Ze zombíka adrenalinový pětatřicátník. Tu senzaci dnes chceme!
S JAKUBEM ŠIŘINOU Ke svým pětatřicátinám dostal ten nejkrásnější možný dárek - stejnojmenného prvorozeného syna.
Navíc chybělo jen pár desítek hodin, aby velký Jakub s malým Kubou slavili narozeniny rok co rok tentýž den. Nakonec ale synek tátu o dva dny předstihl a tak bude mít vždy 19. listopadu privilegium první oslavy.
A aby toho nebylo málo, velký den v kariéře rodiče bude vzápětí následovat i dějinotvorný moment v kariéře sportovní. Ovšem nejen pro slezského šéfdirigenta Jakuba Šiřinu, ale i pro všechny spoluhráče, jimž kapitánuje. Už dnes večer v Levicích může opavský tým dosáhnout na parádní zápis do klubové kroniky. Pokud uspěje v posledním utkání základní skupiny Europe Cupu FIBA, postupem do druhé fáze jednoho z hlavních evropských pohárů zanese i do historie samostatného českého basketbalu skvělý úspěch, jaký tu kromě Nymburka už dlouho nikdo nezaznamenal. A to má Opava ve skupině samé mistry svých zemí.
Jakube, soudě podle vašich čísel z posledního zápasu s Ústím (17 bodů, 14 asistencí a 7 doskoků) to vypadá, že coby čerstvý otec jste chytil druhý dech.
Možná to tak v kontextu posledního dění vypadá, ale nemyslím si to. Cítím se pořád stejně, samozřejmě ale euforie z narození syna k tomu patří a možná mi to vlilo do žil i nějakou „otcovskou energii”. Jsem za ty poslední výkony určitě rád.
Na kolik let vám tahle energie vydrží?
Necítím se ještě nějak opotřebený a klepu to na dřevo. Uvidíme po sezoně, jestli se mnou sportovní ředitel Petr Czudek bude chtít prodloužit smlouvu, po případě na jak dlouho. Já si zatím cíle nedávám, kolik let bych chtěl hrát, bude záležet na zdraví i na výkonech na hřišti. Nějaký rok bych ale rád ještě hrál.
Bydlení máte kousek od Opavy, je pro vás v tuhle chvíli představitelná i jiná ligová lokace pro dokončení kariéry?
Vzhledem k tomu, že jsem v Opavě už asi patnáct let, tak si myslím, že se naše cesty nerozejdou, nebo tomu aspoň věřím. Touhle myšlenkou se tak ani nechci zabývat, pro mě vždycky byla, je a bude jedině Opava. A samozřejmě bych tu rád ligovou kariéru i završil.
Kolega Farský se nicméně před sezonou vyjádřil v tom smyslu, že jej kouč Czudek do týmu angažoval i s výhledem na to, že z něj vytvoří rozehrávače a výhledově možná i vašeho nástupce. Může se jím stát?
Je fajn, že „Čouda” (Petr Czudek) dává šanci mladým klukům, ať je to Radek Farský, Kuba Slavík, Honza Mička nebo Kuba Mokráň ze Slovenska. Jen tak se můžou zlepšovat a v tomhle je pro mladé Opava úplně skvělá. A pokud jde o Radka, „Čouda” se dívá hodně do budoucna, což je velmi dobrý krok. Já sám si ale zatím Radka na rozehře nedokážu představit, spíš ho vidím na pozici dvě až tři s tím, že samozřejmě může vyvézt balon a tu pozici rozehrávače zastat a trochu nám tím pomoct. V mých očích to tedy čistý rozehrávač není, ale uvidíme, jestli se ta transformace „Čoudovi” povede. Jistě to není otázka jednoho roku, ale možná se to povede a vyroste z něj nový Petr Czudek (povytáhne obočí).
V kritické čtvrté čtvrtině v sobotu proti Ústí už nezbývalo, než to za manka šesti až sedmi bodů vzít vše na sebe, když vám hrozila druhá domácí porážka v řadě a třetí za sebou celkově?
Vyloženě na sebe jsem to nebral. My prohospodařili 16bodové vedení a prohrávali pak až o sedm. A když jsme si potom vzali timeout, tak než nám přišel „Čouda” něco říct, zvýšil jsem na kluky trochu hlas a snažil se jim říct, že jsme přece najednou nezapomněli hrát a ať nejsme z ničeho podělaní a že to nedáme Ústí zadarmo, aby nás jen tak porazilo. Věřím, že to padlo i trochu na úrodnou půdu, ale určitě jsem to nerozhodl já, i když jsem se z pozice kapitána snažil co nejvíc pomoct. Kluci po mých přihrávkách proměňovali trojky i nájezdy, takže to byla týmová práce.
Jak se vám vůbec přihodilo, že jste se z 16bodového vedení propadli až na minus 7, a předtím padli v Olomouci i doma s Pardubicemi, když ve stejné době válíte v Evropě?
Jedna věc je, a je to pořád dokola, že si musíme zvykat na úplně jiný metr hry, která je dovolená. Basket v Europe Cupu je mnohem fyzičtější, není to tak často přerušované a my s tím přeorientováním máme vždycky problémy v tom navazujícím zápase v lize. Nebylo to ale jen tím, Ústí jsme za poločas dovolili 54 bodů, což je doma strašně moc. Bylo to dané i tím, že místo abysme mnohdy zahráli pomalejší organizovaný útok, tak jsme se s nimi pouštěli do „run and gun”, hry nahoru dolů, což vyhovovalo Ústí, které na to má kvalitní Američany, a do toho měl super den Láďa Pecka, padalo mu to odevšad a trápil nás i zpod koše. My jim dali čuchnout svou lehkovážností, což by se za vedení o 16 nemělo stávat. Naštěstí jsme v závěru zabrali v obraně a taky něco proměnili zvenku.
Na chycený druhý dech padla v úvodu otázka i proto, že jste s Ústím - jen jste se stal otcem -, sahal po triple doublu, což je u vás novum. Nevyhecovali vás kolegové rozehrávači Půlpán a Vyoral, kteří v posledních týdnech sypou triply z rukávů?
Tohle neřeším. Je to statistika spíš pro novináře nebo fanoušky. Myslím, že budu mluvit za „Půlpyho” (Půlpána) i „Vya” (Vyorala), když řeknu, že to jistě potěší, ale na konci musí být i výhra, což je nejdůležitější. Za mě je to úplně jedno, jestli je triple, hlavně musí být skore aspoň o bod pro nás.
Teď čeká tuhle vaši úspěšnou sestavu zápas do dějin, protože v levické jámě lvové můžete Opavu v jednom z hlavních evropských pohárů dostat k postupu ze základní skupiny, což pro tenhle tým může být první i poslední taková šance na dlouhou dobu. Jaké to na Slovensku bude?
Já se díval na přenos, když Levice hrály doma s Keravnosem, a přišla narvaná hala a byla bouřlivá atmosféra. To určité čeká i nás, já se na to ale těším. Určitě je lepší hrát před plnou halou než před dvěma třemi stovkami lidí. Nebude to jednoduché, ale jádro našeho týmu už je na takové zápasy zvyklé třeba z play-off NBL. To by nás tak nemělo zaskočit. A stejně si nesmíme do hlav pouštět spekulace, o kolik nesmíme prohrát, nebo že jsme s Levicemi doma o deset vyhráli, případně sledovat souběžně hraný zápas ve skupině. To by byla cesta do pekel. Chci tam jít s čistou hlavou a dát maximum do toho, abysme vyhráli. Je to určitě největší šance pro náš tým postoupit v Evropě dál.
Jde o vaší třetí výraznou evropskou účast v posledních letech, přičemž premiéra v Lize mistrů, ani loňská anabáze v Europe Cupu se vám příliš nepovedly. Jak velkou věcí by pro klub byl letošní postup?
Postup by byl úspěch nejen pro klub a město, ale i po fanoušky a sponzory, kteří nás podporují a vidí, že se v Opavě basket dělá správně. Bylo by to tak velké ocenění pro všechny kolem klubu a i my hráči chceme jít dál a zažít další zápasy s ještě kvalitnějšími soupeři. Může nás to posunout dál a hlavně ti mladší kluci jako Radek Farský nebo Kuba Mokráň, kteří to zažívají poprvé, tím získávají zkušenosti do další fáze kariéry. Doufám, že se to povede, byl by to pro nás senzační úspěch.
Pro vás je to teď týden velkých událostí - vedle šance na historický postup v Evropě jste se v čerstvých pětatřiceti především stal otcem syna Kuby. Ještě všchny ty emoce kolem pořád stíháte?
Samozřejmě! Narození syna je moc příjemná událost, byť člověka jistě vyčerpá, když stráví tak dlouhý čas v porodnici. Ten nával adrenalinu a emocí je pak ale tak pozitivní, že to všechno překryje. Nemůžu si vůbec stěžovat, že bych nestíhal, jen ať to tak pokračuje dál.
Samotný porod jste po všech stránkách jako budoucí otec pozvládal?
To už je jiná stránka věci, protože co si manželka vytrpěla, před tím klobouk dolů. Malý se narodil o tři týdny dřív, přičemž já přijel do porodnice v pátek ve tři odpoledne, kdy už se rozjížděly kontrakce, a malý přišel na svět až v půl šesté ráno druhý den. Vyčerpávající porod tak trval patnáct hodin a pro mě bylo psychicky hodně náročné sledovat ženu, jak trpí, a já jí nemůžu nějak pomoct. Maximálně pohladit nebo držet za ruku, což ale bylo místy až kontraproduktivní. Jak se ale malý narodil, všechno to zmizelo a bylo to něco neskutečného.
Domácí duel s Pardubicemi, který se hrál pár hodin po porodu, byl pro vás dopředu odpískaný? Nebyla šance, že byste nastoupil?
Nebyla. Já do toho sobotního rána nespal ani minutu a z porodnice jsem odjížděl v půl desáté. Nespal jsem vlastně víc než 24 hodin a to by pak zavánělo nějakým zraněním. Byl jsem rád, že jsem odřídil cestu domů, protože i za volantem jsem vypadal jako zombík. Samozřejmě jsem původně hrát chtěl, ale v tu chvíli rozhodl zdravý rozum. I trenér to pochopil. Jistě mě mrzelo, že jsme prohráli s Pardubicemi, protože ztrácet doma je těžké, ale takhle to snad všichni chápali.
V 34 letech jste na jaře získal první velkou trofej, v pětatřiceti přichází šance na evropský průlom a také první syn. Zdá se, že jste si po všech stránkách uměl počkat...
