Mrzí mě, že jsem se česky nenaučil líp

SE SPENCREM SVEJCAREM Některé události jsou v životě skutečně až osudové. Prostě máte někde dopředu napsané, že k nim dojde, i když o nich nemáte ani potuchy. A nanejvýš k nim podvědomě směřujete. Jednu zásadní životní událost měl od sudiček vepsanou i chlapík, jehož česká babička za dramatických okolností utíkala z nacisty sevřeného protektorátu během druhé světové války do Spojených států, aby o spoustu let později učila svého malého vnuka alespoň těm nejzákladnějším českým slůvkům. 

Malý Spencer Svejcar tehdy nemohl tušit, kdy a zda vůbec někdy vlast své nyní téměř stoleté babičky navštíví. Když však po univerzitě první profesionální nabídka přilétla z Ústí nad Labem, musel tenhle křídelník minimálně tušit, že se jedná o „znamení“, které je třeba následovat. Od letošního léta jde po stopách svých předků už čtvrtým rokem, se svou aljašskou princeznou se zasnoubil v Praze, a i když s pivem to nehodlá přehánět, zdá se, že Česka stále nemá dost. A ještě dlouho mít nebude.

Spencre, co vše ještě stojí za tím, že jste v NBL takový držák?
Přišel jsem do ní jako nováček a je to dobrá a velmi soutěživá liga, která má v Evropě respekt. A Ústí je pro mě dobrá volba, po týmové stránce i díky velmi dobrým vztahům s trenérem. Klub také pomáhal se zařízením pobytu mé snoubence. Postupně jsem se sblížil s fanoušky, spoluhráči a všemi kolem. A když jsem měl možnost tu pokračovat, mít každý rok o něco lepší kontrakt, je to po všech stránkách vyhovující a já se tu můžu dál zlepšovat.



Byl zájem i odjinud z NBL?
Z některých týmů byl, ale nabídka z Ústí mi dávala největší smysl a já vždy podepisoval velmi rychle, takže nebyla moc šance mluvit s jinými kluby. Taky „korona“ toho letos hodně změnila, a když jsem se s Ústím domluvil na pokračování, bylo to to nejchytřejší rozhodnutí.

Co se vám zatím v Česku zamlouvá nejvíc?
Mám tu rád lidi, kteří se ke mně chovali skvěle už od první sezony, takže jsem se cítil vítaný. Samozřejmě se mi líbí i kultura, protože moje babička se narodila v Brně, takže i já ve Státech jako kluk pochytával leccos z její vlasti. Byly to drobnosti v jejím domě, jídla, která servírovala, to všechno bylo české. Já se česky neučil, ale jako malý jsem ji slýchal mluvit. Takže po příchodu sem jsem cítil, že jsem do Česka zapadnul. Samozřejmě blízkost Prahy byla dalším důležitým faktorem, protože to je úžasné město. I fanoušci jsou tu super. Cítím, že tu máte rádi dříče a to se zamlouvá i mně. Proto jsme si, myslím, navzájem sedli. Už po první sezoně jsem věděl, že pokud to půjde, chci zůstat.

Vaše babička měla oba rodiče Čechy?
Ano, narodila se v Brně, ale vyrůstala v Ostravě a v Československu zůstala do svých dvaceti. Až pak se dostala do Států. Teď je jí skoro sto a už asi deset let trpí stařeckou demencí, takže za dobu, co jsem v Česku, už bylo těžké od ní zjišťovat různé informace, protože si toho spoustu nepamatuje. Do USA přicestovala během druhé světové války, když to v Československu už bylo dost nebezpečné. Přišla úplně sama, díky pomoci rodiny, ale vycestovala bez rodičů a její otec zemřel ve válce dřív, než se s ním mohla znovu setkat. A pak se spoustu let do Československa nepodívala…. Je to trochu šílený příběh, ale pro mě je „cool“ (super) poznávat zemi, kde vyrůstala, a to, o čem mi kdysi vyprávěla. Jako kluk jsem toho slyšel hodně, ale neuměl jsem si pod tím nic moc představit.

Vy jste do podpisu první smlouvy v Ústí v Česku asi nikdy nebyl.
Ne. Byl to i můj první pobyt v Evropě. Zpětně viděno - trochu lituju, že k tomu nedošlo dřív. Možná taky kdybych s babičkou jako kluk začal víc mluvit česky, naučil bych se líp. Tehdy jsem ale nemohl tohle všechno tušit… Teď tu mám navíc i další členy širší rodiny - prastrýce, který je profesorem na univerzitě v Praze, nebo bratrance, který tu žije, i když jsem ho už nějaký čas neviděl.



Vaše kořeny sehrály nějakou roli v příchodu do Česka?
Při získání angažmá jsem spíš měl štěstí, že jsem se sem po univerzitě dostal. Ústí mluvilo s mým agentem a byl to první klub, který mi dal nabídku. Takže jsem to nijak neplánoval, ale když už jsem tu byl, chtěl jsem to tady poznat co nejvíc. Jako kluk jsem babičku oslovoval česky „babičko“ a doma tomu nikdo nerozuměl. Později jsem viděl i různé fotografie a měl jsem chuť se sem podívat a poznat místa, o kterých babička vyprávěla. A po podpisu první smlouvy v Ústí jsem s tím mohl začít.

Jak jste už naznačil, češtinu jste se ale nějak víc nenaučil...
Babička mi ráno říkávala „dobré ráno“ a podobně, což jsem se taky naučil. Víc toho ale nebylo. Babička samozřejmě uměla perfektně anglicky, ale při telefonování domů jsem ji občas slýchal mluvit česky a ona se mě pár slov i snažila naučit. Čeština je vážně těžká, ale býval bych si přál, abych se jako kluk naučil víc. Můj strejda, který žije ve Státech, česky trochu mluví a táta díky své mámě taky něco umí.

A co jídlo? Poznával jste něco ze zdejší kuchyně už i v dětství?
Jasně. Mívali jsme často guláš, samozřejmě knedlíky, různé klobásy nebo šunku, vždycky, když jsme byli u babičky doma. Takže ty české chutě jsem poznával, samozřejmě včetně toho, že jde o poměrně těžká jídla. A pivo? To babička měla ráda, takže to jsem už díky ní znal taky. Sám ho mám rád, ale nepiju ho nějak moc. Především během sezony se ho snažím spíš stranit. Jeden dva kousky si ale rád dám. Vím, že tady se vaří jedno z těch nejlepších na světě.

Už vás kolemjdoucí v Ústí po těch třech letech poznávají a zdraví častěji?
Každý rok toho přibývá. Když teď jdu do centra nebo do obchoďáku, lidé už vědí, že tu hraju. Já i moje snoubenka Mackenzie chodíme do škol diskutovat s dětmi, já sám vyrážím na různé akce a poznám tak už spoustu lidí. Někdy se vyfotím s fanoušky v restauracích a občas už někde dostanu i jídlo či drink zdarma. (úsměv)



Koronapauzu jste strávil v rodném Denveru, v domě, který máte se snoubenkou. Kde ale bylo poslední měsíce bezpečněji - v Coloradu, nebo v Česku?
Řekl bych, že mnohem bezpečnější je to teď v Česku (řečeno na konci srpna – pozn.), když porovnáme čísla nakažených. Vaše země odvedla dobrou práci v boji s covidem, o trochu lepší než USA. (úsměv)

Bylo pro vás hodně složité se do Česka v létě dostat?
Jo, nejdřív to byl celkem stres. Nejtěžší bylo, že chyběly odpovědi na otázky. Věci se měnily každý týden, s tím pak i letenky. Nevěděli jsme, jestli se sem dostaneme. Nejtěžší bylo vycestovat ven ze Států. Bylo kolem toho spousta bezpečnostních otázek a ukazování potřebných dokumentů. Měli jsme ale díky úsilí klubu a vedení ligy ty správné, aby naše úřady viděly, že tu mám kontrakt, a nakonec se to povedlo snáz, než bych býval čekal.

S výjimkou první sezony s vámi v Ústí žije i snoubenka, která prý učí celý klub anglicky.
Ano. Teď už to tedy není tolik jako dřív, protože se musí víc věnovat své práci ve Státech. Dřív ale učila hodně lidí, včetně českých hráčů. Někteří už předtím mluvili slušně, ale chtěli se třeba ještě zlepšit. Mackenzie se tu rozhodně nenudí a baví ji to tady, včetně pomáhání s výukou různým lidem. A ještě pořád dochází i do některých škol.

Jakou práci ve Státech odsud zvládá?
Pomáhá řídit poměrně velkou firmu, která renovuje domy. V našem bytě má na velkém stole asi tři počítače a řídí byznys na dálku. Řeší účetnictví, plánování práce a spoustu dalších věcí. Mítinky má přes aplikace Zoom nebo Facetime a přes počítače je dokonale propojená se svou kanceláří ve Státech. Je super, že to takhle může fungovat.

A co časový rozdíl šesti sedmi hodin?
Tohle je už docela těžké. Často musí vydržet do půlnoci, když má různá jednání. Už tam ale pracuje delší dobu a má důvěru vedení společnosti, takže může pracovat podle svého plánu. I tak ale musí někdy zůstávat vzhůru dlouho do noci. Je úžasná, že to tak zvládá.



Už jste jako vášnivý rybář stihl v Česku i něco chytit?
Ještě ne. Během sezony není moc času a já se do toho moc nehrnul. Možná bych to ale letos měl vyzkoušet. Doma v Coloradu, kde je spousta řek i jezer, jsem rybařil odmalička, s tátou i třemi staršími bráchy. Největší úlovek mám ale z Aljašky, odkud pochází moje Mackenzie, a kde její rodiče mají loď. Z ní jsem chytil velkého lososa, který měřil kolem metru. Na Aljašce je prostě všechno velké. (směje se)

Po podobném úlovku nyní baží i váš klub. Nebýt korony, mohli jste možná s Ústím v minulé sezoně překonat dosud nejlepší 6. místo. Přijde ten čas nyní?
Letos by mělo být naším cílem dosažení semifinále. Každý rok se lepšíme a je škoda, že když jsme měli tak super sezonu, nemohli jsme to potvrdit v play-off. Máme silný tým a měli bychom jít za medailí a možná až do finále, abychom tu historii „přepsali“.