Vedlejší plusový efekt finančního ex-jugo úpadku

OSOBNĚJI S DINEM REPEŠOU V šestadvaceti toho zažil tolik, co jiní nestihnou ani do čtyřiceti. Jako asistent fungoval v euroligových týmech Malagy a Cedevity Záhřeb, stejnou roli plnil i u mládežnických reprezentací Chorvatska a Bosny. Střihl si i stáž v tréninkovém kempu Detroit Pistons, v Malaze vedl například Sabonise juniora, naučil se řadu cizích jazyků a chodil do tolika různých škol, že už si je ani všechny nemůže pamatovat. To ještě v době, kdy se jako kočovník přesouval ze země do země, nebo přinejmenším z města do města v závislosti na angažmá svého slavného otce. Od něj dostal velkou školu, řadu zajímavých příležitostí a kdykoli jej mohl požádat o radu. Jako asistent se s ním ale neváhal i přít, pokud měl jiný názor. O tom všem, ale i o tom, jaké to je mít autoritu v týmu takhle mladý, o tom, proč ani slavné příjmení není na Balkánu zárukou ničeho, nebo o tom, proč se tolik „ex-jugo“ hráčů prosadí až do NBA, bude hovořit od léta nový kormidelník USK Praha Dino Repeša v následujícím interview, jehož menší část se objevila i v Magazínu NBL.

OSOBNĚJI S DINEM REPEŠOU V šestadvaceti toho zažil tolik, co jiní nestihnou ani do čtyřiceti. Jako asistent fungoval v euroligových týmech Malagy a Cedevity Záhřeb, stejnou roli plnil i u mládežnických reprezentací Chorvatska a Bosny. Střihl si i stáž v tréninkovém kempu Detroit Pistons, v Malaze vedl například Sabonise juniora, naučil se řadu cizích jazyků a chodil do tolika různých škol, že už si je ani všechny nemůže pamatovat. To ještě v době, kdy se jako kočovník přesouval ze země do země, nebo přinejmenším z města do města v závislosti na angažmá svého slavného otce. Od něj dostal velkou školu, řadu zajímavých příležitostí a kdykoli jej mohl požádat o radu. Jako asistent se s ním ale neváhal i přít, pokud měl jiný názor. O tom všem, ale i o tom, jaké to je mít autoritu v týmu takhle mladý, o tom, proč ani slavné příjmení není na Balkánu zárukou ničeho, nebo o tom, proč se tolik „ex-jugo“ hráčů prosadí až do NBA, bude hovořit od léta nový kormidelník USK Praha Dino Repeša v následujícím interview, jehož menší část se objevila i v Magazínu NBL.     

Trenére, co pro vás znamená možnost už v 26 letech vést tým v profesionální evropské soutěži?
Rozhodně jsem za to velmi vděčný, hlavně za to, že jde o finančně stabilní klub v ekonomicky stabilní zemi. V regionu, ze kterého pocházím, tohle neplatí. Bohužel na Balkáně se ekonomika rok od roku zhoršuje. Jsem navíc rád, že jsem mohl dostat práci mimo rodnou zemi, protože jde o větší výzvu. Pro zahraničního trenéra není vždy snadné přijít do cizí země a vést tam nějaký tým. Já jsem ale odmalička zvyklý stěhovat se ze země do země. S tátou jsme jich vystřídali pět a celkem jsem chodil do deseti různých škol. Já už se vlastně nudím, když v nějaké zemi zůstanu delší dobu. (usmívá se) I když jsem mladý, tak jsem jako hodně mladý s trénováním i začal. Tuhle dráhu jsem zahájil v 19 letech a ve dvaceti už jsem byl asistentem v prvoligovém KK Záhřeb. A když uvážím, jak dlouho se této práci věnuju, už přišel čas začít i jako hlavní, i když jsem teď asistoval ve skvělém klubu, jakým je Cedevita Záhřeb. 

Cedevity se zřejmě vámi zmíněné ekonomické problémy klubů netýkají.
Ne, to ne. Cedevita je na tom skvěle, možná jde o ekonomicky vůbec nejstabilnější klub Adriatické ligy. A já měl kliku, že jsem tam mohl pracovat tři roky. Na začátku této sezony klub třeba podepsal velké trenérské jméno Sita Alonsa, který v minulé sezoně vedl Barcelonu. Cedevita se tak nebojí investovat ani do takových trenérů.



Které destinace jste se svým slavným otcem Jasminem, který v září vedl Bosnu proti české reprezentaci, procestoval?
V roce 1997 šel poprvé koučovat do zahraničí, bylo to do Turecka, kde vyhrál pět trofejí s Bursou. Protože ale šlo o jeho první zahraniční angažmá, nebylo to pro něj zároveň vůbec snadné. Později jsme zamířili do Boloni, Říma, Trevisa, poté už jsem já začal v Bosně sám hrát profesionálně, načež jsme odjeli do Malagy, kde otec vedl první tým mužů, a já začínal jako asistent u tamních juniorů. Tehdy měli skvělý tým s Domantasem Sabonisem, který teď hraje za Indianu v NBA, nebo s Dejanem Todorovičem. Celkem šest hráčů se pak stalo profíky. Těm hráčům bylo 18 let, mně dvacet, ale byli to velcí talenti a pro mě šlo o dobrý start.    

Kolik vlastně umíte cizích jazyků?
Celkem čtyři – anglicky, italsky, španělsky a francouzsky. Francouzštinu jsem se naučil za devět let v Itálii. A uměl jsem i turecky, ale už jsem to pozapomněl.

Když jste přišel do Malagy k juniorům, nemluvil jste ještě vůbec španělsky. Jak jste tam mohl jako trenér fungovat, když ve Španělsku si na znalosti jazyka poměrně zakládají?
Já jsem ale mluvil plynně italsky, možná ještě líp než chorvatsky (směje se), a to je podobné jako čeština a slovenština. Ty jazyky jsou téměř stejné. Je pravda, že u mládežnických týmů tam pracovalo dvacet trenérů a z nich jen jeden mluvil anglicky. Takže jsem se musel přizpůsobit, ale to mi trvalo tři čtyři měsíce, než jsem zapadl i do španělštiny.

Někteří hráči USK jsou stejně staří, nebo dokonce starší než vy. Jak neobvyklé to je na této profesionální úrovni v Evropě?
V Chorvatsku se to děje poměrně běžně. Jsou tam mladé celky, které mají třeba třicetiletého trenéra. Stále víc mladých koučů dostává na této úrovni šanci a už je to skoro trend. Pro mě to je normální. Už čtyři roky jsem fungoval v kvalitních klubech na této úrovni a nikdy jsem neměl s hráči žádný problém. A v Cedevitě byla některá větší jména než nyní v USK. Takže když jsem neměl problémy tam, nebál jsem se práce ani tady. Máme tu mladý tým, který disponuje velkým potenciálem, a to hlavně z dlouhodobého hlediska.

Musíte být především mentálně odolný, aby si podobně staří hráči nic nedovolovali?
Ano, hlavně pro Balkán tohle platí. Pokud jde o hráče u nás, hráči z Balkánu jsou všichni stejní. Jsou velmi ambiciózní a chtějí dosáhnout co nejlepších výsledků, což je pozitivní. Negativem ale někdy je, že jejich ambice se střetávají s těmi týmovými. Někdo chce třeba hrát víc, než si zaslouží. To je sice v pořádku, že chce hrát víc a je motivovaný, ale vše musí mít své hranice. V KK Záhřeb i v Cedevitě si to ale trenéři uměli srovnat, a pokud někdo narušoval týmovou chemii, byl často vyměněn, protože v těchto klubech bývají vysoká očekávání. Zároveň ovšem mají důvěru ve své kouče, a pokud některý hráč „vychyluje“, nemají problém se ho zbavit.



Věříte, že byste ve své trenérské dráze takto relativně rychle stoupal s jakýmkoli jménem? Nebo příjmení Repeša přece jen někdy přišlo k užitku?
Ne, v Chorvatsku být synem někoho známého nepomáhá vůbec. (usměje se) Když jste na Balkáně známý nebo slavný, snaží se vás dostat. Jste prostě problém, jste pomlouvaný a nemáte podporu, ani respekt. Udělají tam všechno, abyste neuspěl. Není to jako tady, kde se velká jména respektují. Jak je to jinde v Evropě, to teprve uvidím.

Když jste s trénováním začínal, byl vám otec vždy po ruce, když jste potřeboval pomoct, anebo vás spíš zpovzdálí sledoval a nezasahoval vám do věcí, dokud jste si sám o radu neřekl?
Jistě že na začátku mi pomáhal hodně. Navíc jsme oba působili v Malaze, takže tam probíhala prakticky denní komunikace a bylo to ještě o moc snadnější. Později už jsem ale byl sám a to jsme už spolu mluvili jen po telefonu. Asi první dva tři roky jsem se ho na některé detaily a rady ptal, ale postupně jsem získával potřebné znalosti sám a potřeboval jsem ho méně a méně. A už jsme spolu mluvili jen občas, možná kvůli některým taktickým věcem. Měl jsem štěstí na to být v dobrých klubech a ty věci, o kterých jsme spolu s tátou mluvili, jsem už předtím sám zažil ve hře a viděl jsem, co funguje a co ne, a jak to přizpůsobit daným hráčům. Teď si zavoláme dvakrát třikrát do týdne, ale je toho stále méně. Je to i logické, protože vy nechcete opakovat chyby, jichž jste se dopouštěli v minulosti.    

Kuriózní bylo, že těsně před zářijovým kvalifikačním zápasem Česka v Bosně váš otec přijal angažmá u bosenské reprezentace. A vy v USK máte jako asistenta Jana Pospíšila, který stejnou funkci plní i u české reprezentace. Tehdy jste tak mohl pro otce být hlavním špionem v táboře soupeře…  
Tam bylo hodně zajímavé, že dva měsíce předtím, než táta vzal Bosnu, mu zavolali i z chorvatské reprezentace, což ale nepřijal. Takže v Chorvatsku bylo velkým překvapením, že Bosně pak kývl (nakonec to pro Jasmina Repešu bylo angažmá jen na dva zápasy – pozn.). On ale zmínil, že Chorvatsko už v minulosti dvakrát vedl a nebyla to pro něj už asi taková výzva. S Bosnou se to všechno seběhlo rychle, protože dosavadnímu kouči Vujoševičovi se zhoršilo zdraví. Bosna měla slušný tým, ale Češi měli kvalitnější soupisku, navíc s dobrým koučem. Jejich výhodou bylo, že trenér Ginzburg je u mužstva už dlouho, je tak sehranější a mělo lepší chemii.

Jak se to vůbec v Chorvatsku bralo, že otec vzal tým jiné země? Nefungují v tomhle ohledu stále určitá pnutí?
V případě Chorvatska a mého otce byla hlavní potíž v tom, že po Milánu si táta chtěl dát na rok volno (odvolán byl v létě 2017). Výhledově si nicméně hledal nějaký další klub a tou dobou se mu ozvali i z Chorvatské federace. On se ale stále víc cítí jako klubový kouč, teď se do toho navíc přidal nový systém kvalifikačních oken, kdy není možné být souběžně trenérem reprezentace a nějakého většího klubu, které byl táta zvyklý vést. Chorvatsko ho navíc chtělo na plný úvazek, takže by pak ani nemohl podepsat žádnému klubu.   



Vy jste jednu sezonu v Cedevitě tátovi dělal i asistenta. Jak jste spolu vycházeli a došlo i na nějaké spory?
Jo, často jsme měli jiné nápady a názory, ale taky platí, že to byl spíš vztah dvou kamarádů než otce a syna. My si řekneme cokoli a nějak moc to neřešíme. Tehdy to byl dobrý rok, hráli jsme Euroligu, skvělé zápasy a byla to neuvěřitelná zkušenost. Mým úkolem bylo standardně rozebírat naše soupeře - jak fungují jako tým i jednotliví hráči.     

Vy jste se před časem dostal i na stáž k Detroit Pistons, co zajímavého jste zažil tam?
To bylo skvělé! Byl jsem tehdy u týmu bosenské U18, se kterým jsme se ten rok dostali do čtvrtfinále na mistrovství Evropy. Navíc i z doby v Cedevitě jsem znal řadu skautů, se kterými jsem měl dobré vztahy, protože spíš mě než hlavního kouče se ptali na různé hráče. A během toho evropského šampionátu jsem potkal skauta Detroitu, a když zjistil, že následující sezonu nebudu u žádného klubu, a jen přecházím k chorvatské reprezentaci, pozval mě na tréninkový kemp Pistons. A já na to: „A to by vážně šlo?“ Načež ten skaut udělal jeden telefonát a za dvě minuty to zařídil. Takže jsem hned po Evropě letěl do Ameriky a byla to ohromná zkušenost. Detroit vedl Stan Van Gundy, který je svým způsobem univerzitní typ kouče a jeden z mála trenérů NBA, který má univerzitní přístup k vedení tréninků, což je užitečné vidět zvlášť pro nás z Evropy. Já jsem mohl vidět každý trénink, mluvil jsem s trenérem a hlavně s jeho asistenty, a pokud má mladý trenér šanci a kontakty k uskutečnění takové stáže, vřele to doporučuju.      

Co bylo před touto sezonou vaším cílem pro znovu omlazenější skvadru USK?
O něco jsme chtěli změnit hru oproti minulé sezoně, abychom se vrátili k tomu, čím se tým prezentoval pod Mirsadem Alilovičem. Abychom byli agresivnější, a to zejména v obraně, s tlakem na míč. Protože pokud bychom jako velmi mladý tým nehráli podle vlastních not, to znamená agresivně v obraně a rychle do útoku, měli bychom například při hře do postavené obrany se zkušenějšími týmy problémy. Naším cílem nejsou jen výsledky, ale i rozvoj hráčů. A zejména ti mladí se nemohou zlepšovat, pokud hrají pomalu, a pokud dobře nebrání.

A ještě z úplně jiného soudku. Když jsem sledoval začátek videodokumentu o cestě Slovince Luky Dončiče a Bosňana Džanana Musy do NBA, zazněla tam informace o ohromném čísle hráčů v nejlepší lize pocházejících právě z ex-jugoslávských zemí. Jak je to ale možné, zejména v souvislosti s vámi zmíněnými horšícími se ekonomickými podmínkami v těchto zemích?
Když jsem měl Musu tři roky v Cedevitě, mohl jsem sledovat jeho maximální míru talentu a byla radost s ním a dalšími podobnými hráči spolupracovat. Do různých klubů teď přicházejí hodně mladí. Zejména Cedevita, CZ Bělehrad nebo Podgorica si berou ty nejlepší mladé prospekty, z nichž někteří tu šanci využijí, a další ne. A i když ekonomicky jdou kluby v globálu dolů, na druhé straně tím dostávají šanci mladší a mladší hráči. A tenhle vedlejší efekt této situace je pozitivní. Dokud bylo víc peněz, přicházelo víc cizinců, víc Američanů. Teď si tyto zahraniční hráče kluby nemohou dovolit a víc tak dávají možnost svým mladým. A to je podle mě důvod, proč poslední roky vzešlo z těchto zemí víc kvalitních hráčů už v mladém věku, a uplatňují se pak v Eurolize, nebo dokonce v NBA.