Na lavičce padalo: Co se to sakra děje?!
S MARTINEM KHEILEM V lize neodehrál ještě skoro nic, ale už se z něj stal nymburský specialista.
Letos v lednu byl ještě v dresu Jindřichova Hradce vypuštěn na šest minut do závěru rozhodnutého večera a hned ve svém prvním - a do soboty i posledním - ligovém zápase trefil dvě trojky ze dvou pokusů. V šestém kole aktuálního ročníku už ovšem jeho vstup měl úplně jiné grády.
Martine, jak velký večer to v sobotu při vaší obnovené ligové premiéře byl?
Neskutečný! Já, náš tým, ani naši fanoušci jsme takový výsledek a tohle nasazení, s jakým jsme to odehráli, nečekali. Přece jen jsme nováček a mysleli jsme si, že budeme mít k Nymburku až moc respektu. Jenže tak to vůbec nebylo, vlítli jsme na ně a i fanoušci byli úžasní. Hráli jsme s neskutečnou energií a moc si to s kluky užívali.
Vy jste byl pro mistra po dosavadním působení v mládežnických extraligách nebo maximálně v první lize mužů i těžko skautovatelný, že?
Jo, tohle byla moje výhoda. Já byl doteď i zraněný, takže nepočítali, že bych hrál. A ani já nevěděl, kdy nastoupím. Neměl jsem za sebou ani moc tréninků, ale natěšený a mentálně připravený jsem byl. A vyšlo to krásně.
Trefil jste především 4 trojky ze 7 pokusů, jako by si vás obrana moc nevšímala. Z čeho vaše zásahy přicházely nejvíc?
Ze střelby hned po přihrávce. Ale obránci u mě byli a střílel jsem docela přes ruce. To mi ale extra nevadí. Na druhou stranu - kdo by tohle čekal od mlaďase z týmu nováčka? Že všechno, co přiletí, hned pálí i s obranou půl metru před sebou.
Kde jste na to v prvním pořádném zápase v lize a ještě proti takovému soupeři a před tolika lidmi bral odvahu?
Musím říct, že já své střele vždycky věřím, proti komukoli. A když dám jednu z těch prvních, háže se to tam pak snadno. Já nikdy nervozitou netrpěl a vždycky jsem si věřil. Ani takového soupeře se nejde bát. Jinak k té kulise - v létě jsem hrál na A-divizním mistrovství Evropy U20 v Černé Hoře proti domácím, a tam bylo ještě víc lidí. Naši fanoušci udělali neskutečnou atmosféru, navíc tam byli i bubeníci z Nymburka a mně se v tom hrálo krásně. Určitě nám to pomohlo. U mě platí, že čím víc lidí, tím větší motivaci mám se ukázat.
Vy jste měli na tenhle zápas družbu s fanoušky hokejových kolegů ze Slavie, kteří dorazili rovnou z utkání svého týmu. Jak byli znát?
Při zápase už jsem se soustředil hlavně na hru, ale podle mě jich přišlo dost a po první čtvrtině, kdy hokej skončil, tam najednou dost přibylo hluku.
Do zápasu jste jistě nešli předem poražení, zvlášť po posledních výkonech mistra, přesto - jak vážně jste věřili v hratelný průběh?
My zatím nehráli v plné sestavě a nebyli jsme si tak před zápasem ničím moc jistí. Pan trenér měl ale den před utkáním moc hezký proslov a dost nás tím nabudil. Řekl, že tam nejde jít s tím, že je to Nymburk a bude super neprohrát o třicet, ale že půjdeme na výhru. My si to vzali k srdci, udělali pro to všechno a vyšlo to dokonce i s tou výhrou.
Jak vypadala euforie po zápase? Došlo i na zapití velkého skalpu?
Už jen když jsme přišli do kabiny, tak jsme řevem dali Nymburku vědět, jakou máme radost. Na našem koučovi (bývalém hráči Nymburka Pavlu Benešovi) bylo vidět, že byl nesmírně šťastnej, celý realizační tým po sobě skákal, i my s kluky. Pak se ale nikam týmově nešlo, i když trenér by nebyl proti. Šlo jen pár kluků, někteří s rodinou. A až včera jsme dali s většinou týmu fotbalové derby v Edenu, kde jsme podpořili slávistický tým proti Spartě.
Jak moc vám říká fotbal, i s tou vyhrocenou pražskou rivalitou?
Teď jsme samozřejmě všichni jedna rodina, fotbal, hokej, basket i další sporty. Musíme tak mít povědomí a o derby všichni vědí. A bylo to super.
Dostal jste na svůj první velký zápas i výkon v NBL hodně ohlasů?
Přišlo toho strašně moc, od spoluhráčů, bývalých i současných soupeřů, všech trenérů i týmů, kde jsem hrál, prakticky na koho si vzpomenu. Ozvali se i ti, které jsem vůbec neznal. A hrozně hezké bylo, že mi po zápase přišli poděkovat i fanoušci, což se mi ještě nikdy nestalo.
Jakou částí ofenzivních plánů kouče Beneše jste měl být?
Já byl vždycky spíš trojkař, a když se vystřelí a dá pár trojek, tak se i líp najíždí. Pak se to všechno zkombinuje, a když potom na oblouku nasadím ke trojce, většinou obránci vyskočí. (usmívá se) Jak se mi vyléčil zánět achilovky, tak doufám, že se mi vrátí i můj výskok a mohl bych ukázat i pár hezkých momentů a smečí. Když jsem ještě měl před všemi svými zraněními, tak jsem si pro smeč vždycky rád šel. Občas stál i někdo v cestě, ale ani to mu nepomohlo. (směje se) Doufám, že se to povede i v NBL, i když v té jsou trochu větší těla.
Mimochodem, když jsme u smečí, víte už o Faktoru?
O jakém?
O Kooperativa faktoru, který měří všem hráčům NBL atraktivitu hry a který vám na konci sezony může hodit i sto tisíc korun.
O tomhle nevím. To abych teď začal smečovat. Určitě se na to podívám, co se hodnotí, abych věděl, co v dalších zápasech udělám (směje se) Navíc na nahazování tam máme výborného spoluhráče, tak to půjde dobře.
Jste i vy překvapeni letošní zranitelností Nymburka? A když jste osm minut do konce vedli až o 17 bodů, jak jste tu blízkost senzace prožívali?
Na lavičce jsme si tam s kluky říkali, co se to sakra děje?! Ale hned jsme dodali, že to vedení je zasloužené, protože jsme hráli neskutečně. Nymburk mi ani letos nepřijde nějaký špatný, hrál s nasazením, chtěl vyhrát, ale když jsme ho teď porazili, tak mám pocit, že můžeme hrát s kýmkoli. A bylo senzační se na ten zápas koukat.
V závěru ale obhájce trofeje přece jen přirazil na čtyři body. Jak úzko vám bylo tam?
Většinou, když se takhle tým, co je navíc favorit, dotáhne, tak se ten soupeř zlomí. Psychicky je to pak hodně těžké. My ale byli tak soustředění, že jsme se zlomit nenechali, skvěle bránili a zůstali u naší hry. A za toho stavu o čtyři byly hodně důležité dvě úspěšné šestky Radka Pumprly. My s trestnými hody máme velký problém, i hráči s nejvyšší úspěšností na tréninku. Občas to dopadne tak, že je máme v zápasech padesát procent. Ráďa nás ale podržel, i psychicky.
A co jeho starší bratr, váš hrající manažer a nymburský exkapitán Pavel Pumprla, vypsal před utkáním nějakou motivační prémii?
To ne, ale byl taky hodně soustředěný. Ovšem když jsem se ho po zápase zeptal, jaké to je Nymburk porazit, řekl jen: „Je to hodně zajímavý pocit, ale jde jen o další den v práci”. A odešel. Prostě nic mimořádného. (směje se)
Kolik bude první slávistický zápis, navíc takto zvučný, stát vás?
Ve světle sobotní exploze se to možná nezdá jako případná otázka, přesto - zatím máte za sebou jen extraligy a první ligu mužů, jaký ten přechod na elitní tuzemskou úroveň je?
Zmínil jste už svá zranění, co všechno se vám stalo?
Nejdřív jsem si asi ve třinácti letech natřikrát zlomil obě kosti v holeni, což mi vzalo celou jednu sezonu. Při tréninku mi to podklouzlo a na rok a půl jsem pak měl v noze dráty. Potom mi z přetížení praskla chrupavka v koleni, když jsme za covidu chodili prakticky jen do posilovny, kde se to koleno podle mě hrozně přetížilo, a nedávali jsme pozor na ty objemy. Každý den jsme jeli bomby a koleno nevydrželo. Už je to ale v pohodě. A teď před sezonou jsem měl menší zánět achilovky, který se vyřešil rychle, ale chtěl jsem tomu dát trochu čas, aby se to nevracelo.
