Ladis, průkopník přicházející s novou dimenzí NBL

Ač by to jeho příjmení mohlo naznačovat, není rodově spřízněn s československou filmařskou legendou Karlem Zemanem. Dokumentarista Ladis Zeman si nicméně už pár let zručně buduje vlastní značku. I styl. 

A už trailery jeho snímků nastavujících zrcadlo atraktivnímu zákulisí světa sportu indikují, že svému oboru rozumí. Je prakticky jisté, že se to ukáže i ve zbrusu novém filmu BK Děčín Play-off 22/23, mapujícím letošní jízdu Válečníků až těsně pod ligový vrchol, k pátému stříbru v Kooperativa NBL za posledních osm dokončených sezon.

Dokument, jehož premiéra je naplánována na 1. září do děčínského Kina Sněžník, je ovšem „jen” startovním výstřelem, který odpálí něco mnohem většího. Projekt, jaký dosud ve zdejším basketbalovém prostředí nebyl, a jaký by jen těžko nalezl obdobu mezi nejpopulárnějšími sportovními odvětvími v tuzemsku. Pokud se tuhle sérii ve stylu netflixovského Dycky Sunderland podaří dotáhnout do konce, bude to znamenat skutečný průlom, který nejen děčínskému klubu, ale i celému českému basketbalu může přinést novou dávku popularity.

Filmový tvůrce, který nevidí problém dostat takové dílo právě i na Netflix, nyní o svém záměru poví mnohem víc. A dostane se i na jeho nevšední projekty z největších podniků sportovní planety, jakými jsou Tour de France či dakarská rallye.

Ladisi, jak se zrodila myšlenka zdokumentovat celé děčínské play-off?
Dokumenty už dělám delší dobu, mám za sebou jeden třeba s Ondrou Cinkem na Tour de France a další s Liborem Podmolem mladším, když jel poprvé Dakar. Navíc můj pětiletý syn je už dva roky děčínským Válečníkem a ještě před letošním play-off jsme se byli podívat po dlouhé době na ligový basket. Mě to bavilo a nějak mě trklo, že bych mohl vedení děčínského týmu zavolat a poptat možnost spolupráce na nějakých propagačních videích. Sešli jsme se, náramně si sedli a vymysleli měsíční vlogy (video blogy) z dění v play-off. Začali jsme první sérií a po tom, co jsem osobně poznal hráče i vedení, jsem si už po čtvrtfinále s Ostravou řekl, že máme tolik skvělého materiálu, že by byla škoda to dát ven jen jako krátké desetiminutové video. Tak mě napadlo dát tomu řád a připravit větší dokument. Celou dobu jsme zároveň měli zadní vrátka pro případ vypadnutí už ve čtvrtfinále, kdy by se případně udělalo jen běžné video. Jenže ono se pořád postupovalo dál a nakonec to dopadlo tak, že mám dost materiálu na klasický hodinový dokument a myslím, že bude stát za to.

Takže vznik dokumentu nebyl podmíněn aspoň postupem do bojů o medaile.
To ne. Šlo tam o příběhy jednotlivých kluků a já počítal s tím, že i kdyby se vypadlo dřív, tak bysme z toho pořád dokument udělat mohli. Taky ale záleželo na tom, co se bude dít, jak se zápasy budou vyvíjet. Můžete udělat utkání na minutu, ale i na deset, pokud se tam děje něco důležitého a zajímavého. A takových momentů bylo víc a řekl bych, že i kdyby to kluci nedotáhli tak daleko, ten dokument bysme dokázali udělat i tak.

Kde jste si bral mustr a inspiraci k tomu, co by dokument měl obsahovat?
Já na dokumenty dost koukám, třeba na Netflixu se mi líbila série o univerzitním týmu, kde se mapovala celá sezona v basketu i v americkém fotbalu. Mě to nadchlo a viděl jsem potenciál udělat něco takového i v našich podmínkách.

Klub vás pustil všude, kam jste se chtěl dostat, a byli aktéři ochotní svěřovat se s tím, oč jste je požádal?
Já jsem zvyklý při natáčení chodit kolem sportovců po špičkách, protože vím, že je nemůžu rušit nebo omezovat, když se potřebují soustředit na výkon. Snažím se tak být celou dobu neviditelný a rozhovory dělat, když vím, že se hráči nemusí chystat na utkání, když je volnější trénink nebo po tréninku. Klub mě pak pustil všude, viděli, že se v tom prostředí umím pohybovat, nejsem otravnej a trenéři, ani hráči se mnou nemají práci navíc.  

Takže se dalo dostat do šatny před i po zápase, případně v poločase?
Zase tak otravnej jsem nechtěl být. Když jsem ale věděl, že ty záběry použiju a budou dobré, tak jsem do šatny šel. Nebylo to ale pořád. Šel jsem tam, když se vyhrálo a slavilo, i když se prohrálo a smutnilo, ale nepřeháněl jsem to.

Takže nějakou poločasovou bouřku kouče Tomáše Grepla jste si odpustil?
Přesně tak. Nebo jsem to bral trochu z dálky. I takové situace tam jsou, ale ne v důležitém okamžiku utkání.

Kdo zná děčínskou šatnu Válečníků, asi si řekne, jak se v ní s tou kamerou dokázal ztratit?
No, tam je takový růžek, kde jsem byl nenápadný. Vždycky se dá najít místo, kde člověk nepřekáží.

Když se na klubových sítích v play-off objevilo povedené šatnové video s oslavou vítězství, které začíná klepáním na dveře kapitána Pomikálka, vzniklo to až kvůli natáčení?
Ne, to už jsem viděl i dřív, takže je to tradice a nebylo to hrané kvůli kameře. Vlastně nic v tom dokumentu nebylo hrané. Já se snažím být opravdu nenápadný, kamera není nijak obří a vždycky si zalezu někam do rohu, takže kluci se chovali přirozeně a nic nehrají, což mám rád.

Vy jste byl všude jen sám, bez asistence štábu?
Já dělám výhradně sám. Stříhání, točení, vymýšlení, všechno. Čím víc lidí, tím víc je starostí, domlouvání. Já navíc bydlím deset minut od haly, a cokoli jsem potřeboval, jsem si došel zařídit osobně.

Jak vlastně probíhala příprava, domlouvání, co a kde se bude natáčet? Co jste potřeboval vědět dopředu?
Informace o hráčích jsem si zjišťoval průběžně. Celkově je to pak běh na dlouhou trať, než vás k sobě ti natáčení pustí, ale tím, že mě někteří hráči znali z dřívějška, věřili mi a tohle seznamování nebylo dlouhé.

Co jste v dokumentu chtěl mít především?
Základem jsou pro mě příběhy jednotlivých hráčů. Průběh zápasů všichni znají, takže jsem se chtěl soustředit na samotné hráče, zjistit o nich víc a těch životních příběhů, které stojí za to, zrovna v děčínském týmu bylo dost. Plus se samozřejmě přidávají ta napínavá utkání, kterých byla taky spousta.

Jak jste přistupoval ke snímání hry?
Celkově mám asi deset tera záběrů (1 terabajt je přes 1000 gigabajtů, běžný uživatel mobilního telefonu tak tuší, že bylo co stříhat - pozn.), natáčel jsem všechno, co se dalo. A hned po utkání jsem si na to sednul a začerstva to sestříhal. Takové čtyři hodiny mi trvalo jen vybrat záběry, které za to stojí. A za každý zápas se tam vždy objevilo i několik perliček, které se do dokumentu samozřejmě dostanou.

Dřív by se to v tuzemských podmínkách asi zdálo jako fantasmagorie, ale dnes už je možná blíž při vší dostupné technice a miniaturizaci k tomu zkusit zmapovat celou sezonu nějakého profi týmu. Jak náročné by to podle vás bylo?
No, já se do toho plánuju pustit příští sezonu...

Prosím?
Jo, chytlo mě to. Já basket jako kluk sám hrál, teď jsem si k němu našel cestu zpět a baví mě to. Rád bych tak u týmu zůstal. Jistě, všechno je to o financích, ale já do toho šel s tím, že výdělek z dokumentu z play-off použiju na to, abych mohl příští sezonu natočit celou.

Budete u toho zase jen sám?
Ano. Ten dokumentarista musí být co nejvíc nenápadný. Když o vás ti hráči nevědí, je to nejlepší. A pokud jste tam s celým štábem, tak to nefunguje, ti natáčení na kameru přehrávají. Když ale ani nevědí, že natáčím, je to nejpřirozenější a divák má pak tu nejlepší možnost poznat hráče, jací opravdu jsou, a ne, jací by chtěli být.

Předpokládáte tedy, že budete s týmem objíždět i venkovní zápasy se všemi těmi dlouhými štrekami.
Určitě. U nás se do basketu momentálně ponořila celá rodina, všude jezdili se mnou. Prošli jsme si to tedy v Ostravě, v Pardubicích i v Opavě, byl jsem prakticky všude.

Jak finančně náročný takový celosezonní projekt může být?
Záleží na tom, jakou máte představu měsíčního výdělku. To má každý jinak.

V každém případě to ale půjde spíš do statisíců, že?
Určitě. Ono je to ale složitější. Musí se to propojit s partnery filmu, aby se nenatáčel jen samotný dokument, ale víc věcí kolem. Já když nenatáčím dokumenty, dělám reklamní videa různým firmám, taky většinou ze sportovního prostředí. A to se pak dá skloubit s natáčením dokumentů, které jsou tím, co mě baví. Pokud je to soběstačné, je to fajn, ale živí mě ta reklamní videa.

Jaký moment z chystaného dokumentu byl nejsilnější pro vás osobně?
Když se otevřel Ty Nichols a řekl mi svůj životní příběh. To mi spadla brada, z toho, jak se dostal k tomu, že se basketem vůbec může živit. Byla za tím dlouhá cesta, kterou fanouškům odhalí.

Vraceli jste se i k incidentu při podávání rukou po čtvrtém semifinálovém zápase v Pardubicích?
Jistě. Je to tam zabrané v celku. Hned druhý den pak byl trénink v Děčíně, kde panovala napjatá atmosféra, hráči byli naštvaní i smutní a tam se mi povedlo natočit i rozhovor s Tomášem Greplem. Nejdřív mě odmítl, ale pak se mu to asi rozleželo a sám za mnou přišel - tak pojďme do toho a dejme tam i ty emoce, které jsou v nás čerstvé. To samé s Tyem a je to tam všechno.


Nakonec budou tři projekce, kolik fanoušků bude mít šanci se na ně dostat, a bude to stačit?
Děčínské Kino Sněžník má 380 míst. Zatím je na ta tři představení prodaná zhruba půlka míst. Je případně možnost přidat ještě jedno promítání, ale já si říkal, že tři plná kina vydají zhruba na jednu „Maroldovku” (děčínská hala má kapacitu 1200 diváků) a že by to mohlo být reálné naplnit.

Kam dál jde ještě posouvat fenomén sportovního dokumentu? Kamery už se dávno dostaly do šaten, nověji i do kuchyň a obýváků sportovců, je ještě kam jít dál?
Zaprvé ti hráči a trenéři ve vás musí mít důvěru, proto to chci protáhnout na celou sezonu. Cítil jsem, že každým týdnem, co jsem s ním, jsem týmu blíž a blíž a věřím, že příští sezonu mě členové týmu pustí ještě blíž, protože uvidí ten letošní dokument, budou mít motivaci a uvidí, že nedělám žádné blbosti, ale že to bude dobré. (směje se) Je to prostě v tom, jak si tvůrce sedne s tím týmem.

Vy jste prý tomu děčínskému slíbil, že pokud by získal titul, dostal byste ho i na Netflix. Myslel jste to vážně?
Myslím, že by to nebylo tak obtížné. Mám zkušenosti už z předchozích filmů, kdy jsme si zjišťovali možnosti. Pokud máte všechny záběry svoje, máte na ně práva a ten dokument je opravdu dobrý, tak v tom nevidím problém. Většinou pak to jednání musí jít přes nějakého lokálního producenta, jakým je u nás třeba Bonton Film. Nejde kontaktovat Netflix napřímo, ale touhle cestou přes nějaké známé jméno se to dá.

Takže pokud byste v sezoně 2023/24 viděl ten potenciál...
Podle mě je šance pro každý film, který je dobrý. Máte tam spoustu českých filmů, Libor Podmol mladší, s nímž jsem dlouho spolupracoval, a udělali jsme spolu tři věci, tak první film o něm, u kterého jsem ještě nebyl, na Netflixu už visí. A důvod, proč tam nemáme ty další filmy, je jen v tom, že jsme si vytvořili vlastní portál, přes který své filmy v podstatě prodáváme, což dál trvá. Pokud to dáte na různé streamovací služby, nemyslím, že se na tom dá vydělat tolik, aby se v tvorbě mohlo pokračovat dál. Museli jsme tak najít cestu, abysme na těch filmech i po odpromítání v kinech vydělali ještě něco na další natáčení. Proto máme portál dejsifilm.cz, kde je možnost naše filmy za poplatek zhlédnout.

Představte trochu i svou nebasketbalovou tvorbu.
Dokument s cyklistou Ondrou Cinkem byl o Tour de France z jeho pohledu. Je to náš nejlepší jezdec na horském kole, zažil ale sezonu, kdy právě v tomhle odvětví probíhala nějaká krize, nebyly v tom peníze, on nedostal smlouvu na další rok a úplným zázrakem se dostal ke kontraktu v silniční cyklistice (u nově vzniklé stáje Bahrain Merida - pozn.). Přešel na silnici a shodou spousty různých okolností se dostal až na Tour de France. Ostatní jezdci buď onemocněli, nebo se zranili, on dostal šanci a hned po té sezoně mu tým nabídl pokračování. On to ale odmítl a vrátil se k horským kolům. Byla tak kolem toho obří story. A u Libora Podmola šlo o to, že si při závodu ve free style motokrosu zlomil obě nohy, dost strašlivým způsobem a dlouhou dobu musel zůstat na vozíku. My se krátce před tou nehodou domluvili na dokumentu o jeho cestě na Dakar, která tak musela být o rok odložena. My ale zůstali a dokumentovali jeho návrat z vozíku až do cíle Dakaru. Ten závod nezvládne dokončit každý, navíc tam byl ještě obrovský příběh kvůli tomu, že jeho táta, který tragicky zemřel, Dakar jako jezdec nedokončil. A jeho syn jel dotáhnout to rodinné jméno do cíle za něj...