Snít ve velkém. Sítě nečíst. A nejemotivnější moment outsidera

Když legendární kouč Miroslav Pospíšil završil s muži BC Brno v sezoně 1995/96 zlatý ligový hattrick, nebyl mu ještě ani rok.

A jako děcko narozené v Polabí měl spíš menší než malou šanci na to, že se jednou - po třídekádovém období sucha - stane jeho nejbližším následovníkem v roli kormidelníka finalisty z města, jež bylo kdysi Mekkou československého basketbalu.

Sudičky však měly s budoucím kapitánem mládežníků z Nymburka a ještě později s vystudovaným učitelem Martinem Vaňkem tenhle speciání plán. Že si ještě půl roku před třicítkou splní jeden sen a tým Basketu Brno dovede až do finále NBL. Více už nejen o něm poví tento elegán v obleku ala Pablo Laso v obsáhlém rozhovoru pro NBL.Basketball uprostřed finálové série s Nymburkem.

Trenére, jak v pouhých 29 letech, tedy v podstatě ještě v hráčském věku, prožíváte své první ligové finále v roli head coache?
Samozřejmě bych si přál, aby probíhalo jinak než dosud, nicméně pro náš tým a klub je to pořád velká věc a obrovský úspěch, že se nám do finále vůbec podařilo dostat. Řekl bych, že před sezonou, ani během ní jsme nebyli do role finalisty pasováni, a i když po těch dvou prohrách v Nymburce to není úplně příjemné, tak i tak to pořád bereme jako úspěch.

Mě by ale zajímalo spíš osobní prožívání takhle mladého kouče, který v lize točí svou teprve druhou sezonu jako hlavní.
Upřímně, nejvíc jsem to prožíval po sedmém zápase semifinále, kdy mi to celé došlo, že se nám to podařilo. Po pravdě říkám, že to byl můj sen dostat se s Brnem do finále, už od první chvíle, kdy jsem před osmi lety začal dělat asistenta, tehdy ještě při působení na univerzitním kampusu. A teď se to povedlo, za což jsem strašně rád. Proto to vnitřně prožívám opravdu hodně a zároveň to beru jako ocenění naší i nějaké mojí práce, kterou jsem tu odvedl. A ještě možná víc si vážím toho, že se to povedlo s touhle partou, protože to fakt nebyl tým, který by byl favoritem. Spíš jsme byli za outsidery. Je to ale taky tým, který je výbornou partou, a jsou v něm skvělí hráči, kteří tu tvrdě trénovali celou sezonu.

Na co jste vás před sezonou viděl vy sám? Možná na bronz, nebo aspoň na semifinále?
My si během sezony dávali postupné cíle, protože už v minulosti se nám trochu nevyplatilo, že jsme hlásali, že chceme být ve finále s Nymburkem. A když jsme se dostali do play-off, tak byl určitě cíl postoupit do semifinále a případně zabojovat o bronz. Upřímně, musím říct, že od chvíle, kdy se nám podařila šňůra výher v závěru nadstavby, začal jsem z týmu cítit velkou vnitřní sílu, která ho mohla dovést k medaili nebo hře o finále. Jsem rád, že se ten vnitřní pocit naplnil.

Když jste mluvil o pocitech po sedmém semifinále, co jste si řekli s nejstarším hráčem týmu, 28letým Viktorem Půlpánem, při vzájemném objetí ve sprše, kde vás těsně před tím tým zlil od hlavy až k patě?
(usměje se) Tohle považuju za jeden z nejemotivnějších momentů mé dosavadní kariéry. Už před tím jsme se jednou objali na hřišti, ale když jsme stáli v té sprše, řekli jsme si něco v tom smyslu, že jsme to prostě dokázali. Oba jsme byli považováni trochu za outsidery, o Viktorovi se neustále pochybuje, že není tak dobrý střelec, já jsem pak byl hodně propíraný po loňském play-off (vyřazení ve čtvrtfinále s Děčínem 0-4) a byli jsme prostě šťastní, že jsme to dokázali společně.



Viktor je jen o rok mladší než vy. Předpokládám, že si tykáte. Platí to pro celý tým, nebo je to jinak?
Myslím, že mi tykají jen dva hráči. Je to hlavně proto, že v týmu jsou tři zahraniční hráči, pak Viktor, Ríša Bálint a ostatní jsou kluci, které jsem před dvěma lety vedl v první lize v naší juniorce. Známe se delší dobu a vždy to bylo nastavené tak, že mi vykali.

Kdo je ten druhý v češtině tykající?
Jonáš Musil. Tam je to ale kvůli tomu, že se známe delší dobu a kdysi dávno jsme spolu i chvilku trénovali jako hráči.

Už vám v Brně někdo řekl, že by ve finále čekal Brno spíš pod vedením vašeho předchůdce Lubomíra Růžičky než v čele s mladíkem Vaňkem?
Zatím ne. Jistě, když tu „Růža” byl, tak speciálně ten rok (sezona 2022/23), kdy jsme vyhráli základní část (Brno tehdy vedlo ligu až o tři výhry), tak ta očekávání taková byla. Já jsem nicméně rád, že se to teď povedlo mně a bylo to podložené tvrdou prací, kterou jsem do týmu vložil, ať v posledních dvou letech, nebo před tím jako asistent. Jsem rád, že se mi to v letošní sezoně vrátilo.   
 
Na finále jste v sezoně, kdy jste vedli ligu, nedosáhli se silnými zahraničními individualitami a s podstatně nabitější sestavou, když jste ve čtvrtfinále vypadli s Opavou. Teď jste ve finále s touhle mladou partou plus se třemi cizinci, když ale většinu ročníku byli v týmu jen dva. Je hodně nečekané, že se to právě letos povedlo?
Na jednu stranu ano, na druhou ta vnitřní síla a parta, která se tvořila celou sezonu, to bych trošku přirovnal k té Opavě. Když jsme s ní tehdy hráli to čtvrtifinále, tak bylo hrozně vidět, že opravdu táhla za jeden provaz, byla tam skvělá parta, která bojovala jeden za druhého, a k tomu bych náš letošní tým trochu přirovnal. Máme jistě skvělé individuality, ale ten tým dělá výjimečným ta během sezony vytvořená parta, kdy do toho skvěle zapadli všichni cizinci, včetně Dylana Fryeho, byť přišel až ve velmi pokročilé fázi sezony. Celá ta parta byla a je hladová a táhne za jeden provaz.  

Poučili jste se z oné neslavně skončené sezony, v níž docházelo na i pozdější posilování kádru na přání jednoho z tehdejších spolumajitelů? Ukázalo se v něčem, že tohle není ta pravá cesta?
To je těžké říct. Tehdy ta týmová chemie v týmu byla taky skvělá a možná ji trochu narušilo to last minute posilování. Z toho jsme se určitě poučit chtěli, že takhle se ten vytoužený úspěch asi neudělá, a když jsme přiváděli Dylana, chtěli jsme ho ještě stihnout do týmu včas zapracovat.

Je aktuálně ten zážitek pro vás osobně umocněn tím, že se ve finále utkáváte se soupeřem z Nymburka, kde jste se narodil a jako mládežník působil?
Samozřejmě je. Na Nymburk jsem chodil od roku 2003, ze kdy mám první vzpomínku, jak jsem jako sedmiletý stál na dvoře gymnázia před velkoplošnou obrazovkou (tehdy ještě klub působil ve školní hale) a fandil jsem při finále s Opavou. Už tenkrát jsem snil o tom, že si jako hráč za Nymburk to finále někdy zahraju. Nepovedlo se, ale teď jsem v něm v jiné roli a stojím proti Nymburku. Ještě pár let zpátky, když jsme hráli na kampusu, by něco takového bylo sci-fi, a když je to navíc proti mému rodnému městu, tak je ten zážitek o to větší a moc si toho vážím. Je to velká pocta proti Nymburku hrát. Celou sezonu v Lize mistrů prokazoval, že má možná nejkvalitnější tým za poslední roky, od doby, kdy byl před přerušením za covidu nejlepším týmem právě Ligy mistrů.

Jak dlouho jste v Nymburce hrával?
Začínal jsem v sedmi a hráčem klubu jsem pak byl až do kategorie U19, kde jsem hrál extraligu. Většinou jako rozehrávač, občas jako shooting guard. Moje role se v čase proměňovala. Když bylo založeno Basketbalové centrum mládeže, tak jsem trénoval s o dva roky staršími a bylo o něco těžší se prosadit. Poslední dva roky v U19 jsem už ale byl kapitán a člen základní pětky, takže ta role už byla poměrně velká.

Jak v devatenácti vypadalo vaše rozhodování o tom, co dál?
Už když jsem končil v U19, náš tehdejší trenér Pavel Beneš mi nabízel, abych mu hned šel dělat asistenta. Já tehdy věřil, že se ještě dokážu prosadit jako hráč, což se ale nepovedlo, a už tenkrát jsem pomáhal s přípravkami a jezdil na různé kempy. Někde tam se to začalo přemotávat na trénování a úplný zlom nastal po maturitě, kdy jsem odešel studovat do Brna vysokou a začal se v Basketu Brno věnovat trénování nejmenších kategorií. A postupně jsem to začal brát čím dál vážněji.

Co jste vystudoval a dostal jste se i k nějaké praxi?
Vystudoval jsem tělocvik a zeměpis na fakultě sportovních studií, tedy na učitele. Mám magistra, nicméně už během vysoké jsem byl zároveň asistentem v týmu Brna. Už vlastně od první chvíle, kdy jsem začal asistovat Dejanovi Jakarovi, jsem se hodně vzhlédl v tom, že bych chtěl být profi trenérem. Školu jsem se ale snažil dostudovat, protože to bylo vždycky přání mých rodičů, a já jim to chtěl splnit.

Přišla předloni první šance v NBL i dřív, než byste v ni býval doufal, nebo po té řádce asistentských i trenérských let už byl pravý čas?
Dobrá otázka. V klubu jsem prošel spoustou pozic, byl jsem asistentem u mužů, pak šéftrenérem mládeže a hlavním v U17, potom jsem vedl juniorku v první lize mužů, byl šétrenérem projektu Next Generation a postupně to asi směřovalo k tomu, že časem bych měl pozici head coache v lize dostat, ale tak brzo jsem to asi nečekal. V každém případě jsem tu nabídku chtěl přijmout, protože to se neodmítá.

Co vám první sezona dala a co byste zařadil mezi nepovedné situace? Zmínil jste i kritiku za loňské play-off, jak jste to vše zprocesoval?
Byla to extrémně náročná sezona. Z pozice asistenta vůbec nevnímáte, jaký tlak je na hlavního trenéra, a o kolik jiná ta práce je. Mně to dalo spoustu zkušeností. Po vypadnutí s Opavou sezonu před tím nám odešla spousta hráčů, kteří byli stavebními kameny delší dobu jako Šimon Puršl, Kuba Nečas, Ríša Bálint, a bylo velmi náročné skládat tým prakticky od začátku. To mi dalo spoustu zkušeností, pozitivních i negativních. Určitě bych se nepochválil za čtvrtfinále s Děčínem, kde i mně chyběly zkušenosti z play-off, a Děčín nás prostě přehrál. Po té sérii jsem cítil, že jsme neodvedli tu nejlepší práci. A tlak fanoušků byl pro mě velmi nepříjemný. Možná i proto jsem opravdu rád, že letošní sezona se takhle vydařila a i já jsem byl schopen fanouškům tu loňskou nepovedenou takto vrátit.



Šlo o tlak skrz sociální sítě, nebo jste dostával i osobnější vzkazy naživo?
Primárně přes sítě. Abych se přiznal, snažím se od té doby od toho odstřihnout a vůbec to nečíst, byť některé věci se k vám donesou, ať chcete, nebo ne. Stalo se i to, že mi chodily nějaké smsky, ale k tomu už bych se nerad vracel. Jsem rád, že jsem tuhle zkušenost získal a myslím, že mě to celkově posílilo.

Dal byste i nějaký konkrétní příklad situace, kterou jste si zpětně vyčítal?
Řekl bych čtvrtfinálový Zápas 2, který jsme v Děčíně měli velmi dobře rozehraný. Asi minutu dvacet do konce jsme vedli o šest bodů a prohráli jsme. Pak jsem si říkal, že jsem si měl vzít timeout dřív a trochu tým uklidnit. Nevzal jsem si ho a my prohráli. Byl to velmi klíčový zápas, protože jet do Brna za stavu 1-1 by bylo úplně jiné.

Vrátíme-li se ještě do hlediště, tak občas v něm jsou na zápasových fotografiích zachyceny i lecjaké brněnské legendy. Už se vám od některé za první brněnský postup do finále po třech dekádách dostalo pochvaly?
Třeba jsem byl na večeři s Patrikem Audou, který mi gratuloval hned po sedmém zápase semifinále, kde sám byl. S Pepou Jelínkem jsme se bavili párkrát už během čtvrtfinále, kdy on některé zápasy komentoval. A od některých legend se mi nějaké pochvaly dostalo a strašně moc si toho vážím.

Určitým paradoxem vaší sezony bylo, že ač jste se pohybovali v horním patře tabulky a až téměř do konce nadstavby bojovali o druhé místo, návštěvy se pohybovaly většinou do tisícovky fanoušků, až poslední dva domácí duely semifinále vyskočily výš. Bude tak potřeba letošní výsledek zopakovat, nebo ho ještě líp prodávat, aby byly kulisy ještě vyšší, nebo abyste do názvu klubu konečně přilákali i titulárního partnera?
Brněnský fanoušek je náročný fanoušek. Já věřím, že pokud by se nám podařilo takový výsledek zopakovat, že by to ještě víc fanoušků přilákalo. Nicméně už tento úspěch nám v další sezoně určitě pomůže v rozšíření fanouškovské základny nebo v tom sehnání titulárního partnera.

Tak či tak vy už navždy zůstanete zapsán jako první kouč, který novou organizaci Basket Brno do finále dostal. A také jako ten, kdo tam dostal brněnské muže po 29 letech od posledního finále s bonusem titulu v podání legendy „Mikiho” Pospíšila. Jaký je to teď pocit být první právě po něm?
Je to samozřejmě obrovská čest se k panu Pospíšilovi přiřadit a být po něm první. Tady v Brně je to absolutní legenda, a když jste to teď řekl, je to pro mě hodně emotivní. Jsem za to strašně rád a hrozně si vážím toho, že ta tvrdá každodenní práce se tímhle úspěchem vrátila.

A ještě jedna trochu méně dávná připomínka. Když v létě 2020 do Brna jako spolumajitel klubu dorazil dlouholetý izraelský basketbalový činovník a majitel klubů Yedidia Rapaport, v prvním velkém rozhovoru se nebál mluvit o finále během pár let i o prohánění Nymburka. Tehdy ho tu mnozí považovali za fantastu a snílka, ale i když už v klubu nějaký čas není, jeho prvotní vize se po pěti letech naplnila. Platí tedy, že snít se musí ve velkém?
Myslím, že jo. Na druhé straně je otázka, zda pokud by tu pan Rapaport dál byl, jestli by se to podařilo. Ostatní majitelé jasně nastavili koncept, kterému věřili, a který je založen na tom, že tým skládáme primárně z našich odchovanců nebo dalších mladých hráčů a k tomu připojujeme cizince. Vize pana Rapaporta byla trochu jiná, ale souhlasím s tím, že snít se má ve velkém a nic není nemožné. Myslím, že už tehdy ty ambice směrem k finále nebyly nereálné, ale možná ten tým k tomu potřeboval dozrát a držet se nějaké filozofie, kterou klub má dlouhodobě nastavenou. A nesnažit se to lámat velkým množstvím cizinců.

Říká se, že výhry jdou za hráči a porážky za trenéry. I ve světle již probraného nakolik byste s tímhle výrokem souhlasil?
(usměje se) Tohle bych úplně nepodepsal. Je to vždy nějaká souhra, jde o týmovou hru, kde jsou hráči i trenéři, kteří jsou zodpovědní za výhru i porážku.

Pokud nemáte po ruce tak skvěle vybavené americké obranáře, jaké si letos vybral Nymburk, jak se z převážně mladého českého jádra skládá druhá nejlepší obrana ligy?
Moje filozofie se zakládá vždy na dobré obraně. Nymburk je opravdu extrémně atletický tým, což dokázal i v Lize mistrů, kde venku drtil i španělskou Murcii. My máme taky spoustu dynamických hráčů a chci, aby můj tým dobře bránil a na tom jsme pracovali od začátku sezony. Během ní si jistě fanoušci všimnuli, že jsme nebyli tím nejproduktivnějším týmem v útoku, a proto byla důležitá obrana, která ve spoustě zápasů udržela soupeře pod 70 body, což nám hodně utkání vyhrálo. Budování obrany i vzhledem k tomu, že spousta hráčů z minulé sezony zůstala, bylo vcelku jednoduché, protože se držíme stále stejných principů jako v minulé sezoně, kde jsme bránili taky velmi dobře a byli někde v TOP 3.  

Leckteří bývalí rozehrávači jsou zaměření spíš na útok nebo na palbu trojek, proč vy jste si vybral hlavně obranu? Měl jste v tom nějaký vzor?
Když jsem pracoval s Lubomírem Růžičkou, tak jsem prakticky celé čtyři roky měl ve většině tréninků na starosti právě obranu, tak možný to vzešlo odsud. Vždycky se snažím podívat na složení týmu, a co by mohla být jeho doména. My útočný talent i přes velké zlepšení nemáme na tak vysoké úrovni a snad i proto byl můj tým dosud víc defenzivně laděný. Jinak samozřejmě sleduju strašně moc zápasů ze španělské ligy nebo z Euroligy. Vyložený vzor nemám, ale pokud jde o ty obranné věci, tak jsem si toho spoustu vzal od Dejana Jakary, což byl první trenér, kterému jsem dělal v Brně asistenta.

Pojďme na skok i k oděvnímu tématu. Patříte k nemnoha koučům v lize, kteří zápasy vedou v obleku. Dřív jste ještě v realizačním týmu pod Lubomírem Růžičkou nosili i kravaty, teď jste už kompletně bez nich, jaký to mělo důvod? A platí dál, že oblek vyznáváte jako povinný?
Ano, to platí. Vnímám to, že by to měla být nějaká trenérská kultura a je to jednoznačné minimum pro zápasy. Kravatu jsem vypustil. Určitě jste si všiml, jak u postranní čáry bývám aktivní a ta kravata mi tam vadí. Trochu jsem se v tom inspiroval u trenéra, kterého máme velmi rád, a to je Španěl Pablo Laso (bývalý dlouholetý kouč Realu Madrid).

Skončíme opět u finálové série s Nymburkem. Už jste řekl, že byste byl rád za její vyrovnanější průběh. Vy ale máte za sebou v sezoně už přes 60 zápasů a tato brutální porce si včetně 13 utkání v prvních dvou sériích play-off asi musela vybrat svou daň na opotřebení fyzických schránek vašich svěřenců...
Mám pocit, že si ji ve finále vybrala. Já bych si přál, abysme byli v takovém zdravotním stavu, abysme mohli do série nastoupit všichni a v plné síle, což se bohuhžel nedaří. I tak ale budeme bojovat do posledních sil a vymáčkneme ze sebe všechno, co máme, protože je to finále. Bohužel náš zdravotní stav není ideální, a když jsem to včera počítal, tak jsem došel k číslu 63 zápasů, což na nás opravdu je znát. Série s Ústím i Děčínem byly navíc velmi náročné a největíš problém v tuhle chvíli je zdravotní stav. Uděláme ale vše, abysme se na zápasy 3 a 4 připravili a nastoupili v co nejlepší sestavě.

V jednom článku jste se zmínil, že jste si kdysi vysnil i to trénovat jednou Nymburk. Jak daleko je to v tuhle chvíli?
Byl to vždycky můj sen, vrátit se do Nymburka a trénovat ho. Teď je to ještě strašně daleko. Nymburk je prostě hegemon a posledním českým trenérem byl, tuším, Michal Ježdík (kromě sezony, kterou dokončil sportovní ředitel klubu Ladislav Sokolovský), od té doby to byli skvělí zahraniční trenéři. Rád ale budu snít dál a třeba se mi to jednou povede.