Můžeš mi říct, proč tě nikdo nesejmul?

Jedním kariérním výkonem trefil trojnásobný jackpot! Nejenže 40 body proti Olomoucku sestrojil osobní maximum svého působení v NBL, ale také zapsal nový rekord děčínského klubu, když překonal Petra Janoucha (38), a navíc i rekord této ligové sezony. 

O tom, co všechno za úžasnou performancí křídelníka Válečníků Matěje Svobody stálo, i o tom, co s ní tak úplně nesouvisí, promluví destruktor Hanáků právě teď, a jak je u něj zvykem, i náležitě barvitým způsobem.

Matěji, jaký je to milník pro hráče v evropském basketbalu vyšplhat až na metu 40 bodů?
Je to určitě příjemný pocit. Nejde ani o tu metu 40 bodů, ale celkově o ten pocit, že se ti daří, padá to a hraješ v laufu. Budu na ten zápas určitě vzpomínat, ale byl to jeden večer. Zítra je nový den a máme před sebou ještě spoustu zápasů.

Budete chtít mít sestřih ze svého rekordního výkonu v mobilu, abyste se jím mohl motivovat do dalších zápasů?
(úsměv) Až na mě přijde nějaká deka, možná si to pustím, abych si uvědomil, čeho jsem schopný a získal tím nějaké sebevědomí.

Svou čtyřicítku jste si málem dokonale rozložil na deset bodů v každé čtvrtině, ovšem poslední jste přidal už 4:20 do konce. Nedalo se jít ještě dál?
Tak jsem to nebral. My se tam už všichni dostali do laufu, A.J. (Walton) začal dávat trojky, přidali se i další a už ten útok nestál tolik na mně. Takže těch 40 bylo akorát. Jestli jsem někde mohl dát víc, tak ze šestek. Proměnil jsem jen 6 z 10 a to byla škoda.

Měl jste dokonce vyšší úspěšnost trojek (9/6). A přidat ty 4 šestky, mohl jste se dostat až do TOP 10 výkonů za poslední čtvrtstoletí NBL.
To jsem ani nevěděl. Je to určitě škoda, mě mrzí každá minutá šestka, protože to je koš zadarmo a není nic jednoduššího. Když tam ale stojím, najednou to nejde.

Cítil jste už během zápasu, že budete psát minimálně nové osobní dějiny?
Byly tam dva takové momenty. Po jedné trojce už jsem si říkal - „Ty vole, dnes jim tam pošlu čtyřicítku” (usměje se). To už jsem byl hodně sebevědomý. Hlavně mi ale šlo o výhru týmu, to je nejdůležitější. A pak jsem při 39 bodech šel střílet dvě šestky, a to jsem si říkal, že to je asi poslední šance na těch 40. Zápas byl víceméně rozhodnutý a tušil jsem své vystřídání. Samozřejmě jsem si tím na sebe vytvořil tlak a první pokus nedal. Na druhou jsem se už naštěstí uklidnil a za chvíli vystřídal.

Když se člověk v zápase dostane na třicítku, má aspoň na malou chvíli pocit, že běhá v botách Michaela Jordana a že mu tam spadne skoro cokoli?
To zase ne. I kvůli průběhu zápasu jsem na nic takového nemohl myslet. Začali jsme špatně, prohrávali jsme o jedenáct, celý první poločas jsme doháněli. A ve třetí i čtvrté čtvrtině bylo Olomoucko pořád na dostřel, šlo tedy hlavně o to nějak vyhrát. Na body přišly myšlenky až někdy v posledních pěti minutách.

I z vašeho sestřihu se nicméně trochu zdá, že Jordanův styl lehce kopírujete, nebo byla kdysi inspirace jinde?
Ačkoli mám Michaela Jordana nakoukaného, a viděl jsem spoustu jeho zápasů a sestřihů, tak už jsem vyrůstal v době po konci jeho kariéry, takže v dětství, kdy jsem NBA nejvíc žral, to byl jednoznačně Kobe Bryant nebo Tracy McGrady. Nikdy jsem se ale vyloženě nesnažil kopírovat něčí střelecký styl, ten má každý hráč svůj. Je ale pravda, že každý malý baskeťák si hraje na nějakého hráče, takže když mně bylo deset dvanáct, hrál jsem si na Kobeho. A pak jsem dospěl, zjistil, že nejsem Kobe, ani nikdo jemu podobný (úsměv), a pak už hraješ jen sám za sebe.

Možná jste na sociálních sítích zaznamenal legrační video, kde malí kluci kdesi v Americe napodobují lecjaká velká gesta a rádoby drsné pohledy známých borců z NBA. A když dnes člověk sleduje zápasy mládeže, tak už v žácích někteří kluci místo standardního nájezdu a dvojtaktu chodí do stepbacků ala Steph Curry a podobných kousků a nejen trenéři na lavičce pak kroutí hlavou. Nepřerostl nám ten vliv NBA a všelijaké napodobování už příliš přes hlavu?
Přerostlo to moc a dám jeden příklad, se kterým jsem se setkal tady v Děčíně. Na jedné straně jsem se smál, na druhou jsem ale taky kroutil hlavou. Po jednom našem tréninku hrál zápas jeden dorostenecký tým, U15, nebo U17, kluci se už rozcvičovali a do jednoho měli vytažené trenky až někam pod prsa, až jim čouhalo spodní prádlo. A já se na ně dívám a říkám si: „Pro Boha, co to je? Proč to máte tak vytahané?” Tak jsem za nimi šel a říkám jim: „Borci, dejte si ty kraťasy normálně dolů, vypadá to hrozně.” A oni se na mě podívali, jako že jsem úplně trapný, a zahlásili: „Ale takhle to nosí Ty Nichols.” A já už jen: „Aha, tak jo, tak si na něj hrajte.” (usmál se) My tam byli s „Pomim” (Pomikálkem) a ani jeden jsme to nechápali.

Je pravda, že super krátké a vytažené trenky kolegy Nicholse, které vypadají jako z žákovského nebo spíš z fotbalového dresu, budí ve vašem týmu dost pozornosti.
Já se ho na to zatím neptal, asi to je pro něj pohodlnější, už jsme si z něj taky dělali srandu, ale ještě nám to neobjasnil. Objednal si ty nejmenší možné trenky snad XS a navíc si je ještě vytahuje nahoru.

Zpět k vašemu super výkonu, kterým jste se zařadil na sdílené 33. místo za poslední čtvrtstoletí, přičemž jen 9 Čechů dalo víc než vy. Byli to Miloš, Treml, Vyoral, Číž, Pecka, Kočvara, Panáček, Kotas a Josef Jelínek. Co na tuhle společnost říkáte?
Je to legenda vedle legendy a je fajn mezi nimi být. Upřímně ale říkám, že bych se radši přidal do úplně jiné společnosti, kde se sbírají tituly a medaile, i přesto, že je to fajn a každého hráče takový rekord uspokojí.

Věříte, že se vám podaří 40 bodů ještě někdy překonat a třeba se přiblížit 25letému rekordu NBL Willa Chavise, který v dresu Nového Jičína zvládl 61?
Chavise jsme teď s kluky vzpomínali taky, ale podle mě to je v dnešní době nemožné. To by byl úlet. Myslím, že se to už nikdy nikomu nepodaří překonat, ani se tomu na rozdíl jednoho dvou košů přiblížit. Stejně jako v NBA nebude překonáno 100 bodů Wilta Chamberlaina, kterému se nejvíc přiblížil 81 body Kobe. Obrany jsou lepší, připravenější a takové rekordy v nejbližší budoucnosti padat nebudou. My si v týmu říkali, že kdyby nám někdo takhle nakládal, tak dostane takovou „sekyru”, že už nedá ani koš. (usměje se)

Po pravdě tohle člověka při pohledu na zápis s Olomouckem napadlo taky. Když z těch největších opor jste Děčínu už zbyl jen vy a kolega Walton, možná by se čekalo, že se na vás soupeř extra zaměří a nenechá vám dvěma 62 bodů a Waltonovi navíc i triple double.
Mně den po zápase něco podobného říkal „Pomi” (jeden z absentérů), který se usmál a zeptal se: „Můžu vědět, proč tě nikdo z toho Olomoucka nesejmul?!” (usměje se) A já na to: „Pomi nevím, buďme rádi, že se to nestalo.”
 
Bez Nicholse s Pomikálkem ale nebylo zbytí a vy s Waltonem jste museli k výhře podat doslova nadpozemský výkon.
Bylo to předurčené, že zabrat musíme víc. Trenér apeloval na všechny, že musí dát něco navíc. A my to věděli a nakonec se to povedlo. Obrovský kredit si zaslouží úplně všichni. A pokud jde o výkon „A.J.”, jeho podíl na mé explozi je minimálně 50 procent. Hraje se mi s ním opravdu dobře, on nás hledá a v tomhle zápase taky cítil, že se mi daří a v útoku mě hledal. Když člověk chce a uvolňuje se, tak on ho dokáže nacházet a udělat ho ještě lepším. Má obrovský přehled a já jsem hrozně rád, že takového rozehrávače máme.

Vy jste trojkami 9/6 možná i zlomil vaši letošní trojkovou kletbu, ne?
K tomu se vůbec nebudu vyjadřovat, protože bych to akorát zakřikl.

Opět jste dorovnali Nymburk na sdíleném druhém místě, roste i v oslabení vaše síla?
Věřím, že ano a že do skupiny A1 ještě poroste, až se budou vracet všichni zranění a nemocní. Bude to ještě velký boj, protože tři týmy za námi mají jen o jednu prohru navíc a liga je letos neskutečně vyrovnaná a v A1 to bude každý zápas jako play-off, protože půjde o každou výhru i bod.

Ceníte si svého výkonu, že nepřišel třeba v jedné z covidových sezon a mohl jste jej sdílet s více než 1000 fanoušků?
Jo, určitě. Ti fanoušci k tomu patří, a přestože nejsem typ hráče, co by skákal do davů a mlátil se pěstí do hrudníku...

Právě děčínští tifosi by ale tohle zřejmě hodně ocenili.
(směje se) Věřím, že ano, ale já jsem v tomhle skromnější. Tu energii z hlediště jsem ale každopádně nasával a vedle té výhry byla tohle druhá přidaná hodnota k mému výkonu. Ti lidi byli naprosto fantastičtí, patří jim velký dík a já se přiznám, že děčínské fanoušky miluju. Tyhle domácí zápasy před plnou halou jsou naprosto famózní a myslím, že si to užívají i soupeři, protože taková atmosféra v Česku jen tak není.

Hanáci se s vámi přetahovali na solidní horské dráze, když vám po obratu ve druhé čtvrtině, vyhrané 27-10, opět nevyšla další lichá čtvrtina a byla to bitva skoro do konce.
My s tím hraním nahoru dolů občas máme potíže. Začátek byl hrozný, vlažný, nic jsme neubránili, trápili se v útoku. Pak na nás ale naběhl pan trenér, který nás dokázal vyburcovat, a musíme mu za to dát velký kredit. Po zápase nemohl ani mluvit, ztratil hlasivky a málem dostal infarkt. Byl to ale on, kdo nás dokázal ve druhé čtvrtce nakopnout. On by jistě byl radši, kdyby na nás nemusel celou dobu ječet, ale tady nebylo vyhnutí.

On zjevně nemá problém spustit na vás stejně ostře jako v šatně i před plnou halou, že?
Je to tak. Nevím, jak ostatní, ale já ho za tohle hodně cením. Všechno řekne naprosto upřímně, jak si to myslí, nikomu nemaže med kolem huby a nechodí kolem nikoho po špičkách. A my jsme dospělí, takže to jsme schopní přijmout.