Víc než za Amiela. 11 s útočným doskokem. A proč obdivuju Bočiho?
Malý velký muž polabských šampionů by měl být v posledních týdnech šťastný jako blecha. Jestli totiž někomu vyhovuje současný totální basketbal jeho skvadry, je to právě on. Motorová myš rychlá na nohou jako málokterý tuzemec, k tomu stále schopnější trojkař.
A když do balíčku své nabídky italskému profesorovi u kormidla přidá i jako guard nějaký ten útočný doskok, nejde od něj žádat víc, než zvládl na palubovce posledního čtvrtfinalisty Ligy mistrů v řeckém Patrasu.
Devítibodový autor tří trojek František Rylich byl za svých 15 minut nejlepší z Nymburka v plus/minus bodech (+11) při návratu týmu do elitní soutěže FIBA a ukázal, jak platným článkem při své zdánlivé nenápadnosti může být. A ještě k tomu dokáže velmi barvitě vykládat o dění v kuchyni mužstva na jeho cestě k basketbalové dokonalosti. Tu v Řecku podtrhlo třeba to, že každý z jedenácti hráčů ve hře získal aspoň jeden útočný doskok.
Františku, jak velký zápas to pro vás osobně i pro celý tým při návratu do Ligy mistrů po roční pauze byl?
Byl pro nás určitě super. Možnost vrátit se letos do Ligy mistrů byl náš hlavní cíl. Nebyli jsme v utkání favoritem, ale věděli jsme, že když budeme hrát tak, jak chceme, můžeme vyhrát. A hned taková první výhra je super a může nás jen nakopnout do dalších zápasů. Je vidět, že s takovými soupeři můžeme hrát a nakonec i vyhrávat. Osobně jsem rád, když dokážu jakkoli přispět ke hře, a když se zvlášť v takovém zápase podaří dát i body, je to pro mě i pro tým vzpruha do dalších zápasů, že můžu být sebevědomý a hrát s ještě větší chutí.
Z vaší týmové hry se až zdá, že si teď vážíte víc věcí, jako je útočný doskok nebo vynucená ztráta soupeře, než nastřílené body. Je to jen zdání, nebo realita?
S body je to občas těžší, ale pokud jde o ty útočné doskoky nebo vynucené ztráty, každý chce něčím přispět. Občas je to tohle, občas to druhé, ale vždycky je něco, po čem může každý z nás sáhnout a přispět tím.
Jde dokonce říct, že tým baví bránit tak náročně, jak teď bráníte, nebo jak se vrháte za každým útočným doskokem?
Je to něco, co po nás trenér od začátku letošní sezony chtěl. Aby to byla naše identita, ta práce v obraně, kde máme být agresivní celých 40 minut, a pak hlavně i ten útočný doskok a samozřejmě i obranný. Kluci sami vidí, co doskoky přinášejí, ať v útoku, kde máme dost druhých šancí, nebo v obraně, kde z toho pak můžeme vybíhat protiútoky a předbíhat soupeře. Doskoky jsou prostě hodně důležité a kluci to vidí a berou to zodpovědně.
Je vaše současná hra, se vším tím vypichováním a výpomocemi všude možně nebo s množstvím pohybu a doskoků v útoku svým založením výjimečná?
Vy jste ještě zažil systém 70:30 kouče Amiela, který hodnotil hlavně to, co ve hře není tolik vidět, a co nepokrývají běžné statistiky, jako sáhnutí do přihrávek, ztížené střely a další podobné prvky. Nešli jste teď i bez takto propracovaného hodnocení ve vaší hře ještě dál?
Ten systém před tím byl založen trochu na něčem jiném. Francesco Tabellini přišel s jiným systémem a přístupem, který není obvyklý a ne každý tohle dělá, proto to pak může být hodně prospěšné proti soupeřům, kteří tohle tolik nevyužívají. Je to ale v určitých ohledech podobné tomu 70:30, kde se víc hodnotilo to, co není vidět ve statistikách. V tom týmu, který máme, každý chápe, že tu je dost vyrovnaná soupiska a občas ty věci viditelné ve statistikách mít nebudeš, ale můžeš přispět dalšími iks věcmi. A všichni jsou nastavení takhle fungovat v zápasech.
Je přesto něco, čím kouč Tabellini ty méně viditelné věci měří?
Není to měřené, ale hodně se na to zaměřujeme ve videorozborech, a proto každý individuálně i týmově víme, na čem můžeme pracovat a kde můžeme být silnější a dělat věci jinak. Videa na to máme hodně, a i když čísel tam není tolik, ukazujeme si, kde můžeme být lepší.
Jde říct, že toho méně viditelného díky aktuální super atletické a mobilní sestavě zvládáte víc než za kouče Amiela?
Myslím, že jo. V minulých letech to bylo často tak, že někteří hráli i o dost víc minut než jiní, kteří byli spíš na tu práci v kolonce těch 70 procent věcí, co nejsou tak vidět. Loni a letos je to ale ještě o něco víc a uvidíme, jak to bude probíhat v další fázi sezony. Tím, že po nás trenér chce tu maximální agresivitu, abysme celých 40 minut ani jednou nevypnuli, tak ta střídání jsou potřeba a zatím se ukazuje, že i přes nějaké výjimky ty minuty jsou hodně vyrovnané a v tom je hlavní rozdíl oproti dřívějšku. Na hřiště se podívá deset jedenáct kluků, a to i v takovém důležitém zápase Ligy mistrů. A to mi přijde hodně dobré, že tam každý může nechat všechno, protože ho kdykoli může někdo nahradit.
Jak těžké bylo tým k takto náročnému stylu hry přesvědčit - jak vás délesloužící Čechy, tak všechny nové Američany?
Samozřejmě je to docela těžké. Ne každému, když se mu řekne, že musí jen rychle běhat a v obraně být agresivní celých 40 minut, se do toho chce. Všechny ale podle mě přesvědčily naše výsledky, kdy je vidět, že i když se do toho někdy někomu nechce, tak pokud se to dodržuje, tak výsledky přijdou. A naopak když se tak nehraje, bývají zápasy vyrovnanější a i s horším soupeřem se to může víc tahat.
Viděl jste tohle směřování hry i za působení kouče Tabelliniho u týmu USK?
Tam to začalo a hra byla dost podobná té naší současné. Měl tam spoustu mladých kluků, byl to nejmladší tým ligy a právě v USK mu to vycházelo úplně nejlíp, protože ti kluci mohli běhat celý zápas a být celou dobu agresivní. Tohle tomu týmu hodně sedlo. Tam s tím kouč dobře začal, bylo to vidět i na výsledcích a pak to přenesl do Nymburka.
Když vidíte nejstaršího spoluhráče Jaromíra Bohačíka, hráče, který kariérně sbírá něco mezi půlkou až jedním útočným doskokem na zápas, jak úspěšně sprintuje za vlastní nepřesnou trojkou až někam do rohu, říkáte si, že to už fakt šlapeme?
Tohle je na letošním týmu super, že není jediný člověk, který by se minimálně nesnažil tohle všechno dělat, nebo na to dokonce kašlal. A je super vidět u „Bočiho” (Bohačíka), který byl zvyklý na úplně jiný systém hry třeba z ciziny, že se dokáže adaptovat a takhle chodit na útočný doskok nebo hrát tu obranu a v tom systému zapadnout jako všichni ostatní. Je to i jedna z věcí, za kterou ho dost obdivuju.
Když se za těmi útočnými doskoky nechodí, vyčítá se to pak u videa hodně?
Rozborů máme opravdu hodně, a když tohle člověk poslouchá častěji, že tam nechodí, nebo něco nedělá, samotného ho to začne štvát a donutí ho to tu věc dělat. Občas to na tom videu padnout musí, aby si to člověk uvědomil nebo začal dělat.
Když vy jste v zápase dostal při dvojtaktu blok a hned po týmovém útočném doskoku jste se ocitl s míčem na trojce a ani desetinu vteřiny neváhal a úspěšně se trefil, odkud se v takové chvíli bere tohle sebevědomí?
Asi z toho nastavení, že přesně na těchhle střelách pracuju a snažím se v nich zlepšovat a vím, co mám nastříleno. Trojky jsou reálně jednou z věcí, ve kterých si fakt věřím, tak je střílím, a když to padá, tak dobré, a když ne, tak stejně střílím dál. Vím, že tímhle můžu týmu pomoct. Navíc mi přijde, že mě v tom zápase nechávali docela volného, takže nebylo vůbec o čem. A ten blok předtím mě vůbec neovlivnil. Jasně, blok dostat nechceš, mohl to být koš, mohl jsem to vyřešit mnohem líp, ale zároveň z toho pak byly tři body, což je víc než dva. Takže se snažím nemyslet na to, že jsem nedal koš, ale myslím jen na to další. A bylo z toho pak víc bodů.
Patras měl na jména zřejmě o něco lepší tým, s více zkušenostmi ze slovutných soutěží. V útoku ale jako by nevěděl, co si s vámi počít a nezbývalo mu o moc víc než ostřelování z trojek. Byla to realita tohoto utkání?
O řecké lize je známé, že se tam nehraje nějak extra rychlý basket, spíš organizovaně, pět na pět. A ta naše agresivní obrana je možná trochu překvapila. My jsme věděli, že na střelbu z dálky hodně spoléhají a měli na to tři velmi slušné střelce, kteří nakonec i něco dali. To jsme věděli, že je nevyhnutelné, ale snažili jsme se je omezit a tím, že jsme je nenechali snadno střílet, tak i když něco dali, věděli, že tam ta obrana je a nikdy to nebylo zadarmo, takže se nikdy nedostali do většího laufu.
Vám se také nikoli poprvé stalo, že vám to příliš nepadalo z pole, včetně některých podkošových zakončení. Na obranu a útočný doskok se ale můžete spolehnout pokaždé a udrží vás to ve hře. Je to velká pomoc?
Na tomhle si opravdu zakládáme. Nebyli jsme nastavení tak, že soupeře budeme chtít přestřílet. Vždycky to bylo tak, že budeme bránit, protože to, jestli nám padnou, nebo nepadnou trojky, extra neovlivníme, ale obranu ano a to pro nás je klíčová věc.
