
Naučil jsem se už dávno nečíst sociální sítě, hlavně v klubu, kde působím, pokud mě k tomu tedy někdo nevyzve. Tam jsem to tedy nepociťoval. Znát to bylo spíš z nadávek z publika po porážkách, kdy nějaká maďarská slovíčka jsem pochytil, ať už byla na rozhodčí, hráče nebo mě. Taky jsem ale zažil skvělé momenty, když jsme po mnoha letech vyhráli jejich Clásico, což je derby s Körmendem. My jsme u nich vyhráli košem v poslední vteřině o bod, a to pak byla euforie a chorály, které vás opěvovaly. Proto říkám, že to angažmá bylo skvělé, protože tahle zkušenost je nepřenosná.

Co vedlo k vašemu odvolání?
Moje smlouva byla dvouletá s tím, že jsme se domluvili, že se budeme snažit některé mladé a domácí hráče držet na dvouletých kontraktech. Jinak zahraniční měli všichni smlouvu na rok. Jako tým jsme na Maďarsko nedisponovali nějak zázračným rozpočtem, odhadem mezi 1,2 až 1,4 milionu eur, což by u nás byl možná druhý nejvyšší, ale tam byl tak sedmý osmý. Nešťastné bylo, že jsme hned na úvod měli čtyři hráče ze základní rotace v prvních dvou kolech zraněné. Pak jsme chytili dobrou výsledkovou šňůru, ale taky sehrálo roli, že jakmile cizinec hned neplní roli lídra, mají v lize tendenci ho hned měnit, což bylo trochu proti mé vůli. My tak museli brzy měnit křídlo Quintona Greena, který teď patří k nejlepším v rakouské lize, a byl to nováček z americké univerzity Valparaiso, kde teď působí Luboš Bartoň. Bohužel si v poslední den přípravy poranil krk. A po Vánocích odešel zpět do Litvy z osobních důvodů Tomas Lekunas z Lietuvos Rytas, což nás oslabilo na pozici 4. I tak jsme pořád plnili náš plán, ale pak mi zlomilo vaz nepovedené čtvrtfinále Maďarského poháru, kdy jsme hráli proti ligovému nováčkovi z Pecse, která měla velmi dobrou soupisku, dva týdny před zápasem posílila o dva americké guardy a my to v poslední čtvrtině i přes vedení ve většině utkání nezvládli. Postup na FINAL 4 bylo jedním z tajných přání klubu. V Maďarsku jde do čtvrtfinále poháru prvních osm klubů po polovině základní části ligy a dvojice se losují. My jako pětka šli na osmičku, navíc jsme hráli doma, ale koncovku jsme prohráli o tři a já se druhý den dozvěděl, že klub, respektive vedení města, které klub vlastní a z 90 procent financuje, rozhodlo o změně trenéra. Jinak v klubu byl sportovní ředitel s mou prací spokojený.   

Ještě otázka k zahraničním hráčům - jak je v lize omezen jejich počet?
Je to pět s tím, že v prvním poločase musí být na hřišti neustále jeden domácí hráč do 23 let a ve druhém neustále aspoň jeden Maďar bez ohledu na věk.

A rozpočty klubů se pohybují zhruba v jakém rozmezí?
Nejmenší jsou od milionu eur až po tři a půl až čtyři, které může mít Szombathely. Jinak pro nás je zajímavé, že jsem byl stejně jako hráči placen jako zaměstnanec klubu, což je v Maďarsku běžné a což je rozdíl oproti českému prostředí, kde jsme OSVČ. K financím ještě dvě věci. Je třeba dodat, že v zemi je vysoká inflace a služby jsou tam velmi drahé. A třeba my jsme měli starší halu, tak taky záleželo, kolik se v zimě protopilo.  A pokud jde o vstupné, tak u nás bylo v přepočtu 150 korun plné a sto zlevněné.