Jedině kdyby mi někdo utrhl nohu!
S TOMÁŠEM POMIKÁLKEM Když v jednu chvíli ve druhém poločase zůstal ležet pod košem po další utržené ráně, a poté se pomalým krokem přesouval na lavičku přepočítávaje rukou svou žeberní klenbu, nebylo jisté, že se ještě na kurt vrátí. To by ale Tomáš Pomikálek nedopustil. Ne v zápase, jako byl tenhle. V prvním finálovém utkání dějin klubu hraném ve vlastní hale, kdy ještě necelé čtyři minuty před koncem jeho Děčín ztrácel na patnáctinásobné šampiony Kooperativa NBL pouhé čtyři body. I když Válečníci nakonec padli o jedenáct, dvoumetrový forward věděl, že do toho dal všechno, co měl. Těsně po dlouhé děkovačce sotva dýchal a rozhovor, přerušovaný řadou gratulací od fanoušků i bývalých děčínských hráčů, rád podstoupil vsedě na střídačce. Lapal po posledních volných molekulách kyslíku, kterých v ohromném dusnu a vedru haly už nezbývalo mnoho.