Záznam až za 4 dny a titul jako tetování

S FRANTIŠKEM VÁŇOU V Opavě po čtvrtém utkání finále poprvé pozvedl unikátní trofej za vítězství v NBL, ale jeho radost byla řádně zakalená. Hned v prvním zápase na domácí půdě po jednom nešťastném pohybu zůstal ležet na palubovce a prakticky ihned tušil, že jeho nejbližší měsíce se budou odehrávat mimo basketbalová hřiště.

„Měl jsem malou naději, že by to mohlo být něco menšího. Doktor si tím byl ale jistý hned, jak se mi to stalo. A rezonance to jen potvrdila. Takže jsem při čekání na výsledek hlavně doufal, aby to nebylo ještě něco jiného a byl to jen jeden vaz. Což naštěstí je,“ pravil pro klubový web nymburský křídelník František Váňa, který po utržení předního zkříženého vazu má jistotu přinejmenším půlroční sportovní pauzy.

 Přijmout tohle vědomí bylo pro 24letého forwarda velmi těžké. Ostatně až po čtyřech dnech nalezl odvahu se na celou situaci podívat ze záznamu, protože si nebyl jistý, jestli to ustojí. „Musel jsem se s tím nejdřív vnitřně smířit. Luděk Jurečka mi naznačil střelu a moje chyba byla, že jsem mu na fintu vyskočil. On pak šel do protipohybu, tak jsem hned dával při dopadu nohu tak, abych se za ním odrazil, takže jsem už dopadal špatně. Kotník, se kterým mám problémy, to vydržel, ale koleno ne,” popsal sled bleskových událostí, na jejichž konci byla nepříjemná bolest.

„Ta bolest ale nebyla to nejhorší na světě. Spíš to vědomí, že je něco hodně špatně. Nešlo o tu samotnou bolest, spíš o její podobu. Bylo to takové zvláštní a prostě jsem cítil, že takhle to koleno nemá být. Uvědomoval jsem si, že to není jen něco malého jako zvrtnutý kotník, ale že koleno je v pytli,” přiznal Váňa, který informací o tom, co jej nyní čeká, má od hráčů se stejným osudem už víc než dost.

Třeba během finále v Opavě spal na pokoji se spoluhráčem Sterlingem Gibbsem, který kvůli stejnému zranění přišel o celou sezonu. A už na konci předchozího ročníku potkal stejný trabl i dalšího nymburského hráče Martina Kříže.

„Bohužel mám i hodně kamarádů, kterým se to stalo taky. Teď se s tím roztrhl pytel a každou sezonu to má několik hráčů. Takže informací mám přehršel. Ale lepší by bylo, kdyby se to nestávalo a já si informace musel zjišťovat nějak pracněji,” říká křídlo, které nyní čeká na termín operace.

„Předtím asi budu muset ještě naposilovat stehna, protože operovaná noha hodně zeslábne. bude z ní rosol. Po operaci tak budu muset makat na návratu. Ale je důležité to neuspěchat, aby se to nezkomplikovalo.”

Jelikož je mu stále teprve 24 let, doufá, že se vše bude hojit rychle a bude mimo co nejkratší dobu, což znamená půl roku. „Teď si neumím představit, že bych byl rok bez basketu. Už i ten půlrok je hrozná představa. Když se to samé stalo mému dobrému kamarádovi Martinovi Nábělkovi z Ostravy, tak jsem si neuměl představit, že bych byl tak dlouho bez zápasů. No a teď je to i můj případ. Koukat na spoluhráče z lavičky je asi to největší utrpení, které basketbalista může zažít.”

V situaci, kdy složitě vstřebával novou realitu, se ale musel František Váňa soustředit i na jeden důležitý nebasketbalový moment - státnice z angličtiny, které v minulých dnech složil v Olomouci.

„Věřím, že bych je zvládl, i kdybych mohl finále dál hrát. Státnice nebyly v hrací den, tak bych to stíhal. Ale trošku mi to zranění usnadnilo, i když jsem se i tak soustředil na koleno a zápasy jsme sledoval v televizi. Raději bych případně oželel ten jeden pokus u státnic a zahrál si finále až do konce,” přiznává.

„Chystání bylo samozřejmě těžké. Měl jsem v hlavě, že v srpnu budu chodit maximálně do posilovny, takže bych si tam mohl dát opravný pokus a moje motivace to zvládnout hned napoprvé byla menší, ale nakonec jsem to nějak dal a prošel jsem. Teď mi ještě zbývá dopsat bakalářku, ale to už je maličkost. Tam jen stačí donutit se sednout si k tomu a najít si na to čas. A to by teď mělo jít trochu snáze.”

Ač mu kvůli zranění přisoudil hořko-sladkou příchuť, z prvního ligového titulu se těší. „Je to super a rád jsem to s klukama oslavil. Já ale nešel do Nymburka primárně kvůli trofejím, protože jsem hlavně chtěl do lepšího týmu, abych se mohl dál rozvíjet, zlepšovat a získávat nové zkušenosti. Titul je jen super bonus k tomu, že jsem ve skvělém kolektivu, kde mám možnost růst,” vysvětluje svůj přístup, byť dalším trofejím a pravidelným oslavám se rozhodně nebrání.

„Samozřejmě. To je jako tetování - jakmile máš jedno, tak chceš další a další. Stejné je to i s titulem. To je taková ta naše lidská nenasytnost,” usměje se.