Neuvěřitelná série Železného Kamila s trestem na startu

I když v nedávném zápase v Nymburce dosáhl nevídaného milníku, trochu se zdráhal o něm nahlas mluvit. Když totiž v této sezoně poskytl interview ke své životní šestkařské fazoně, vzápětí začal poněkud více trestné hody míjet.

Jenže pokud odehrajete v lize 300 zápasů za sebou, což dělá nějakých osm sezon, přežijete i covid a ani jednou nechybíte, aspoň pár slov o tom ztratit musíte, protože druhého takového železného muže byste v NBL jen tak nenašli. A pardubický veterán Kamil Švrdlík to dobře ví.

Kamile, přijměte gratulaci s hlubokou úklonou, nejen k té třístovce, ale i k průměru 40 utkání za svých 12 let v lize, do čehož nejsou započítány přípravy, ani pohárové zápasy. Jak vám to zní?
Mně tohle jen občas někdo připomene, hlavně v rámci té třístovkové série. Já prostě chci hrát každý zápas a není to pro mě nějak závratné číslo. Těch zápasů v sezoně není zase tolik jako v NBA. Basket je něco, co mě baví, a ani tohle číslo nějak extra neřeším. Musí se ale dodat, že jde jen o ligu, nejsou v tom hlavně poháry, ať domácí, nebo evropské. Když se mě tak někdo ptá na těch 300 v řadě, říkám, že toho je ještě o dost víc. A ani v jiných soutěžích jsem nic nevynechal.

Kdy jste vůbec chyběl naposledy?
Bylo to v mé první pardubické sezoně 2015/16, když jsem byl v trestu za to, že jsem sundal „Pecu” Šafarčíka, tehdy hráče USK. Na konci zápasu jsme se snažili faulovat a já udělal trochu ostřejší zákrok. Byl to zrovna nějaký výroční zápas ve velké aréně, při oslavách 60 let klubu. A já za to vyfasoval dvě utkání stop. Teď se tomu s „Pecou”, který je už delší dobu mým spoluhráčem, pravidelně smějeme. A od té doby si taky při podobných situacích dávám pozor, už jsem se to za těch osm let naučil (směje se).

Nebýt toho zákroku, mohl jste mít svou sérii zřejmě ještě mnohem delší, že?
Předtím jsem dohrával sezonu v Prostějově po návratu z druhé turecké ligy. A před odchodem do Turecka jsem v dresu Prostějova nezasáhl jen do dvou zápasů své první sezony v lize, kde šlo ale o rozhodnutí trenéra. Jinak jsem vždycky nastoupil. Za celé působení v NBL jsem tak vlastně chyběl jen čtyřikrát. Nebýt toho, měl jsem v té sérii ještě o dost zápasů víc.

Přesto, při kolika utkáních jste nastoupil s nějakým výrazným zdravotním limitem nebo šel přes bolest, kdy jste si už říkal, že by možná bylo lepší vysadit?
Párkrát jsem byl nemocný, nebyla to vyloženě horečka, ale hrál jsem s nějakou virózou, ze které jsem se pak dva dny sbíral. A pokud jde o bolest, na tu v zápase dokážu nějak zapomenout. A až po zápase, když si sednu, zjistím, že to je pořád blbý (směje se). Nikdy jsem ale nehrál s nějakou nalomenou kostí nebo tak.

Měl jste vůbec někdy nějaké vážnější zranění?
Měl, ale to bylo už na akademii ve Španělsku, kde se mi stala únavová zlomenina. Jinak nic.

A jak se vám podařilo vše ustát za covidu, kdy hráči padali jako hrušky? To je až neuvěřitelné...
Když jsem ho jednou dostal, spolu s celým týmem, byla zrovna na podzim roku 2020 zastavená celá liga, to jsem vychytal dobře. Je pravda, že kvůli pozitivním testům byl párkrát někdo vyřazený ze zápasu zničehonic. Mně naštěstí testy vždy vyšly negativní, což byla velká klika. Tehdy to byla v podstatě ruleta (směje se) a bylo to kolikrát o náhodě, kdy někdo musel odejít z tréninku, i když neměl žádné příznaky.

Když takhle pěkně držíte tolik let v kuse, za kolik vděčíte třeba dobrému spánku?
Spím hodně, to jsem vždycky měl jako jednu z nejlepších regenerací. A to samé říká hodně různých sportovců.

Tušíte, kdo vaši železnou kariéru v našich zeměpisných šířkách aspoň kopíruje?
O sobě to vím hlavně díky pardubickému novináři Františku Neradovi, který tohle všechno počítá a vede veškeré statistiky. Díval se i na různé ligové držáky a veterány, kteří toho měli odehráno fakt hodně, jako „Bendys” (Benda) nebo „Machy” (Machač), ale nikdo prý takovou sérii neměl. Třeba se ale někdo po tomhle rozhovoru přihlásí. Mě by ale samotného nenapadlo, že to může být tolik, nebýt Františka.

Člověk se teď skoro bojí zeptat, kam až tu úžasnou sérii ještě natáhnete, aby to nezakřikl...
(smích) Já radši nebudu nic říkat. Řeknu 400 a skončím na 399 (smích). Já samozřejmě nehraju kvůli číslům, ale jak jsem se blížil k té třístovce, a František mi hlásil, že je to na dosah, tak jsem si říkal, že by bylo blbý to už nedotáhnout. Stalo se ale, že došlo k nějaké chybě ve výpočtu a já mu už říkal, že to je super, že už to mám, a on: „Ne, ještě jeden!” Tak jsem musel vydržet.

Paříte do TOP 5 nejstarších mužů ligy, když jste navíc spolu s Petrem Bendou, Luďkem Jurečkou, Pavlem Pumprlou a Petrem Bohačíkem i v elitním klubu 36 plus. Kolik tomu ještě dáte? Půjdete i na čtyřicítku Petra Bendy?
Já říkám, že dokud mě to bude bavit a budu nějaký přínos, dvě tři sezony bych chtěl určitě zvládnout a pak uvidíme podle situace.

A už vás napadlo, kolik byste zvládl zápasů v řadě v takové NBA, kde se hraje osmdesát utkání jen v základní části?
Bylo by to složité. Na druhou stranu my, když máme míň zápasů, tak jsou pak i tréninky náročnější než utkání. Vážně, kolikrát jsem z nich víc zničený než po zápase. Nedokážu ale říct, jestli bych těch 80 utkání plus play-off zvládl sedm sezon v kuse, s tím vším cestováním, které je na tom nejvíc ubíjející. Zase by mi ale stačily čtyři sezony na těch 300 (smích).