Na horské dráze se 40stupňovou horečkou
S KOUČEM SEZONY PETREM CZUDKEM Po padesátce se možná odnaučí plánovat. Dlouhodobě rozhodně a i krátkodobě tuší, že to nebude dávat velký smysl.
Aktuální sezona, již označil s ještě velkým podceněním za horskou dráhu, mu totiž na domácím i zahraničním bitevním poli ukázala, že s čímkoli počítat, nebo dokonce mít cokoli za definitivní či dané, je naprostá pošetilost.
Nikdy by ho třeba nenapadlo, že mu může tělo tak nebývale vypovědět služby, a už vůbec ne na šest týdnů. A přece se tak stalo, až musel bojovat doslova o život. Když odjížděl na pohárové FINAL 4, nemluvil s týmem, rozezlen z těžké domácí porážky, a bál se, aby nepřišel další průšvih ala „Plzeň”. A vypadla z toho první opavská trofej za 19 let. A když věřil, že se po doznívání hlavní covidové vlny jeho klub a celý tuzemský sport zhluboka nadechne, vypukla válka na Ukrajině, jež znamená citelnou ránu i pro moravskoslezský region.
Kouč opavského ligovému týmu a zároveň sportovní ředitel i člen klubového představenstva se ale přesto do budoucnosti - z titulu všech svých funkcí - dívat musí. Za dva roky by v ní mohl najít třeba další cenu pro Trenéra sezony v Kooperativa NBL. Ta mu přistála v rukou už v letech 2014, 2016, 2018, 2020... a také letos, kdy se dočkal i své první velké trenérské trofeje s opavským týmem. A zaútočit chce i na tu druhou, cennější, byť za ní míří i proti srsti řady skalních fanoušků. Petra Czudka však žene jedna velká motivace - neslýchat pořád dokola, že „vy v té košíkářské lize hrajete jen o druhé místo”. A i čerstvý pohárový triumf má s touhle motivací hodně co dělat.
Petře, vaše pátá cena pro Trenéra roku a opět po dvou letech, jako byste ta sudá měl „tam nahoře” rezervovaná?
Ano, je to slušné, ale pořád je to anketa. A tak bych k tomu přistupoval. Je pravda, že hned tu první sezonu při zranění Kuby Šiřiny a šňůře asi deseti porážek jsem rezignaci nabízel. A pak ještě něco takového proběhlo jednou, no ale neskončil jsem.
Letošní ocenění ovšem přichází v nejdivočejší a nejakčnější sezoně, během níž jste oslavil padesátku, vzápětí se podruhé narodil, skončil v reprezentaci, s Opavou jste hráli pohár FIBA, dokonce dvakrát jste porazili Nymburk a získal jste i svou první trenérskou trofej. Mohlo toho být vůbec víc?
No, to nevím. Je to lavina událostí, které se ale opravdu staly. A je to zatím jako na horské dráze, a teď myslím hlavně život. Přece jen po olympiádě jsem udělal rozhodnutí směrem k reprezentaci, kdy jsem si chtěl trochu slevit a narovnat věci, na které se budu soustředit, protože už jsem byl trochu rozlítaný a nedá se sedět jedním zadkem na dvou židlích. Po Novém roce ale přišlo skoro fatální onemocnění, které jsem si dřív nepřipouštěl, že by mě mohlo takhle skolit a vyřadit na měsíc a půl, což pro mě byl absolutní šok. Za těch deset sezon se mi nikdy nestalo, že bych chyběl na zápase a to jsem v některých letech byl i bez asistenta. Nedovedu si představit, co by se dělo, kdyby se mi tehdy něco takového přihodilo. To by pro klub bylo hodně komplikované.
Můžete trochu přiblížit, jak vážné byly důsledky vašeho streptokokového onemocnění?
Já jsem už loni na jaře prodělal covid, s docela těžkým průběhem, ale plíce pak na rentgenu vypadaly dobře. Měl jsem i hodně protilátek, navíc před olympiádou proběhlo očkování, ale na konci loňského roku jsem nejspíš prodělal covid znovu, jen jsem to nějak nezaregistroval. Zjistili jsme s doktory až později, že plíce byly napadeny covidem a do toho přišel ještě streptokok pneumoniae, který si v mém těle udělal „mejdan”. Nejenže jsem měl oboustranný zápal plic a vodu v plicích, ale napadlo to i další orgány a byla ze mně hromádka neštěstí. Naštěstí jsem byl na plicním v opavské nemocnici v dobrých rukou, a když zabrala antibiotika, den ode dne se to lepšilo. Nicméně mě to na čtyři týdny úplně vyřadilo a pořád nejsem plně fit.
Taky vás prý zasáhly více než čtyřicítkové horečky.
To je pravda. Já na teploty moc netrpím, a když mám 38, tak to už hořím. A tady mi to vylezlo nad čtyřicet a devětatřicítky se mě držely hodně dlouho, i když jsem už bral antibiotika a byl hodně zavodňovaný. To tělo si asi prošlo velkým bojem.
Jak jste vůbec po návratu zvládal první zápasy? A chodíte stále 45 minut pěšky z domova do haly?
Po tom, co jsem měsíc jen ležel, jsem ušel 50 metrů a musel si jít zdřímnout. Takže jsem z toho měl obavy. Jak jsem se vrátil do haly, tak jakýkoli trénink i zápas byl obrovská námaha to jen nějak ustát. Hned jsem musel domů a spal jako zabitý. Procházkami a občas i popoběhnutím se ta kondice ale pomalu zlepšovala a teď už nemám problém odvést tréninky nebo zápas ve větší intenzitě. Jistě ještě neběhám, co jsem běhával, ale už se cítím dobře a bez omezení.
A jen jste se vykurýroval, hned jste podruhé v sezoně porazil Nymburk, a rovnou ve finále poháru, takže jste mohl pozvednout i svou první trenérskou trofej. Jaký to je milník pro vás osobně a jaký pro klub, který tak po návratu z první ligy poprvé něco vyhrál?
Obrovský, vážně obrovský. Ono nám to všem dochází až teď. Uvědomili jsme si, že za těch deset let, co tým vedu, jsme zatím nic nevyhráli. A oslavujeme jako vítězství, když se dostaneme do finále a skončíme druzí. A to je ten milník, že jsme vlastně poprvé doopravdy vyhráli a mohli slavit, že jsme první. Tím, jak už dlouho trvá ta dominance Nymburka, nějak se ustálilo, že se finále bere jako vítězství. A to je hrozné, jak se to pokřivilo. Takže tohle teď v sobě řeším nejvíc. Jistě i to druhé místo bylo úspěch, protože spousta týmů bojuje vůbec o nějakou medaili nebo play-off, takže to nechci snižovat. Na druhé straně jde hlavně o to první místo a ta další už nikoho nezajímají a historie se na ně ptát nebude.
Po pohárovém finále kapitán soupeře i národního týmu Vojtěch Hruban zmínil, že na jeho Nymburk vždy vymyslíte nějakou pěknou účinnou taktiku, se kterou se v zápase dlouho nemůže vypořádat a že už doufá, že vám docházejí. Jak vás tím potěšil?
Každého trenéra vždycky potěší, když něco vymyslí, a funguje to. Máte pak pocit, že jste těm klukům na hřišti pomohl. Neřekl bych ale, že jsem vymyslel něco speciálního. My navíc na FINAL 4 odjížděli úplně rozložení. Já byl v tom týdnu hodně vytočený z prohry doma s Brnem, dokonce až tak, že jsem se s týmem moc nebavil. Při odjezdu do Loun jsem měl pocit, jestli to nebude znovu Plzeň, kde jsme pár let zpátky odehráli dva hrůzostrašné zápasy. Ale klobouk dolů před kluky, že už jsou starší, zkušení a dovedou se dát individuálně i týmově do kupy, i když semifinále ještě hlavně v první půlce nevypadlo nejlíp. Pak před finále všude chodili televizáci a prý ať vydržíme aspoň poločas, protože pak už bude osm večer a lidi budou leckam přepínat (usměje se). Vnímali jsme tak svou pozici outsidera, a když se to nakonec povedlo vyhrát, bylo to neuvěřitelné. A ještě k Vojtovi - toho si hrozně vážím, je to kapitán naroďáku a máme spolu korektní vztah, takže tohle od něj opravdu potěšilo.
Co vlastně ještě na těch různých zónových systémech a jejich kombinacích s osobkou lze vymyslet nového?
Že by někdo přišel s něčím, z čeho by si ostatní trenéři sedli na zadek, to asi ne, ale spíš jde o to zkombinovat věci, které vyhovují vašemu týmu, a aby ti kluci byli schopní to zahrát. Svůj tým je tak nutné dobře znát. A pak je dobré znát soupeře a snažit se ho dostat do diskomfortu, aby nehrál tu svou hru, která ho zdobí a která hlavně ty hráče baví. Když je váš tým rozhodí a sejde se den, kdy vám všechno vyjde, a soupeři naopak ne, což je při tom větším kvalitativním rozdílu potřeba, tak se může stát i takové velké překvapení jako v Lounech.
Třeba onen kombinovaný systém box-and-one se čtyřmi hráči v zóně a jedním, co nahání hlavní hvězdu soupeře, jste oprášil ze série o bronz s Pardubicemi z roku 2014, že? Tehdy platil na Levella Sanderse...
Ještě jsme to mezitím párkrát zkoušeli, ale Levell byl tehdy výjimečný hráč a tam se to nabízelo. Když soupeř nemůže hrát své obvyklé sety, tak mu pak trvá, než se do toho dostane. Já se o tom bavil před finále i s Lubošem Bartoněm (brněnským asistentem), že to chystám, tak jsme se tomu posmáli, že to vydrží tak 3 až 5 minut, než nám to Nymburk rozstřílí a úplně rozloží. A nakonec jsme to při určité sestavě soupeře využívali celý zápas.
Před vámi teď stojí ještě větší výzva - dobýt ligový titul, který se letos může zdát blíž než řadu let zpátky. Ale je to i žitá realita?
První trofej po 19 letech jste získali v sezoně, kdy Opava má rovněž po dlouhých letech výrazného zahraničního hráče a rovnou kandidáta na MVP ligy. Udělal Mattias Markusson, který v užitečnosti jasně předčil i vašeho dlouholetého lídra Jakuba Šiřinu, ten klíčový rozdíl?
Samozřejmě. Takového hráče na pozici centra jsme hledali. Zhostil se toho nový asistent David Zach a touhle trefou tomu hodně přispěl. Máme tu charakterního kluka, který sem rychle zapadl a přinesl to, co Opavě dosud chybělo - tedy ještě větší kvalitu na doskoku a sílu pod košem. Když jsem se dřív bavil s „Nenem” Ginzburgem, který vždy míval v Nymburce jiné rozpočtové možnosti, říkal mi, že pokud Opava chce porazit Nymburk a pravidelně mu zatápět, musí posílit na pozici 5 a k tomu mít i nějakého kreativního zahraničního střelce na křídle. Já mu odpovídal, že až najdu zlatou žílu, tak to bude. Před touhle sezonou nám už situace umožnila přivést cizince, samozřejmě z americké univerzity úměrného našim možnostem. Matti hraje úžasně a poměr cena - výkon je u něj v pořádku. A po zranění Rosti Dragouna jsme se rozhodli posílit ještě podobným hráčem, a proto přišel Nate Keenan.
Když si vybavím anketní odpovědi vašich fanoušků při prvním opavském finále po 15 letech, zdůrazňovala většina pýchu na to, že jste toho dosáhli s ryze českým kádrem. Jak byl tedy letos vlastně přijat centr Markusson a jak bude nové americké křídlo?
Máme spolu dobrý vztah a já už se o tom s tím užším jádrem bavil. Neříkají, že by nám přestávali fandit, ale tahle cesta, kdy jsem se teď snažil o co nejsilnější tým, který by mohl konkurovat Nymburku, je nesena nelibě. Byli by radši, aby se to vrátilo k té české cestě, což - když se dívám na rozpočet na příští sezonu -, se jim asi splní. Mají to prostě takhle dané, že radši podpoří ty české kluky, což já chápu...
I kdyby vám to neumožnilo si sáhnout na ligový titul?
Právě aktuální příchod Nathaniala Keenana těsně před play-off ale naopak naznačuje, že vy ve vedení se snažíte pro ten kýžený velký titul i v nesnadné postcovidové a nyní už i válečné době dělat první poslední.
Ano, je to tak a já to tak vysvětluju i našemu představenstvu nebo vedení města, které se o dění u nás zajímá. Že tu je šance ten Nymburk potrápit a udělat to případné finále zajímavější, aby to neskončilo o pětadvacet jako dřív. Chtěli bychom zamíchat kartami víc, aby liga byla zajímavější. A ti lidi, co mi říkají, že „vy tam bojujete o to druhé místo, to mě nezajímá,” tak aby se přišli podívat. První vlaštovka přiletěla v Českém poháru, ale třeba se může stát, že se zamotá i to finále. A nemusíme to být jen my, může to být i Brno...
Právě Brňané se poslední dva tři roky zvedají, zřejmě i příchodem izraelského spolumajitele. Tým má letos tak jako vy evropské zkušenosti a už vám málem sebral i druhé místo před play-off, což by málokdo před sezonou tipoval...
Tady vás přeruším. Jistě, třeba my jsme v létě vyhráli v rámci přípravy Česko-slovenský pohár, ale ty ambice měly i ostatní týmy. Neviděl bych to tak, že jsme měli být jasně na druhém místě. Je pravda, že nadstavba v podání Brna byla úžasná a hraje teď výborně. Mohli bychom ale mluvit i o dalších, do nejlepší čtyřky chtělo nejméně šest sedm týmů.
K tomu jsem se chtěl dostat - liga po letech nabírá na dramatičnosti i v tom nejvrchnějším patře a fanoušci se mohou dočkat toho, co roky marně vyhlíželi.
Už v předkole play-off bylo znát, že i ten devátý desátý tým do toho mohl prohovořit a být ve skupině A1. Takže je tu zhruba deset vyrovnaných týmů, kde kromě odskočeného Nymburka může každý porazit každého a na každého může přijít špatná chvilka nebo naopak velký lauf. Během sezony bych tak nikdy neřekl, že tohle je jasná první čtyřka, nebo osmička. Hodně se to vyrovnává a ty týmy chtějí něco dokázat. Ústí je poprvé páté a chce i do semifinále. Ambiciózní jsou Pardubice, které měly velké plány před sezonou, a nerad bych na někoho zapomněl. Uhrát to druhé místo tak bylo obrovsky těžké.
Svou první trenérskou trofej jste získal během probíhající války na Ukrajině, největšího konfliktu na starém kontinentě od druhé světové války, který už má přímé důsledky i na ekonomiku vašeho klubu. Už dřív jste naznačil, že firmy z regionu jsou navázány na byznys v Rusku. Jak tato situace aktuálně vypadá?
Když si teď odmyslím obrovské selhání diplomacie, kvůli kterému mohlo v roce 2022 dojít k takovému neštěstí, tak pokud vezmu tu ekonomickou stránku, je to fatální. Když jsme tu s (generálním manažerem) Kamilem Vajdou přebírali klub od Ladislava Schreibera, který ho vedl 19 let a odvedl tu obrovskou práci, chvíli jsme se hledali a zkoušeli to posunout. A pak přišel covid, který nám vyprázdnil naši velkou krásnou halu a tím vyprázdnil i naši pokladnu. Říkali jsme si tak, že se po covidu konečně nadechneme a místo toho se covid přelil ve válku. Ty firmy tady, včetně našich sponzorů, jsou na obchod s Ruskem hodně napojené a pro nás to je těžké. Radši tak už nebudu říkat, že je těžká doba, protože už nic dalšího nechci přivolávat. Realita je ovšem taková, že ty peníze na příští sezonu nejsou.
Vaše klubové barvy se shodou okolností rovnají těm na ukrajinské vlajce. Jak zatím pozorujete vliv uprchlické vlny na život města? Hlásí se třeba noví malí basketbalisté?
Hotel v komplexu naší haly je plný Ukrajinců, chodí i na basket a spousta lidí má ubytované příchozí z Ukrajiny a snaží se jim pomáhat. Ukrajinci chodí na utkání, a nejenže se jim líbí ta atmosféra, ale až srandovně se ptali, jak dlouho nám trvalo přemalovat celou halu do žlutomodré (usmívá se). Byli z toho úplně dojatí, zaprvé tou pomocí od našich lidí, ale i tím, že se cítí v hale díky těm barvám jako doma. A pokud jde o nové adepty, tak se zajímají a už v klubu, myslím, i trénují. I na mailu se ozývají hráči kategorie U17 nebo U19, kteří bydlí někde poblíž nebo v Polsku. Tam jich je hodně a my o tom uvažujeme, že by za nás mohli časem hrát.
Co nového jste za poslední sezonu zažil ve své druhé funkci sportovního ředitele?
Někdy se těžko odlišuje, co dělám jako trenér, co jako ředitel, nebo člen představenstva. Všechno to ale dělám pro klub a jsem rád, že ten tým kolem pro klub dýchá, je pracovitý, a i když někteří nepocházejí přímo z Opavy, strhává je to. Tohle je na té práci ředitele to nejdůležitější - najít třeba ty správné trenéry, aby klub měl jednu tvář a fungovalo to. Ne vždy se to daří, ne vždy ty výsledky nebo herní projev jsou, jak bych si přál, a taky jsem musel udělat určitá rozhodnutí, která nebyla přijata úplně dobře. Takže těch kamarádů spíš ubývá, ale mám možnost s tím něco dělat a chci to dělat po svém. Nechci, aby to byl jen zájmový kroužek, ale profesionální klub už od těch dětských kategorií. Teď nemám na mysli výsledky, které mě do U15 v zásadě nezajímají, ale spíš počet dětí a to, aby přicházely ty extraligy a výsledky hlavně v U19. A čím víc odchovanců tu bude hrát, tím lepší to bude vizitka té dobré práce. Je to ale běh na dlouhou trať.
V aktuálním ligovém kádru je většina hráčů původem z Ostravy. Kdy by se mohl začít plnit právě i odchovanci?
Jdeme postupnými kroky. Nám tu chyběly extraligy, a když odchovanec v rámci klubu v kategorii U17 a U19 těmito soutěžemi neprojde, je šance, že by se dostal do A-týmu dospělých, hodně malá. My ještě extraligu U19 nemáme a chvíli to potrvá. Časový horizont teď neřeknu, každopádně ale trenérské zázemí se v klubu posunulo hodně.
Pojďme na skok i k vám domů, jakou jste si vysloužil pochvalu za první trenérskou trofej od manželky Radky, mimochodem bývalé atletky?
V jednom rozhovoru vaše žena řekla, že na vás chodila pravidelně, když jste měl hlavní roli na hřišti, ale jak jste se posunul za postranní čáru, už to tak slavné není. Platí to stále?
No, je fakt, že když jsem hrával, mívala výbornou docházku. Za mého trenérství je to horší a letos po tom covidu je to úplně „hrůzostrašné”. Diváci nemohli chodit, takže se odnaučila, ale myslím, že play-off ji zase přiláká (s nadějí v hlase). Občas je to složité, protože doma máme covidového psa, jak říkáme našemu maďarskému ohařovi. Jessinka potřebuje spoustu času, a když dojde na lámání chleba, jestli se jít podívat na basket, nebo se věnovat pejskovi, tak tam prohrávám.
Když se podíváte do v play-off našlapaných hokejových hal včetně té opavské, věříte, že play-off vrátí dobré časy s plnými tribunami i do NBL?
Já doufám. Jak skončilo to nejhorší z covidu, a lidi měli přijít, tak nepřišli, ale nepřišli nikam. Do kin, ani do divadel, naučili se zůstávat doma a ty živé zážitky sdílejí jen přes televize a jiná média. Já z toho byl v šoku, ale postupně se to zlepšuje a věřím, že se lidi pomalu vrací na sportoviště. Jak jsem někde zaslechl - „živý koncert se nedá vypálit”. A tady v Opavě lidi dobrý sport umí ocenit a přijít na něj. A ti, co už přišli v obrovském počtu na hokej (třetí nejvyšší soutěž), přijdou i na nás a halu zaplníme.
A ještě jednou vaše žena - ta mimo jiné kdysi prohlásila, že jedním z vašich hobby je luxování a doma ho provozujete i dvacetkrát týdně. To vaše domácí šatna musí být stále napucovaná...
Je pravda, že když je v hale koncert nějaké kapely, tak jsem si pak při čištění koberce v šatně udělal s Kamilem Vajdou i několikahodinovou brigádku. Takž tuhle „úchylku” mám a doma se realizuju. Zapnu to a pěkně jedu. Luxování má totiž jednu obrovskou výhodu - nejenže pak člověk vidí, jak má pěkně čisto, ale je tam i ten hlasitý zvuk. Nikdo vás neotravuje, protože zaprvé děláte užitečnou činnost a zadruhé není nic slyšet (cukají mu koutky). Já u toho tedy takhle relaxuju, ale samozřejmě když to někde řeknete, všichni se na vás dívají jak na blázna.
A na závěr - nerýsuje se s kolegou Ivanem Trojanem nějaká nová herecká rolička, abyste to konečně dotáhl na plnohodnotné zviditelnění na stříbrném plátně, na něž jste si před časem myslel, ale ve velkofilmech Ve stínu nebo Zlatý podraz vás nakonec buď vystřihli, nebo jste se jen neviditelně mihl?
Ne, tuhle ambici se někam vnutit už nemám. (úsměv) Částečně se to zdařilo, ale asi na to nemám štěstí a samozřejmě ani um. Dokonce mi volali i z produkce Zátopka, jestli bych nechtěl přijet vítat Emila, jak přiletí z olympiády. Pro to bych za normálních okolností udělal maximum, ale zrovna to časově nevyšlo. Pochopil jsem tak, že ta ambice vlézt do jakéhokoli záběru už je opravdu pryč. Vlastně ještě v seriálu Čtvrtá hvězda mi Ivan mohl podávat klíče, ale tehdy už jsem po tom opravdu nešel.
