Magnet na dramatické události s duší rappera

Při každém předzápasovém představování nymburského týmu si toho nejde nevšimnout. První rozehrávač Ty Gordon se po nástupu na hřiště pokřižuje a vzápětí pošle pozdrav nahoru, směrem ke stropu haly, k nebi. Je tak nábožensky založený, nebo je v tom cosi víc?

„Děkuju Bohu, že mi dal příležitost jít do zápasu a hrát. Uvědomuju si, že spousta kluků by chtěla být v mé kůži a hrát basket profesionálně. Proto vždy Bohu poděkuju, když vstoupím na hřiště, že to umožnil právě mně,” hlásí se v rozhovoru pro klubový web k velké vděčnosti 25letý Američan, na němž toho je vizuálně i jinak zajímavého mnohem víc.

Třeba jeho zápasové boty, na nichž nosí jména svých blízkých. Důležitých blízkých.

„Mám tam jméno sestry Mackenziye a tety LaTashy. To jsou moji dva blízcí lidé, o které jsem přišel. Když jde v zápase do tuhého, stačí se mi podívat dolů na jejich jména a vím, že mě sledují. A vím, že vše bude dobré,” vrátí se ke smutným událostem svého života.

K jedné z nich došlo nedávno, před Vánocemi, kdy Gordon od kouče Francesca Tabelliniho dostal i v nabitém programu svolení odletět na pohřeb své tety.

„To pro mě znamenalo opravdu hodně, že mi v těžké chvíli umožnil jet domů a být rodině na blízku. V životě není jen basket, hlavní je rodina. Vždy si za to budu trenéra vážit. Stejně tak děkuju i celému klubu,” zdůrazní 185 čísel vysoký dirigent.

Jména sestry a tety na botách mu pomáhají se s bolestnou ztrátou lépe vyrovnat. „Přijít o někoho blízkého není snadné. Když přijdeš o peníze, kariéru, můžeš je získat zpět. Ale když ztratíš blízkého, už se ti nevrátí. A já se snažím o to, abych svou šanci využil tak, aby na mě tyto dvě ženy mohly být pyšné. Takže když se podívám na jejich jména, vím, že se na mě dívají a podle toho se musím chovat.”

Sestra Mackenziya byla z trojčat, která se narodila, když malému Tyovi bylo deset. A rázem jeho matka, která měla celý kvartet na starosti, nevěděla kam dřív skočit.

„Určitě to měla hodně těžké, ale já to tehdy nebyl schopen tolik vnímat. Až teď si uvědomuju, že starat se jen o jedno dítě je těžké. A mít tři najednou je něco úplně jiného. Máma si tak za to zaslouží uznání,” říká Gordon, který i vzhledem k tomu, že jeho otec pocházel z dvojčat, tak trochu tuší, že i on sám by jednou mohl mít více potomků naráz.

Blesková předvánoční návštěva ve Státech ovšem rozhodně nebyla jedinou výjimečnou situací, která se rozehrávači u Labe přihodila. Během října jej přepadly i velké trable s bolavým zubem.

„To bylo šílené. Každý den jsem musel brát prášky proti bolesti, abych to trochu utlumil. Ale nefungovalo to. Nakonec mě jeden z lidí v klubu vzal k zubaři do Prahy, aby mi zub vyndal. Až to pomohlo. Nikomu bych to nepřál. Bolest zubu je asi ta nejhorší, jakou lze zažít,” vypráví Gordon, který byl ještě předtím na prohlídkách v Nymburce i v Poděbradech. Tam ale ještě k nápravě nedošlo.

„Poprvé jsem byl u zubařky, která uměla anglicky, ale bylo to před zápasem a nebyla možnost s tím udělat víc, než to vyčistit. Jenže se zánět zase vrátil a pak jsem byl u zubařky, která anglicky neuměla, a bylo těžké se domluvit, i když tam se mnou byl opět někdo z klubu a překládal. Bylo těžké se rozhodnout, co dělat. Já asi rok předtím přišel o jiný zub, tak jsem nechtěl být bez dalšího. Ale nakonec nebylo jiné řešení. Ta bolest byla velká, nemohl bych hrát, byl jsem naštvaný, nemohl jsem spát, ani jíst, tak jsem si řekl, že zub prostě musí hned ven,” vzpomíná na nepříjemné chvíle Gordon.

„Byla to hrůza. Hrozně to bolelo. Když mi pak zub vytrhli, tak jsem to chtěl co nejdřív zchladit. Zastavili jsme na benzince pro led, myslel jsem si, že to bude malý pytlík, ale byl to obrovský pytel, který jsem si dal na obličej. Pak jsem chtěl hlavně rychle domů.”

Těsně před zákrokem přitom rozehrávač prokázal velké hrdinství, kdy už s obtěžující bolestí odcestoval do Istanbulu a odehrál skvěle vítěznou bitvu s Bahcesehirem. „Před odletem jsem si to nechal vyčistit, ale to pomohlo jen na chvíli. V Turecku se bolesti vrátily. Štvalo mě to, tak jsem si vztek potřeboval na někom vybít. A odnesl to právě Bahcesehir. Byl to od nás v Istanbulu skvělý týmový výkon a těší mě, že jsem tam k tomu taky přispěl.”

Právě s tureckou metropolí má ale spojenu i jednu velkou nepříjemnost z této sezony, která už nijak nesouvisela s bolavým zubem. Při přestupu cestou z ázerbájdžánského Baku s kolegou Thomasem Bellem nestihl navazující letadlo do Prahy a o několik hodin si tak prodloužil návrat.

„To byl další šílený moment. Šel jsem se spoluhráči k odletové bráně, ale měl jsem hlad, tak jsem se chtěl zastavit pro něco k jídlu. V tom šel proti mě Thomas, že si taky chce něco dát. Tak jsem šli do mého oblíbeného Arby`s. Problém ale byl, že mně se na mobilu nezměnil čas, takže si tak sedíme v Arby`s s tím, že je sedm hodin, ale ve skutečnosti bylo už osm. Mysleli jsme si, že máme ještě půlhodinu do nástupu, jdeme si k bráně a najednou vidíme, že letadlo je pryč. Tak jsme na Den díkůvzdání zůstali v Istanbulu o další čtyři hodiny déle. Už jsme ale nikam nešli, jen jsme si lehli u brány a čekali na let, abysme ho už nezmeškali,” říká milovník smažených kuřat, který si tento pokrm dává při jakékoli příležitosti.

Gordon v nymburském týmu patří k těm, kteří jsou nejvíc viděni se sluchátky na uších, protože hudba je jeho další vášní. „Vedle těch opravdu slavných interpretů poslouchám hodně undergroundových umělců, kteří se snaží prosadit a kteří vyprávějí příběhy, co lidem tady tolik neřeknou. K mým oblíbencům patří Ghana, YoungBoy, Moneybagg Yo, Big30. Mám i pár lidí v mém rodném městě, kteří dokážou rapovat. Baví mě je poslouchat, když znám jejich životy a příběhy. Mám rád dobré texty, ale když máš k tomu i dobrý beat, tak si ho užiju taky. Dobrý rytmus je základ, aby se ti chtělo skákat a zpívat,” vysvětluje playmaker, který si při poslechu sám nahlas rapuje.

„Pozor, i já už jsem rapper! Opravdu. Mám i svoji skladbu, ke které jsem si sám napsal text a složil hudbu. Ještě ji nikdo neslyšel, ale jednou ji pustím na všechny možné účty,” slibuje budoucí umělec, který by se nebál ani toho jít do nějakého soutěžního „rap battlu”, tedy souboje dvou rapperů ve volné verbální improvizaci.