Programátor v posilovně v 5:45. Jak dospěl k Rozhodnutí?

Našel nové světlo na konci hodně dlouhého tunelu. Dvaadvacetiletý guard Patrick Samoura sice svým výkonem sezony s 13 body, 10 asistencemi a 7 zisky Sovy nedotlačil ke kýženému domácímu vítězství nad Ústím, přesto pro něj byl osobně velice důležitý. 

Až ve svém třináctém utkání po návratu z rok starého utržení předních křížových vazů levého kolene dokázal skórovat dvojciferně a poprvé tak dal vzpomenout na své show z úvodu ročníku 2020/21, kdy v 16 utkáních udivoval průměry 13 bodů, 5 doskoků, téměř 4 asistencí a bezmála 2 zisků za 29 minut, aby byl po sezoně s reprezentací u senzačního postupu na olympiádu v Tokiu. O hořko-sladkém duelu s Pandami, krutosti tréninkového procesu na Texas-Tyler i o svém Rozhodnutí z loňského roku už nyní poví sám v následujícím rozhovoru.

Patricku, váš jasně nejlepší výkon od druhého návratu z NCAA neskončil výhrou. To zřejmě muselo hodně mrzet.
To jistě ano. Snažil jsem se po operaci kolene vrátit do nějaké lepší formy, ale poslední tři zápasy jsme prohráli v koncovce, i s Opavou a v Olomouci, kde jsme celý zápas vedli a potom jsme nesmyslně prohráli. A s Ústím jsme nedotáhli šestibodové vedení tři minuty do konce. Musíme se z toho ponaučit a do posledních utkání základní části dát všechno, co v sobě budeme mít.

S Ústím vás popravilo pět ztrát v posledních 140 sekundách, byl to ten hlavní problém?
Je to možné, asi tam ale bylo víc faktorů. Zbytečně jsme si na sebe nakládali stres, že nesmíme udělat chybu a musíme udělat správné věci, nebo že se do různých situací tlačíme a děláme je na sílu, z čehož pramení zbytečné ztráty, co to pak rozhodnou.

Třeba kouč Ostravy Choleva ocenil, že SLUNETA se svými pěti Američany předvádí aktuálně nejhezčí basketbal v lize. Hraje se s ní teď těžko?
Samozřejmě kvalitu mají, ale i když vyhráli už šestkrát za sebou, tak i další týmy jsou teď na podobné úrovni. Letos je hodně mužstev opravdu vyrovnaných.

Vy jste se nakopnuli dobrým prosincem se třemi výhrami venku, vrátili jste se do boje o šesté místo, ale nyní jste po třech těsných prohrách naopak téměř vypadli ze hry o skupinu A1. Měly ty poslední neúspěchy společné rysy vedle těch, co už jste zmínil?
Ty koncovky nám nějak nesedly. Říká se, že jsme mladý tým a ty koncovky nám nejdou kvůli tomu, já se na to ale nechci vymlouvat. Musíme se víc soustředit, zůstat u našeho herního plánu a nedělat ze sebe zbytečně hrdiny. Taky se ale nesmíme přehnaně bát, abysme nedělali ty chyby, které se stávaly.

Venku vás teď čeká Děčín a Kolín, ten pak i doma, stejně jako Nymburk a Slavia. Jak ve světle losu se čtyřmi zápasy s TOP čtyřkou vidíte šanci na dobytí A1?
I my letos patříme mezi tu spoustu vyrovnaných týmů, takže ty vyhlídky jsou pořád dobré. Samozřejmě, bude to těžší, než kdybysme měli výhry z těch posledních zápasů, které jsme měli na lopatě. Já nám ale věřím. Bude to těžké, třeba v Děčíně to bude hodně nepříjemné, ale porazit můžeme každého soupeře.

Jak zatím nahlížíte svých prvních 13 utkání po dlouhé zdravotní pauze?
Já byl na sebe od začátku hodně tvrdý, i když šlo o velké zranění, a nešlo na sebe dávat nadměrný tlak. Řekl bych, že jsem tak jako teď měl začít hrát už dřív. Někdo by řekl, že to kvůli složitosti takového zranění nešlo, ale poslední zhruba měsíc už tam byl jen nějaký mentální limit a z toho jsem se už nějak dostal, což ukázal i zápas s Ústím. A i nejbližší vyhlídky jsou pozitivní.

V průměru jste na 6 bodech za 20 minut, teď jste ve 13. zápase zaznamenal první dvojciferný zápis. Doufal jste, že by mohl přijít dřív?
Jasně, hraje se to na statistiky, ale u mě je to spíš o tom, jak se ve hře cítím, jestli dělám správná rozhodnutí, jsem dost agresivní, dám správnou příhru, dobře najedu. Body, asistence nebo doskoky jsou jistě příjemné, ale do zápasu s Ústím jsem ještě cítil, že nehraju plně na svůj potenciál. Nebylo to ale v tom, že jsem nedával body, spíš jsem nebyl dost agresivní a dost si nevěřil. Ty body se už teď budou zvyšovat, cítím se docela dobře. Hlavně ale chci pomáhat týmu a pomáhat mu k výhrám.

Už jste se tedy začal ve hře cítit plně komfortně?
No, cítím se tak, že už můžu hrát tak, jak chci. Ještě tam pár věcí chybí, obecně se to týká třeba rychlosti, ale už jsem na takové úrovni, kdy týmu můžu pomoct víc než před utkáním s Ústím.

Bylo krušné zranění tou jedinou věcí, která udělala rozdíl mezi zatím nejlepším Samourou, který odcházel z rozehrané sezony NBL 2020/21 zpět do zámoří, a tím, který se do ligy vrátil?
Asi ano. Hodně to zasáhlo mentální stránku, třeba když jsem začínal s hrou 5 na 5, nechtěl jsem ještě chodit do některých pohybů, které jsem dřív normálně dělal. Nejdřív byl ten limit fyzický a pak už spíš mentální.

Když k vašemu zranění ze začátku loňského roku na druhodivizní univerzitě Texas-Tyler (s průměry 5 bodu za 19 minut) došlo, v jaké situaci - osobní i týmové - vás zasáhlo?
Studoval jsem třetí ročník a teď ve studiu pokračuju dálkově online, jde o počítačové programování. Jsem ve druhém semestru a další čtyři mě čekají. Jde vlastně o nové studium. Mohl jsem pokračovat v tom, co jsem měl rozestudované, ale administrativně by to bylo komplikované, takže jsem začal prakticky znova. Ke zranění došlo při zápase na konci ledna, operace byla na začátku února. My tehdy měli docela dobře našlápnuto, zbývalo asi pět zápasů do konce základní části. V play-off pak tým prohrál v prvním kole.

Jaký ten půlrok na druhodivizní škole byl, ve srovnání se dvěma sezonami v Junior NCAA?
Byl jsem v Texasu, v neskutečně silné konferenci, takže kvalita zápasů byla úžasná. To samé trenér, který toho po nás chtěl strašně moc a byl neskutečně přísný a tvrdý. Skoro každý den jsme v přípravném období vstávali v pět ráno na tréninky a dostávali jsme pořádný dril. I když to někdy bylo hodně těžké, všechny nás to připravilo i na život, abychom v něm ustáli různé situace a uspěli. Trenér všechno žádal plnit do detailu a na tom jsme poznali, jak je důležité sledovat zápasy, jak a na co se v nich dívat, jak se který hráč uvolňuje, jakou má při tom práci nohou a plno dalších věcí. Pokud jde o kvalitu konference, byla určitě vyšší než v Junior NCAA. I v té ale některé týmy mají neskutečné talenty a pak ani nezáleží, o jakou soutěž jde.

Říkáte vstávání v pět ráno, to jste pak při výuce museli usínat, ne?
Takhle to bylo před začátkem sezony, tedy od konce srpna do listopadu. Mimo pár dnů volna jsme v 5:45 začínali posilovnou. Ta trvala od 60 do 75 minut a pak přišel na řadu basket dvě až tři hodiny, záleželo, jak se trenér cítil. Škola začínala taky koncem srpna, takže to jelo najednou. Samozřejmě tréninky byly i večer, a když měl trenér špatnou náladu, tak jsme končili i v deset. V sezoně se to trochu uvolnilo, ale pořád byly úseky s tréninky brzy ráno i večer a pořád to bylo neskutečně náročné. A to usínání v hodinách? Já to měl bez problémů, jen občas jsem si dal šlofíka po škole, ale některým spoluhráčům to problémy dělalo.  

Co hlavně vás loni přimělo hraní v zámořském systému ukončit?
Řekl jsem si, že už mi to tam víc dát nemůže a že už chci hrát na profesionální úrovni. Ten americký basket je prostě jiný než tady v Evropě a je neskutečně těžké se do toho vracet po čtyřech letech v NCAA.

Byly součástí vašeho rozhodování i myšlenky na to, že jste už měl za sebou i úspěšnou olympijskou kvalifikaci v Kanadě a měl jste tak i obavy, abyste se prodloužením zámořského působení o další reprezentační šance nepřipravil?
Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Já se prostě ptal sám sebe, jestli mi pomůže v kariéře, pokud bych tam zůstal, a jestli to přebije plusy návratu do Evropy. A odpověděl jsem si, že ne, a proto jsem se vrátil.