Věty nebezpečné k vyřčení, nejprestižnější mač a diplomatka Bohačíková
Se 14 body za poměrně skromných 17 minut byl jedním z důležitých nymburských střelců při čtvrté výhře v osmifinálové skupině Ligy mistrů, která znamená, že po úterku už jen neuvěřitelná matematická hříčka osudu s naprosto nepředstavitelnými výsledky by mohla českého šampiona připravit o v pořadí třetí postup do čtvrtfinále nejlepší klubové soutěže mezinárodní federace FIBA.
Víc než vlastní body ale křídelníka Jaromíra Bohačíka podle všeho těšilo, že po několikatýdenním léčení achilovky odehrál domácí utkání s maďarským Szombathely bez bolesti. A zároveň bylo znát, jak si užívá společnosti současného týmu, který spolu vychází i mimo hřiště, a o to víc jsou pak podle něj jeho členové ochotni udělat pro ostatní i ve hře.
Jaromíre, udala ráz celému zápasu první čtvrtina s vaším vedením 30-12 a osmi ztrátami soupeře trpícího pod tlakem vaší obrany?
Můj pocit byl, že to byl zápas, který se nám občas stává, když dobře začneme a máme nějaký náskok, tak jak se snažíme hrát rychle a celoplošně, tak se někdy vytratí kontrola toho utkání, což se párkrát stalo i tentokrát. Ten náskok byl ale po celý zápas docela velký, takže jsme si to užili.
Skore 96-68 taky vypadá krásně.
Trenér Tabellini to v šatně zakončil po zápase větou, že ještě není konec a takhle to bereme my všichni. Příští týden jedeme k poslednímu zápasu osmifinálové skupiny do Murcie, kde chceme uspět. Půjde o postup do čtvrtfinále z prvního místa, což by byla obrovská výhoda.
Dokázali jste venku s Nanterre i teď doma s mistrem Maďarska, že výkon v domácím zápase s Nanterre byl jen malým zakopnutím v jinak skvělé sezoně?
Těžko říct. Ten zápas nebyl od nás povedený, ale taky si musíme říct, že to bylo utkání druhé fáze Ligy mistrů, kde jsou ta utkání těžká, i když teď se Szombathely to vypadalo snadněji, když jsme celou dobu vyhrávali o patnáct bodů a víc, ale už to není sranda (směje se). Nějaké klopýtnutí asi občas přijde.
Máte přehled, kdo by vás mohl čekat ve čtvrtfinále?
Já se tímhle nezaobírám, my máme v šatně jasně nastavené, že se chceme pobít o první místo ve skupině a žádné další pokukování po tom, kdo by nás mohl v losu čekat, tam není.
Bude to v Murcii, na palubovce úřadujícího vicemistra nejlepší národní ligy Evropy, dosud nejprestižnější zápas sezony?
Dosavadní sezony určitě a doufejme, že to nebude platit o celé sezoně. (usmívá se) Po tom, jak jsme s nimi hráli doma, tam pojedeme s odkrytým hledím rozdat si to o to první místo.
Je už z týmu nyní víc cítit, co může v soutěži dokázat?
Od toho jste tu vy, novináři, abyste tohle predikovali. My to zevnitř moc hodnotit nemůžeme a hlavně by to bylo dost nebezpečné.
Jste tedy ještě dalek od vyřknutí věty - chceme letos vyhrát Ligu mistrů?
Tohle je opravdu stračně nebezpečné a týmu to může jen uškodit. Je sice klišé říkat, že jdete zápas od zápasu, ale je to fakt důležité. Od dob mého působení v USK pod Mirsadem Alilovičem, kdy po každé výhře hodně dbal na to, aby srazil hřebínek všem svým hráčům, je tohle jedna z věcí, které mi zůstaly.
Váš současný trenér vás taky nerad nechává usnout na vavřínech. Jakmile se Szombathely začalo vedení klesat pod hranu dvaceti bodů, zlostně máchal rukama po každé vaší i drobné ledabylosti ve hře. Nutí vás hodně nepolevit v zápase ani na jednu vteřinu?
Samozřejmě trenér to jako emotivní člověk prožívá, především co se týče basketbalu. Já bych neřekl, že to vyplývá z toho, že by někdo něco podcenil, ale my se prostě snažíme o nějaké tempo a občas je strašně těžké udržet to pod kontrolou.
Při pohledu zblízka je poměrně dobře vidět, jak hráči střídající ze hry bývají zarudlí v obličeji a ještě na lavičce pěknou chvíli zhluboka vydýchávají právě odběhaný úsek. Je to standardní jev?
To je přesně to, co náš trenér vyžaduje, hrát co nejkratší úseky a klidně vystřídat po dvou třech minutách, abysme šli na lavičku úplně vyfluslí. Pokud to takhle vypadá, tak má trenér určitě radost.
Nejde si také nevšimnout, že mateřská školka vašich ratolestí pobíhajících po palubovce po každém domácím zápase se stále rozrůstá. Teď vám nově přibyly rovnou dvě holčičky - dvojčata Jaye Shumatea. Na kolika dětech už v týmu jste?
Ta nymburská rodina se rozmnožuje nebývalým tempem, kromě dvojčat Jaye má čerstvě taky dvojčata i náš fyzioterapeut, takže rosteme a doufám, že ty nováčky už brzy uvidíme na zápasech. Už by to na jeden tým taky vydalo (úsměv).
A jak prožívá vaše velké sportovní okamžiky vaše malá dcerka?
Ona je velký politik, takže vždycky říká, že se jde dívat na tatínka, ale myslím, že při zápase ji tatínek na hřišti moc nezajímá a většinu času si hraje s dětmi Matese Svobody nebo Martina Kříže. Ta motivace pro pobyt v hale je teda jinde (směje se).
