Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel

Zasloužil se o na míle nejemotivnější okamžik celého letošního All-Star. Původně měl přitom pro tento víkend docela jiné plány, protože by býval byl na dlouho poslední strávený mimo basketbalové palubovky. Jenže jak se ve sportu říká - „člověk míní a trenér mění.”

A křídelník Sršňů i na základě nominace jako jeden z top trojkařů ligy poslušně přijal výzvu utkat se o korunu pro krále All-Star snajprů, o což velmi stál i jeho kormidelník. A i když nejdřív musel zatlačit slzu z nenaplnění vytouženého víkendu s dostihy chrtů ve Švýcarsku - na něž se svými svěřenci přes měsíc trénoval -, nakonec mu oči zvlhly z úplně jiného důvodu. To si ovšem přivodil jen a pouze vlastní zásluhou. A svým velkým srdcem. Děčínské mise tak podle vlastních slov nikdy nebude litovat.

„Byl to pro mě obrovskej zážitek. Upřímně - jsem strašně rád, že jsem sem jel a mohl udělat dobrou věc. Podle mě o tomhle sport je. A doufám, že mě pozvou i příští rok,” pravil bezprostředně po skončení ARMEX ENERGY 3-point shootoutu emocemi nabitý křídelník Petr Šlechta, který exkluzivním finálovým výkonem s 23 body z 30 možných ovládl tradiční střeleckou soutěž a stal se tak šampionem ligových trojkařů.

A mohl tak zkompletovat největší story celé All-Star soboty v napěchovaném stánku děčínských Válečníků.

Když přebíral ve středovém kruhu cenu a šek na dvacet tisíc korun pro vítěze, požádal o mikrofon a povolal 14letého Matěje Cisára, jemuž byla věnována letošní edice charity Bez faulů, aby za ním přijel ve svém vozíku na hřiště. Načež oznámil, že plní svůj slib, který dal veřejně v týdnu před All-Star Game, a svou výhru věnuje na nový speciální vozík na basketbal právě pro hráče Tigers České Budějovice.


„Když jsem pozval Matěje na hřiště, a on za mnou jel na svém vozíku, měl jsem co dělat, abych se při tom nerozbrečel. Před takovou kulisou to bylo velké,” přiznalo 30leté křídlo, jehož jméno bylo vzápětí vyskandováno celým hledištěm.

„No, to už se mi v Děčíně v životě nestane,” rozesmál se trojkový král.

Za košem sedícímu Matějovi už před startem All-Star Game předal sršní rozcvičovací triko a rodinu informoval o svých záměrech pro případ vítězství. A když ve finálovém kole nasázel jako první z obou zbývajících závodníků ohromujících 23 bodů, už během třetí pozice ústeckého soupeře Josefa Potočka šel pozdravit Matěje a pogratulovat k navýšení skvělé částky blížící se čtvrt milionu korun, již letošní sbírka Bez faulu vygenerovala.

„V ten moment už jsem si byl jistý, že vyhraju. Člověk počítal, kolika bodů by mohl soupeř dosáhnout, a když byl zhruba v polovině, mohl by mít už nejvýš 22 bodů, i kdyby pak dal všechno,” řekl chlapík, který vedle ligového kolotoče stíhá i civilní práci lesníka při Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, pročež se mu přezdívá Hajný.

Jak vlastně vznikl plán věnovat cenu Matěji Cisárovi?

„I když jsem měl původně na tenhle víkend jiný plán, tak po pár dnech jsem nakonec usoudil, že to zkusím využít takhle a že tam pojedu, udělám všechno pro výhru a daruju peníze na dobrou věc,” vypráví Šlechta, který ve svou výhru věřil už při příjezdu do Děčína na nějakých 95 procent.

„Po semifinálovém vystoupení jsem nad sebou ale začal pochybovat, a když tam jako poslední střelec tohoto kola Tomáš Valentíny nastartoval na první pozici pěti body, tak jsem se zlehka orosil,” usmívá se.

Přiznal, že jít do soutěže takřka bez přípravy, kdy účastníci si naposledy mohli zastřílet dlouho před začátkem trojkařského klání, bylo velmi složité.

„Při samotné soutěži je pak jen otázkou času, kdy to začne padat. Nejhorší na tom je to semifinálové kolo, kdy člověk je od pěti v hale, je zatuhlý a najednou řeknou „Jdeme na to” a těsně před začátkem nemáš ani jeden cvičný pokus. Viděli jste ty výsledky z prvního kola - osm, devět, deset bodů. Kdyby ti borci ale byli rozstřílení, hlavně nymburský Shumate, tak ten by nastřílel 25 bodů a nebylo by skoro o čem. Důležité je to před soutěží nějak poladit, což se mi povedlo a pak to šlo.”

I vítěz se ovšem musel popasovat s odlišným povrchem pátých prémiových míčů za dva body. „Ty jsou úplně jiné, to bylo strašné. Hlavně když tam člověk přiběhne poprvé, tak to nebylo příjemné. Pak si ale zvyknete a necháte si na tu pátou střelu trochu víc času.”

Když se Šlechta, který ze semifinále postoupil výkonem 13 bodů (nejlepší Potoček měl 14), ve finálovém kole rozjel, sázel trojku za trojkou jako kulomet v neskutečném tempu. Na prvním stanovišti získal 5 bodů, na druhém 4, na třetím plný počet šesti a pak dvakrát po čtyřech.

„Svou běžnou střelu jsem kvůli soutěži ale vůbec nemusel urychlovat, spíš jsem si ve druhém kole u money ballů (prémiových) trochu zpomaloval, abych si chytil míč v těch drážkách co nejlíp,” podotýká snajpr k formátu shootoutu, kdy je nutné všech 25 pokusů vypálit během 60 vteřin, což někteří soutěžící s delším vypouštěcím mechanismem střelby nezvládli.

U Šlechty také zaujal poměrně ostý úhel jeho střel, kdy při nižším oblouku musí být trojka opravdu velmi přesně zacílená. Nad tím ale zkušený Sršeň jen zakroutí hlavou.

„O stylu to není. Když jsem se teď koukal na euroligový zápas žen USK s francouzským Landes, tak jedna hráčka střílela tak, že nebylo poznat, jestli to bylo pravou, nebo levou rukou. Prostě to bylo oběma a je to přitom nejlepší trojkařka týmu. Důležité je, že to tam padá,” zakření se.