Prosincový specialista: Tohle těžko zopakuju!

S MVP MĚSÍCE LUKÁŠEM PALYZOU Reprezentační křídelník Lukáš Palyza je v této sezoně na misi. Už téměř na konci základní části vládne basketbalové lize o míle jako top skórer s úžasným průměrem 22,5 bodu a k tomu jen o tři desetinky ratingového bodu zaostává za průběžně nejužitečnějším mužem Kooperativa NBL, jímž je jeho klubový spoluhráč Javonte Douglas. Právě s ním se v prosinci nejvíc přetahoval o pomyslnou korunu pro nejlepšího hráče ligy, nicméně ani všestranný Američan mu nemohl stačit. Devětadvacetiletá opora BK Olomoucko se tak podruhé v kariéře stala MVP měsíce v domácí nejvyšší soutěži, když stejně jako v roce 2015 Palyza řádil v prosinci, na který už bude zřejmě specialistou.

S MVP MĚSÍCE LUKÁŠEM PALYZOU Reprezentační křídelník Lukáš Palyza je v této sezoně na misi. Už téměř na konci základní části vládne basketbalové lize o míle jako top skórer s úžasným průměrem 22,5 bodu a k tomu jen o tři desetinky ratingového bodu zaostává za průběžně nejužitečnějším mužem Kooperativa NBL, jímž je jeho klubový spoluhráč Javonte Douglas. Právě s ním se v prosinci nejvíc přetahoval o pomyslnou korunu pro nejlepšího hráče ligy, nicméně ani všestranný Američan mu nemohl stačit. Devětadvacetiletá opora BK Olomoucko se tak podruhé v kariéře stala MVP měsíce v domácí nejvyšší soutěži, když stejně jako v roce 2015 Palyza řádil v prosinci, na který už bude zřejmě specialistou.

V týmově dokonalém období s bilancí 5-0 při výhrách v Ostravě, v Brně a na pražském USK i doma s Děčínem a Pardubicemi nešel pod 22 bodů, přičemž průměr měl 24. Přidával i průměry 7 doskoků, téměř 5 získaných faulů, 2,2 asistence, 1,2 zisku a necelou jednu ztrátu za 34 minut. Minul jen tři z 33 trestných hodů a v trojkách zářil 58procentní úspěšností (31/18). Jeho průměr užitečnosti měl vysoce nadstandardní hodnotu 30,6.

„Měsíční statistiky si nevedu, ale je pravda, že ta čísla se mi hodně povedla. A i když jednoznačně se dá těžko určit, jestli to byl můj nejlepší měsíc v kariéře, tak vzhledem k týmové bilanci to částečný vrchol, který se bude už jen těžko opakovat, být mohl,“ uznal superstřelec, který momentálně ční v týmu, který byl před sezonou stavěn převážně na zahraniční ose.



Právě cizinecké legii Hanáků, ale nejen jí, je Palyza za své ocenění velmi vděčný. „Je to zásluha výsledků, velkého úsilí a dřiny celého týmu a je možná i trochu nefér vůči všem ostatním, že tu smetánku v podobě auta slízne jenom jeden hráč,“ připomene forward skutečnost, že jej čeká několik týdnů vození se v luxusním Hyundai Genesis s osobní jmenovkou na dveřích.  

Laureát si je vědom toho, že blízko ceně byl i spoluhráč Douglas – mimochodem druhý střelec ligy právě za Palyzou -, ale výraznou vnitrotýmovou rivalitu striktně odmítá. „To vůbec, naopak si dobře rozumíme a na hřišti se skvěle doplňujeme. Javonte je jedním z mála Američanů a vůbec cizinců za mou kariéru, který má nejen skvělé basketbalové dovednosti, ale i charakterové vlastnosti. Je to usměvavý člověk, který má rád srandu, a rozumí si se všemi v kabině. Takže jediná rivalita je ta na tréninku a ta tam být musí.“

Jak se vůbec Lukáš Palyza jako hráč proměnil za tři roky dělící obě ocenění? Podle jeho vlastních slov nemálo. „Určitě jsem se zlepšil, protože ta doba pro mě přinesla tři důležité impulzy. Prvním byl přestup do Děčína, kde jsem poznal trochu jiný basketbal a celkový přístup a zažil úspěšnou sezonu zakončenou stříbrem. Druhým impulzem byl následný přestup do velice kvalitní polské nejvyšší soutěže a třetím návrat do Prostějova, už ale do nového klubu BK Olomoucko, který má velké ambice vrátit zdejší basketbal tam, kde býval dřív. Za klubem stojí schopní a úspěšní lidé, kteří ho chtějí opět posunout do bojů o medaile. To ale nebude jednoduché, protože ten tým se začal budovat úplně z ničeho,“ podotýká křídlo, podle nějž by Olomoucko do budoucna chtělo sázet na českou kostru, doplněnou dvěma třemi kvalitními cizinci.
 

I když je křídlo hlavní trojkovou hrozbou svého týmu, neboť zasypává obruče soupeřů třemi a půl přesnými projektily na utkání, má v sestavě i čím dál zdatnější následovníky. Kupříkladu 20letý příslušník „juniorské ostrostřelecké divize“ Hanáků František Váňa nedávno nakrmil koš kolínských Medvědů devíti trojkami z devíti pokusů, což je dosud nevídaný milník celé ligy. V době, kdy v NBA nejsou už zase tak výjimečné dvouciferné zápisy z jednoho utkání, blíží se taková doba i v NBL?

„Řekl bych, že i od Franty to byla hodně ojedinělá záležitost. Hráči to musí sednout a nemyslím, že bychom v brzké době byli svědky něčeho podobného, nebo že by se tu roztrhl trojkový pytel. A s NBA bych to vůbec nesrovnával, protože tam mají o osm minut delší herní čas, v základní části se moc nebrání a je to hlavně show pro diváky, kde se trhají rekordy. To je oproti evropskému basketbalu strašný rozdíl, protože skauting a příprava na jednotlivé hráče je tu na vysoké úrovni. I třeba Franta bude mít teď na zádech velký terč a v dalších zápasech už to nebude mít tak jednoduché,“ soudí zkušený hráč i řidič, který si během angažmá v Bayreuthu a Gliwicích dosyta vyzkoušel i provoz na silnicích u německých a polských sousedů.

A že měl co srovnávat. „Pokud jde o disciplínu, tak skvěle jezdí Němci. Hlavně jsem si toho hodně všiml na dálnicích, kde mají často neomezený rychlostní limit, a levý pruh je vždycky volný pro ta nejrychlejší auta, která mohou jezdit dvě stě kilometrů za hodinu, a neplete se tam nikdo, kdo by jel třeba jen 140, což mě fakt překvapilo. V Polsku jsou řidiči trochu jiní. Na můj vkus se ve městě strašně loudali, ale na dálnicích, kde mají na rozdíl od nás limit 140, jezdí naopak trochu svižněji. A když jsem jezdíval z Gliwic domů do Ostravy, u hranic bylo vždycky znát, že pokud se za mnou řítil někdo trochu rychleji, byl to nějaký polský řidič,“ usmívá se šofér, jenž mimochodem se svými dvěma metry ještě nikdy osobní automobil nevyužil jako přístřešek k noclehu.

A jaké další zvyky má za volantem tento už internacionálně ostřílený řidič?

Na policejní hlídky prý protijedoucí kolegy prosvícením dálkovými světly upozorňuje jen výjimečně, zato na dálnici při hlemýždím tempu řidičů v levém pruhu už bez toho často nevydrží. „Když někdo jede v levém pruhu stovkou a zdržuje, to mi fakt vadí, protože si myslím, že každý by měl vnímat nejen sebe, ale i provoz před a hlavně za sebou. Sám to taky dělám, aby z toho pak nevznikaly zácpy, které jsou na našich silnicích tak časté.“

Podobně nemá nervy čekat ani na „spáče“ na startovním roštu, když se na semaforu kochají i několik vteřin po rozsvícení zelené. „Musím říct, že to už pak zatroubím, protože je to jedna z věcí, která mě fakt rozčiluje. Řekl bych, že to dělají hlavně lidi, kteří mají za volantem strašně moc času a nikam nespěchají. Já jsem naopak ten typ, co je v autě, jen když musí, a jakmile naskočí zelená, tak jedu.“

Přesně jako když obávanému snajprovi přiletí do ruky míč. Ani pak neváhá jedinou vteřinu…