Někdy si prostě nemůžu pomoct. Last dance? Uvidíme. A vďaka, Peter!

Dal si ten nejlepší dárek k pondělním 33. narozeninám. A další získal jako bonus. Po čtvrtém vítězném duelu finále na brněnské palubovce oslavil svůj v pořadí čtvrtý ligový titul. A k tomu byl vyhlášen i MVP finálové série.   

Když navíc tohle všechno mohl vedle manželky Petry sdílet i se čtyřletou dcerkou Beou přímo na hrací ploše, nemohl žádat o moc víc. Sám v čerstvých Kristových letech přiznává, že jej právě otcovství a také přibývající letokruhy činí emotivnější bytostí. A po skončení titulové série přiznal i věci, jaké byste od bývalého MVP NBL a člena šestého týmu světa věru nečekali.

Tady už jsou ostatně slova reprezentačního křídla Jaromíra Bohačíka, který se uprostřed oslavného reje na několik minut vynořil z dýmu doutníků, jež v jeden okamžik dokonce spustily požární výzvu k opuštění STAREZ arény.

Jaromíre, ptali jste se předem, zda se v této hale smí kouřit doutníky?
Neptali a doutníky nejsou pro mě, já tedy žádný nekouřil, takže mě to ani nezajímalo. Většinou je to věc pro Američany, mají to rádi a těm je jedno, co se tu smělo. (usmívá se)

I letos u titulu máte dcerku Beu, bude si to už trochu pamatovat?
Vzhledem k tomu, že jsou jí čtyři, asi jí budeme ukazovat jen hodně fotek, jaké to bylo. Doufejme ale, že na to jednou bude pyšná, že u toho mohla být. Už je ve věku, kdy se těší, počítá zápasy do konce a je to super věc navíc, když tu může být. Dělá mě o trochu víc emotivním a víc to tak prožívám.

Chtěl byste z Bey mít spíš hráčku nějakého sportu, nebo třeba umělkyni?
Nejsem typ rodiče, který by dělal z dítěte projekt na cokoli, my se budeme snažit jí dát co nejvšeobecnější rozhled, ať si pak sama vybere.

Jak budete na tuto jednoznačnou finálovou sérii vzpomínat?
Tohle trochu souvisí s tím, že začínám být emotivnější, což je hlavně díky dceři, a možná i tím, že malinko stárnu. Takže i tahle finálová série pro mě byla speciální. Jeden z nejlepších hráčů Brna je Ríša Bálint, syn Petra Bálinta, který mě přivedl do mužského basketbalu v době, kdy možná jediný na světě věřil, že ho můžu hrát na této úrovni. Věděl jsem, že je tady v hale a musím říct, že jsem si to i ve finále letos moc užíval.


Někdejšímu kouči Prostějova, kde vás Peter Bálint v začátcích v lize vedl, tedy vděčíte za mnohé...
Určitě. Peter mě vytáhl do mužského basketu a dokonce mě nechával hrát, čímž dával na špalek svoji hlavu trenéra, protože nikdo jiný to nechápal. Takže mu opravdu vděčím za mnohé.

Když jsme u emocí a dalších podobných oblastí, bylo znát, že jak ve čtvrtfinále s Ostravou, nebo v semifinále s Olomouckem a samozřejmě i ve finále jste se do hry vkládal osobněji a s větší vervou a nasazením. Bylo prostě znát, že vám na tom v těch sekvencích nad míru záleželo. I tady byste to připsal na vrub otcovství?
Ty emoce se týkaly situací před nebo po zápase, tohle, na co se ptáte, to jsem prostě já, všichni to vědí a dřív jsem se choval asi ještě hůř. Myslím, že rozhodčí by mohli vyprávět...

Tohle ale měla být spíš pochvala.
Však já souhlasím, protože mám pocit, že trochu potřebuju se v zápase nejdřív na hřišti nas.... A taky jsem velice snadno nas..telný (směje se) a myslím, že mě tak všichni znají. Je to tím zápalem v boji a myslím, že třeba Francesco (kouč Nymburka Tabellini) to má stejně. Taky chce vždycky vyhrát za každou cenu a to z něj dělá trenéra, jakým je.
 
Když potřebujete ten startovací moment, vyhledáváte tedy i některé diskuse s arbitry a podobně, a i proto na ně vrháte po některých situacích ty ukrutně přísné pohledy?
To úplně ne, ale někdy si prostě nemůžu pomoct. I ty pohledy dělám jako by mimoděk a byl bych rád, kdybych to nedělal, ale děje se mi to. Naštěstí už hraju nějaký pátek, takže všichni včetně rozhodčích vědí, že jsem takový a za 15 vteřin jsem v jiném rozpoložení a mám pocit, že už to všichni přijali.

Mimochodem, kolikátý titul letos slavíte?
Myslím, že čtvrtý s tím, že covid mě o jeden okradl.

V tuhle chvíli si naplno užíváte už dvacátý titul klubu, přesto nebude tato sezona při úžasném potenciálu týmu brána i jako trochu nenaplněná?
Uff, no, dnes je to už v takovém duchu, že to končí a že si hlavně uvědomujeme, jakou skvělou partu lidí jsme tu měli. To vyřazení od Galatasaraye v Lize mistrů už nás v tuhle chvíli moc netrápí, i když to v nás vězelo dlouho a bylo to vidět i na hřišti během play-off NBL. Teď už je to čistě jen o tom, že se tu sešla velice speciální parta, která táhla za ten týmový výsledek, což bylo vidět na hřišti. Jistě někde vzadu v hlavě bude i to play-off Ligy mistrů, protože jsme věřili, že máme na FINAL 4, nicméně jsme narazili na tým, který byl v dané chvíli lepší, a to se někdy stává.

MVP finále jste se stal vy, byl ale tohle tým, kdy jím mohlo být sedm osm hráčů?
Jasně. Je to přesně tak. Styl basketu, který jsme hráli, vyžadoval velkou nesobeckost hráčů a to každý jeden naplňoval a podřídil se týmu. Není vůbec jednoduché hrát dvou- tříminutové úseky a maximálně 19 minut na utkání, kdy se každý jeden zápas při tom množství utkání hlídala zátěž hráčů. Všichni jsme věděli, že když tenhle systém vezmeme za svůj a budeme se jím řídit, pomůže nám to a evidentně to fungovalo. Člověk při tom nikdy nebyl v komfortní zóně, protože měl dvě tři akce na to se dostat do zápasu a pak zase střídal. Na druhou stranu šel na lavičku strašně šťastný, protože se na ni vracel vydaný ze všech sil.

Souvisí právě s tímhle i to, že ve čtvrtém zápase finále rozehrávač Ondřej Sehnal, který byl králem prvních tří utkání, nezačal pravou nohou první vstup, pak ani druhý, do poločasu navršil řadu ztrát a do utkání se už pak prakticky nedostal?
No jasně. V každém jiném týmu by hráč jako Ondra hrál už do poločasu dvanáct, třináct nebo patnáct minut, tady jich měl šest sedm, jako každý z nás, tím pádem jdeš v poločase do šatny a nemáš pocit, že sis v dobrém šáhl na balon a to není jednoduché.

Ta dobrá týmová chemie, o které jste celou sezonu mluvili, bude znát i při oslavách, na rozlučkové párty?
Určitě bude. Je to fakt strašně zajímavé, jak se to sešlo, a je to až neuvěřitelné. My jsme hrozně rádi trávili čas spolu i mimo hřiště a na něm to pak bylo vidět. Ty oslavy si samozřejmě užijeme, protože známe ten byznys a víme, že dnes to končí a uvidíme, co bude dál.

Očekáváte po tak dobré evropské sezoně velké kádrové zemětřesení, a to i na pozici kouče, o jehož přesunu na lukrativní štaci už je asi jasno?
O trenérovi už je neoficiálně jasno a kluci předvedli, že jsou skvělí hráči a tím o ně bude extrémní zájem. A v tom případě my všichni chceme, aby ti, kteří nabídky budou mít, udělali ten krok dopředu a dostali se do lepších týmů a lig.

Nepanuje nyní obava, že tak skvělí hráči a tak výborně fungující a hrající tým už se jen tak složit nepodaří?
Ta obava je velká, nebo v podstatě je to skoro jisté (rozchechtá se).

Byl Francesco Tabellini v nějakém ohledu i nejnáročnějším koučem vaší kariéry? Nebo stále nemá na „kruťase” a přísného drába Mirsada Aliloviče, který z vás po návratu z Belgie udělal MVP NBL v dresu USK a posunul vás tak právě do Nymburka?
Ten Mirsad je tu v tomhle trochu démonizován (usmívá se), já s ním mám úplně jinou zkušenost než někteří další hráči, kteří v tom týmu byli. A pokud jde o Francesca, tak bych neřekl nejnáročnější, nicméně zpočátku to bylo hodně vzdálené od basketu, jaký mám rád já, takže to rozhodně nebylo snadné a on by řekl, myslím, to samé.

Poslední téma je blížící se EuroBasket. Bude se vás týkat?
Tenhleten ano.

Může to být i potenciální last dance vaší reprezentační kariéry?
Je mi už třiatřicet, o téhle Evropě už jsme se bavili s ženou, takže mám zelenou, a pokud jde o last dance, tak to uvidíme...