Historky z podsvětí, facky a klub rváčů

TEXTOVÉ ECHO TALK SHOW 4+1 S PIVOTY Až nebývale nechali nahlédnout pod povrch trochu jiného basketbalového života čtyři zkušení podkošoví chlapi – Jiří Jelínek z Kolína, Peter Sedmák z Hradce Králové, Martin Gniadek z Opavy a Ladislav Pecka z Ústí, kteří na sebe i leckoho jiného práskli dosud nepříliš známé, či zcela podpultové informace z ligového zákulisí. Tady je jejich vyprávění z už třetího dílu talk show NBL 4+1 s Jiřím Kalembou. 

Hned první téma bylo pořádně žhavé. Mluvilo se totiž o rvačkách velkých chlapů, kterých právě oni - často ne vlastním přičiněním - nezažívali právě málo.

„Mně se to stávalo neustále. Když jsem ještě hrával v Brně, tak do mě pořád někdo „vyrýval“, až brutálně, nevím proč. Stále si někdo chtěl něco dokazovat, i dva nebo tři naráz, a stále po mně někdo šel. Šli jsme třeba s kluky po zápase ven a pořád do nás někdo zajížděl, jako že co vy, vysoký?! Nevím, jestli s námi měli problém tím, jak už byli pod vlivem. Většinou jsme to nechávali být, nechtěli jsme se prát, ale došlo i na situace, kdy nebylo jiné cesty, než se nějak fyzicky ubránit,“ vrátil se ke svému angažmá na jihu Moravy 6 stop a 8 palců vysoký Peter Sedmák.

Na jeho vyjádření ovšem okamžitě zareagoval další bývalý člen „klubu rváčů“ Martin Gniadek:

„Já dřív hrál v Opavě s Viktorem Cvekem, který v té zmiňované době působil taky v Brně, takže jsem tyhle historky slyšel, ale trochu jinak. Prý obvykle do Brna dorazil Petrův brácha, jelo se do Prahy za zábavou a všichni ostatní skončili špatně, jen ne bratři Sedmákové.“

„Tak stalo se, že za námi přišli spoluhráči, že je někdo zbil,“ sebral hozenou rukavici slovenský centr. „Tak jsme to s bráchou šli řešit a vyřešilo se to. Trošku bitkař jsem tedy býval, ale jen když to bylo nutné. Nebylo to tak, že bysme si šli něco dokazovat my. Na těch diskotékách se vždycky něco stane, taky jsme byli mladší a hlavy byly víc horké. Teď už by se to určitě řešilo jinak,“ zdůrazní rodák z východoslovenského Popradu.

Sedmákova slova jen potvrdil Jiří Jelínek. „Souhlasím s Petrem. Tam, kde působím, nejsou právě luxusní kluby a přijde mi, že si ti kluci potřebují dokazovat, že když je někdo vysoký, že na něj mají. Děje se to dost často. Mám štěstí, že můj nejlepší kamarád dělá naturální kulturistiku a jeho oblíbenou zbraní je facka. Většinou to vyřešil jednou fackou a bylo hotovo,“ lehce se pousměje medvědí veterán.

Martin Gniadek si nebyl jistý, zda se v tomto směru něco drsnějšího dá zažít v Opavě, neboť svá divočejší léta strávil podobně jako většina kádru Slezanů v rodné Ostravě. „I já měl období, kdy bylo šarvátek dost, a bili jsme se často. Ale co mám dítě, tak jsem na to úplně zapomněl a už mě to neláká.“

Čtvrtý host talk show Ladislav Pecka nic podobného nezažil. Prý nikdy. „Já se musím přiznat, že jsem se v životě nepral. Nějaké potyčky nebo facky na základce nepočítám a jako dospělý fakt ne. Jsem asi hodnej kluk. Tady v Ústí jsme samí beránci,“ smál se.

Ač od narození obývají zemi vášnivých pivařů a pijanů, do tématu krocení „chutí“ během zápřahu v sezoně se českým hráčům spíš nechtělo. A tak to za ně shrnul Slovák, a to včetně několika „alco-stories“.

„Já to beru jako prostředek ke stmelování kolektivu. Když se jde společně na pivo, nebo možná i na něco tvrdšího, většinou se tam řeší nějaké problémy v týmu. Jde o to být spolu a probrat věci, co tým trápí, nebo aby se někdo mohl vypovídat ze svých problémů doma. Za kariéru jsem ale nepotkal nikoho, kdo by přímo holdoval alkoholu a měl s tím problém do té míry, že by nedodržoval disciplínu,“ podotkl Peter Sedmák.

„Mám ale i story s hráčem, co hrál i Euroligu a získal kopec titulů. Potkal jsem ho, když jsem začínal a on už hrál na vysoké úrovni. Jednou jsem si všiml na tréninku, že je trochu „chycený“. Prostě měl dobrou náladu, z dechu to bylo cítit a trochu mu nešlo trefit koš. Časem to ale rozběhal.“

„A ve stejném období mých začátků v lize jsem v Prievidze potkal jednoho velmi dobrého rozehrávače, který si vždy v poločase, když se já rozcvičoval, nahoře v baru dával pivo. A pak se vrátil na hřiště a dal nám 40 bodů. Takže i takoví se najdou.“

Dalším probíraným tématem byli trenéři ostré školy, kteří spouštěli či stále spouštějí ten nejtvrdší „fén“, verbálně a někdy dokonce i fyzicky.

„Musím zmínit slovenského trenéra Ivana Vojtka, který prošel ruskou školou, která stála za to. A asi nejimpulzivnější byl srbský trenér Nikolič. Pamatuju, jak jsme hráli v Pardubicích na zimáku, kde bylo čtyři a půl tisíce lidí, a on řekl, že (nymburského rozehrávače) Mateje Ventu necháme střílet z dálky. Já k němu ale při jedné střele běžel a při následném timeoutu si mě trenér před těmi čtyřmi tisíci lidí vytáhl na hřiště a dal mi facku. Mně bylo tehdy devatenáct, měli jsme na zápase holky a nesl jsem to hodně těžce,“ začal hořkou vzpomínkou Medvěd Jelínek, na nějž ihned navázal člen ústeckých Pand Pecka.

„Pár let zpátky trénoval na USK Mirsad Alilovič, který taky běžně frajery fackoval. To je neskutečný, pro mě by to už bylo za hranou. Já bych v tu chvíli byl zlomenej a trenéra bych nenáviděl. To se prostě nesmí stát, neskousl bych to, i když by to byl můj nadřízený.“

Globálnější pohled poskytl slovenský účastník diskuse:

„V Česku je to nastavené na mentalitu českých hráčů a je to tu klidnější. Na Balkáně jsou ale trenéři úplní blázni a i ve vyšších soutěžích mívají takovéhle ostřejší konflikty s hráči. Pro mě byl jeden z nej trenérů v kariéře Ken Scalabroni na USK, který strašně dobře věděl, jak na mě zapůsobit. A nikdy se nestalo, že by mi někdo dal facku, nebo jsem s ním měl větší konflikty. Možná jen s Petrem Bálintem jsme měli v reprezentaci trochu horší vztahy.“

Různé emoce umí ukázat i kouč Opavy a zároveň reprezentační asistent Petr Czudek, jejž nedávno zachytila zápasová kamera při neuvěřitelně vysokých výskocích a zuřivém gestikulování po nesplnění defenzivních povinností týmu.

„Jo, „Čouda“ (trenér Czudek) je emotivní, ale nepřekračuje to určité meze. Má rád i divadlo, je takový spíš herec a na tom záběru šlo vidět, že se rád i na té lajně zviditelní. Je to jeden z nejlepších trenérů, který i s výhradně českým týmem dokáže dojít v lize hodně daleko. Má i své výlevy, kdy to schytáváme dost, ale k fyzickému násilí a fackování nikdy nedošlo. To ani nevím, jak by vůbec dopadlo,“ usmívá se Czudkův svěřenec Gniadek.

Hráči pak spíše marně vzpomínali na situaci, kdy to dal naopak hráč „sežrat“ trenérovi. I tak se ale něco našlo.

„Tady hraje roli to, že trenér píská hraní 5 na 5 na trénincích a stává tak terčem nespokojenosti hráčů. Najednou je z trenéra rozhodčí a právě tady, pokud si chce někdo zanadávat, tak může. Že by ale hráč nějak napadl trenéra, to jsem nezažil a doufám, že ani nezažiju,“ přeje si Martin Gniadek.

Ještě o něco dál šel s osobní story Jiří Jelínek: „Stalo se v Děčíně, že do mě trenér Pavel Budínský jako že drcnul, když jsem ho něčím naštval. To bylo v pohodě, ale v šatně za mnou přišel spoluhráč „Bosy“ (někdejší ligový bouřlivák Pavel Bosák) a ten mě za to vyřval, že tak do sebe nechám strkat a že on už by ho „plesknul“, což si u něj i dokážu představit. Párkrát jsme někde společně byli a to jsem koukal, co se kolem nás dělo.“

Své si účastníci „4+1“ řekli i k tématu, které se nezdá jako doména českých hráčů – k „trash talkingu“. A tady hned zostra vypálil Peter Sedmák.

„V tomhle je nejlepší tady „Jelen“, ten to má zmáknuté. Vždycky si někoho ze soupeřů vybere a jde po něm,“ směje se.

„Já si ani nevybírám,“ okamžitě reagoval Jiří Jelínek. „Trochu ale nedávám, když přijde někdo mladej, řekněme kolem dvaceti, a začne něco zkoušet. To mi fakt vadí. Já vyrůstal za dob Davida Špičky nebo Jirky Trnky, kdy se člověk bál v zápase cokoli říct. Dneska ale ti mladí jsou kolikrát dost odvážní,“ kroutí hlavou.

A právě touhle promluvou Medvěd nastartoval kolegu z Opavy. „Mám takovou příhodu se Špičkou. Když jsem asi v devatenácti v lize začínal, a on naopak v Sadské končil kariéru, měl jsem za úkol ho bránit. On mi ale hned na začátku řekl, že mě zabije. Od té doby mi na hřišti nikdo smrtí nevyhrožoval, ale tady se to prostě stalo.“

Ještě ukrutnější historku s Davidem Špičkou natočil Jiří Jelínek: „Na tréninku při fotbálku někdo nepřiznal ruku a David ho zvednul, otočil hlavou dolů a narval do brány.“

Peter Sedmák přiznal, že v soft verzi se někdy trash talkingu sám oddává. „Dělám to v zápasech, ale často i při trénincích. Je to ovšem spíš ve srandě, když po bloku zahlásím „shit out of here“ (jdi s tím hov... někam!) nebo něco podobného. Je to ale jen, když se mi daří nebo jsem v dobrém rozpoložení. Nechci se tím soupeři vysmívat.“

Zajímavou observaci provedl Ladislav Pecka. „Z cizinců se mluvení věnuje skoro jakýkoli Srb. To pak slyším, že to rozes...jí na tréninku a podobně. Mám jednoho adepta, Marka Stevanoviče. To byl tutovej uplakánek – když byl u nás v Ústí, řekl, že končí s basketem a za čtrnáct dní už byl na USK. Jsou ale i skvělí kluci ze Srbska, minulou sezonu jsme měli Čamparu z Noviho Sadu, který byl neskutečný. Ten trash talk ale jedou všichni, nedají koš a už tam lítá samá „pi..a materina“.

Martin Gniadek nakonec nalezl i jednoho českého specialistu, bývalého spoluhráče Vojtěcha Bratčenkova, který letos ukončil kariéru. „Ten byl podle mě nejaktivnější a vyžíval se v tom i při hře na tréninku.“

Tento objev potvrdil i Peter Sedmák. „Když jsme hráli proti Opavě minulou sezonu, strašně tam solil mladého Pekárka - to jsem až koukal.“