Nebýt série přešlapů, nedohrál jsem
S DAVIDEM PEKÁRKEM O VYJITÍ Z TEMNOTY Jaké detaily někdy rozhodují o úspěchu. Nebo o vašem přežití v zápase! A to doslova. Křídelník David Pekárek by ještě nedávno netušil, že touhle dobou z něj bude už nejvytíženější hráč Olomoucka a během prosince se z něj stane i ústřední bodová hrozba. Až taková, že v úterý v Pardubicích dovedl Hanáky svým prvním třicetibodovým představením k toužebně vyhlíženému přerušení série 13 porážek, trvající už od prvního ligového kola.
Jak ale sám přiznal, byl to až seriál přešlapů soupeře během exekuce jedněch trestných hodů, co mu v rozhodné čtvrté čtvrtině dovolilo překonat křeče v obou stehnech a dokončit tak vyčerpávající 38minutovou šichtu.
Davide, věřili jste, doufali jste a tušili jste, že by to právě v Pardubicích mohl být TEN zápas, kterým vše konečně protrhnete?
Vím, že to může znít trochu jako klišé, ale my se do každého zápasu snažili jít s tím, že ho můžeme vyhrát. V hodně z nich jsme se drželi, nebo byly vyrovnané, hlavně na začátku sezony. Jistě teď proti Pardubicím, které stejně jako my měly víc porážek za sebou, jsme tu šanci cítili.
Hlavní rozdíl v utkání udělaly body z protiútoků. Zkusili jste tedy oslabenou Beksu, navíc zatíženou nedělním prodloužením v Děčíně, opravdu uběhat?
To bych neřekl. My docela dobře bránili, Pardubice měly dost ztrát a slušně jsme si pohlídali i obranný doskok, z nějž a ze zisků jsme těžili, a hlavně ve druhém poločase jsme tak dávali jednoduché koše.
Je pravda, že i vy jste byli oslabení o důležitého rozehrávače Kouřila a točili stejně jako domácí sedm hráčů. Byl tedy rozdíl ve fyzických silách vůbec znát?
Těžko říct, tohle bych si ani netroufl říct. Možná jsme konečně měli trochu štěstí. Z našeho týmu musel navíc ještě v první půlce odstoupit Lukáš Sychra, protože mu bylo špatně. A to zrovna hrál super. Na našem týmu se ta užší sestava ve druhých poločasech samozřejmě taky podepisuje a síly docházejí. Já ve čtvrté čtvrtině už měl křeče, tři minuty jsem se pořádně nemohl rozběhnout, přesto jsme tam už věřili, že to urveme. A nějak si to pohlídali. Jistě ale asi bylo znát, že Pardubice za sebou měly dva dny předtím prodloužení v Děčíně. Že bych si ale v zápase říkal, kdy už se to konečně projeví, to zase ne. Spíš jsem se soustředil, abych nevytuhnul sám. A celý tým se soustředil, aby už konečně nepustil ten náskok.
Jak jde hrát ligový zápas na této úrovni, lítat v obraně i v útoku, skákat a dopadat, když vás berou křeče? To si ani nejde představit!
(smích) Já tam měl ohromné štěstí, že když jsem křeče do přední části obou stehen dostal, spoluhráč František Váňa zrovna střílel šestky a Pardubice při nich udělaly asi třikrát po sobě přešlap. A já při tom do sebe u lavičky valil magnesium a vypil půl litru vody. Kdyby byl vidět záznam, tak já se asi tři minuty pořádně nepohnul. Při našem útoku jsem běžel do rohu, chvíli si odpočinul a zase běžel zpátky. Pak naštěstí přišel nějaký timeout, ty křeče se trochu uvolnily a ten konec už byl dobrý. Předtím to ale bylo nepříjemné a ty přešlapy při šestkách mě asi zachránily.
Mimochodem, vy jste s průměrem 30 minut už nejvytíženějším hráčem Olomoucka. To byste při letním příchodu do týmu asi nečekal.
To určitě ne, ale samozřejmě si nebudu stěžovat. Je to dané odchody Leona Šantelja a Lukáše Palyzy. Je nás prostě málo. Někteří kluci teď za jeden zápas odehrají tolik, co za předchozí dvě sezony, a sbírají tak spoustu zkušeností.
I když jste dlouho mírně vedli, až do konce třetí čtvrtiny, ve které stihl 17 bodů, pořád hrozil nezničitelný domácí šéf Vyoral, a soupeře se tak nedařilo setřást.
Jasně, po 13 porážkách v řadě to máte pořád v hlavě, že to nikdy není jisté. I v minulých utkáních jsme to několikrát nedotáhli, ale tady se to nakonec povedlo. Všichni do toho dali maximum a my od začátku trochu cítili, že Pardubice jsou nervózní. A v té čtvrté čtvrtině, do které jsme měli dobrý vstup, to bylo už hodně o vůli.
Byl v šatně po zápase řev, nebo šlo spíš o velkou úlevu?
Já chvíli zůstal ještě na hale, kde jsme se bavili s Prokopem Slaninou z pardubického týmu, se kterým jsme strávili několik let na univerzitě Fordham. Bylo to poprvé, co jsem ho porazil. Minulou sezonu, když jsem byl ještě v Hradci, dvakrát vyhrál on a letos u nás vyhráli o bod. Tak jsem byl docela rád, že jsem mu to už jednou mohl vrátit. Jistě, nálada po zápase byla o něco lepší a přeneslo se to i do tréninku další den, kde byla atmosféra úplně jiná. Spíš to ale byla ta úleva, s bilancí 2-13 nebudete úplně hulákat na celou halu. Hlavně jsme byli šťastní.
Když se série proher stále natahovala, jak jste to vůbec ve vašem mladém týmu dávali? Jak se dá ještě držet morál a jít se zvednutou hlavou do dalších utkání?
Ze začátku, po prvních čtyřech pěti porážkách, z nichž tři byly do tří bodů, a to včetně Nymburka, jsme to ještě brali, že kvalitu máme a dřív, nebo později se to musí projevit. Pak bohužel přišla korona, odešel Leon, zúžila se sestava, já nebo „Paly“ (Palyza) jsme museli hrát víc na pozici 4, pak odešel „Paly“ jako náš lídr a tým na tom už psychicky nebyl dobře. Potřebovali jsme nějaký čas si zvyknout na to, že tam není. Bylo tam pak několik hodně špatných zápasů, vůbec nejhorší to bylo doma s Hradcem. Od utkání v Nymburce, kde jsme první poločas odehráli trochu překvapivě na devět bodů, už jsme ale šli do každého zápasu s bojovností a odhodláním, že to přijde. Asi nejvíc nás za tohle období bolela domácí porážka s Opavou, kdy jsme zvládli neskutečný poločas s více než 60 body v útoku, ale pak se ukázalo, že nám došly síly, navíc se nám zranil Radek Kouřil (podle Pekárka by se měl vrátit už brzy – pozn.). Nejtěžší chvíle pak přicházely po zápasech, kdy se s tím musel člověk vyrovnat. Aspoň já to ale mám tak, že jak přijde další den, už na to nemyslím a snažím se soustředit na dalšího soupeře. Stejně tak už dnes nic neznamenají ani Pardubice.
Při vaší aktuální bilanci už to na skupinu A1 nebude, co jde tedy se sezonou ještě udělat?
Přeju si, aby se hlavně dohrála. A jinak jdeme zápas od zápasu, musíme být nohama na zemi, protože i tahle výhra je pořád jen jedno utkání. Doufáme, že ještě přijde nějaká posila, když s jamajským křídlem Wrightem to kvůli nějaké administrativě bohužel nedopadlo. S širší rotací by to zase vypadalo úplně jinak. Každá výhra by teď byla hodně cenná a určitě se chceme odpoutat ode dna.
Po oslabení kádru to je samozřejmě hodně na vás osobně. Berete si vše víc i proto, že váš táta Michal je sportovním manažerem klubu?
Upřímně, takhle to nevnímám. Máme tu šikovný tým, řadu kluků, z nichž každý zápas může zahrát někdo jiný. Hlavní je zůstat zdraví. Určitě to nemohlo být tak, že po odchodu „Palyho“ by jeho dvacet bodů převzal někdo sám. Museli jsme se o to podělit a každý nějak využít tu větší herní šanci.
Ač se to teď snažíte „schovávat“, tak vy víc vidět jste a v Pardubicích z toho byl i první profesionální třicetibodový zápis.
Za to jsem určitě rád. Ani nepamatuju, kdy jsem tolik bodů naposledy dal. Na univerzitě jsem měl maximum asi 19 a v minulé sezoně to bylo jednou dvacet.
