Sobota 21:05. Jednou to skončí. Ale tohle zůstane

V sobotu to bude velký televizní večer s basketbalem. Nejdřív spustí v 18:50 na ČT sport oponu přenos ligového hitu mezi Děčínem a Nymburkem a v 21:05 přijde na řadu bonus - unikátní dokument PLAY-OFF z dílny Ladis Zeman Creative, nastavující zrcadlo dění v týmu Válečníků při jejich jízdě až ke stříbrným medailím.

Ve více než třicetiletém časoprostoru Kooperativa NBL jde o naprosto mimořádný počin, a mimořádný je i na celé planetě českého sportu. Autor dokumentu, který vše zvládl natočit a vyrobit zcela sám, ovšem v aktuální sezoně šel ještě dál a děčínské kino Sněžník v neděli 21. ledna ve dvou představeních uvidí ještě našláplejší film - první díl dokumentu SRDCEM VÁLEČNÍK, který diváky a fanoušky zavede přímo do nitra týmu, jímž je jeho kabina.

Jestli dosud ve světě sportu platilo, že co se stane v týmové šatně, to tam také zůstane, tak 21. ledna tohle pravidlo bude zcela rozbořeno. Děčínský fanoušek se ale nebude ani trochu zlobit. A víc se i on může dozvědět od režiséra, scénáristy, kameramana a střihače v jedné osobě Ladise Zemana nyní, kdy spolu s generálním manažerem BK ARMEX Děčín Lukášem Houserem usedl k následujícímu dvojrozhovoru.

Ladisi, v sobotu večer půjde na ČT sport do světa váš dokument z děčínského play-off 2023, zkuste na něj pozvat i fanouškovské tábory ostatních týmů.
ZEMAN: Jsou to strašné emoce, které stojí za to vidět. Jedna věc je sledovat zápasy v televizi a druhá vidět je očima těch aktérů zevnitř, a to, jak vše prožívají.

Jaké hodnocení jste na svůj v tuzemsku unikátní dokument dostal z České televize?
ZEMAN: Ti, se kterými jsem mluvil, to chválili, hodně se jim to líbilo a ta spolupráce byla vlastně jednoduchá. Stačilo jim poslat odkaz, podívali se na to a okamžitě o to projevili zájem. A pak už jsme jen řešili datum vysílání.


Už po třech měsících nové sezony je tu i první díl vašeho nového dokumentu, který původně měl jít ven až po skončení ligy, a kde jste šel ještě o štok až dva výš než během play-off. Měl jste tedy takový přetlak materiálu, že první část sezony musela na plátno už na konci ledna?
ZEMAN: Já jsem nevynechal ani jeden zápas, včetně venkovních, byl jsem s týmem i na Federálním poháru v Levicích. Postupně jsem si to sestříhával, abych se z toho pak nezbláznil, protože toho bylo strašně moc, a když jsem se dostal na hodinu už začištěných záběrů a říkal si, co bych ještě mohl vyhodit jako míň zajímavé, nešlo už dát pryč vůbec nic. A musel jsem s tím jít ven. Ta hodina je na dokument ideální, delší formát už není tak chytlavý, ať už jde o cokoli. A v klubu byli rádi, že toho bude víc. Ještě na začátku si neuměli představit, co tam všechno bude, ale po tom, co to viděli, bylo jasné, že bude potřeba sezonu rozdělit na dva díly a bude to funkční.

V klubu bylo vaše ještě víc za kulisy mířící dílo přijato bez námitek?
ZEMAN: Ten první dokument jsem vedení dopředu ani neukázal, viděli ho poprvé až v kině. Tím, že tentokrát jsem natáčel pokaždé i v kabině, před zápasem, v poločase i po utkání, a je z té šatny strašně moc záběrů, nechtěl jsem si to „lajsnout” . Jsou tam i ostřejší slova a vypjatější situace, tak jsem to chtěl mít odsouhlasené. Koukali jsme na to s Lukášem Houserem, (sportovním manažerem) Kubou Důrou a trenérem Greplem. A po zhlédnutí nepožadovali ani jednu změnu, což mě i překvapilo.

Lukáši, překvapilo vás, že Ladis přišel s první částí dokumentu už po necelé půlce sezony?
HOUSER: Trochu ano. Ale já se s Ladisem zase tolik nepotkávám, jako třeba hráči nebo realizační tým. Takže jeho práce jde tak trochu mimo mě a já se pak dozvím asi až jako jeden z posledních, že už je hotovo.

Vy jste první film s play-off předem vůbec neviděli. Byla tam už tehdy z vaší strany taková důvěra? A co se teď změnilo, že už jste měli předpremiéru?
HOUSER: Tehdy jsme to opravdu dopředu neviděli. A za sebe můžu říct, že mi to vůbec nevadilo. Těšil jsem se do kina. S důvěrou problém určitě nebyl ani tehdy, ani teď. Ladis teď ale přišel s tím, že má tolik materiálu, že to vydá na celý díl a ať se s ním na to podíváme. Takže se nezměnilo nic, co se týče důvěry nebo tak. Jen se změnilo načasování.

A ani po zhlédnutí řady verbálně drsnějších scén ze šatny jste neměli námitek. Nebojíte se tedy ukázat vše bez jakýchkoli „retuší”?
HOUSER: Je to Ladisova práce. A my mu do ní mluvit nechceme. Pokud to má být autentické, je ten pohled zvenku a s určitým odstupem jenom dobře.

V šatně už toho zazní poměrně dost, je tedy tento dokument už víc pro dospělé?
HOUSER: Je pravda, že takhle se určitě doma, ve škole nebo v mládežnickém sportu nemluví. Na druhou stranu, pokud to má být reálné, takhle to prostě je. Chceme fanouškům ukázat co nejvíc, a kdyby se to nějak moc cenzurovalo, ztratilo by to svoje kouzlo. Takže je především na rodičích, jestli tam své děti vezmou. A pokud ano, musí počítat s tím, že se tam ne vždycky mluví jako podle Ladislava Špačka. Já tam ale svoje děti vezmu.

Ladisi, když si vezmeme jako příklad úvodní scénu traileru, kde tým v angličtině drsně pucuje kapitán Tomáš Pomikálek, vypadalo by to úplně stejně i bez přítomnosti kamery? Jste si jistý, že s vámi v místnosti tomu nikdo nic nepřidává?
ZEMAN: V tomhle jsem si stoprocentně jistý. (usměje se) Tahle scéna se odehrála v poločase prvního derby v Ústí (za vedení domácích o deset bodů, utkání ale nakonec vyhrál Děčín - pozn.) a tam byli všichni tak zažraní do zápasu a chtěli to tak urvat, že nikdo vůbec nepřemýšlel, jestli tam jsem, nebo ne. Já jsem tam někde v rohu zalezlý pořád, snažím se s členy týmu nenavazovat ani oční kontakt, nemluvit na nikoho a kluci si na mě tak zvykli, že tam není ani chvilka, kde by někdo něco hrál jen na kameru.

Nestávají se klíčoví protagonisté těchto živých dokumentů už herci svého druhu a neměli by mít při filmových cenách už i vlastní kategorii?
ZEMAN: Z mého pohledu to pořád není herecký výkon, je to stále přirozené chování. Taky je otázka, jak se to celé natáčí. Když máte kolem sebe deset lidí ze štábu, a někdo tam pořád kolem vás lítá, už si trochu zvyknete, že něco jako herec jste a že se po vás nějaký herecký výkon chce, aby filmaři měli materiál. Já jsem ale s kluky tolik času a z toho použiju jen malé procento. A kluci jsou na mě tak zvyklí, že opravdu nic nepřehrávají. Já většinou použil úplně přirozené situace, do kterých jsem nijak nezasahoval, nepokládal otázky, nic.


Jak vás přijali noví Američané v týmu? Nedivili se, že už i u nás se tento formát takto rozjíždí?
ZEMAN: Nemyslím si. „Amíci” jsou trochu exhibicionisti, kamera jim není cizí a jsou spíš rádi, že kariéru konečně dokopali do momentu, kdy je někdo natáčí, a je o ně zájem. Byli s tím tedy v pohodě.

V traileru jste některé scény titulkoval, jiné ne, jaký jste k tomu měl manuál?
ZEMAN: V kabině se dost mluví anglicky, takže tyhle části musí být otitulkované. A ve chvílích, kde aktérům není tolik rozumět, což není tak často, když se třeba křičí - což se, pravda, křičí dost -, tak je taky titulků kvůli srozumitelnosti třeba.

Bude se to ostřejšími výrazy hemžit výrazně víc než v prvním dokumentu z loňského play-off, kde jste ještě téměř nechodil do šatny?
ZEMAN: Určitě. Ty dva filmy vůbec nejde srovnat. První byl hlavně o tom, co lidi mohli vidět i na obrazovkách a té „backstage” (zákulisí) je tam míň. Teď je dění v kabině základem všeho.

Jak jste tedy reguloval, pokud vůbec nějak, aby tam těch hrubých slov nebylo zase příliš?
ZEMAN: Prostě to tam je. Není to regulované vůbec. Jak se mluví v kabině, tak je to pak i ve filmu. Nic se neskrývá. Děčín je v tomhle, myslím, specifický, i když tohle byla moje první týmová šatna v kariéře. Celý tým rámuje to, že ta válečnická kultura není jen sloganem, ale tak to tady prostě je. Hraje se tvrdě, mluví se tak, trénuje a tak to bude i ve filmu. Pokud to pro mě bylo nějak příběhově zajímavé, neřešil jsem, jestli tam padne sprosté slovo, nebo ne. Taky jsem ale spoustu takových záběrů nepoužil. Jinak v kině je k tomu dopsané, že to je od 12 let, ale s tím, že je na zvážení rodičů, aby si na základě traileru udělali obrázek, co můžou čekat.

Bylo přesto třeba nějaké slovo vypískat, nebo to bude jen pro budoucí televizní vysílání?
ZEMAN: V prvním dokumentu, který půjde na ČT sport teď v sobotu, nebylo skoro nic sprostého. A v tomhle novém se vyskytla dvě sprostá slova, která byla už fakt ošklivá, a ty jsem překryl zvukem se zakašláním. Všímavější divák ale bude vědět, o jaká slova jde.

Vy jste kabinu týmu z kolektivního sportu snímal poprvé, překvapilo vás v ní něco?
ZEMAN: Ze začátku jsem z toho byl hrozně nervózní. S trenérem jsme byli domluvení, že pokud tam nemám být, mrkne na mě a já odejdu. Ze začátku sezony, kdy se dost prohrávalo, jsem byl jako na trní, kdy mě vyhodí, protože i celý tým byl v takovém napětí, ale pak jsem si na to zvyknul a užíval si, že jsem součástí týmu. Nakonec se stalo jen dvakrát, že mě trenér poslal ze šatny - poprvé v poločase v Ústí, po té scéně s Tomášem Pomikálkem, a pak proti Opavě ve finále Federálního poháru, taky v půlce. To ale byl začátek sezony, kdy trenér ještě nevěděl, co použiju a tak. Později jsem mu jeden jeho ostřejší výstup ze šatny sestřihl a ukázal mu, jak bych si to představoval ve filmu, on to zkoukl a pak už jsem tam mohl zůstat pokaždé. Věděl, že z něj, ani z hráčů neudělám blbce.

Jste přesto domluveni, že pokud se řeší detaily taktiky, tak takové záběry vynecháte?
ZEMAN: Ze strany klubu to nepadlo, mám volnost použít, co chci, ale jsem rozumný a vím, co se nehodí. Navíc tohle by pro diváky ani nebylo zajímavé. Zajímavější jsou ty emoce a v tom mám volnost.

V traileru se za cosi v šatně týmu omlouvá křídelník Matěj Svoboda. Omlouval se za svá dvě vyloučení proti Opavě i Anthony Walton a ukážete to?
ZEMAN: Jo. V Opavě po tom vyloučení byla velká promluva ze strany trenéra i AJ Waltona a bude to tam.

Dostalo se vůbec na osobní story, které jste přidal do dokumentu z play-off?
ZEMAN: Jsou tam. Ukážu story Michaela Cubbage, která mi přišla zajímavá, včetně důvodů odchodu z týmu. Pak jsem představil Maksima Šturanoviče a kondičního trenéra, tedy ty novější členy týmu.

Máte pocit, že vám hodina na zbytek sezony včetně play-off a poháru bude stačit?
ZEMAN: Uvidíme. Teď nikdo neví, co se ještě bude dít. Až budu mít zase čistou hodinu záběrů, které nepůjdou víc očesat, tak to možná pustíme dál, ale rád bych, aby byl už jen jeden díl a udržela se aura výjimečnosti.

Lukáši, jaké byly vůbec ohlasy na první dokument? A jste stále trochu v úžasu, že jste možná i první ze všech kolektivních sportů, kdo do toho v tomto formátu šel?
HOUSER: Ohlasy byly parádní a hodně tomu určitě pomohl - mimo Ladisovy práce - i celý ten příběh minulé sezony. Zaslechl jsem ale i názory, že by fanoušky zajímalo být ještě víc s týmem, včetně toho realizačního. A aniž bych to Ladisovi nějak říkal, dospěl k tomu sám. I pro něj je to první zkušenost za kamerou s kolektivním sportem takhle zblízka. Takže se vyvíjí i on. No a celé je to hlavně o tom, že si to všechno sedlo, tak jako spousta věcí u nás. Za ty roky, co jsem v Děčíně, tenhle klub spousty lidí a možných cest sám „vyplivnul” a ti, co měli zůstat, tvoří ten příběh. Ladis přišel s nápadem, my ho s nadšením přijali a ono to funguje. Jednou to skončí, ale už teď tady zůstane něco, co nám i po letech připomene tyhle chvíle. Takže to nebylo nic na objednávku, ale vzniklo to z nadšení lidí a jednoho chlapa, který se taky „nakazil”, i s rodinou. Nám je jedno, jestli jsme v tomhle první, nebo ne. Tohle je o nás a pro nás. Tím myslím hlavně klub a naše fanoušky.

Už se vás třeba ptali na tuhle nevšední zkušenost i z jiných klubů nebo z dalších sportů?
HOUSER: Ne, neptal se nikdo. A my bychom stejně neuměli poradit. Právě proto, že to není o štábu, o objednávce, o penězích, tak to u nás může fungovat. A jestli to takhle může fungovat i jinde? Nevím, asi může, ale musí to být o lidech. Anebo pak už o těch štábech a penězích.