Jsou jedním ze dvou týmů, které se už nyní můžou chystat na svého čtvrtfinálového soupeře. Ústecké Pandy bude v prvním kole play-off čekat nejlepší obrana ligy. Do té doby se ale ještě může stát a zřejmě i stane spousta nových událostí. Jednu důležitou má však SLUNETA také za sebou.
Středečním vydřeným vítězstvím nad Kolínem 95-93, po němž si kouč Jan Šotnar proti obvyklým předpokladům pochvaloval obranu svého celku, vyprovodila z kabiny včetně poháru už šestizápasový slepenec porážek a pokouší se vyhlížet světlejší zítřky, včetně těch defenzivních. A také včetně větší úcty vůči lídrovi týmu Tonymu Hicksovi, který nyní prožíval poněkud složitější ligové týdny. Nejen o tom bude právě teď bez příkras hovořit pandí kormidelník.
Kouči, po šesti porážkách byla na fotografiích z vítězství nad Kolínem patrná nezměrná radost ve vašich tvářích. Nebo šlo spíš o velikou úlevu?
Byla to spíš radost, poněvadž v posledních utkáních jsme nejen výsledkově, ale i výkonnostně tápali. Ani s Kolínem tomu nebylo jinak, ale byla tam větší bojovnost a obrovská vůle to zlomit, což se podařilo. Radost jsme tak měli, ale nějaká veliká úleva ani neproběhla. Jistě, prohráli jsme šest zápasů v řadě, ale nebyla tam žádná hluboká krize a hlavy dole jako po začátku sezony. Prohrávali jsme tu s kvalitními soupeři. Taky jsme ale věděli, že na tom nejsme dobře a zvlášť taková výhra, kdy nehrajete dobře a je to vybojované, ošklivé vítězství, tak z toho máte obrovskou radost a myslím, že si to hráči po zápase uvědomili. Na lavičce to bylo opravdu cítit.
Co se po té sérii 11 výher začalo ve vašem herním projevu nejvíc zasekávat?
Poslední z těch 11 vítězství bylo s Děčínem, kde jsme uzavřeli kruh a porazili každého soupeře v lize. Už tam bylo ale znát, že nám docházejí fyzické síly a po Děčínu přišla porážka v Pardubicích, načež následovala reprezentační přestávka, do níž jsme šli rozboření fyzicky i mentálně. Z mého pohledu viděno jsem tým v prosinci, lednu a únoru malinko uštval. V polovině prosince jsme měli s bilancí 4-8 pistoli u hlavy, vypadalo to, že nepostoupíme ani do A1 a museli jsme začít jet v play-off módu, což nám asi i pomohlo k té sérii 11 vítězství. Neříkám, že ostatní nehráli naplno, ale my jeli opravdu na 110 procent, a když vyhráváte, tak to nechcete opustit. Kombinace úzké rotace s harmonogramem po reprezentační přestávce byla ale pro naši sestavu náročná, a ač jsme tam měli domácí výhry nad Opavou a Ostravou se 116 a 122 body v útoku, já už tam cítil, že to není ono a i po výhrách jsme se snažili hledat cestu zpátky, protože nám chyběl rytmus. Teď je pro nás důležité, že jsme se vyhnuli předkolu a po základní části budeme mít deset dní na to připravit se na play-off, uzdravit všechny hráče a mít zase chuť do basketu jako před měsícem.
Když jste řekl, že jste tým trochu uštval, bylo to hlavně vysokou minutáží v zápasech, nebo i v trénincích?
Bylo to oboje. Po té bilanci 4-8 jsme začali o dost intenzivněji trénovat a do toho byly zápasy. V prosinci, lednu a únoru jsme hodně makali jak na tréninku, tak v zápasech, kdy i při těch 11 výhrách to bylo pokaždé těžké, navíc polovinu té série jsme hráli bez Maisheho Daileyho. Těch šest sedm hlavních hráčů dostalo opravdu zabrat a po reprezentační pauze se nám to vrátilo. Pro mě jako trenéra je to dobrá reflexe, až si budeme vyhodnocovat celou sezonu, jestli tohle bylo dobře, nebo špatně, ale takhle to prostě dopadlo.
Asi každý z vašeho týmu poslední dobou říkal, že byste potřebovali začít i lépe bránit, protože inkasovaných bodů byla spousta. Kromě zápasu v Kolíně jste teď dostávali kolem devadesáti nebo i víc. Je i tam znát, že na defenzivu teď nezbývalo moc sil?
Vím, že to bude znít divně, ale u nás byl problém spíš v tom útoku. Samozřejmě naše obrana není skvělá a poslední dva týdny jsme se na ní snažili hodně pracovat. Vypadá blbě, že dostáváme spoustu bodů, ale roli hraje i to, že se snažíme hrát hodně útoků. A když se nedaří, dáme 85, ale soupeř 92, tak to vypadá, že jsme prohráli obranou. Na náš tým je ale 85 bodů málo, protože máme třeba 17 procent trojky, naopak při standardních 30 procentech by to bylo sto bodů. Tou rychlostí hry prostě i víc inkasujeme, ačkoli bysme tu obranu mohli mít solidní. Zní to paradoxně, ale nám ty poslední týdny odešel spíš útok, lehkost a sebedůvěra v něm nebo to, jak si hráči v lednu a únoru dobře půjčovali míč, což se v naší hře projevilo. Věřím nicméně, že s Kolínem jsme to už zlomili, protože tam byly chvílemi věci, kdy jsme se dostávali do našeho plynulého útoku.
Ústřední postavou vaší hry je rozehrávač Hicks, který s Pardubicemi a Nymburkem dvakrát za sebou musel předčasně ze zápasu za hrubější faul a pak za dvě technické chyby. Byla za tím v daný moment víc frustrace, nebo nějaká vnitřní nepohoda?
V první řadě jsem s Tonym po těchto zápasech mluvil, což bylo potřeba. Tohle si hráč nemůže dovolit, ať jsou okolnosti jakékoli. S Pardubicemi to pro nás byla nejhorší prohra z té poslední série, kdy jsme měli vyhrát a s Tonym bysme i vyhráli. S Nymburkem to pak vygradovalo a potom v Opavě Tony jako by duchem v zápase vůbec nebyl. Bál jsem se o něj, musela přijít další promluva a s Kolínem podal jeden z nejlepších výkonů (27 bodů a 7 asistencí) a spolu s dalšími nás dotáhl k vítězství. Já ho nechci obhajovat, tohle se nemůže stát, je to nedisciplína za všech okolností, na druhé straně on to má hrozně těžké. Myslím, že hráči jako Číž, Šiška, Šiřina nebo Vyoral jsou v lize hájení, je to tak správně a mělo by to tak být. U Tonyho mi ale pořád chybí respekt rozhodčích, aby se fauly na něj posuzovaly stejně jako na tyto hráče. Není možné, abysme hráli s Nymburkem a na jedné straně ho Ondřej Sehnal odnese skoro až za postranní čáru a při následném útoku soupeře se ho Tony snaží bránit prakticky bez kontaktu a je mu odpískaný faul, z čehož pak pramení frustrace. To je můj subjektivní pohled. Nic ale nemění na tom, že Tony musí být v těchto věcech disciplinovanější a musí se soustředit hlavně na hru, děj se co děj.
S Kolínem to ve středu vypadalo, že jde o souboj vašich tří skórerů s kolínským Odomesem, na nějž teď v útoku Medvědi hodně spoléhají. Tušili jste takový průběh?
Sílu Rasharda Odomese jsme poznali už v souboji o pohárový bronz. Je to absolutně nadstandardní hráč na naši ligu. Mít ještě trochu lepší střelbu z dálky, je to hráč do top evropských klubů. Kolín tím udělal skvělou akvizici. My se na něj připravovali víc než na oba rozehrávače, což normálně před Kolínem děláme. Snažili jsme se na Odomesovi točit obránce, ale právě tady nám chyběl Maishe Dailey, který svou výškou dokáže tyto typy hráčů bránit. Ve středu ale ať jsme na něj nasadili kohokoli, nebyl nikdo s to ho přibrzdit. Je to skvělý hráč, a až ho Kolín ještě víc zapracuje, bude z Kolína obrovsky nepříjemný soupeř pro kohokoli v play-off.
A z druhé strany - nepomáhalo vám také, že kolínský útok šel hodně právě přes Odomese?
Jistě, když vám jeden hráč dá 36 bodů, a ostatní se nechytí, je to vždycky fajn. A určitá výhoda to byla. V tomhle utkání byl ale problém Honza Křivánek, který nám dal tři trojky ze čtyř pokusů, ačkoli se ve většině zápasů pohybuje mezi nulou a dvěma trefami. A pokud jde o Odomese, on sice dal 36 bodů, ale nepřišlo mi, že by Kolín hrál hlavně přes něj, nebo se do toho nějak extra tlačil. Spíš byl v těch útočných situacích velmi efektivní. Na druhé straně jsme dobře pokryli rozehrávače Číže se Šiškou a i přes 93 inkasovaných bodů to pro nás byl velmi dobrý obranný zápas.
Po středě víte, že vás ve čtvrtfinále čeká Beksa, která má nej obranu ligy, a bilanci s ní máte 1-3. Jak náročný to bude při její nyní rostoucí formě a dalším posílení soupeř?
My se chtěli vyhnout Nymburku a Brnu, což jsou pořád dva nejsilnější týmy v lize. To se povedlo. Pardubice ať skončí čtvrté, nebo páté, jsou tým, který má daleko vyšší ambice. V této sérii bude favoritem, ale my když se uzdravíme a dáme dohromady, nebudeme se bát nikoho. Loni jsme se dostali do semifinále z pátého místa a i letos si budeme věřit.
