Splnil slib a získal zážitek, z něhož měl nejdřív obavy. Zvlášť když se podíval vzhůru na 150 metrů dlouhou ferratu na Pastýřské stěně v Děčíně.
K jejímu zdolání se zavázal už dlouho před březnovým FINAL 4 Českého poháru. Bylo to ovšem podmíněno ziskem trofeje v rámci tradičních pohárových závazků účastníků závěrečného turnaje.
Jelikož Válečníci titul, první ve svých téměř osmdesátiletých dějinách, nakonec dobyli, forward Matěj Svoboda musel navléknout lezecké vybavení a v pondělí se vydal vstříc velkému dobrodružství. Už jen když jej vidíte uprostřed skály vysoko nad zemí, točí se z toho slabším povahám hlava.
„Ze začátku to bylo lehčí a docela v pohodě, ale někde uprostřed cesty už přišly dva náročnější úseky, kde jsem si říkal, že nevím, co tam budu dělat, až jsem se lekl. Když se u toho ale promýšlí a dobře se našlapuje a chytá, dá se to docela v pohodě zvládnout. Hned za mnou navíc lezl náš kondičák Honza Murín, který mi radil, kde se chytit, takže se to dalo,” říká dvoumetrový horolezec, kterému dělali společnost i kameraman Vladimír Zeman, který natočil dokument o děčínské cestě letošním play-off NBL, a také Pavel Kolouch, místopředseda klubového představenstva a sám zkušený lezec.
Matěji, příprava na výstup byla dlouhá?
Když jsme vyřešili, kdo se mnou poleze, tak Honza Murín udělal důsledný skauting toho tracku a dva týdny předem tuhle ferratu prolezl skrz naskrz, aby pro mě našel nejpřijatelnější cestu a aby to bylo i zajímavé. Jinak předem byla jen kratičká instruktáž pod skálou, kde mi vysvětlili jištění. Člověk má dvě karabiny, které se pravidelně přehazují, a pak je tam ještě třetí na sezení, která mi dovolí si prakticky sednout do vzduchu. Tohle by ale pochopil každý a bylo to vlastně všechno a pak už jsme šli na to. (směje se)
Toho přepínání karabin jste se nebál?
Nejdřív jo, ale oni mi řekli, že to je v klidu, že nespadnu. Já ale stejně radši psal Honzovi, jestli se nepotkáme dřív a nevysvětlíme si pár základních věcí, ale on mi odepsal, že není třeba, protože si to řekneme za pět minut. No, já z toho byl trochu nervózní, ale bylo to zbytečné. I to přehazování jištění bylo v pohodě, člověka na to nutí myslet to, že by jinak spadnul. Opravdu jsem si myslel, že to bude těžší. Taky jsme ale šli nějakou střední obtížnost, abych to zvládnul.
A když jste vylezl prvních dvacet třicet metrů, už jste se radši nekoukal pod sebe?
No, nejdřív jsem si to říkal, ale pak mi to nedalo (směje se) a samozřejmě jsem se podíval. Překvapivě mi ale nedělalo potíže se koukat dolů, ale naopak nad sebe, kde lezl kameraman. A když jsem ho tam viděl viset na té skále, to jsem si říkal, že je to v prd..., a jak tam vylezu. To se mi udělalo mnohem hůř.
Nakonec jste ale ty správné úchyty a nášlapy našel...
Jo, jo. Není to tak, že by se člověk musel složitě chytat těch skal, jsou tam navrtané úchyty, a i když to není jako na žebříku, tak v té střední obtížnosti jich je dostatek a jen je potřeba se k nim dostat, chytit, odrazit a pořád promýšlet další postup.
Jakou největší hloubku jste pod sebou mohl mít?
Těžko odhadnout, většinu té skály pod sebe vidím, takže třeba sto metrů to někde nahoře mohlo být.
V jednom úseku se z vás stal i provazochodec, to už bylo hodně vysoko?
Bylo to skoro nahoře. Jmenuje se to Karlův most a to byl super zážitek, který mi každý doporučoval. A bylo to fajn, když pod sebou vidíte tu propast, a jdete takhle třeba patnáct metrů.
A pak stojíte už asi nahoře na vrcholu, úplně vzpřímeně, ani tam vás nepřepadly závratě?
To místo s vlajkou nebylo úplně nahoře, ale zhruba uprostřed u odpočívadla. Člověk je pořád jištěný a přinejhorším by trochu spadl a zachytil se. Když tam ale stojíte, tak se člověk moc koukat dolů a naklánět nikam nechce.
Kolik času celý výstup trval?
Čistý čas lezení mohl být něco přes 30 minut a celkem nám to trvalo asi 45. Malou pauzu na kafe jsme si udělali jen uprostřed (směje se).
Bylo to non stop šplhání po skále, nebo jste někde mohli i jít pěšky?
Lezlo se pořád, jen uprostřed bylo takové odpočívadlo, kde se dalo i sednout.
A jak se z takové ferraty vrací?
To už se jde normálně pěšky, úplně jinudy.
Jak na takové skále probíhá natáčení?
Vláďa lezl pár metrů přede mnou, pak si vždycky nachystal kameru a dal mi pokyn, že můžu lézt a točil. Kameru měl v baťůžku, vždycky se někde přichytil a na každý záběr ji znovu vytáhl.
Nakolik jste svůj výstup stíhal na kameru komentovat a na co se vaši fanoušci můžou těšit, až půjdou do kina na dokument z play-off, v němž bude i tenhle váš zážitek zachycen?
Měl jsem na sobě celou dobu připevněný mikrofon, takže možná tam občas půjde zaslechnout něco jako „Ty vole, to nemám šanci vylézt”. Ve druhé polovině už jsem ale byl v pohodě, věřil si čím dál víc - že už asi nespadnu. Fanoušci se tak mají určitě na co těšit. Celý ten dokument bude fajn, nejen tahle část, což bude jen malá epizoda. I tak to ale budou zajímavé záběry.
Trailer dokumentu vypadá velmi slibně a je profesionálně zvládnutý. Co všechno v něm fanouškům ukážete?
Já sám zatím viděl jen ten trailer, takže se taky těším hodně. Myslím, že to bude fakt pecka a že se to bude líbit všem, nejen našim fanouškům. Bude to zajímavé, kromě cesty play-off budou poodhaleny i příběhy různých našich hráčů a to bude fajn.
Takže takový malý Netflix?
No, nám bylo původně přislíbeno, že pokud bychom vyhráli titul, tak by se to na Netflixu objevilo. Autor dokumentu nám to tak aspoň nastínil - prý pokud uděláme titul, tak nás tam dostane. Bohužel se to nepovedlo, tak se budeme muset spokojit s děčínským kinem (usmívá se).
