Medaile skončí v garáži, hlavní jsou lidi!

S ROMANEM MARKEM Vzal si příklad ze čtyři roky staré ligové rozlučky Jiřího Welsche, kterou zažil na vlastní kůži, a na maximální otáčky nakopl své 35leté motory, byť s jejich výkonností už letos nebyl plně spokojen. Nechtěl si ale později vyčítat, že nedal vše, co měl, když naposledy nastoupil na ligová prkna v soutěžním mači.

Kulisy dostal dokonalé. Okolnosti mu předložily roli hlavního hrdiny a on nezaváhal a šestnácti body se pasoval na brněnského top skórera. Před největší domácí návštěvou sezony (1531). V nejdůležitějším duelu roku, třetí bitvě o bronz, v níž šlo Basketu Brno o jeho první medaili v Kooperativa NBL. A Roman Marko k ní klub dovedl. V derniérovém utkání své poslední 17. sezony v české nejvyšší soutěži, které odehrál ve stejné hale, v níž kdysi působení v NBL pod vedením unikáta Miroslava Pospíšila začínal.

Z hráčského dresu se nyní převlékne do obleku, neboť ihned po ukončení hráčské kariéry usedne do křesla generálního manažera brněnského klubu. Ovšem ještě předtím musel být premiérový cenný kov náležitě oslaven. Nadvakrát. Nejdřív přišla první oslava hned po vítězném třetím duelu s Ústím. Ta ale byla podle slovenského dirigenta jen s.r.o., a tak už druhý den po obědě mohl pořídit následující rozhovor zpoza volantu svého vozu.

„Ono, pondělí nebylo tím pravým dnem na slavení, skoro nikde nebylo v Brně otevřeno dlouho. Být to pátek, nebo sobota, bylo by to lepší. Takže to proběhlo v klidu, šli jsme na večeři s trenéry a vedením,” trochu překvapil Roman Marko, jehož tým si větší párty naplánoval až na další dny do nejmenované chaty nedaleko metropole.

Romane, vy jste po skončení série měl co slavit - poslední zápas kariéry jste odehrál na domácí půdě, před návštěvou sezony, byl to vítězný duel, s bronzovou září a k tomu jste se stal i týmovým top skórerem. To jste pak musel být za hvězdu večera.
Ne, ne, to zase ne. Šlo o týmový úspěch. Skončit čtvrtí, sezona by měla hořkou příchuť. To třetí místo po nadstavbě jsme ale chtěli potvrdit a ligu zakončit vítězně. Pocit z té dlouhé sezony je tak určitě lepší, než kdybychom se koukali, jak medaile dostává na krk Ústí.

Byla to opravdu vaše rozlučka s kariérou, nic vás už nezviklá?
Ne, je to tak, v nejvyšší soutěži to bylo určitě naposledy. Nižším soutěžím se nebráním, ale už jen na amatérské úrovni. Já jsem už před sezonou podepisoval jen na rok a už tehdy jsem říkal, že to bude asi poslední rok. V září mi bude šestatřicet a už jsem cítil, že úroveň mé hry nebyla podle mých představ. Čas nejde zastavit a nechtěl bych se ztrapňovat nebo brát čas na palubovce mladým klukům, kteří ten prostor dostat musí. Bylo tam i mentální opotřebení, těch zápasů už jsem se nahrál fakt hodně a po takové době se to člověku někdy až přejí. Hlavní ale bylo, že nohy už nebyly rychlé a dynamické a po téhle sezoně tak nastal správný čas skončit.

Už tam nebyly ty vaše parádní přihrávky za zády z pick-and-rollů jako dřív ve Svitavách?
Všechno to spolu souvisí. Takové přihrávky vycházejí z herní pohody a sebevědomí. A pokud hráč nemá roli, kde ví, že si tyhle extra věci může dovolit, tak takovou přihrávku prostě nehodí. A moje role byla menší než v předchozích sezonách. To ale bylo oprávněné a teď přišel čas to zapíchnout.

A co kdyby medaile necinkla, ani to by vaše rozhodnutí nezměnilo?
Ne, nezměnilo, rozhodnutý jsem byl už delší dobu. A proto jsme se nebavili ani o mé případné hráčské roli v příští sezoně.

Ač k tomu došlo skrze nepříjemné zranění kolegy a prvního rozehrávače Viktora Půlpána z úvodu třetího čtvrtfinále, ve svém posledním play-off vám přece byla umožněna ještě jedna nečekaná hlavní role. A nakonec stála za to...
To je pravda. Zranění dvou z našich nejlepších hráčů Rashe (Maddena) a Viktora moje minuty v play-off, kterých několikrát bylo i přes třicet, ovlivnily. Na jednu stranu to byla smůla pro oba kluky a pro celý tým, na druhou jsem si mohl na závěr kariéry „zablbnout” ještě jednou trochu víc. (usměje se)

Vrtaly vám už do hlavy myšlenky, jaké by bývalo mohlo být semifinále s Opavou, pokud by oba zranění kolegové byli k dispozici? Nebo si takové uvažování sportovec nemůže dovolit?
V Brně se o tom povídalo celkem hodně. Já ale ta kdyby nemám rád. Situace byla taková a my na to museli reagovat. A nechci vůbec říkat, že v kompletu bychom Opavu vyřadili. Je to kvalitní tým a můj názor je, že letos jsme na ni ještě neměli. Oni to potvrdili i ve finále, kde jednou porazili Nymburk. Prohlášení, že kompletní bychom přes Opavu přešli, mi přijdou přehnaně sebevědomá.

V rozhodujícím duelu o bronz jste zazářil před brněnskou návštěvou sezony jako top skórer týmu s 16 body. Byla vaše motivace v tomhle utkání maximální?
To byla. Šlo o můj poslední zápas a říkal jsem si, že i kdybych měl na hřišti „chcípnout”, nechám tam všechno. Vzpomínám si, že když se takhle loučil před čtyřmi lety Jirka Welsch, a my hráli se Svitavami proti jeho Pardubicím taky sérii o bronz, tak on mě bránil a najednou mě v tom posledním zápase hrozně „hobloval” po celém hřišti a já si říkal, co to v osmatřiceti blázní? I když jsem to nevěděl dopředu, z jeho výkonu jsem pochopil, že jde o jeho poslední zápas. Nechal tam úplně všechno a já se snažil o totéž, jezdil jsem i v obraně, abych si to pak nevyčítal, kdybychom s Ústím prohráli.

Na třetí pokus už jste do půle nevedli o dvacet, co v rozhodné bitvě bylo jiné?
Já si v poločase za vedení o dva říkal, že je dobře, že zase nevedeme o dvacet. V obou předchozích zápasech jsme to dokázali „mistrně” prohospodařit. I my jsme stejně jako Ústí hráli v užší rotaci, ale přišlo mi, že jsme byli živější a měli jsme větší energii. A věřil jsm, že domácí prostředí by nás při vyrovnané koncovce dotlačilo k vítězství, což se pak i potvrdilo.

Když se stane jednou, že tým ztratí vedení o dvacet, ještě se asi dají přimhouřit oči,
ale jak k tomu pak mohlo dojít i v Ústí? Čím to podle vás bylo, že jste najednou přestali hrát hru, která vám dvě a v Ústí dokonce tři čtvrtiny fungovala, zvlášť s řadou zkušených hráčů?
Tam sehrál roli i taktický plán Ústí. Úplně všechny pick-and-rolly přebíralo, fakt všechny. A to po celé utkání. My jsme to v prvních fázích obou utkání dokázali trestat, nicméně pak nevím čím, jsme se dostali do křeče a hlavně Lamb Autrey chytil ohromný lauf. V prvním utkání mělo Ústí deset asistencí a ve druhém dokonce jen šest, což jsou extrémně nízká čísla. Hrálo izolační situace 1 na 1 a my ty akce hlavně Autreyho se Spencerem nedokázali zastavovat. Dostali se do ohromného laufu a těžko se nám z toho dostávalo. V dnešním basketbale je manko deseti bodů stáhnuté během chvíle. Hlavně to ale bylo o nás. My tam prováděli šílené ztráty, zahodili jsme několik podkošových zakončení a ve druhém utkání se nám za toho vysokého vedení dostalo do hlavy, co se stalo v prvním zápase, a říkali jsme si, hlavně se to nesmí stát znovu. Jenže když se na to začne myslet, tak se to tím spíš stane. Zaplaťpánbůh že jsme to prodloužení v Ústí ustáli a nepodlehli tlaku a atmosféře, která tam byla výborná. A o to je ta medaile cennější, že jsme se dokázali vyhrabat z těch krizových situací.

Loučíte se v době, kdy nový klub Basket Brno, píšící teprve devět let fungování, je na vzestupu a po čtvrtém místě z loňska přidal letos i první ligový bronz. Nemrzí vás ani to, že budete chybět u dalšího progresu týmu a možná i u prvního finále?
Tohle mě vůbec nemrzí. Basketu jsem se už nahrál spoustu. Být mi pětadvacet nebo třicet a muset skončit, to by mě mrzelo, ale v šestatřiceti takové myšlenky vůbec nemám.

V lize máte dvě stříbra a jeden bronz s Prostějovem, další bronz s Kolínem a po jednom i s A Plus Brno a nyní s Basketem Brno. Jak vysoko z hlediska cennosti svou poslední medaili kariéry řadíte?
O ty medaile ani tolik nejde. Medaili jeden den dostaneš a druhý ji odložíš do garáže nebo do šuplíku. Tohle sběratelství pro mě nebylo nějak důležité. Letos šlo spíš o to, že sezona byla dlouhá a náročná, hráli jsme tři soutěže, včetně Severoevropské ligy, kde bylo dost zápasů, a já jsem rád, že jsme získali dva bronzy, kdy v evropském poháru to v konkurenci litevských, lotyšských, estonských nebo polských týmů nebylo jednoduché. Ještě víc mě ale potěšilo, že v závěru sezony začali chodit lidi ve větším počtu a play-off už mělo parametry emočně vypjatých zápasů. Lidi nám opravdu fandili a to bylo největší plus, že jsme je do haly dokázali dostat. Ztotožnili se s tím týmem a v zápasech nás hnali za výhrami. Na začátku sezony, ještě možná i pod vlivem covidu, ty návštěvy byly slabé, v hale bylo jako na divadle, ale v play-off už ta atmosféra byla výborná. Tímto bych chtěl fanouškům poděkovat za podporu.

Věřili jste medaili od samého startu sezony?
Nestálo to tak, že bychom to od vedení měli za jasný úkol. Nevěděli jsme, jak na tom budou ostatní, a šli jsme postupně. Během sezony se může stát cokoli, od poklesu formy po zranění, což se nám pak i stalo, a sezona se může rozsypat. K tomu ale naštěstí nedošlo. V průběhu sezony jsme zdomácněli v první čtyřce, kde jsme chtěli být, a když jsme po nadstavbě dosáhli na třetí místo, už nemůžeš říct, že bude dobré skončit šestý. Tam už jsme si řekli, že bychom tu medaili chtěli.

Když váš izraelský spolumajitel Yedidia Rapaport při svém nástupu do klubu hovořil v horizontu roku dvou o útočení na medaile nebo vyzývání Nymburka, znělo to hodně odvážně. Stejně jako když na konci letošní nadstavby mluvil o tom, že finále Nymburka s Opavou není předem dané. Nyní už se to jako vzdálené realitě tolik nezdá - může to nastat už za rok?
Jako klub si vždycky musíte dát nějaké cíle. Pokud jsou vysoké, může to znít pozitivně, že máte ambice, na druhou stranu lidi můžou říkat, že to jsou moc velkoústá prohlášení. Já bych v tom byl opatrnější. Opava je stabilní klub, ti hráči jsou spolu dlouho a porazit je v sérii čtyřikrát je složité, zvlášť v jejich hale. Na finále tam dvakrát přišly tři tisíce lidí, je tam vidět i práce mimo palubovku, pokud se týká marketingu a propagace. Z mého pohledu je vidět, že to tam dělají dobře. Zase ale - proč se jim nepřiblížit? Nemůžeme být alibisti a říkat si, že budeme šestí. Taky řadě opavských opor už je i výrazně přes třicet a tak do dvou let možná budou zvažovat, co dál. Věk prostě nejde zastavit, ti kluci nebudou hrát donekonečna, a pokud se dá v Brně prostor mladým klukům, kteří budou hladoví a budou na sobě chtít pracovat, tak neříkám za rok za dva, ale v nějakém střednědobém horizontu bude i to soupeření s Opavou jiné.

Z role hráče přecházíte rovnou do pozice generálního manažera klubu, ale co trénování, to vás jako rozehrávače nepřitahuje?
Studuju trenérské áčko, trénuje i můj táta, takže by mě to bavilo, ale momentálně nemám ambice být ligovým trenérem. Spíš by mi bylo bližší vést nějakou mládež. Teď ale víc tíhnu k manažerské práci.