Limonádník už drží slavný rod sám. Na play-off dědu poprosím

Jako další příslušník se zařadil do slibné kategorie dvoumetrových českých rozehrávačů. Čerstvě mu naměřili už 202 čísel. Hlavně ale roste svými výkony, v minulých týdnech by se dalo říct přímo raketově. Za posledních šest zápasů zaznamenal průměry 10,3 bodu a 32 minut.

Mezi českými mladými puškami, které do sezony vstupovaly v 21 letech či jako mladší, už skoro ve všech klíčových statistikách vyšplhal za odskočené písecké duo Sýkora - Svoboda, když v bodech je šestý se 7,38, v doskocích třetí s 4,56, v užitečnosti pátý a v minutách už skoro třetí s téměř pětadvaceti. Jako by si tenhle student sportovního managementu bral velmi osobně odkaz čísla 12, které nosí na dresu.

Kdysi v národním týmu patřilo jeho dědovi, vicemistru Evropy z roku 1967 a historicky pátému střelci domácí ligové historie Janu Bobrovskému. Ten si teď na veliké obrazovce v obývacím pokoji nenechá ujít ani jeden ligový zápas svého vnuka. A po dohrání jej buď sjede za minuté trojky a šestky, anebo decentně pochválí. Ale opravdu jen decentně. S pokračovatelem svého rodu má nejspíš nemalé plány, které by jednou mohly dospět i do reprezentační dimenze. Petr Křivánek má ve dvaceti letech našlápnuto zatím velmi slibně. A s legendou po svém boku získal výhodu, jakou se může pochlubit málokdo další...

Petře, zažíváte kariérní týdny a měsíce?
Jo, za dosavadní kariéru to tak, myslím, je.

Už s Opavou jste stihl 16 bodů, to ale bylo při vysoké porážce. Teď jste nasázel 15 s trojkami 4/3 Nymburku, odehrál dlouhých 33 minut, byl jste na hřišti i v dramatické koncovce a vypadal jako regulérní opora týmu. Propadl jste po vítězství velké osobní euforii?
I když jsem dal těch 16 Opavě, tak s tím vítězným koncem to má úplně jinou dimenzi. Jsem hrozně rád, že týmu můžu takhle pomáhat, že hraju tolik minut a věří mi trenér i spoluhráči. Basket teď pro mě nabral úplně jiné otáčky a hrozně moc si to užívám.

Z emocí ve vašem týmu se v závěru zdálo, že tohle drama s favorizovaným Nymburkem prožíváte jako sedmý duel série play-off.
Já u basketu ty emoce mám rád, a když jsme pár koncovek už pokazili, a já u všech vlastně byl, tak tohle budu prožívat vždycky. Chci, aby náš tým vyhrával.

Taky se asi o něco víc prožívá vítězná koncovka s Nymburkem než s posledním týmem tabulky.
Jo, to určitě. Porazit Nymburk už podruhé, to je taky speciálnější.

Když je to už podruhé, ještě se to pak slaví?
(směje se) Porazit Nymburk se vždycky nějak oslaví. Když se podíváme na jeho jiné výsledky, kdy soupeře zválcoval o 40 bodů, nebo kdy pár dní před námi málem porazil Zaragozu, která pak složila Barcelonu, to je prostě důvod k oslavě. Nebyla to sice vyloženě týmová akce a nebyla nijak velká, ale kdo chtěl, šel si do hospody sednout.

Vy jste ještě z pivní generace, nebo už jste spíš na nějakém nealku?
No, pivo mi tolik nechutná, ale jedno jsem dal, abych neurazil. Ta limonáda mi zatím chutná ještě trochu víc (směje se).

Na konci zápasu se tým dokonce držel na lavičce kolem ramen, kdo s tím začal?
To já vůbec nevím, byl jsem ve hře, ale všiml jsem si toho. Atmosféra tam byla napjatá, i fanoušci byli slyšet mnohem víc než kdykoli jindy, oslavovali každý moment a kluci to asi taky vycítili.

V závěru, ale i během utkání byl dost znát váš novější pivot Brown-Soares. Když přicházel, ze statistik budil dojem spíš blokaře a obránce, teď už je ale čím dál víc znát i ve vašem útoku, když čtyřikrát za posledních sedm zápasů byl dvojciferný a třikrát na nejméně 17 bodech. Jak ho vidíte vy?
Když se na něj člověk podívá, tak jeho tělo a atleticismus jsou na vysoké úrovni a určitě na něj takhle budeme spoléhat. Nebudou to jen bloky nebo dunky, ale i střelba a týmové pojetí hry. Je super, že jsme takového hráče získali a myslím, že nám ještě hodně pomůže a k tomu si zlepší i svá osobní čísla.

Na některých fotografiích vypadá jako bodyguard menších spoluhráčů a někteří soupeři pak pod jeho sošnou postavou s dlouhýma potetovanýma rukama připomínají dorostence. Budí asi kolem koše dost hrůzu, že?
To asi dost. Jak má dlouhé paže, mohutnou postavu i tu výšku kolem 210, tak budí dost respektu.

Vy jste právě po 18bodovém Brownovi byl s Nymburkem druhým střelcem týmu, posledních šest utkání jste pak na průměrech přes 10 bodů za 32 minut. Nastala v Brně nová doba?
Ještě těžko říct. Nám chyběl „Kraky” (pivot Krakovič) a (křídlo) Matěj Dáňa, měl jsem tak těch minut o dost víc. Já budu prostě dělat, co bude nejlepší pro tým, a co po mně bude chtít trenér. Budu se snažit hrát s agresivitou, hru, která má koule, nebudu pos... a uvidíme, co z toho dál bude.

Pár zápasů chyběl i Viktor Půlpán, nicméně při pohledu na vaši sestavu bylo už před sezonou jasnější, že vaše výraznější role tam bude?
S trenérem i asistenty jsme se tak o tom bavili, že moje role bude větší, ale těch víc než 30 minut z poslední doby už je bonus. Jsem za to hrozně rád a vážím si toho a mojí odpovědí na to bude vždy maximální výkon, jakého budu schopen.

Po pravdě, vy na guardech zase tolik možností nemáte, když už v týmu nejsou různí Culpepperové a další z minulé sezony.
Tak to je. Máme to takhle nastavené, já vím, kdy na hřiště půjdu, většinou tam jdu za Viktorem Půlpánem, kdy on je na rozehře, já se na to dokážu nastavit a hraju, jak mi zobák narost, což byla vždy rada předchozího trenéra Růžičky. Ten tlak nebo to, že jsem nějaký mladý hráč, už pak nevnímám.

Jste tedy spíš na shooting guardu? A na které guardské pozici jste radši?
Jsem rád, jak to je. Předriblovat do útoku může kdokoli, „Šíša” (Šiška), já, nebo Viktor a pak máme sety, které nejsou jen pro střelce, kteří si vybíhají do pozic za clonami, ale i křídla hrají pick-and-rolly a já tak moc nerozlišuju, kde jsem. Budu tam, kam mě trenér bude chtít dát.

Vy jste po slušné nadstavbě (6,6 bodu za 19 minut) v minulé sezoně už pak nedostal moc šancí v play-off, kdy měla přednost záplava zahraničních borců. Nezbrzdilo vás to trochu?
Tam se to dalo nějak pochopit, play-off je už o něčem jiném, hrají ho hlavně ti zkušení a já to respektoval. Jistě bych rád sbíral zkušenosti i tam, ale takhle to dopadlo.

Je vám dvacet, stále posloucháte svého legendárního dědu?
(usměje se) Určitě. Zdá se mi, že ty zápasy teď prožívá mnohem víc než dřív, snaží se dívat na každý a pak to spolu hodnotíme, nebo mi řekne svoje, za což jsem rád. Nechodí do haly, tam se mu už nechce, kouká jen doma na tvcomu na velkou televizi. Radši už má svůj klid, aby ho u toho nikdo nerušil.

Kdybyste takhle pokračoval, nepřemluvil byste ho ani na play-off?
Myslím, že ne. Chodí už jen na svoje Žabiny v ŽBL, ale do VIPu, kde má svoje místečko. Možná ale na to play-off, kdybych ho poprosil, tak by možná zašel (směje se).

Mluví vám třeba i do letní přípravy, nebo řešíte jen odehrané zápasy?
Do tréninkového procesu ne. Já se ho jen ze zvědavosti zeptám, co tehdy dělal on, ale to byla jiná doba, když házeli medicinbalem a podobně (úsměv). Jinak to ale spolu probíráme, hodně i chlapskou Euroligu, o které má i ve svém věku hrozný přehled. A poznámky má k mým trojkám, když se netrefím, že to je hrozné (směje se), nebo že byla dobrá obrana, na kterou se mám vedle doskoku hlavně zaměřovat. Z mých trojek ale nemůže nejvíc, když je mám špatné. Anebo když nedám šestku, to je ještě horší. A jestli i chválí? Jo, ale nechce moc, já to spíš vycítím. Třeba po Nymburku nebylo moc kritiky, jen byl naštvaný, že jsme to na konci málem zase pokazili. Přiznal, že nám nevěřil, takže jsme ho výhrou překvapili.

Posledním tématem je další člen vašeho sportovního rodu, a to váš starší bratr Honza, který po létě už nepokračuje v Kolíně. Rozžehnal se v devětadvaceti s ligou nadobro?
Těžko říct, ale vidím na něm, že mu ten basket chybí. Teď víc sleduje i mě, o dost víc jezdí na zápasy do Brna. Myslím, že se k basketu vrátí, třeba do první ligy, když bude chtít. Pokud jde o NBL, nechtěl bych říkat, že jde o konec, ale spíš bych to viděl na tu první ligu.

V čem je teď aktivní?
Má svou firmu přes finance, jmenuje se, tuším, Darfin. On je už vystudovaný inženýr, chvíli i vyučoval na vysoké, má prostě už nějaké postavení.

Takže teď je to hlavně na vás nést dál rodovou sportovní pochodeň na elitní úrovni. Nebo ještě máte někoho v záloze?
To ani ne. Ségra Klára (bývalá hráčka Žabin a svého času jedna z velmi talentovaných basketbalistek) už je na mateřské, basketu se tak tolik nevěnuje. Já bych to tak chtěl nést i dál. Rodiče jsou oba trenéři, děda je do basketu zamilovanej, já taky a budu se snažit to dotáhnout co nejdál, abych jim dělal radost.

A zvlášť děda by vás jistě rád jednou viděl, abyste převzal i jeho dvanáctku v reprezentaci.
To myslím, že jo. (usmívá se)