Tichý severský mentalista Koučem roku. Díky tajemstvím z NBA
Při pohledu do zpětného zrcátka upřímně doznává, že přijmout před více než třemi lety džob pandího krotitele v Ústí bylo bláznovstvím svého druhu. Mnohé z trenérského řemesla na elitní úrovni tehdy poznával až za pochodu.
Navíc anglicky rozhodně nemluvil jako moderátor CNN a po přeskoku od české skvadry v prvoligových Litoměřicích si svůj první projev před mužstvem chystal několik hodin den dopředu.
Sešel se však rok s rokem a učenlivý 37letý kouč Jan Šotnar, jehož herní koktejl je namíchán jak z amerických, tak z evropských basketbalových škol, byl ve své teprve třetí kompletní sezoně v Kooperativa NBL, v níž se SLUNETOU třetím místem po nadstavbě přepisoval historii, zvolen zcela jednoznačně ligovým Trenérem roku. O své cestě až k tomuto ocenění vám bude vyprávět právě teď.
Kouči, když jste do Ústí zamířil z prvoligových Litoměřic, s čím jste tehdy, po polovině sezony 2020/21, k týmu jako nováček v NBL přicházel?
Na ty dny svého příchodu si pamatuju velmi dobře, protože to byly jedny z těch nejzásadnějších v mém životě. Během covidu jsem seděl ve své litoměřické kanceláři a připravoval si tréninky mládeže, když mi zavolal Tomáš Hrubý (generální manažer SLUNETY), že by se za mnou rád stavil a probral možnost mého působení v Ústí. Seběhlo se to hrozně rychle a dva dny po tom telefonátu jsem už byl na prvním tréninku v Ústí. Myslel jsem si, že jsem připravený, ale až v té chvíli, když se to rozběhlo, jsem si uvědomil, že jsem skočil do vody a musel jsem nějak plavat. Proběhlo hrozně moc změn a do dneška si říkám, že přijmout tehdy tu nabídku bylo možná i trochu bláznovství. Na druhou stranu po těch třech a půl letech to beru pozitivně a jsem rád, že jsem to udělal.
Šel jste od české sestavy v první lize k sestavě v NBL tažené převážně americkými hráči, což se dodnes nezměnilo. Věděl jste od začátku, jak k této problematice budete chtít přistoupit?
Pro mě byla tahle změna v první řadě velká s ohledem na jazykovou bariéru. Já do té doby nikdy netrénoval hráče, kteří by mluvili anglicky. Tohle tak byl taky trochu oříšek a první promluvu k hráčům jsem si připravoval den předem asi dvě hodiny. Snažil jsem se, aby to bylo i gramaticky správně (usměje se). Za ty více než tři roky u týmu se už ale moje angličtina vytříbila. Jsem v denním kontaktu s americkými hráči a vlastně i s českými musím mluvit anglicky, pokud je u toho aspoň jeden Američan, což mi pomohlo, ale ty začátky byly těžké. Věděl jsem, že tým je složen převážně ze zámořských hráčů, ale v tom je i moje výhoda. Jsem člověk, který je otevřenejší možná i víc té americké cestě, hodně jsem tehdy sledoval NBA, byl jsem díky federaci i na seminářích, kdy jsem mohl navštívit i americké univerzity a nahlídnout na basket i z jiné než evropské stránky, a to mi pomohlo nejen v tom prvním roce v NBL, ale i v dalších sezonách.
Svou představu jste tedy měl.
Určitě. Dneska už každý bere třeba Lamba Autreyho jako jasného rozehrávče, ale pamatuju si, že to tehdy způsobilo údiv, když jsem po prvním utkání s Nymburkem řekl novinářům, že pro mě je to jasná jednička (rozehrávač). Do té doby si myslím, že to jeho pozice nebyla, nebo na ní v NBL nebyl příliš používán, a to byl jeden z rozdílů, že jsme na pozice guardů 1 a 2 vsadili na americké hráče, kteří nejsou typičtí playmakeři, ale spíš skórující rozehrávači. Je to cesta, kterou se vydávají i lecjaké týmy v Evropě, a nám to přineslo úspěch. Byla to jedna z těch zásadních věcí, nad kterou jsem při příchodu k týmu musel přemýšlet. Věděl jsem, že tu je Lamb Autrey a že je to nejlepší hráč týmu a potřeboval jsem ho využít efektivněji, než tomu bylo doposud. Pořád si myslím, že v dnešním basketu se jedná o nejdůležitější pozici na hřišti a žádný úspěšný tým se bez dobrého guarda (na rozehře) neobejde .
Co jste naopak ze svých představ musel nejvíc změnit?
(smích) Při příchodu jsem si určitě myslel, že jsem na tuto pozici připraven. Že mám načtené všechny různé druhy pick-and-rollů z hlediska útoku i obrany, a nemělo by mě toho tolik překvapit. Záhy jsem ale zjistil, že se musím ještě hodně učit, ale hlavně, že tahle práce není úplně jen o tom nakreslit hráčům akci a připravit dobrý skauting soupeře na daný zápas, ale že velkou součástí tohoto řemesla je i být připraven vést hráče po mentální stránce a správně je nastavit. Na tomhle jsem musel za ty tři roky nejvíc zapracovat a je to z mého pohledu ta nejtěžší část naší práce. Vést ty hráče tak, aby byli schopní hrát jako tým a i s jejich egy najít tu správnou cestu, nebo ten průsečík mezi tím, aby hráč byl spokojen se svou rolí a zároveň byl schopný odevzdávat maximum pro tým. Tuhle nejtěžší součást práce se stále učím a byla to pro mě i ta největší změna.
Každý trenér má svůj herní koncept. V našich podmínkách si ale úplně nejde vybrat systém, jakým chcete hrát, a do toho dosazovat hráče, protože žijeme v podmínkách, kde si nemůžete ukázat na jakéhokoli hráče, kterého chcete, a on u vás hned podepíše. Při skládání týmu tak rámcově víte, co byste od hráčů chtěl, ale až v momentě jejich příchodu zjistíte silné a slabé stránky a ten systém hry pak přizpůsobíte hráčům, ačkoli se snažíte držet své filozofie. Jak už jsem zmínil, důležitá je v tomto směru komunikace k hráčům. Nejsem typ trenéra - diktátora, který by hráče zasazoval do úzkých mantinelů a svazoval je nadměrným počtem pravidel. Naše hra ma určité koncepty a zásady, které se snažím hráče naučit, a oni se v nich pak mohou realizovat a využívat své schopnosti.
Svou dřívější zálibou v NBA a zámořském stylu jste mě trochu zaskočil. V posledním období to totiž i z vyjádření vašich svěřenců vypadá, že jste ovlivněn hlavně Euroligou. A Ty Nichols poznamenal, že váš playbook je nyní kompletně z Euroligy s hlavní orientací na styl Olympiacosu Pireus.
I u mě to kopíruje vývoj basketbalu. To, co se před čtyřmi pěti lety dělo v NBA, se momentálně dostává do Euroligy. NBA je v tomhle malinko napřed, a i když se zdá, že jsou to rozdílné basketbaly, tak se vzájemně ovlivňují. Způsob, jakým hraje Olympiacos, Partizan nebo Monaco a Maccabi Tel Aviv, které mají americké guardy, tak se už dost blíží konceptům z NBA. Já mám teď Euroligu víc nakoukanou než NBA, ale v těch počátcích, kdy jsem přicházel do Ústí, jsem chtěl hrát trochu jinak a NBA mě v tom dost ovlivnila - zejména jedna týdenní online klinika, kde přednášeli asistenti a hlavní trenéři z G-League a NBA. To pro mě byla studna nekonvenčních vědomostí, které jsem do té doby neměl. Jak ale říká Ty, každý týden se snažím sledovat tři až čtyři utkání Euroligy a hlavní inspirace je odtud, i když tahle soutěž je v posledních letech velice ovlivněna právě zámořským stylem. I trenérská legenda Željko Obradovič hraje momentálně se dvěma skórujícími guardy. (usmívá se)
A ten Olympiacos sedí?
To nemůžu říct. Mám oblíbené týmy a trenéry, ale určitě nehrajeme jenom sety Olympiacosu.
Berete si od těchto týmů víc z útoku, nebo i z obrany?
Normálně se zaměřuji určitě víc na útok. Ale musím se přiznat, že loni v létě jsem se zaměřil především na obranu. Ti, kdo nás sledují, vědí, že poslední dva roky máme nejvyšší útočný rating z celé ligy (efektivitu útoku), ale v minulé sezoně nás trápila obrana a náš defenzivní rating byl až kolem šestého místa. Na tom jsme se snažili zapracovat. Přivedli jsme typologicky lepší obráce a zároveň jsme zásadně změnili náš obranný systém.
V únorovém okně jste se mohl osobně podívat na místo činu do arény Olympiacosu, už jako reprezentační asistent kouče Ocampa. Jakou novou zkušeností pro vás je působení u národního týmu?
Obrovskou. Každý den strávený u reprezentace je ohromný posun v mé kariéře. Zaprvé můžu být v roli asistenta, kdy já na takové úrovni ještě nikdy nepůsobil, a hrozně moc se učím od hlavního trenéra Diega Ocampa a zároveň od dalšího asistenta Lluise Riery, což jsou dva zkušení trenéři a skvělí lidi, kteří toho mají hodně za sebou a dokážou se mnou mnohé sdílet, čehož si hrozně vážím. Navíc v tom únorovém okně se objevil Tomáš Satoranský a mohl jsem poznat atmosféru v národním týmu, když se k němu takový hráč připojí. Za mě to tedy mělo samé plusy a třešničkou na dortu bylo to utkání v Řecku, protože v takových halách běžně nehráváte.
Zpět do Ústí. Jak se třeba letos povedlo sjednotit váš tým s celým americkým kvintetem na jednu vlnu a jak důležitou roli hrálo, že většina zámořských opor už má s ligou nemalé zkušenosti?
My se snažíme dělat tu nejlepší práci v tom, že při výběru zahraničních hráčů skautujeme nejen basketbalovou stránku, ale i charakter. Volám bývalým spoluhráčům, trenérům, někdy i manažerům, abych odhadl hráče. Před podpisem ještě proběhnou rozhovory, z kterých taky můžete něco poznat. Druhá stránka věci je, aby pak ten hráč fungoval s těmi ostatními. V tom máme výhodu, že jsou tu prověřené stálice Lamb Autrey a Delvon Johnson, kteří za vámi budou stát v dobrém, ale hlavně ve zlém a spolu s Láďou Peckou pro mě tvoří jádro týmu. A pak přišel Kris Martin, který už byl také charakterově prověřený, a Ty Nichols, se kterým jsme proti sobě dvě sezony hráli a byli v kontaktu už loni, a byli jsme blízko jeho příchodu o rok dřív. Jsem rád, že letos se to už povedlo. Vždy jsem z něj cítil respekt vůči mně a bylo to vzájemné. Jsem opravdu rád, že získal cenu MVP, poněvadž nevidím jiného hráče v lize, který by si tuto cenu zasloužil víc. Jediný nový hráč byl Maverick Rowan, povahou spíš introvert a taky dříč, který zapadl bez problémů. A ideální je pak mít v kabině i Láďu Pecku, který propojuje ty dva světy, tedy českou a americkou kulturu. V tomhle naše šatna funguje výborně, protože kluci, kteří jsou tu déle, jako Karlovský, Haiblík, Nábělek nebo dřív Maděra, jsou na ten americký element zvyklí a ta symbióza funguje velmi dobře.
Vy navíc působíte tak, že u koučinku ani moc nekřičíte, což potvrdil i Ty Nichols. Jde to bez toho zvládnout i dlouhodobě?
Já se snažím být co nejvíc autentický. Nejsem charakterově výbušný člověk a nesnažím si budovat autoritu křikem. Mám nějaká pravidla, ty chci, aby hráči respektovali. Mým cílem je, aby mě hráči respektovali ne proto, že se mě budou bát, ale proto, že budou vědět, že je osobně a jako tým můžu někam posunout. Ta doba křičení a získávání autority tímhle způsobem neříkám, že už je pryč, ale není to můj styl. Přesto jsou chvíle, minimálně v některých poločasech nebo někdy o tréninku, kdy jsou ty hranice z mého pohledu překročeny, a tam pak je potřeba zvýšit hlas. Zase to pak nabývá na významu, hráči vědí, že když už ze mě padají ostřejší slova, tak je asi proč.
Po dosažení historického milníku s Ústím v podobě třetí příčky před play-off potřebujete k potvrzení top sezony klubových dějin zvládnout aspoň dvě série v play-off. Nebude ale letos ta kýžená medaile ležet ještě výš než loni?
V první řadě se sosutředíme na první kolo s Pardubicemi, kde nás nečeká nic jednoduchého. Soupeř do série vstoupí doléčený, tedy i s Vyoralem a Marshallem, a v tu chvíli má soupisku na lepší než šesté místo, které obsadil po nadstavbě. Očekávám tak tvrdou bitvu, na druhou stranu věřím, že to první kolo není jen o tom, že začíná nová soutěž, ale i o tom, že jsme za těch deset měsíců udělali nějakou práci a vybudovali si sebevědomí, a to nám pomůže postoupit. V šatně jsme si dali nějaký cíl. Jistě, o té medaili mluvíme od začátku sezony, ale my chceme myslet i výš. A i když Pardubice nejsou snadný soupeř a nikde není psáno, že nás nemůžou vyřadit, tak v letošním pelotonu není žádný protivník, kterého bysme se měli bát.
Zklamalo Kouče sezony, že jeho tým nedosáhl na FINAL 8 Česko-slovenského poháru, ani na FINAL 4 Alpe Adria Cupu?
Alpe Adrii jsme nebrali jako vedlejší soutěž, ale v pořadí důležitosti to pro nás byla ta třetí, kde jsme chtěli hlavně sbírat mezinárodní zkušenosti, což se povedlo, a to, že jsme do posledního zápasu hráli o FINAL 4, beru jako úspěch. Zápas o FINAL 8 s Děčínem už byl něco jiného, tam jsme chtěli hrozně moc zvítězit. Tři čtvrtiny jsme hráli velmi dobrý basket a vše bylo na dobré cestě. Byli jsme blízko výhře, ale nedokázali jsme to utkání ještě dotáhnout. Zase ale po tomhle zápase jsme se nastartovali, což tenhle tým umí - vždy po nějaké těžké porážce odpovědět. I když jsme tak nepostoupili do FINAL 8, byla to investice do ligy. Sedli jsme si na zadek, začali pracovat, hodně věcí se změnilo a do konce dlouhodobé části s Děčínem už neprohráli.
Poslední otázka je osobní. Už před pár týdny unikla informace, že po sezoně v Ústí končíte, což asi leckoho zaskočilo. Co všechno za tímhle rozhodnutím stálo?
Po prvním roce v Ústí jsme se s Tomášem Hrubým dohodli na prodloužení smlouvy na tři roky, přičemž jsme měli ústní dohodu, že v případě lepší nabídky, která bude dávat basketbalově i ekonomicky smysl, mě pustí. Už loni se objevovaly určité náznaky možností mého odchodu, ale Ústí pro mě byla pořád nějaká výzva, což se pak potvrdilo, a jsem za to rád. Už během této sezony jsem ale cítil, že pro mou kariéru bude lepší změna, proto jsem se svým agentem začal uvažovat o odchodu. Během ledna přišly některé nabídky, které jsem zvážil, a když jsem věděl, že si jednu z nich vyberu, tak jsem požádal Tomáše Hrubého o naplnění naší gentlemanské dohody, s čímž souhlasil. Díky některým lidem z českého basketbalového prostředí ale prosákla informace o mém odchodu ven a museli jsme se k tomu jako klub postavit. Ten vydal prohlášení směrem k basketbalové veřejnosti a hlavně našim fanouškům. Já jsem pak vše musel vysvětlit na mítinku svým hráčům. Jejich odpoveď byla jednoznačná. Dva dny na to jsme vyhráli po třech letech na půdě Děčína, kde jsme v průběhu první půle vedli až o 23 bodů. Tenhle tým umí odpovídat na nepřízeň osudu a věřím, že tohle play-off to jen potvrdí.
