Smysl mého života, kdy titul s Opavou je víc než 9000

Přípravu na svou ligovou kariéru začal už nějaký čas před tím, než v 19 letech - tehdy ještě v dresu Ostravy - odehrál v pardubické hokejové aréně své první dvě minuty v utkání tenkrát ještě minerální NBL.  

Díky tátovi od novin a fanouškovi Opavy v jedné osobě sledoval už coby teenager v legendární hale na Mařádkové ligové borce, z nichž mnohé obdivoval. Jen on, ani oni nemohli na úsvitu třetího milénia tušit, že je jednou skoro všechny strčí do kapsy.

31. října 2007 pak v ostravském Tatranu poslal do obruče ze šestek proti Ústí své první dva body kariéry v nejvyšší soutěži. V nejbližších dvou utkáních, do nichž krátce zasáhl, pokaždé dal jednu dvojku a shodou okolností to bylo vždy proti Nymburku, který pak nekonečné roky marně naháněl se zbytkem ligového osazenstva. To už jako velký lídr žlutomodré armády Slezanů.  

V únoru 2007, kdy poprvé vstoupil na prkna NBL, by jej ovšem ani ve snu nenapadlo, že o 18 let později bude mít u pasu 700 zápasů, 20.000 odkroucených minut a s 9000 body se stane členem elitní desítky nejslovutnějších skórerů domácí ligové historie včetně federální éry. Tedy historie, jež se začala datovat už ve 30. letech 20. století.  

Když má proto odpovědět na otázku, jaký kurz by jako náctiletý náhradník Nové huti vypsal na svůj v sobotu dosažený milník, jen krátce zakroutí hlavou.

„Nejsem sázkař, takže nevím, ale spíš bych to nikomu nevěřil,” zdůrazní dnes 37letý Jakub Šiřina, bývalý reprezentant a také šampion s BK Opava z roku 2023.

Ve víkendovém duelu v Olomouci se 16 body vyšplhal na kótu 8989 bodů a překonal tak v historické tabulce dosud desátého Petra Tremla. A už v sobotu doma proti Nymburku může zakulatit své konto na rovných 9000 bodů.

A dál? I o tom bude řeč v následujícím rozhovoru.

Jakube, co je pro vás v tuhle chvíli víc - 700 zápasů odehraných v lize, nebo 9000 bodů, k nimž vám teď chybí možná už jen jediné utkání?
Mnohem víc než osobní milníky pro mě znamenají úspěchy, kterých jsem dosáhl v Opavě, kdy ten největší je zisk mistrovského titulu. Za mou kariéru byl vlastně vždycky mistrem Nymburk a nikdo jiný, takže kdyby mi někdo během těch let řekl, že titul vyhraju, budu si myslet, že se zbláznil. Pokud bych měl ale volit z těch dvou cifer, tak bych upřednostnil ten počet zápasů. To je pro mě zajímavější číslo.

Když jste zmínil nymburskou hegemonii, neprotahoval jste si trochu poslední roky kariéru i proto, abyste ještě mohl být u toho, když se ji podaří při postupném zlepšování vašeho týmu zlomit a získat konečně i mistrovský titul?
Já bych hrál tak dlouho tak či tak. Basket mě baví a je to smysl mého života, protože se mu věnuju odmalička. Nehrál jsem určitě jen proto, abych se honil za statistikami mezi nejlepšími historickými střelci. A nebylo to ani kvůli získání titulu. Člověk nikdy neví, jak ty týmy budou vypadat. Nymburk měl prostě jednu slabší sezonu a my to dokázali využít, za což jsem rád.


Teď ale jste číslem 10 celé ligové historie, která se počítá od 30. let 20. století, a dosáhl jste na metu už téměř 9000 bodů jako skórer s ne právě předpisovým střeleckým stylem s netočícím se míčem během letu ke koši. Co to pro vás ve vašich sedmatřiceti znamená?
Je to velká čest být mezi takovými jmény. A asi jde i o nějakou známku toho, že už hraju nějakou delší dobu. Nejsem takový střelec, jako byl třeba Pepa Jelínek, Petr Treml, kterého jsem teď přeskočil, nebo Marek Stuchlý. Jsem rozehrávač, a být ryzí střelec, mohlo těch bodů být třeba i víc. Já mám pořád větší radost z dobré asistence než z vlastního koše. Takže těší mě, že v té desítce jsem, je to třešnička na dortu mé kariéry, ale nehonil jsem se za posouváním v historických tabulkách. Mnohem větší radost mám z toho, když se nám daří jako týmu.
   
Ač v TOP 10 jsou i další dva rozehrávači Michal Ježdík a Václav Hrubý, z většího odstupu jde říct, že dřív by byl nezvyk vidět právě playmakera mezi těmi úplně nejlepšími střelci. Stal jste se tedy i vy součástí moderní basketbalové éry, kdy právě dirigenti týmů začali patřit mezi nejdůležitější skórery týmů?
Tak basket se samozřejmě vyvíjí strašně rychle a je pravda, že teď je to v takové fázi, že v týmu potřebujete minimálně jedno, ne-li dva rozehrávače, kteří jsou schopní jak tvořit hru, tak i skórovat, vzít si nějaké střely a podržet tým, když je to třeba. Je to nějaký přirozený vývoj hry a i já sám jsem se během kariéry vyvíjel, a ač nejsem svou netypickou střelou nějakým předpisovým vzorem, byl jsem schopný dát těch 9000 bodů. A to je pěkný počin.

Byl pro vás čímsi jako vzorem třeba stejně starý Steph Curry, který se rovněž jako rozehrávač stal jedním z nejexcelentnějších snajprů dějin NBA a změnil svou trojkopalbou basketbal jako takový?
To pro mě inspirace nebyla. NBA jsem jako mladší kluk sice sledoval víc než teď, ale nesnažil jsem se nikoho kopírovat. Přiznám se, že už několik let na NBA moc nekoukám. Podívám se sem tam, když se vracíme pozdě v noci ze zápasu venku, na nějaké utkání, ale nějak mě to nebaví. Jeden hráč předribluje hřiště, vystřelí trojku a někdy je to jako streetball, ne moc kolektivní hra. To Euroliga je na koukání lepší. V play-off je už NBA zajímavější, ale ani tam to nesleduju bedlivě.

Když si projdeme devět skórerů, kteří jsou stále před vámi, tedy jmenovitě Josef Jelínek, Kamil Brabenec, Jiří Zídek starší, Jan Svoboda, Jan Bobrovský, Václav Hrubý, Michal Ježdík, Marek Stuchlý a Jaroslav Kovář, pojí vás s kýmkoli z nich cokoli osobnějšího?
Třeba s (tehdy už trenérem) Michalem Ježdíkem jsem měl v minulosti jako mladší individuální letní tréninky. Tehdy takto po sezoně připravoval Lukáše Palyzu, bylo to v Nymburce, kam mě taky pozvali. S Markem Stuchlým jsem se ještě potkal na hřišti a Václava Hrubého jsem jezdil jako malý kluk sledovat s tátou, když tehdy dělal novináře, a já díky němu viděl všechny domácí zápasy Opavy a tím i třeba finálovou sérii s USK, kdy jsem byl i na zápasech na pražské Folimance. V té zlaté éře Opavy jsem byl rád, že mě táta bral s sebou na vyprodanou Mařádkovou v Opavě. Tehdy jsem si to nesmírně užíval a byl jako fanoušek rád součástí takových utkání, tenkrát ještě jako ostravský dorostenec.

Vzpomenete si na svůj první bod nebo koš v lize?
První body jsem dal ještě jako hráč Nové huti, ale nevím, jestli to byl trestný hod, nebo koš ze hry.

Byl to trestný hod proti Ústí 31. října 2007 ve vaší druhé sezoně v lize. A první koš z pole přišel nedlouho poté, a byla to dvojka v Nymburce ve sváteční den 17. listopadu. Proti vám tehdy stáli hráči jako Benda, Mack, Schilb, Chán, Křemen, Beneš, Nečas, Rančík, Lee nebo Slezák a vašimi spoluhráči v NH byli Lukáš Palyza, Petr Bohačík, Jan Stehlík nebo Marek Stuchlý.
Na ten koš bych si asi nevzpomněl, ale spoluhráče si samozřejmě vybavuju dobře.

Jaký byl třeba váš nejkurióznější koš mezi těmi tisíci tref?
Vybavím si jednu střelu přes tři čtvrtiny hřiště a pak z dob, kdy jsem víc skákal, i nějakou jednoručnou smeč. Celkově bych řekl, že smečí jsem mohl mít v lize tak do deseti. Pamatuju si pár dunků doma, myslím, že třeba i proti Nymburku, když jsem vypích balon a šel sám na koš. Nebo jednou proti Plzni, kdy to nebylo vyloženě přes Láďu Pecku, ale snažil se mě nějak zblokovat a mně se přesto povedlo ze dvou nohou zasmečovat. Vím, že dunk vždy dostal do varu fanoušky, ale taky vím, že by to byl jiný pocit teď v té novější éře, kdy na zápasy chodí pravidelně 1500 lidí a víc. Bylo by to ještě zajímavější. V dobách mých začátků v Opavě takové množství fandů nechodilo. Pro mě osobně tam ta euforie ze smeče ale samozřejmě byla.

Kdy jste s dunky přestal?
No, já na to nikdy extra nebyl, člověk si na to taky ne vždy věří a s postupem let ten výskok i slábne. Kdybych se teď dobře rozcvičil, zasmečovat bych ještě dokázal, ale v zápase bych si na to nevěřil. Ještě v tréninku jo, ale v utkání jedině kdybysme o hodně vedli a šel bych sám na koš. Ale myslím, že už to pokoušet nebudu (usmívá se).

Který ze svých zásahů byste označil za vůbec nejdůležitější?
Tady bych nedal ligový zápas, ale finále Českého poháru v Lounech v roce 2022, kdy jsem dal na konci rozhodující nájezd přes Petra Benda, kdy to byl důležitý koš k tomu, abysme poprvé v té novější éře získali pohárovou trofej.

Kolik bylo tref z půlky a větších vzdáleností?
V této sezoně byla jedna zpoza půlky na USK, v národním týmu to bylo jednou i ze tří čtvrtin hřiště, ale už nevím kdy a proti komu. Řekl bych, že takových tref bylo do pěti.

Dokázal jste někdy z nějaké větší vzdálenosti skórovat pravačkou, tedy svou nestřeleckou rukou?
To ne, ani jsem to nezkoušel. Takže jedině z dvojtaktu.

Koho byste za těch 19 sezon v lize označil za nejlepšího spoluhráče z té množiny, kterou jste po svém boku zažil?
Dám asi „Larryho” Jurečku, protože vím, že pokud ho najdu volného na trojce, tak z devadesáti procent je to jasný koš.

A proti jakému nejlepšímu soupeři jste kdy nastoupil?
To je určitě za nároďák a tam jednoho vybrat nejde. Když jsme hráli proti Americe, tak i když tam neměli vyložený Dream Team, tak pořád to byli hráči, na které se koukáte v televizi, ať to byli Durant, Tatum nebo někteří další.

Vaší novinkou je prodloužení smlouvy v Opavě o další dva roky, tedy až do devětatřiceti. Kolik lidí jste tím překvapil?
Nevím, kolik lidí jsem překvapil příjemně, některé asi i méně příjemnně, protože vždy se najdou někteří škarohlídi, kteří říkají, že už stárneme a zpomalujeme. Jasně, letošní sezona není ideální, z mé, ani z týmové strany, hrajeme nahoru dolů a vím, že i já se trápím. Přesto si pořád myslím, že tomu týmu a basketu mám co dát, že ještě nejsem trapnej a jsem rád, že si ještě o dvě sezony můžu kariéru prodloužit. Mám ale i sebereflexi a dokážu poznat, až na to nebudu mít a až budu na hřišti spíš na obtíž. A i když to bude těžké, budu schopný si říct, že už je konec. Ty dva roky ale věřím, že ještě zvládnu důstojně a s nějakým umem odehrát a uvidíme, co přijde pak. Třeba to ještě natáhneme. Nehoním se ale určitě za tím, abych v dlouhověkosti předběhl (nyní 41letého) „Larryho” Jurečku a byl nejstarší hráč v lize. Chcit být na tom hřišti platný a vědět, že na to pořád mám.

Do konce sezony se dostante už slušně přes 9000 bodů, po dalších dvou byste mohl atakovat už 10 tisíc, jak reálně tuhle metu, která by vám už zajistila páté místo před Janem Bobrovským, vidíte?
To vůbec nedovedu tipnout. Vím, že první, druhé nebo třetí místo už je nedosažitelné. To bych musel hrát ještě tak pět let. Zatím bych viděl reálně nějakých 9500 bodů, ale nikdo neví, jak se bude dařit týmu i mně. Pro mě už to ale není o téhle honbě, prostě kam mě to dovede, tam skončím a nechám se překvapit.

Historického lídra Josefa Jelínka s jeho 11.373 body už tedy vzdáváte?
(směje se) Nechci říct, že vzdávám, ale je to asi nereálné. Musel bych prodloužit o další asi tři roky.  

Když vy jste na 9000 bodech po 700 zápasech, jak fantasmagorické číslo pro vás je 50.000 bodů, jež nedávno v NBA zvládl za svých 22 sezon a více než 1840 utkání LeBron James? Není to už spíš zápis mimozemšťana?
Tak v NBA mají 82 zápasů v základní části, což je mimo náš basketbalový rybníček. Tam ty body naskakují v jiném tempu, zvlášť když jde o takového hráče. To už je takové sci-fi, šílená porce zápasů v až nelidském tempu a ta jeho dlouhověkost je neuvěřitelná. On má samozřejmě celý tým lidí kolem sebe a úplně jiné možnosti, jak se o sebe starat a potom je to taky o něčem jiném.

A čemu za svou dlouhověkost vděčíte vy?
Jednak bych řekl dobré geny, kdy jsem podědil rychlost a dynamiku, která mě tedy postupem času trochu opouští, ale nějak razantně nezpomaluju a pořád myslím, že patřím i ve svém věku mezi ty rychlejší hráče v lize. Musím tu proto vedle podpory své ženy zmínit i oba rodiče, protože basketbalové geny jsem zdědil po mamce, která basket taky hrávala. A nějaký zlom, kdy jsem začal být trochu větším profesionálem, nastal kolem dvaceti nebo jednadvaceti, kdy jsem začínal v Opavě. Tehdy mi otec domluvil schůzku s kondičním trenérem hokejistů Vítkovic Igorem Horylem, kde jsme si řekli, že je třeba zapracovat na výbušnosti a nabrání svalové hmoty. Vznikla tak naše spolupráce, kdy po konci každé sezony místo abych se dva měsíce flákal, jsem dva měsíce tvrdě trénoval, chodil do posilovny a běhat pod vedením kondičního trenéra, abych se v kariéře posunul dál. A do svých pětatřiceti jsem takhle fungoval, asi patnáct let v kuse. Potom jsem podědil Igorova syna Martina, který později trénoval i hráče z NHL jako brankáře Mrázka a další. A poté mě převzal jeho bratr Pavel, takže to byla celá rodina, s níž jsem strávil velkou část kariéry. Připravili mě, abych byl vždy na sezonu ready a z toho jsem pokaždé těžil. Patří jim tak za to dík. Až když jsem před dvěma lety dostal nabídku od Lukáše Pivody asistovat u reprezentace mužů do 20 let, tak už na individuání přípravu nebyl čas. Bál jsem se, co to se mnou udělá, ale tolik mě to nerozhodilo. Ty předchozí roky mě na to připravily dobře.