Prostě jsem hrál asi 48 let

S DAVIDEM MACHAČEM V poslední čtvrtině neměl velkou radost z toho, co se dělo na hřišti před ním. Jeho tým tu proti Brnu postupně ztrácel téměř celý pětadvacetibodový náskok (v součtu s prvním zápasem) a Davidu Machačovi, z hlediště bedlivě sledovanému malým synem Kubou, se tak rozplýval ideální scénář koncovky.

”Když to ještě bylo o dvacet pro nás, tak jsem si představoval, že tam ještě půjdu a budu končit na hřišti,” plánoval si během druhého utkání o třetí místo 41letý veterán, který se zápasem mihl jen na pár minut s jednou trefenou trojkou.  

”Nakonec je ale jedno, že mi to nevyšlo, hlavní je výhra a medaile. Říkám to celou dobu, co jsem v lize. Nikdy jsem nebyl ten, kdo hraje na sebe, vždycky jsem vyznával to, že na prvním místě je tým,” dodává power forward. 

A jeho tým letos fungoval na výbornou. Naplno to potvrdil ve včerejším druhém duelu o bronz na domácí půdě, jímž Medvědi úspěšně zazátkovali celou sezonu. A David Machač, který s Jiřím Jelínkem jako jediný ze současné skvadry zažil i první bronz klubu z roku 2012, jím uzavřel i svou 22 sezon trvající kariéru v NBL. Jako její letos nejstarší player, který zažil 13 ze 14 ročníků kolínského GEOSANU v lize.     

”Je to určitě nejlepší možný způsob, jak se rozloučit. Sezonu končíme vítězstvím a bronzem, což je pro nás ohromný úspěch,” pokýve hlavou a má přitom lehce zčervenalé oči.

Bylo to dojetím ze závěrečného ceremoniálu, kdy dostal darem dort s vlastní podobiznou, a všichni spoluhráči si oblékli bílé triko s jeho číslem a přezdívkou? 

”Já nejsem vyloženě dojímací typ, ale když přišel do hlediště můj Kubajs, letos vůbec poprvé, a udělal na mě během utkání nějaký posunek, tak to asi trochu dojemné bylo. Jinak v průběhu zápasu jsem si ty emoce ještě nepřipouštěl.” 

A nepřipouštěl si ani to, že by jeho tým mohl v závěru o kýžený bronz přijít, byť na malou chvíli po velké brněnské hře vabank i o dva body prohrával, což snížilo souhrnný kolínský náskok v sérii na pouhých pět bodů. 

”Měli jsme tam ale míč a zbývala už jen půlminuta, navíc bylo jasné, že si míč vezme Adam, budou ho faulovat a on šestky dává. Možná tam už maličká obava byla, ale myslím, že jsme si to pohlídali a nakonec i o bod vyhráli,” oddechl si Machač, že při kariérní rozlučce na domácí půdě nemusel kousat porážku. 

Alespoň v semifinále a v duelu o bronz se dočkal prvních desítek fanoušků v hledišti, po více než půl roce. I když ale drtivou většinu své derniérové sezony musel odehrát před prázdnými tribunami, jeho rozhodnutí skončit už to nenahlodalo.   

”Já už dřív říkal, že letošní sezonu jsem chtěl dát ještě proto, že bych rád končil na hřišti, když se loni nedohrálo. A i když většinu sezony fanoušci chyběli a i na utkání o bronz jich smělo být jen několik desítek, tak jsem mohl končit před diváky a osobní pocit je tak super.” 

Machač také končí jako 12. střelec ligových dějin - včetně federální éry -, na což jednou jeho Kuba bude jistě náležitě pyšný. A otec, který letos přeskočil Gustáva Hrašku a také Levella Sanderse a svou úctyhodnou kariéru završil na 8724 bodech? Ten jako vždy jen mávne rukou. 

”Prostě jsem hrál basket asi 48 let,” zlehčí vše na druhou, než o něco podřadí. Ale opravdu jen o málo. “Ligu jsem hrál od devatenácti a náhodou se mi vyhýbala větší zranění. Nedal jsem tolik bodů tím, že bych měl každou sezonu průměr dvacet na zápas...”