Magické oko a očekávání tak obrovské, že nejde vytlačit z hlavy
Byla to tak nečekaně velkolepá a hektická jízda, vedoucí ze sedmého místa skrze předkolo a pak přes nasazenou dvojku, jedničku a trojku, že ani nestíhali dodržovat ty nejdůležitější tradice. Třeba tu s „magickým okem” za každý postup. S o to větším zadostiučiněním pak muselo padnout „oko mistrovské”.
A poté už se hlavní strůjce toho všeho mohl vydat do víru hluboké noci, kde jeho první zastávka přišla v oblíbené Pivnici U Draka, kde dost pravděpodobně čepují tu nejlepší plzeň v Opavě. Až tady z něj nejspíš definitivně spadla celá tíha složité sezony, z níž se musel nejednou ztuha zpovídat na klubovém představenstvu.
Nakonec však doručil pohádkový výsledek a celkem už pátou ligovou trofej pro slezský klub. Ta letošní má už ale poprvé jeho trenérský podpis, přičemž i nadále platí, že v Opavě se bez něj žádný titul neobejde. Do zákulisí toho letošního s 51letým Petrem Czudkem nahlédneme právě teď v obsáhlé a ukrutně osobní zpovědi, která nemůže začít jinde než u velké noci oslav na Mezinárodní den dětí.
Petře, tak jaká byla vaše první ligová titulová oslava v roli kouče?
Vy jste se v takové chvíli vydal do své oblíbené úplně sám?
Magické oko je tedy vaší opavskou tradicí?
Když jste po půlnoci dorazil na svou pivní základnu, stíhal jste cokoli jiného kromě přijímání gratulací?
Aktuálně se se od hráčských dob nacházíte asi na vrcholu popularity. Už před časem vám byla nabídnuta i kandidatura do Senátu, kdy vám současný ministr financí dokonce nastínil časový rozvrh, jak byste mohl vše stíhat i při trénování týmu v NBL. Nebyl by právě v téhle době ten nejvhodnější čas na změnu revíru?
Pojďme už i k právě skončenému play-off. Je to náhoda, nebo logický důsledek, že trenéři zlatého, stříbrného i bronzového týmu letošní ligy, tedy vy, Tomáš Grepl a Ladislav Sokolovský, spolu v polovině 90. let minulého století sdíleli v Brně jednu mistrovskou šatnu, které šéfoval legendární Miroslav Pospíšil?
Vy, kdo jste pod ním hráli, čerpáte z kouče Pospíšila i nyní jako trenéři stále, byť se basket dost vyvinul?
Vy jste své poslední úspěchy vystavěl hodně na různých formách zónové obrany, což ale nebyl vůbec šálek kávy Miroslava Pospíšila, viďte?
Je to styl obrany, který nabírá a ještě nabere na důležitosti v současném vrcholovém basketbalu? Nedávno zónou vyhrál Real Euroligu, vám nyní hodně pomohla k titulu v NBL...
Tohle je otázka na širší diskusi odborníků, kdy každý by řekl něco jiného. Já se o tom dlouho bavil s „Nenem” Ginzburgem (když byl Czudek jeho asistentem u reprezentace) a i ten ji občas používal, ale většinou jen když jsme si nevěděli rady. Bral to jako ústupek ve smyslu, že když to trenér použije, tak vlastně prohrál a čeká na smrt. Jinými slovy čeká, jestli se soupeř bude trefovat z dálky, nebo ne, protože ty pozice si vytvoří vždycky. V tom velkém basketu je to tedy určitá slabost. V zóně se schováváte a skrýváte některé individuální nedostatky, ale třeba v té Eurolize Real, který tam má chytré typy hráčů a obrovského Tavarese pod košem, dokázal nejen otočit už skoro prohranou čtvrtfinálovou sérii s Partizanem (z 0-2 po domácích zápasech na 3-2), ale i vyhrát FINAL 4. Člověk si řekne, že když hráli zónu 2-3, tak to musí každý překonat. Jenže i tak velkým hráčům, jakými byli soupeři z Partizanu, Barcelony a Olympiacosu, se to pak dostalo do hlav. Hrát do zóny dlouho je nepříjemné, to potvrdí každý hráč.
Pokud by si tohle teď řekl lecjaký kouč a zóna se začala uplatňovat rozsáhleji a ty výjimečné individuality by se tak výrazněji eliminovaly, nestal by se pak basketbal trochu nudný, když by šlo jen o to, zda se ten druhý tým bude trefovat z dálky?
Tohle se těžko odhaduje. První věc je, že nejlepší zbraň proti zóně je rychlý protiútok. Ty týmy by pak měly ještě rychlejší přechod, tyhle možnosti by vyhledávaly a to je po diváka atraktivní. Pokud by tohle zóna vyvolala, bude to pro fanoušky jenom dobře. Ještě se vrátím - vzpomínám si na semifinálovou sérii můj první rok v Opavě, ještě za dob pana trenéra Kozáka, kdy tu hrál Vlasta Havlík, který byl v zóně vepředu výborný, a pod košem Jirka Okáč (217), což byl takový Tavares. My tehdy v sérii na tři výhry po dvou domácích zápasech prohrávali s Mlékárnou Kunín 0-2 a jeli k nim. A tři zápasy jsme stáli 120 minut v zóně a otočili to. A to se ve čtvrtém zápase stalo, že Kunín dal šest trojek v řadě, my ale přesto v zóně zůstali, až přišlo to, co zóna chce - aby o tom soupeř začal přemýšlet a říkat si - to jsou blázni, dostali šest trojek a pořád v tom zůstávají, to přece není možné! Jenže procenta hovořila jasně, oni dalších deset střel nedali a my se dostali na koně. Oni už pak před tím měli respekt, přestávali si věřit, a jakmile si hráč nevěří, jde dolů jeho výkon i výkon celého týmu.
Vy jste právě zónou udělali ve finále trojkaře i z týmu Děčína. Ten na obloukové palbě rozhodně neměl hru postavenou, ale když musel, dal 10, 14, 7 a v posledním utkání u vás dokonce 16 trojek z 35 pokusů. Hodně se tak držel ve hře. Vy jste podobně jako trenér Kozák věřil, že i tohle ustojíte?
Po finále jste zmínil, že jste splnil někdejší přání svého táty, abyste získal tři tituly - hráčský, trenérský a akademický. To byl otec tak náročný?
Který titul se plnil nejobtížněji?
V éře Nymburka neříkám, že jsem nevěřil, protože člověk vždycky dělá pro ten úspěch maximum, ale ten trenérský titul byl z tohoto pohledu nejtěžší. I na vysoké jsem měl trochu problémy, rozkládal jsem si poslední ročník a to dokončení bylo náročné, i když ne nemožné. A v Brně se vytvořila perfektní parta kolem Honzy Svoboda a najednou jsme vyhráli první titul, pak druhý i třetí, a jak jsem přišel do Opavy, vyhrál jsem hned čtvrtý a pátý a bral to jako normální věc - že v létě máš přípravu, pak je sezona, play-off a nakonec zvedneš pohár. Jenže přišlo i horší období, pak i angažmá v Interu Bratislava, což bylo zase přínosné herně a lidsky, aby následovaly další dva tituly v Opavě. Ovšem následovalo dvacet let bez trofeje, kdy jsem na druhé straně nasbíral spoustu zkušeností, až přišla tahle sezona, kterou měl, upřímně, Nymburk trochu slabší, a my jsme napsali tuhle ohromnou play-off pohádku.
Ve které sezoně jste začal víc věřit, že by se tu nymburskou hegemonii mohlo povést zlomit? Byla to až ta loňská?
Loni jsem si hodně cenil, že jsme konečně něco dokázali vyhrát. Tady se bralo jako úspěch, nebo vítězství svého druhu, že jste druzí. Postoupit do finále a víc prostě nešlo. Takhle to bylo skoro dvacet let. My to loni prolomili v Českém poháru, za což jsem byl hrozně rád, a dodnes na ty tři dny v Lounech nemůžu zapomenout. Bylo to úplně úžasné, jak se všechno dobře sešlo. Nymburk tam měl trochu problémy, Vojta Hruban byl nemocný a my je nachytali. Stalo se, že ten Nymburk, který je obrovsky silný, měl slabší den, a nám to vyšlo. Tehdy jsme si věřili, ale na jeden dva zápasy, ještě ne na ligové vítězství. Pořád byli o něco odskočení. Letos se toho ale v Nymburce hodně změnilo, hráči, trenér, přidala se zranění, a to pro tým nikdy není dobře. To je pak už spíš náhoda, aby si to sedlo. Vycítily to ostatní celky a věřily si, a to i při zápasech v Nymburce. Už tam nebylo jen to, že to bude o deset, ale už byla i víra - pojďme to zkusit, může být vyrovnaná koncovka a můžeme je nachytat.
Loňský triumf v poháru i letošní v lize se zrodil z nemalých těžkostí. Loni jste na FINAL 4 přijeli po bídných výkonech v lize, vy jste byl na tým naštvaný, s hráči nemluvil, atmosféra rozhodně nebyla příznivá. A letos jste vše zvládli z až sedmého místa přes předkolo, když vaše hra měla v dlouhodobé části k ideálu hodně daleko.
Když se za covidu dlouho hrálo v prázdných halách, tušil byste, že se tak rychle situace otočí a haly budou letos doslova praskat ve švech, až s průměrem 1400 fanoušků na utkání v play-off?
Za covidu jsme byli rádi, že jsme se vůbec viděli a mohli trénovat, bylo to hrozné období pro všechny a vůbec nejvíc to odnesly děti. Po tomhle období si kluci těch plných hal začali mnohem víc vážit a fanoušci si zase začali víc vážit toho, že můžou vidět sport naživo. Mně to dalo jediné - že jsme se naučili vyhecovat i před prázdnými tribunami. Jinak bych už takhle nikdy nechtěl hrát, protože pro ty fanoušky, emoce a atmosféru, která se přelívá ze hřiště do hlediště a naopak, se to hraje. Je to jako divadelní představení. Herci začnou hrát a nejdřív je tam mezi nimi a diváky pomyslná bariéra, kterou postupně rozbijí a přichází ta krásná emoce a zážitek z toho představení. V zápase je to stejné. Čím víc je tam natěšených fanoušků, a pokud je tam dobrý konec - který na divadle je většinou předem daný -, a pokud je tam bojovnost i umění, tak to má smysl. Naopak hrát před prázdnými tribunami smysl nemá. Když někdy vidím, že na nějaký sport přijde málo diváků, tak mi je hrozně líto jak jich, tak hlavně těch hráčů.
Když hovoříte o divadelním představení, vy jste si těmihle show trochu nahradil i nerealizované herecké ambice, že?
Už před časem jsme mluvili o tom, že jste na lavičce ubral ze všeho toho skákání, dupání, hádání a zuřivé gestikulace. V letošním play-off to už ovšem bylo enormní - že jste až na výjimky i v těch nejvypjatějších situacích neprojevoval téměř žádné větší emoce. Zakázaly větší nervové vypětí doktoři, nebo to byl čistě osobní přerod?
Ukazuje brunátný a často sudím i hráčům spílající Željko Obradovič slabost?
Kapitán Šiřina řekl, že po předkole nenastal žádný speciální moment, který by do té doby spíš matnou sezonu zlomil až k titulu. Můžete to potvrdit? A šlo hlavně o to, že jste jako v daný moment nejstarší a nejzkušenější tým v play-off těžili z již prožitého?
Zvládli byste tohle všechno, nebýt návratu z civilní práce Martina Gniadka v polovině sezony? Nebo existoval plán s doplněním ještě jiného pivota?
Jakub Šiřina po čtvrtfinále s Brnem podotkl k nevyrovnaným výkonům zahraničních opor soupeře, že jim na týmovém výsledku a ambicích klubu nezáleželo a řešili jen svá čísla. Podobnou věc i podle vyjádření samotných hráčů musel v semifinále za stavu 1-3 řešit i Nymburk, kde ta maximální odhodlanost a nasazení také některým oporám chybělo. Vy jste s převážně českým jádrem naopak dobře věděli, co by znamenal titul po 20 letech a že je to možná poslední šance této sestavy. Jakou roli tohle sehrálo?
Upřímně, za stavu 3-3 v semifinále, jak moc jste se cestou do Nymburka bál, že jste tu dějinnou příležitost prošvihli?
Na palici musely být těžké i třetí a čtvrtý finálový zápas, kdy Děčín hrál bez dvou opor. Byl to, či nebyl paradox, že vám pak dal zabrat skoro víc než v kompletu.
No, už v semifinále ukázali, jak se i bez Nicholse umějí semknout. A i když přišli o Waltona, který je generálem a oprávněným MVP celé ligy, když dokázal tým dovést k vítězství v poháru i do finále ligy, tak to tak bylo hodně těžké. Mě překvapilo, jak to zvládli. Myslel jsem, že to bude jednodušší. Nevím, jestli jsme to někde vzadu v hlavách trochu podcenili, že to už bude snadnější, ale v každém případě oni podali nadstandardní výkon a klobouk dolů před jejich hrou. Nechci snižovat náš výkon, ale naháněli nás neskutečně. A před třetím zápasem nastalo to samé, co před sedmým utkáním v Nymburce. Mělo to být za vedení 2-0 jasné. A jasné to bylo, ale ve prospěch Děčína. To byl jediný zápas, který skončil jednoznačně. A Děčín mohl klidně vyhrát i první dva. A ten poslední pak byl vůbec nejvyrovnanější.
Oba domácí zápasy měly konec, z nějž jste jako zkušený tým nemohli mít radost. V Utkání 2 na jedné noze hrající Tomáš Pomikálek posledními 20 body Děčína během pár minut sám otočil skore, v Zápase 4 pak za vedení o tři nepřišel v posledních vteřinách základní doby faul na Nicholse, který poté trefil těžkou trojku na prodloužení.
Luděk Jurečka ale po zápase řekl, že o takovém pokynu nevěděl, nebo že nestihl přijít.
Tak to je pak moje chyba, že jsem tak zkušeným hráčům tenhle pokyn nedal. Asi to nezaznělo, ale já to bral, že to je automatická věc. Na druhou stranu, když jsem si tu situaci pouštěl, Nichols to udělal tak rychle a ani nešel do kontaktu, že se pořádně nestačilo faulovat. Odskočil do boku a nestihlo se to včas.
Čeká vás další zkouška v základní skupině Ligy mistrů. Co na ni momentálně chybí? Je to jeden urostlejší pivot a jeden nekompromisní najížděč a skórer na pozici guarda?
Tak bych to viděl, že bysme se chtěli posílit. Nějakého dominantního pivota a pak kreativního hráče na perimetr. Stávající kádr jinak zůstává. Ti kluci si to vybojovali a zaslouží si to hrát. Hlavně ta střední generace a ti mladší se na to určitě těší, vědí, že jen přes Ligu mistrů se mohou posouvat jejich individuální výkony i výkony celého týmu. I ten letošní titul pramení ze sezony, kdy jsme v Lize mistrů absolvovali ještě osmičlennou skupinu, byli jsme na cestách, postupně neměli skoro s kým hrát a dohrávali to v pěti v šesti. Byla to daň za to, že jsme nevěděli, co čeho jdeme, ale ta zkušenost hráčská i trenérská byla obrovská. Pak jsme byli dva roky ve výborném Europe Cup a druhý rok už jsme sahali po postupu. V Lize mistrů už jsou kvalitní týmy a my budeme naší týmovostí a sehraností i jako malý vojáček skupinu chtít zamotat a třeba se dostat na druhé nebo třetí místo, kde se ještě hraje o postup.
Jak reálná bude obhajoba ligového titulu?
Letos jsme si ukázali, jak těžké to je. Jedna věc je něco vyhrát, ale obhájit je ještě daleko těžší. Nám se nepodařilo obhájit pohár a v aktuálně vyrovnané lize je těch natěšených týmů tolik, že by to při určité konstelaci mohl vyhrát z té horní osmičky skoro každý. A ta touha požene další. Nebude to tak o dvou třech týmech. My jako mistr přijedeme třena k nováčkovi do Písku, kde bude narvaná hala, domácí nebudou mít co ztratit a tím svým nepříjemným stylem budou chtít ukázat, že v NBL nejsou náhodou. Do toho bude cestování v Lize mistrů, takže to nebude snadné, ale my se na to těšíme, protože jen tak se čeští hráči mohou posouvat, aby byli konkurenceschopní v Evropě a dostávali se do reprezentace.
V Opavě a okolí se nyní dá předpokládat další vlna zájmu o basketbal i mezi nejmenšími. Budete mít na školách i v klubu dost trenérů na jejich obsluhu?