Princ Jaromír i přes nervozitu a v košili 14XL hvězdou Semaforu!
Musel si dát na posilněnou nejdřív jednu skleničku. Pak mu manželka z lahve vína dolila další.
A teprve poté se nechal přemluvit, aby minulý pátek večer zkoukl nejnovější díl Všechnopárty Karla Šípa, ve které jako host číslo 3 doslova zazářil. Až začal připomínat Vladimíra Menšíka v dobách největší slávy, když hovořil i v situacích, kdy se jej slavný moderátor na nic neptal. A sklidil úspěch.
Složil tak velký televizní reparát. Pět a půl roku poté, co tento na hřišti suverénně působící reprezentant podal v Show Jana Krause spíše nemastný neslaný výkon, který sám nazval ještě mnohem horšími adjektivy, vystřihl ve veřejnoprávním médiu epickou bavičskou performanci, na kterou jej doma svědomitě připravovala i jeho žena Petra.
Pokud vám páteční edice Všechnopárty unikla, neuděláte jejím dodatečným zhlédnutím chybu. A pro všechny ostatní je určen následující zákulisní rozhovor s nymburským křídlem Jaromírem Bohačíkem, které nastaví zrcadlo jednomu nevšednímu natáčení - i s hudebním hrdinou mnoha generací.
Jaromíre, nepíšou vám od pátku zejména ženy, že byste si měl otevřít vlastní talk show?
Proč ženy?
Dobře, nepíše kdokoli?
Ne, nikdo mi nepsal (směje se). Musím ale říct, že po tom, co jsem se ztrapnil u pana Krause, jsem po vystoupení u pana Šípa měl jen pozitivní ohlasy.
Jak myslíte ztrapnil? U Jana Krause host stěží dostane prostor dokončit dvě souvislé věty.
Já se po tomhle taky zařekl, že už nikdy nikam a tohle bylo moje poslední vystoupení.
Co vás tehdy zklamalo nejvíc?
Předně musím říct, že u pana Šípa byla od začátku úplně super atmosféra. Cítil jsem se fakt dobře a strašný rozdíl byl, že se před natáčením se všemi hosty chce sejít a popovídat si. Nevím, jestli ta uvolněná atmosféra byla daná i tím, že tam byli další dva super hosté jako sympaťák Michal David a ústecký herec Jan Plouhar.
V konkurenční show na přípravné setkání nedošlo? Když připočteme, že jste byl představen jako Boháčik a moderátor se na vás díval ze svého výše postaveného křesla...
Přesně tak. Já bych to ale ani neházel na to, co mi tam nesedělo, jako spíš že ta nervozita tam pracuje, nikdy jsem nic podobného nezažil a nebylo to tak uvolněné jako teď. Navíc když jsem s panem Šípem mluvil před natáčením, tak se mě ptal, jestli mám nějakou přezdívku, tak jsem odvětil, že jako basketbalisti jsme velice nápadití a že moje přezdívka je „Boči”. Na to on, že ho to vůbec nezajímá a pak mi při rozhovoru skoro celou dobu říkal „Boči”. (smích)
Když jste se po první talk show zařekl, že už nikdy, co vás přimělo změnit názor?
No, abych to upřesnil, myslel jsem, že po tomhle posledním výstupu už nikam nepůjdu. Ale právě po rozhovoru u pana Šípa mi napsal pan doktor Zámečník, se kterým jsem byl u Jana Krause, a jsem s ním od té doby v kontaktu, že se sejdeme ještě u pana Dědka (další televizní talk show), takže ještě jeden rozhovor budu muset udělat (směje se).
Mimochodem, jak se zrodila vaše návštěva ve Všechnopárty?
To vůbec nevím. Zavolali mi, abych přišel, tak jsem přišel.
Tak jednoduché to bylo?
Nevím, ale mám takový pocit, že zpochybňujete moji auru superstar. (smích)
Děkoval vám Karel Šíp, jak jste, dá se říct, zachránil hovor na dané téma svými až nečekanými vtipy a hovorností?
To vůbec nemusel. Tady je třeba říct, že on mě před natáčením informoval, že se na ten pořad dívá určité publikum, které s tím basketbalovým úplně nekoresponduje, a že se bude ptát takovým stylem, aby to bylo stravitelné i pro ty, co basket nesledují. Proto bych ho nepodezíral, že se v basketu nevyzná, protože před natáčením jsem zjistil, že toho ví mnoho.
Musel tedy dost přehrávat?
Dá se říct. Taky mě upozornil, že z devadesáti procent improvizuje a chce to přiblížit těm televizním divákům, aby zjistili i něco víc a třeba se o to pak začali zajímat.
Přesto ten dojem, že jste byl výrazně vtipnější nebo zábavnější než moderátor, což není určitě pravidlo, mělo podle miniprůzkumu více sledujících...
Tohle já vůbec nevím, protože během natáčení jsem byl tak nervózní, že si vůbec nepamatuju, o čem jsme se bavili (směje se). Nervózní jsem byl už jen z toho, že jsem tam přišel v košili ušité mně na míru a pan kameraman mi během dvou vteřin oznámil, že mu to něco háže a musím se vysvléct. Až díky paní šatnářce z divadla Semafor, která mi půjčila košili 4XL černé barvy, jsem vůbec mohl vystupovat.
I váš výstup byl tradičně poněkud sestříhán, přišel televizní divák o něco zásadního?
Ba naopak, tentokrát střih hrál v můj prospěch, protože jak jsem byl přece jen trochu nervózní, tak jsem si ani neuvědomil, že Sabonis je Litevec, s panem Šípem jsme oba říkali, že je Řek a musel nás opravit někdo z publika, to ale díky Bohu vystřihli.
Nicméně když jste cítil, že od začátku jsou diváci na vaší straně a smějí se vašemu ostrovtipu, posílilo vás to k dalšímu verbálnímu rozkvětu, jako když vám v zápase padnou první střely?
No, tohle byl právě jeden z mých hlavních poznatků. Jsem zvyklý na nějaké publikum, a co si budeme povídat, při tom sportu je to občas negativní, namátkou třeba v děčínské hale. V tom Semaforu to ale bylo vše v pozitivním duchu, pan Šíp oznámil moje jméno, nikdo mě neznal a diváci začali tleskat, což jsem nečekal (usmívá se). Potom jsem se zamumlal, nebyl jsem si jistý slovem laterální (při popisování basketbalového pohybu do stran) a zase se usmáli, což mi přišlo fakt hrozně pozitivní. A když jsme se v šatně bavili s panem „Ostravákem” (hercem Plouharem pocházejícím z Ostravy), i když momentálně působí v ústeckém divadle, což mu nemůžeme mít za zlé (směje se), tak jsem mu říkal, že na jeho herecké práci je super, že má tuhle odezvu z publika, protože my většinou dostáváme jinou.
No ale třeba v reprezentaci je někdy i příjemná, ne?
Jo, když přijede „Saty” (Satoranský), tak jo. (smích)
Nedal byste si po téhle zkušenosti někdy i nějakou menší hereckou roli?
Jo, já vždycky chtěl hrát prince, akorát mám pocit, že už jsem na to starý. Už mám míň vlasů, nějaké kouty a to na té kameře nehraje. Kdyby ale režisér Troška dělal nějakou pohádku, tak prince bych si dal rád.
Zpět k rozhovoru. Vy, který při různých interview máte nejčastější repliku „Je to tak”, jak dlouho jste se na tohle natáčení chystal, co kam vložit, nebo co kde použít, abyste zaujal?
„Je to tak” - na tom jsme doma se ženou pracovali a vyměnil jsem to za „hm, hm” (smích). Schválně si to pusťte znovu a budete vědět.
A teď trochu vážněji, prosím...
Ne, všechno to přišlo náhodou. V té uvolněné atmosféře jsem se pak cítil až moc dobře, měl jsem v publiku ženu a všechno to ze mě vypadlo.
A koho jste svou výřečností překvapil nejvíc?
No, hlavně Ondru Sehnala (nymburský spoluhráč při tomto rozhovoru seděl hned vedle), který má komunikační problémy. On se buď naštve, a pak řve, anebo nemluví (smích). A potom se podíval na Šípa a říkal - „Jo, takhle by to mělo vypadat”. To fakt říkal. (usmívá se) Ale k té otázce - musím říct, že jsem fakt překvapil. Jen skončilo natáčení, tak jsem řekl ženě, že se na to dívat nebudu, ale potom mi nalila dvě deci vína, pak to byly čtyři a tak jsme se na to v pátek podívali a druhý den jsem šel s po... trenkami na trénink. Ale pochválil mě i Ondra Sehnal.
Napadlo vás, jak by to vypadalo, kdybyste neměl ta momentální vnuknutí a netrousil vlastní tvorbu? Že by pak mohlo být po třech minutách hotovo.
Jo, jo. Já mám hlavně ten problém, že nemám tu hvězdnou slávu a chodím tam s lidmi, kteří fakt slavní nebo známí jsou. Třeba Leoš Mareš (u Jana Krause), Michal David a tak dále. A teď sedíte v tom zákulisí a ten Michal David je na scéně hodinu a půl před vámi a dává tam vtipy, které pak třeba vystřihli, nebo řekne něco sprostě, a to si říkám - já si tohle nemůžu dovolit, a co tam vlastně budu dělat? Přinesou koš, nebo co se bude dít? Nevíš, a je to stres. Do toho vám volá Sehnal - „Už to proběhlo?” (směje se)
Doufám, že na pódiu jste už mobil neměl.
Naštěstí paní šatnářka, jak mi dávala tu košili 14XL, tak mi řekla, že s mobilem ne. To by nešlo.
Pořady tohoto typu mají někdy i časový problém, kdy jste vlastně natáčel?
Asi tři týdny zpátky.
Jedna z vašich top hlášek totiž byla - „Doufám, že jsme čtvrtfinále vyhráli 4-0”. To jste zkusil taky jako improvizační vtip?
Tohle je taky zábavná historka. Představte si, že sedíte v tom zákulisí a herec Plouhar říká, já nesnáším, když hraju, a všichni ostatní herci už vystupují a já jdu na scénu až po třiceti minutách. A já když tam půjdu a udělám ten rozhovor, a pak přijdeš ty, tak se ti budu smát jako prase. (směje se) Během toho jsme poslouchali Michala Davida jako prvního hosta, který říkal, že má první koncert, který ale v době vysílání už vlastně byl pryč, což tedy vystřihli, no a já pak tou hláškou reagoval na něco, co z toho rozhovoru Michala Davida ve finálním sestřihu nebylo. Na scéně jsem v ten moment čekal, jestli se někdo zasměje, naštěstí tam seděla moje žena, která se začala smát, tak se začali smát i ostatní. Dobré bylo, že jsme nakonec opravdu to čtvrtfinále vyhráli 4-0.
Co „těkaví motorkáři”, kterými jste také pobavil, to skutečně používáte?
K tomu mě donutila žena. Říkala, že se musím podívat, jak byl ve Všechnopárty Vojta Hruban, protože je to kapitán „repre” a já jdu v jeho šlépějích. A oni se tam bavili o té babičce, tak to jsem věděl.
Jak zajímavá debata byla s oběma dalšími hosty v zákulisí před natáčením?
Musím přiznat, že ač bych to ani neměl říkat nahlas, tak já v životě v Divadle Semafor nebyl, za to se teď cítím jako kulturní barbar. A je pravda, že to divadlo je velké asi jako náš obývák (směje se). A já se tam potkal s Michalem Davidem, který na mě zapůsobil ve velkém stylu. Zná basket, zná pana Janstu, nazpíval nám klubovou hymnu, kterou neustále pouštíme a třeba Ondra Sehnal ji pořád zpívá (smích). Kdybych to měl porovnat a být trochu kontroverzní, tak Leoš Mareš se s Michalem Davidem nedá vůbec porovnat. Leoš Mareš musel mít u Jana Krause vlastní šatnu, ani nevím proč, proč by nemohl být v šatně se mnou? Kdežto Michal David přišel, jasně v tmavých brýlích, na což ho pan Šíp upozornil, že by to nebylo na scéně optimální. A Michal David na to „Neboj, to sundám” a nakonec je neměl. A taky je pravda, že ten Semafor je malý a šatna už tam není. Nevím, jestli on tu šatnu nemohl chtít, ale nebyla a byl úplně v klidu. Michal David je sympaťák a fakt mě překvapil, jaký je. Já mám rád jeho písničky a po tomhle natáčení ho mám ještě radši. A pan Plouhar, to je stejné. Když jsme se ženou viděli Vnitřní záři, kde hrál roli otce, tak to úplně milujeme. Je to výborný herec, ale i sympaťák, navíc z Ostravy, takže jsme tam měli takový ostravský gang. A tady bych chtěl doplnit, že se ve čtvrtek a v pátek strašně těším na Tatran a že tam přijdou lidi. Je to přece jen moje domácí město a nemohl jsem dostat lepšího soupeře. Fanoušci tam si to semifinále opravdu zaslouží, protože jakmile Nová huť hraje dobře, hned je na Tatranu plno.
Překvapil vás něčím hitmaker David?
Bavili jsme se i o té nymburské hymně. Mám pocit, že s panem Janstou jsou přátelé, a když zrovna není na Tenerife, kde taky žije, tak se dívá na basket. (úsměv)
Zajímavé je, že ho máte v oblíbených zpěvácích.
Poprvé jsem jeho hudbou načichl, když jsme někdy na konci devadesátek jeli s rodiči Škodou 105L do Chorvatska a měli jsme jednu jedinou kazetu, kde hrál Michal David z obou stran. Občas se tam vmísila nějaká Lucie, ale to jsme přetáčeli.
A ještě jedna důležitá informace - v rozhovoru jste snad vůbec poprvé zmínil, že byste se jednou mohl stát trenérem. Bylo to vážně?
To jsem řekl? Tak to musím vzít zpět, trenérem ne. Když nevíte, co budete dělat, tak něco musíte vystřelit. Ale jako, chtěl bych třeba trénovat Ondru Sehnala (smích). Je to s ním ale těžké, je to emotivní borec, však ho znáte. Je to hodný kluk, ale když ho něco vytočí... (směje se)
