Nejdivočejší v kariéře! Neslyším ani rozhodčí. Čeká zápas do dějin?
Jako by chtěl jednoznačně a nade vší pochybnost stvrdit oprávněnost svého ocenění pro MVP ligy. Ústecký lídr a letošní top skórer Kooperativa NBL Ty Nichols vysoustružil v klíčovém Duelu 5 semifinálové série s Děčínem číselně druhý nejužitečnější výkon ligy v tomto ročníku s hodnotou 47!
Rámovaly ho následující hodnoty: 30 bodů, 8 doskoků, 6 asistencí, 9 získaných faulů a nevídaných 8 získaných míčů. Americký guard tak zůstal jediný ratingový bod za rekordem sezony, který drží rovněž on. Po zápase svou mimořádnou performanci ale ani trochu neřešil, ostatně jak je jeho dobrým zvykem.
„Nemusel jsem nic dokazovat, jen jsem chtěl vyhrát tenhle zápas. Nemyslím, že tu ještě něco někomu musím dokazovat, už jsem to ve své kariéře udělal,” jako by mávl rukou zhruba 24 hodin před šestým duelem, v němž jím vedené Pandy už historicky prvním postupem do ligového finále a tím i ziskem premiérové medaile mohou psát novou historii.
Tyi, ani tohle skvělé představení pro vás tedy nebylo ničím výjimečné?
Pro vás to tak možná vypadá, ale já tohle od sebe očekávám. Třicet bodů už jsem měl víckrát, nebo i šest asistencí. Byl to velký zápas, ale není tam žádný tlak navíc kvůli play-off. Basket hraju celý život a na tyhle velké okamžiky jsem zvyklý.
A co vašich 8 zisků, což je druhý výkon ligy v této sezoně, kdy jste navíc měl všechny získané míče svého týmu? Byla aspoň vaše obranná práce nadstandardní a bylo tam hodně rizika při vpadání do přihrávek soupeře?
Jo, moje obrana byla v tomhle zápase nadprůměrná, v play-off se na ni hodně soustředím a snažím se zavřít nejlepší hráče soupeře. Vím, jakým obráncem můžu být. Při osmi ziscích tam je trochu riskování, ale taky potřebujete chytrost a znalosti soupeře, předvídat, co se chystá udělat. A trochu mi pomáhají mé výborné instinkty na míč a rychlé ruce a nohy. Mám dlouhé paže, takže někdy útočící hráč nečeká, že někam můžu dosáhnout.
Koho jste bránil nejčastěji a na kom jste se zisky nejvíc napakoval?
Nejvíc jsem bránil Matěje Svobodu, s ním mě to baví. Je to s ním hodně soutěživé, dostává ze mě to nejlepší. Když má dobrý zápas, rád hodně mluví, a když se mi ho podaří rozhodit a zastavit, mám rád, jaký výraz pak má. A v pozdější fázi zápasu jsem rád na AJ Waltonovi, protože on tam má v ruce nejvíc míčů. Je to můj nejlepší kámoš v lize a i jeho bráním rád. Jinak ty zisky jsem měl asi dva na Matějovi a další při zachycení přihrávek od „Pomiho” (Pomikálka) nebo AJ.
Mluvíte na sebe s Matějem Svobodou v zápase hodně?
(smích) Je to můj dobrý kámoš. Když jsem do Česka přišel poprvé, tak jsme dost sblížili, byli jsme často v kontaktu i v létě, on taky hrál v NCAA. Během zápasů ale jde tohle stranou, soustředíme se na svou práci a snažíme se dostat tomu druhému pod kůži. A co mi říká při šestkách? Jo, snaží se, už jsem dřív zmínil, že letos z nějakého důvodu nemám šestky nejlepší, ale já jeho řeči neřeším. Možná jako nováček bych si to bral, ale teď už to po mně stéká. Matěj třeba řekne - „Víš, že to ode mě nebyl faul”. A já hodím zpátky - „Odpískali to, musíš s tím žít”.
Byla to hodně velká věc, že jste pátý zápas na konci rozhodli pěti trojkami?
Tohle je naše hra celou sezonu. Snažíme se dávat víc trojek než soupeři, je z toho víc bodů. Střílíme trojek hodně a někdy i na úkor dvojek. Chceme prostě soupeře přestřílet, prakticky celá naše hra je na trojkách založená. Neděláme si moc hlavu z toho, jestli dáváme, nebo ne, a pokud nám to padá v závěru, je to ok. Nebylo to pro nás ale překvapení, spoléháme na to.
Osobně jste jednu výhru od svého třetího finále za poslední dvě sezony. Je to teď v Zápasech 5 nebo 6 stále těžší udržet na uzdě emoce?
To je, ale je to součástí naší role jako veteránů, kteří už jsou v lize pár let, což se týká většiny našeho týmu. Jistě, je to derby a každý ho chce vyhrát, ale vy se musíte ovládat a po zápase si uvědomit, že se basketem chcete bavit. Je to hra, i když jeden tým musí vyhrát, a druhý prohrát. A musíte se dokázat vyrovnat i s porážkami.
A jak se daří vám nebýt součástí zatím žádných nadměrně vyhrocených situací?
(směje se) Snažím se být tím lídrem, jakého tým potřebuje. V určitých vyhrocených chvílích máme hráče, kteří umějí vyletět, jako Kris (Martin), Delvon (Johnson) nebo „Larry” (Pecka). Já se snažím během zápasu kluky uklidňovat a připomínat jim, proč tu všichni jsme. A to je vyhrát.
Co podle vás vznítilo ten velký oheň emocí v pátém zápase? Byla to až situace se zraněním děčínského Jordana Ogundirana, nebo to vzniklo dřív?
Nemůžu mluvit za Děčín, ale u nás to začalo hodně těžkou porážkou v Zápase 4. Taky jsme utrpěli nepříjemnou prohru doma v Zápase 2. Takže jsme do toho museli dát energii, která tam v těch dvou utkáních nebyla. Vyrovnali jsme se soupeřově úrovni fyzičnosti a úsilí. Pokud jde o zranění Jordana, určitě mu přeju co nejrychlejší uzdravení. Je to fajn kluk, už jsme se několikrát potkali.
Mně se tahle atmosféra, která panuje v obou halách, moc líbí. Nejdivočejší to teď bylo, myslím, u nás na SLUNETĚ, kam se narvalo přes dva tisíc lidí. To zatím bylo nejhlučnější prostředí, kde jsem za kariéru hrál. I v úterý to bude úžasné, s ohromně intenzivní hrou a tlakem. Každý musí být maximálně soustředěný a hlavně mentálně připravený na takový zápas.
Ať na hřišti u vás v Ústí, nebo u soupeře v Děčíně, slyšíte se ještě navzájem?
Moc ne, někdy ani není slyšet písknutí rozhodčích a kolikrát hrajeme dál. Většinou ale stačí signály rukou nebo jednoslovný pokyn. Důležité je mít na paměti to, na čem jsme se týmově domluvili před zápasem.
