Magické oko a očekávání tak obrovské, že nejde vytlačit z hlavy

Byla to tak nečekaně velkolepá a hektická jízda, vedoucí ze sedmého místa skrze předkolo a pak přes nasazenou dvojku, jedničku a trojku, že ani nestíhali dodržovat ty nejdůležitější tradice. Třeba tu s „magickým okem” za každý postup. S o to větším zadostiučiněním pak muselo padnout „oko mistrovské”.

A poté už se hlavní strůjce toho všeho mohl vydat do víru hluboké noci, kde jeho první zastávka přišla v oblíbené Pivnici U Draka, kde dost pravděpodobně čepují tu nejlepší plzeň v Opavě. Až tady z něj nejspíš definitivně spadla celá tíha složité sezony, z níž se musel nejednou ztuha zpovídat na klubovém představenstvu.

Nakonec však doručil pohádkový výsledek a celkem už pátou ligovou trofej pro slezský klub. Ta letošní má už ale poprvé jeho trenérský podpis, přičemž i nadále platí, že v Opavě se bez něj žádný titul neobejde. Do zákulisí toho letošního s 51letým Petrem Czudkem nahlédneme právě teď v obsáhlé a ukrutně osobní zpovědi, která nemůže začít jinde než u velké noci oslav na Mezinárodní den dětí.

Petře, tak jaká byla vaše první ligová titulová oslava v roli kouče?
Spontánní, úžasná a se spoustou emocí. S kluky z týmu jsme byli po posledním zápase ještě chvíli na hale, se sponzory a rodinami. Pak jsme se trochu rozdělili, kluci šli do své oblíbené restaurace U Pekyho, já do své oblíbené U Draka. Kolem jedné tam pořád bylo hodně lidí a probíhaly velké oslavy, až jsem byl překvapený. Čekal jsem tam tou dobou pár lidí, ale žilo to jako v deset večer. A kolem třetí ráno jsem vyrazil za kluky k Pekymu, kde bylo taky plno, spousta kamarádů, fanoušků i rodinných příslušníků.

Vy jste se v takové chvíli vydal do své oblíbené úplně sám?
Jo. My máme v týmu při nějakém úspěchu tradici „magického oka” (legendární tuzemský drink, který se připraví tak, že se do půllitru piva spustí panák zelené) a ten jsme zvládli už na hale, tak jsem tím kluky už nechtěl trápit znovu v hospodě.

Magické oko je tedy vaší opavskou tradicí?
Vždycky při postupu jsem na něj tým pozval, ale letos v play-off se to nějak ještě nesešlo, takže poprvé to bylo až na oslavu titulu.

Když jste po půlnoci dorazil na svou pivní základnu, stíhal jste cokoli jiného kromě přijímání gratulací?
Já nedělám nic jiného doteď (usmívá se). Došlo tu k takovému malému opavskému Naganu, spousta lidí tím žilo, ve městě i okolí. Tak jsem tu teď taková malá celebrita, je to fajn, ale už by to chtělo i trochu klidu na srovnání myšlenek. Není na to ale moc čas a už se do toho tlačí další práce.

Aktuálně se se od hráčských dob nacházíte asi na vrcholu popularity. Už před časem vám byla nabídnuta i kandidatura do Senátu, kdy vám současný ministr financí dokonce nastínil časový rozvrh, jak byste mohl vše stíhat i při trénování týmu v NBL. Nebyl by právě v téhle době ten nejvhodnější čas na změnu revíru?
(smích) Já jsem v politice (komunální) byl osm let a prošel si tím. Je to služba, ale ne všichni politici to tak vnímají a spíš to berou jako benefit. To prostředí generuje i zvláštní typy lidí a já u toho nechci být. Jistě, Senát je trochu něco jiného, jsou tam lidi, co většinou něco dokázali, a kterých si vážím. Politika je už ale pro mě minulostí, a i když platí že nikdy neříkej nikdy, tak nevím, co by se muselo stát, abych znovu uvažoval o angažmá v politice na jakékoli úrovni.

Pojďme už i k právě skončenému play-off. Je to náhoda, nebo logický důsledek, že trenéři zlatého, stříbrného i bronzového týmu letošní ligy, tedy vy, Tomáš Grepl a Ladislav Sokolovský, spolu v polovině 90. let minulého století sdíleli v Brně jednu mistrovskou šatnu, které šéfoval legendární Miroslav Pospíšil?
Tohle je dobrá otázka, protože právě jedním z gratulantů byl i „Miki” Pospíšil. Když jsme probírali různé věci, tak mi řekl - „Já jsem spokojený. Tři borci, kteří mi prošli rukama, mají letos zlato, stříbro a bronz”. A to, myslím, hovoří za vše. Mikiho škola byla hodně drsná a nedala by se používat v současných reáliích (směje se), ale nesla ovoce, když vyprodukovala spoustu reprezentantů a už i ligových trenérů.

Vy, kdo jste pod ním hráli, čerpáte z kouče Pospíšila i nyní jako trenéři stále, byť se basket dost vyvinul?
Za sebe říkám, že jsem čerpal a čerpám z každého trenéra, pod kterým jsem hrál. Ať to byly motivační prvky, tréninkové věci, koučování, chování v zápase, po utkání nebo na tréninku. Od každého jsem si vzal to nejlepší nebo to funkční a snažím se to aplikovat u sebe. Jsem hrozně rád, že jsem pod takovými trenéry mohl hrát. Už opavský trenér pan Klimt mě kdysi naučil, co každý hráč a potom trenér musí mít, a to je zamilovat se do basketu. A zamilovat se tak, že člověk přináší i oběti a je to láska na celý život. A pak už byl Miki Pospíšil, u kterého se mi zase líbilo to, že v jednoduchosti je síla. Nekomplikoval to, byl schopný najít ten talent a rozvinout ho. To teď ve sportu často nevidím. Spousta trenérů hledá jen ty urychlené typy, což třeba já nebyl, když si mě Miki mezi juniory vybíral do áčka. Měl na výběr 25 českých i slovenských rozehrávačů, kteří v mých očích byli všichni lepší. Už byli chlupatí, skákali a smečovali a já si říkal, co tam dělám. Miki ale ukázal na mě, což dodnes vůbec nechápu.

Vy jste své poslední úspěchy vystavěl hodně na různých formách zónové obrany, což ale nebyl vůbec šálek kávy Miroslava Pospíšila, viďte?
Ne, zónu nikdy nepoužíval. Takže tohle od něj opravdu nemám.

Je to styl obrany, který nabírá a ještě nabere na důležitosti v současném vrcholovém basketbalu? Nedávno zónou vyhrál Real Euroligu, vám nyní hodně pomohla k titulu v NBL...
Tohle je otázka na širší diskusi odborníků, kdy každý by řekl něco jiného. Já se o tom dlouho bavil s „Nenem” Ginzburgem (když byl Czudek jeho asistentem u reprezentace) a i ten ji občas používal, ale většinou jen když jsme si nevěděli rady. Bral to jako ústupek ve smyslu, že když to trenér použije, tak vlastně prohrál a čeká na smrt. Jinými slovy čeká, jestli se soupeř bude trefovat z dálky, nebo ne, protože ty pozice si vytvoří vždycky. V tom velkém basketu je to tedy určitá slabost. V zóně se schováváte a skrýváte některé individuální nedostatky, ale třeba v té Eurolize Real, který tam má chytré typy hráčů a obrovského Tavarese pod košem, dokázal nejen otočit už skoro prohranou čtvrtfinálovou sérii s Partizanem (z 0-2 po domácích zápasech na 3-2), ale i vyhrát FINAL 4. Člověk si řekne, že když hráli zónu 2-3, tak to musí každý překonat. Jenže i tak velkým hráčům, jakými byli soupeři z Partizanu, Barcelony a Olympiacosu, se to pak dostalo do hlav. Hrát do zóny dlouho je nepříjemné, to potvrdí každý hráč.

Pokud by si tohle teď řekl lecjaký kouč a zóna se začala uplatňovat rozsáhleji a ty výjimečné individuality by se tak výrazněji eliminovaly, nestal by se pak basketbal trochu nudný, když by šlo jen o to, zda se ten druhý tým bude trefovat z dálky?
Tohle se těžko odhaduje. První věc je, že nejlepší zbraň proti zóně je rychlý protiútok. Ty týmy by pak měly ještě rychlejší přechod, tyhle možnosti by vyhledávaly a to je po diváka atraktivní. Pokud by tohle zóna vyvolala, bude to pro fanoušky jenom dobře. Ještě se vrátím - vzpomínám si na semifinálovou sérii můj první rok v Opavě, ještě za dob pana trenéra Kozáka, kdy tu hrál Vlasta Havlík, který byl v zóně vepředu výborný, a pod košem Jirka Okáč (217), což byl takový Tavares. My tehdy v sérii na tři výhry po dvou domácích zápasech prohrávali s Mlékárnou Kunín 0-2 a jeli k nim. A tři zápasy jsme stáli 120 minut v zóně a otočili to. A to se ve čtvrtém zápase stalo, že Kunín dal šest trojek v řadě, my ale přesto v zóně zůstali, až přišlo to, co zóna chce - aby o tom soupeř začal přemýšlet a říkat si - to jsou blázni, dostali šest trojek a pořád v tom zůstávají, to přece není možné! Jenže procenta hovořila jasně, oni dalších deset střel nedali a my se dostali na koně. Oni už pak před tím měli respekt, přestávali si věřit, a jakmile si hráč nevěří, jde dolů jeho výkon i výkon celého týmu.



Vy jste právě zónou udělali ve finále trojkaře i z týmu Děčína. Ten na obloukové palbě rozhodně neměl hru postavenou, ale když musel, dal 10, 14, 7 a v posledním utkání u vás dokonce 16 trojek z 35 pokusů. Hodně se tak držel ve hře. Vy jste podobně jako trenér Kozák věřil, že i tohle ustojíte?
V tom posledním zápase jsme chtěli hlavně úplně odříznout od hry Nicholse, aby hráli ostatní. Mates Svoboda byl ale v takovém laufu a měl kariérní sezonu, že to odehrál skvěle a náš plán nevyšel. Pak jsme zkoušeli jiný typ zóny, na který taky našli klíč, vždycky se trefil někdo jiný a to se hrozně těžko zvládá. My měli třetí i čtvrtý plán, pořád se to hodně měnilo, a kdo to sledoval, říkal si, proč hráli tak dlouho zónu, nebo proč tohle? Je to ale hrozně těžké. Já dost dám na kluky, a pokud se jich zeptám, co chtějí hrát dál, a oni řeknou, že zůstaneme v zóně, tak je nebudu tlačit do osobky, jen abych někomu potvrdil názor. Věřím na cit hráčů.

Po finále jste zmínil, že jste splnil někdejší přání svého táty, abyste získal tři tituly - hráčský, trenérský a akademický. To byl otec tak náročný?
No, víte, proč kazit dobrou historku pravdou? (směje se) Já když odcházel do Brna na gymnázium, tak po mně doma chtěli hlavně dobré známky, maturitu a pak abych se dostal na vysokou. V první řadě tak byl ten akademický titul. Když jsem se propracoval do áčka v Brně, tak se pomalu přidal i ten ligový titul a pak přibyl i trenérský. Vyprávím to tak, ale jde o nadsázku. Táta zase nebyl blázen a přál mi všechno jako každý rodič. Určitě je to ale hezký komplet, kterým se teď můžu pyšnit.

Který titul se plnil nejobtížněji?
V éře Nymburka neříkám, že jsem nevěřil, protože člověk vždycky dělá pro ten úspěch maximum, ale ten trenérský titul byl z tohoto pohledu nejtěžší. I na vysoké jsem měl trochu problémy, rozkládal jsem si poslední ročník a to dokončení bylo náročné, i když ne nemožné. A v Brně se vytvořila perfektní parta kolem Honzy Svoboda a najednou jsme vyhráli první titul, pak druhý i třetí, a jak jsem přišel do Opavy, vyhrál jsem hned čtvrtý a pátý a bral to jako normální věc - že v létě máš přípravu, pak je sezona, play-off a nakonec zvedneš pohár. Jenže přišlo i horší období, pak i angažmá v Interu Bratislava, což bylo zase přínosné herně a lidsky, aby následovaly další dva tituly v Opavě. Ovšem následovalo dvacet let bez trofeje, kdy jsem na druhé straně nasbíral spoustu zkušeností, až přišla tahle sezona, kterou měl, upřímně, Nymburk trochu slabší, a my jsme napsali tuhle ohromnou play-off pohádku.

Ve které sezoně jste začal víc věřit, že by se tu nymburskou hegemonii mohlo povést zlomit? Byla to až ta loňská?
Loni jsem si hodně cenil, že jsme konečně něco dokázali vyhrát. Tady se bralo jako úspěch, nebo vítězství svého druhu, že jste druzí. Postoupit do finále a víc prostě nešlo. Takhle to bylo skoro dvacet let. My to loni prolomili v Českém poháru, za což jsem byl hrozně rád, a dodnes na ty tři dny v Lounech nemůžu zapomenout. Bylo to úplně úžasné, jak se všechno dobře sešlo. Nymburk tam měl trochu problémy, Vojta Hruban byl nemocný a my je nachytali. Stalo se, že ten Nymburk, který je obrovsky silný, měl slabší den, a nám to vyšlo. Tehdy jsme si věřili, ale na jeden dva zápasy, ještě ne na ligové vítězství. Pořád byli o něco odskočení. Letos se toho ale v Nymburce hodně změnilo, hráči, trenér, přidala se zranění, a to pro tým nikdy není dobře. To je pak už spíš náhoda, aby si to sedlo. Vycítily to ostatní celky a věřily si, a to i při zápasech v Nymburce. Už tam nebylo jen to, že to bude o deset, ale už byla i víra - pojďme to zkusit, může být vyrovnaná koncovka a můžeme je nachytat.

Loňský triumf v poháru i letošní v lize se zrodil z nemalých těžkostí. Loni jste na FINAL 4 přijeli po bídných výkonech v lize, vy jste byl na tým naštvaný, s hráči nemluvil, atmosféra rozhodně nebyla příznivá. A letos jste vše zvládli z až sedmého místa přes předkolo, když vaše hra měla v dlouhodobé části k ideálu hodně daleko.
Je pravda, že loni jsem byl před tím pohárem s kluky na nože, nespokojený s výkony, a Radima Klečku jsem do Loun ani nechtěl brát. Říkal jsem, že tam bude úplně zbytečný. Tomuhle se ale vždycky směje kamarád a trenérský kolega z fotbalu Lumír Sedláček, protože vždy když někoho odstřelím a jsem na něj vytočený, tak ten hráč jako by se to dozvěděl a zvedne se k úžasnému výkonu. Radim byl tehdy jako MVP FINAL 4 nositelem toho úspěchu v poháru. A podobné to bylo třeba teď v semifinále s Nymburkem, kdy mě v šestém zápase doma zklamal Luděk Jurečka, který místo aby si vzal tým do batohu, tak hrál na schovávanou, na což je běžně zvyklý, ale já věřil, že ti zkušení by měli ten náš prapor držet a byl jsem den po zápase úplně nepříčetný a zase říkám Lumírovi - já toho Luďana ani do Nymburka nevezmu, to bude zbytečné. Radši se připravíme na další sérii. A Lumír se smál, protože ten Luděk v sedmém zápase dával svými trojkami hřebíky do nymburské rakve. Jeho trojky nás neskutečně zvedají a soupeře naopak bolí. Každý trenér totiž říká - z Opavy může vystřelit kdokoli, jen ne Jurečka. A když pak dává, jdeme hrozně nahoru a soupeř naopak dolů.


Když se za covidu dlouho hrálo v prázdných halách, tušil byste, že se tak rychle situace otočí a haly budou letos doslova praskat ve švech, až s průměrem 1400 fanoušků na utkání v play-off?
Za covidu jsme byli rádi, že jsme se vůbec viděli a mohli trénovat, bylo to hrozné období pro všechny a vůbec nejvíc to odnesly děti. Po tomhle období si kluci těch plných hal začali mnohem víc vážit a fanoušci si zase začali víc vážit toho, že můžou vidět sport naživo. Mně to dalo jediné - že jsme se naučili vyhecovat i před prázdnými tribunami. Jinak bych už takhle nikdy nechtěl hrát, protože pro ty fanoušky, emoce a atmosféru, která se přelívá ze hřiště do hlediště a naopak, se to hraje. Je to jako divadelní představení. Herci začnou hrát a nejdřív je tam mezi nimi a diváky pomyslná bariéra, kterou postupně rozbijí a přichází ta krásná emoce a zážitek z toho představení. V zápase je to stejné. Čím víc je tam natěšených fanoušků, a pokud je tam dobrý konec - který na divadle je většinou předem daný -, a pokud je tam bojovnost i umění, tak to má smysl. Naopak hrát před prázdnými tribunami smysl nemá. Když někdy vidím, že na nějaký sport přijde málo diváků, tak mi je hrozně líto jak jich, tak hlavně těch hráčů.

Když hovoříte o divadelním představení, vy jste si těmihle show trochu nahradil i nerealizované herecké ambice, že?
(usmál se) Pokud jde o tu závěrečnou oslavu na hřišti, já ty emoce během zápasů pořád držel v sobě a až tady to vytrysklo ven. Ano, jsem exhibicionista a schytal jsem za to asi i spoustu negativních ohlasů, mnoha lidem se to asi nelíbilo, ale mnoha zase jo. V utkáních jsem tam ale nechtěl skákat jako opička a naopak jsem se snažil být klidnou silou pro ty kluky, i když to ve mně vřelo, a člověk naše chyby i chyby rozhodčích těžkou kousal. Basket je hodně náročný, protože trenér může zápas v každé vteřině dost ovlivnit. A jak se to povedlo, tak to šlo ven. Nebylo to ale plánované, že bych před plnou halou chtěl, aby se lidi koukali na moje rybičky. Já byl prostě v transu a byl jsem hrozně rád, že se to povedlo.

Už před časem jsme mluvili o tom, že jste na lavičce ubral ze všeho toho skákání, dupání, hádání a zuřivé gestikulace. V letošním play-off to už ovšem bylo enormní - že jste až na výjimky i v těch nejvypjatějších situacích neprojevoval téměř žádné větší emoce. Zakázaly větší nervové vypětí doktoři, nebo to byl čistě osobní přerod?
Lékaři v tom prsty nemají, ale jako se vyvíjí hráči, tak to platí i o trenérech. Při hře jsou obrovské emoce, které jako hráč můžete trochu ovlivnit. Trenér, jak vždycky říkám, to ale může skoro jen pokazit. Když vidíte, jak se někteří snaží být velkými trenéry, začnou z toho dělat šachy a střídají tam a zpátky, až z toho chtějí mít one-man-show, tak to většinou dopadne špatně. Je možné, že jsem se tak stal při zápasech sochou, v budoucnu tam místo mě nějakou postaví (směje se) a šikovní asistenti to budou kaučovat a já se nebudu nervovat. Určitě jsem z těch projevů ubral. Vím, že ještě v první lize (druhé nejvyšší soutěži) jsem tam jako trenér skákal a komentoval jakékoli rozhodnutí, svou nervozitu jsem přenášel na hráče, nadával jim, rozhodčím taky. To ale není cesta, člověk tak ukazuje svoji slabost. Trenér by se měl umět kontrolovat a mít určitý odstup od dění, jinak se stává hráčem a vidí jen chyby, které rozhodčí udělá, a nevidí, že píská vesměs dobře. Trenéří jsou ale různí a vidíte i v Eurolize, že jsou někteří hodně emotivní...

Ukazuje brunátný a často sudím i hráčům spílající Željko Obradovič slabost?
Teď ho nechci hodnotit, je to jeho styl, ale to ječení, nebo dokonce urážení hráčů není správné. Samozřejmě jemu to asi každý odpustí, protože je to Obradovič, ale já myslím, že hráči a trenéři by měli k sobě mít vzájemný respekt.

Kapitán Šiřina řekl, že po předkole nenastal žádný speciální moment, který by do té doby spíš matnou sezonu zlomil až k titulu. Můžete to potvrdit? A šlo hlavně o to, že jste jako v daný moment nejstarší a nejzkušenější tým v play-off těžili z již prožitého?
Já bych se možná vrátil na začátek sezony. My byli po velmi úspěšném roce, kdy jsme vyhráli Český pohár a byli důstojným soupeřem i ve finále ligy a za cíl jsme vyhlásili obhajobu poháru a chtěli jsme i vyhrát ligu a postoupit ze skupiny Europe Cupu. Bylo to velkohubé, ale chtěli jsme, aby jasně zaznělo, že toužíme mít ještě lepší sezonu než tu předchozí. Nezačali jsme špatně, vyhráli jsme Federální pohár, trefili angažmá pivota Bassetta, další noví Kuba Mokráň a Radek Farský taky zapadli, byť tam bylo minus, že skončil Martin Gniadek a ze zdravotních důvodů i Radim Klečka. A až do nepostupu v Europe Cupu ztraceným utkáním v Levicích to nebylo špatné. Tam jsme se najednou sesypali jako domeček z karet. Do toho jsme přišli o zraněného Bassetta, nabalily se další věci a kolem Vánoc jsme se už v tabulce dívali za sebe, abysme vůbec byli v horní nadstavbové skupině. Bylo reálné hrát A-dvojku. V nadstabě jsme si řekli, že už jedeme, vrátil se Martin Gniadek, který nám chyběl jako X-faktor i jako lídr na hřišti a v kabině, ale neudělali jsme žádnou šňůru a vždy po nějaké výhře zase přišla porážka. Já tam říkal - hlavně se vyhněme předkolu, které je jen o dvou výhrách, a oba pražské týmy byly na vítězné vlně a sebevědomé. Nebyl tam prostor klopýtnout. My ale i po poslední nadstavbové výhře nad Děčínem šli v předkole na Slavii. Já byl v panice a soupeř nás taky v prvních dvou zápasech vyždímal. Až ten rozhodující byl už lepší, s charakterem play-off, bylo vidět už sebevědomí a z nás spadla ta deka. Postupem do play-off kluci najednou ožili, viděl jsem to i na tréninku, kde řeč těla vypadala jinak. Šli jsme na Brno, s kterým jsme to měli v sezoně 3-1, hrálo se nám u něj dobře a chtěli jsme to zkusit. A rozjela se jízda, kterou je teď ještě brzy hodnotit. V semifinále jsme čtyřikrát porazili Nymburk, ne jen třikrát, jako by to bylo ve finále. Děčín pak ve finále neměl takové individuality, ale měl to, co ani Brno nebo Nymburk, a to obrovskou týmovost a zarputilost býka, kterého nic nepoloží na záda. Žáné zranění, ani špatný vývoj série a bude se rvát až za tu pověstnou hranu.

Zvládli byste tohle všechno, nebýt návratu z civilní práce Martina Gniadka v polovině sezony? Nebo existoval plán s doplněním ještě jiného pivota?
My hledali, ale v těch finančních možnostech to nebylo snadné. Přišel Dylan Carl, fajn kluk, ale nebyl to ten, na kterém bysme to mohli postavit. Pomohl spíš v některých úsecích. Martin ale přinesl obrovské sebevědomí, soutěživost a z kluků bylo cítit, že to bude dobré. Tedy z těch, co ho znali. Ti noví nejdřív koukali, když přišla první střižba kámen - nůžky - papír a i na tréninku se hrálo jako o život. Tam poznali to, co nám chybělo. Jsem stoprocentně přesvědčený, že kdyby se Martin nevrátil, tak jsme titul nevyhráli, byť mu už při absenci letní přípravy ke konci sezony došlo a neměl kde brát. A když jsem mluvil o hliněných nohou, tak na konci už tam nebylo vůbec nic, jen obrovské srdce a vůle to dotáhnout. To na něm bylo vidět, když už ani pořádně nemohl vstát z lavičky, že i kdyby se tam měl plazit, tak musíme soupeře porazit.

Jakub Šiřina po čtvrtfinále s Brnem podotkl k nevyrovnaným výkonům zahraničních opor soupeře, že jim na týmovém výsledku a ambicích klubu nezáleželo a řešili jen svá čísla. Podobnou věc i podle vyjádření samotných hráčů musel v semifinále za stavu 1-3 řešit i Nymburk, kde ta maximální odhodlanost a nasazení také některým oporám chybělo. Vy jste s převážně českým jádrem naopak dobře věděli, co by znamenal titul po 20 letech a že je to možná poslední šance této sestavy. Jakou roli tohle sehrálo?
Já těm cizincům do hlavy nevidím. Když tu ale některý je druhý třetí rok, už nějaký vztah k tomu klubu získá a je to jiné. Ti kluci, co sem chodí, jsou fajn, ale je to pro ně přestupní stanice a pro jejich životopis je vždy dobré mít slušné statistiky a jít z vítězného týmu. Nymburkem prošli hráči, co se pak dostali i do NBA, Euroligy a jsou MVP různých lig, a to znamená skvělý skauting klubu, že takové borce přivedl. A ti charakterní byli, nikdo nepřijde to jen tak nějak obehrát, tam i tam. Tohle si ty kluby pohlídají. Pak je tam ale ještě ten přesah - když jde člověk na morek kosti, a tam už nevím, jestli to dokážou. Když je řeč o Kubovi Šiřinovi, my se v sezoně kolikát bavili o tom, jak nám to nešlo. Viděl jsem, že mu to není jedno, ne jen že mu to dvacátého pípne (výplata), věděl, že jsem musel na představenstvu vysvětlovat, že musíme být trpěliví. To všichni odkývali, ale zároveň chtěli výsledky, že ta cesta a ti hráči byli vybraní správně. Kluci tak cítili ten tlak přese mě a věděli, že tu jsou od předvádění dobrých výkonů, což vede k vítězstvím a bavení lidí, kteří nebudou chodit na to, aby se dívali na frustraci. To je náš úkol, dělat lidem radost. A tím, že kluci jsou dlouho spolu, jsou pak schopní ze sebe víc vyždímat a víc se obětovat. Jsem přesvědčen, že víc než parta cizinců.

Upřímně, za stavu 3-3 v semifinále, jak moc jste se cestou do Nymburka bál, že jste tu dějinnou příležitost prošvihli?
Hodně. Po vyrovnání na 3-3 v Zápase 6 u nás jsem byl celý večer i další den obrovsky zklamaný a nebyla se mnou řeč. Žena se mnou šla na procházku se psem, potřeboval jsem to dostat z hlavy, ale nešlo to. Hlava se mi chtěla rozskočit. Mohli jsme doma zapsat historický výsledek, a i když lidi na nás nebyli naštvaní, tak smutní ano. Já chtěl, aby byli veselí a mohli na nás být hrdí, ale holt Nymburk ten večer byl lepší a na nás padla tíha toho posledního kroku. To se nedá naučit z knížek, musí se to prožít, jak takový zápas odehrát. Hrozně nám to pak pomohlo ve finále, kdy to ve čtvrtém zápase bylo svázané, ale reakce hráčů i výkony už byly lepší. Už se to od nás čekalo, jak v tom semifinále, tak ve finále, a to očekávání fanoušků, rodin a dalších bylo tak obrovské, že i když to člověk z té hlavy vytlačoval, tak to tam pořád bylo. Je to na palici opravdu těžké takový tlak zvládnout. A před tím sedmým zápasem už pak málokdo věřil, že to dáme. Nymburk hrál doma, a když už srovnal, tak přece už si to nenechá ujít a tu těžkou sezonu zachrání. Ze mě už to v to pondělí ale všechno spadlo a z kluků taky. Měli jsme nějaký plán a ten vyšel. Na Nymburku už bylo vidět, že najednou po tom, jak u nás hráli uvolněně, jim to nešlo a byli zaskočení, že my nepřijeli s poraženeckou náladou.

Na palici musely být těžké i třetí a čtvrtý finálový zápas, kdy Děčín hrál bez dvou opor. Byl to, či nebyl paradox, že vám pak dal zabrat skoro víc než v kompletu.
No, už v semifinále ukázali, jak se i bez Nicholse umějí semknout. A i když přišli o Waltona, který je generálem a oprávněným MVP celé ligy, když dokázal tým dovést k vítězství v poháru i do finále ligy, tak to tak bylo hodně těžké. Mě překvapilo, jak to zvládli. Myslel jsem, že to bude jednodušší. Nevím, jestli jsme to někde vzadu v hlavách trochu podcenili, že to už bude snadnější, ale v každém případě oni podali nadstandardní výkon a klobouk dolů před jejich hrou. Nechci snižovat náš výkon, ale naháněli nás neskutečně. A před třetím zápasem nastalo to samé, co před sedmým utkáním v Nymburce. Mělo to být za vedení 2-0 jasné. A jasné to bylo, ale ve prospěch Děčína. To byl jediný zápas, který skončil jednoznačně. A Děčín mohl klidně vyhrát i první dva. A ten poslední pak byl vůbec nejvyrovnanější.

Oba domácí zápasy měly konec, z nějž jste jako zkušený tým nemohli mít radost. V Utkání 2 na jedné noze hrající Tomáš Pomikálek posledními 20 body Děčína během pár minut sám otočil skore, v Zápase 4 pak za vedení o tři nepřišel v posledních vteřinách základní doby faul na Nicholse, který poté trefil těžkou trojku na prodloužení.
„Pomi” (Pomikálek) tam podal úžasný výkon, byl tam nejdřív volný a pak už byly chyby, že jsme ho nechávali. Možná jsme nevěřili, že dokáže dát tolik trojek v řadě. A u Nicholse bylo jasné, že jsme chtěli jít do faulu. Myslím, že to hráči věděli...

Luděk Jurečka ale po zápase řekl, že o takovém pokynu nevěděl, nebo že nestihl přijít.
Tak to je pak moje chyba, že jsem tak zkušeným hráčům tenhle pokyn nedal. Asi to nezaznělo, ale já to bral, že to je automatická věc. Na druhou stranu, když jsem si tu situaci pouštěl, Nichols to udělal tak rychle a ani nešel do kontaktu, že se pořádně nestačilo faulovat. Odskočil do boku a nestihlo se to včas.

Čeká vás další zkouška v základní skupině Ligy mistrů. Co na ni momentálně chybí? Je to jeden urostlejší pivot a jeden nekompromisní najížděč a skórer na pozici guarda?
Tak bych to viděl, že bysme se chtěli posílit. Nějakého dominantního pivota a pak kreativního hráče na perimetr. Stávající kádr jinak zůstává. Ti kluci si to vybojovali a zaslouží si to hrát. Hlavně ta střední generace a ti mladší se na to určitě těší, vědí, že jen přes Ligu mistrů se mohou posouvat jejich individuální výkony i výkony celého týmu. I ten letošní titul pramení ze sezony, kdy jsme v Lize mistrů absolvovali ještě osmičlennou skupinu, byli jsme na cestách, postupně neměli skoro s kým hrát a dohrávali to v pěti v šesti. Byla to daň za to, že jsme nevěděli, co čeho jdeme, ale ta zkušenost hráčská i trenérská byla obrovská. Pak jsme byli dva roky ve výborném Europe Cup a druhý rok už jsme sahali po postupu. V Lize mistrů už jsou kvalitní týmy a my budeme naší týmovostí a sehraností i jako malý vojáček skupinu chtít zamotat a třeba se dostat na druhé nebo třetí místo, kde se ještě hraje o postup.

Jak reálná bude obhajoba ligového titulu?
Letos jsme si ukázali, jak těžké to je. Jedna věc je něco vyhrát, ale obhájit je ještě daleko těžší. Nám se nepodařilo obhájit pohár a v aktuálně vyrovnané lize je těch natěšených týmů tolik, že by to při určité konstelaci mohl vyhrát z té horní osmičky skoro každý. A ta touha požene další. Nebude to tak o dvou třech týmech. My jako mistr přijedeme třena k nováčkovi do Písku, kde bude narvaná hala, domácí nebudou mít co ztratit a tím svým nepříjemným stylem budou chtít ukázat, že v NBL nejsou náhodou. Do toho bude cestování v Lize mistrů, takže to nebude snadné, ale my se na to těšíme, protože jen tak se čeští hráči mohou posouvat, aby byli konkurenceschopní v Evropě a dostávali se do reprezentace.

V Opavě a okolí se nyní dá předpokládat další vlna zájmu o basketbal i mezi nejmenšími. Budete mít na školách i v klubu dost trenérů na jejich obsluhu?
Tohle jsme zažili už v roce 1996, kdy jsme dělali přípravku a snažili se to tu zvedat. Měli jsme deset patnáct dětí. Když jsme vzápětí vyhráli první tituly, hned jich přišlo padesát šedesát. Ten zájem bude, jsme za něj rádi, máme tu deset základních škol a v tom kroužku s pětadvaceti dětmi navíc už to bude znát a bude se z nich dobře vybírat do týmů U11 nebo U12. Do nějakých patnácti let to je hlavně o té široké základně, ne o vyhrávání republik. To je spíš na škodu. Pak už ale chceme, aby tomu ti kluci už něco dávali, v extraligách U17 a U19 už se potkávají s tím nejlepším v republice. A je dobře, že už jsme je letos měli a dál budeme mít. Jsem rád, že jsou u toho Kryštof Vlček a David Zach, pro mě nejlepší asistenti a taky výborní trenéři pro tyto kategorie. Věřím, že jako klub stojíme na silných nohou a není to jen o tom áčku a jeho titulu. A že to nebude jen jeden výkřik, protože není nic staršího než včerejší vítězství. Jméno klubu ale titul posílí, lidi si tu na to začínají zvykat, hala je plná a hraje se nám tady dobře.