Na doskoku nás bagrují. Už ale víme. Doma jsme si jistí výhrou

Už do horkého šestého duelu dospěla čím dál fyzičtější čtvrtfinálová série mezi Ústím a Brnem, která dnes večer bude pokračovat na ústecké palubovce. A právě o jejím stále drsnějším charakteru na úsvitu další líté bitvy promluvil pandí kapitán Ladislav Pecka.

Láďo, byl to v pátém zápase v Brně ještě basketbal, nebo už spíš čistá řežba?
Tohle je samozřejmě otázka do pranice. Ten metr posuzování faulů je, jaký je, a úplně se k tomu nechci vyjadřovat.

Fyzických kontaktů v pátém utkání byla spousta, a to i v situacích, kde to na první pohled není vyloženě nutné. Není to i tak, že už je oba týmy vyhledávají, aby se soupeři dostaly víc pod kůži?
My to úplně nehledáme. Když jsme se o tom bavili, tak si myslíme, že mladí kluci z Brna, kteří nemají tak velké minuty, jdou do toho s tím co nejvíc nám to znepříjemnit, i za cenu faulů, což jim často vychází. My hodně prohráváme na obranném doskoku, protože oni se rozeběhnou, nabagrují nás dvěma rukama, odstrčí nás a pak je na rozhodčích posoudit, jestli to je faul, nebo ne. V pátém zápase tyhle nabíhané radlice fauly nebyly a tak to je. My jsme hráči, občas se člověk diví, ale není naše práce to posuzovat.

Ovšem i když se leccos nepískalo, přesto bylo v zápise 60 faulů.
To je zvláštní, ale víc to nechci komentovat.

Jak se v takovém utkání plném kontaktů, kdy se každou chvíli přerušuje pro faul, nebo hráč naopak žádá něco odpískat, zachovává chladná hlava?
(směje se) To je jistě těžké. Někdy pak menší nebo větší blikanec končí technickou chybou nebo nesportovním faulem, což poškozuje tým. Teď už přijde šestý zápas a dooknce sedmý s Brnem v řadě, takže už víme, co máme čekat. Musíme se vyrovnat jejich fyzičnosti, protože nás bagrují, a pokud tohle eliminujeme, můžeme to dotáhnout do vítězného konce.

Jde pak hlavně o to uhlídat si počet faulů, protože teď vás i soupeřů, co končili se čtyřmi i pěti, byla spousta?
Ještě jsem za kariéru neviděl, aby když nás hrálo osm, tak skoro všichni končili s minimálně čtyřmi fauly, což bylo zvláštní. Je to tvrdé, je to play-off a posuzování faulů není na nás. My to vidíme jinak, oni taky a tak to je.

Kolik psychických sil sebere koncovka, jaká byla v pátém zápase, kdy se vám smolně vykroutilo z obruče potenciálně vítězné zakončení Krise Martina? Anebo si víc berete z utkání to pozitivní, že jste byli v Brně zatím nejblíž k výhře?
Určitě. Myslíme si, že už jsmem na ně našli recept, i když nás pořád zabíjí jejich útočný doskok, ale už víme, jakým stylem na ně. Takový konec samozřejmě bolí, protože na vítězství jsme měli, nicméně jsme byli i po zápase relativně pozitivní. Doma jsme si takřka jistí, že vyhrajeme a do Brna pak chceme jet s tím, že pod tlakem budou oni.   

Naposledy vás v Brně srazilo 21 ztrát a útočné doskoky a hra do koše soupeře. Jak tomu jde čelit, aby těch bodů nebylo tolik?
Měli bysme hrát zkušeně, ale přece jen jejich fyzický fond a tlak na naše rozehrávače je enormní a dosud jim to vycházelo, nutili nás do spousty ztrát. Teď je to už o té hlavě, abysme rozehrávačům pomáhali my, pivoti, aby vyvezli míč bez větších problémů a pak musíme doufat, že si budeme půjčovat balon, budeme mít dobré procento střelby a vyrovnáme se jim fyzicky a pak děj se vůle boží.

Jak velké emoce poslední zápasy provázejí? Na první pohled se zdá, že i přes tu fyzickou hru jsou utkání poměrně v klidu.
Relativně to opravdu je v klidu. Nějaké strkačky a loktíky tam jsou vždycky a člověk každou chvíli cítí nějakou frustraci, když nás třeba borec strčí oběma rukama do clony, a je to náš útočný faul. V rámci fáze, v jaké jsme, je to ale mezi námi hráči poměrně OK.