Zemětřesení, poctivý kluk a hovory s Asií
S EX-KOUČEM HANÁKŮ PREDRAGEM BENÁČKEM Stejně jako Antonín Pištěcký exitem z Ústí i on překvapil. Odešel, ač nemusel. Rozhodl se sám. U celku Olomoucka stál ve velení od jeho vzniku a začátků v lize celkem tři a půl sezony. Dosáhl s ním na šesté, páté a jednou i bronzové umístění. O takových pozicích si ovšem letos mohl nechat jen zdát.
Na konci základní části se vzdal vedení týmu, který okupoval poslední příčku tabulky. Ztrácel už snad kouč Predrag Benáček z dohledu světlo na konci tunelu? Co a koho ve svém nyní již bývalém mužstvu oceňoval? A zamíří teď do Asie? O tom, ale nejen o tom hovoří v interview pro NBL.Basketball.
Trenére, co všechno vás k rozhodnutí odejít z Hané uprostřed sezony vedlo?
Začal jsem to zvažovat už před Vánocemi. Musím říct, že to pro mě bylo velmi náročné, hlavně celá ta atmosféra kolem covidu. Roli sehrálo i to, jaký tým jsme sestavili v létě, vlastně jen se dvěma cizinci na začátku sezony, přičemž dosud v mužstvu - dříve v Prostějově a později v Olomoucku -, hráli hlavní roli právě zahraniční hráči. Navíc Šantelj odjel po pár ligových kolech, už před covidovou pauzou, ale nikým jsme ho nenahradili. Pak kluci prodělali koronu, nehráli jsme kompletní, vlastně ani jeden zápas. A začali jsme prohrávat, v týmu byla znát špatná nálada, byť jsem se maximálně snažil, aby byla co nejlepší. Pak došlo k odchodu Lukáše Palyzy a já začal uvažovat o tom, že by bylo nejlepší se vrátit domů. V Prostějově jsem byl sám, všechno bylo zavřené, nikam jsem nemohl jít a ten cyklus jen s tréninky a zápasy na mě už nepůsobil dobře. Chtěl jsem se vrátit k rodině. Zároveň bych ale rád řekl, že s klubem jsme se rozloučili v dobrém a vedení stejně jako hráčům přeju úspěch.
Když říkáte vrátit se domů, myslíte do Kovanic u Nymburka, kde jste již dříve ukotvil svou základnu?
Ano, do Kovanic. Tady jsem doma a už tím dlouho nemyslím nic jiného.
Doléhal i na vás ten velký příval porážek, poslední místo v tabulce i vědomí, že v minulých sezonách mnohem ambicióznější tým strádal?
Neříkám, že ambice nebyly, i když jsme nemohli mít ty medailové jako dřív. Jako klub jsme chtěli hrát s mladými Čechy, což jsme nějak hráli, ale pořád nám někdo chyběl a nebylo to ono. Postupně jsme se ale zlepšovali, poslední měsíc jsme odehráli dobrá utkání a už to nějak začalo vypadat. Byli jsme konkurenceschopní. Mladí kluci se chytili, získali už v lize určité zkušenosti, které před sezonou ještě žádné neměli. Najednou se někteří z třinácté čtrnácté pozice v týmu z loňského roku posunuli až do první pětky.
Když jsme u těch mladých, u koho vedle Váni či Pekárka vidíte zářnější budoucnost?
Váňa udělal další pokrok a stále má prostor ke zlepšování. Určitě z něj bude ještě lepší hráč. Potřebuje víc času, ovšem zkušenosti získané letos pro něj jsou k nezaplacení. Bohužel jsme byli poslední, takže se tyto výkony nepřeměnily i v týmový úspěch, ale Váňa má před sebou dobrou budoucnost, musí ovšem ještě zamakat. Pekárek taky ukázal obrovské zlepšení, hlavně za poslední dva měsíce. Byl to úplně jiný hráč, než když v létě přišel. I on má velikou perspektivu a stejně jako Váňa to může být hráč národního týmu. Je to jen otázka času.
A z těch nejmladších byste někoho vybral?
Vybral bych centra Dominika Štěpána, poctivého kluka, který k nám přišel z Hradce a zatímco v minulé sezoně nebyl pomalu ani ve dvanáctce na zápas, tak letos byl v základní pětce. Právě on ukázal největší zlepšení a z toho mám velkou radost. Když přišel, tak mu nikdo z okolí klubu nedával žádnou velkou šanci, ale on zabojoval a ty zkušenosti, co získal letos, by mohl nabrat málokdy. Ten kluk už by mohl hrát deset patnáct minut a mít důležitou roli v každém týmu ligy kromě Nymburka. A to je dobře pro celý český basket, protože v řadě klubů teď podobnou příležitost dostali další hráči. Je to výhoda celé té covidové situace.
I vaši bývalí svěřenci říkali, že navzdory návalům porážek stále mají chuť a motivaci pokoušet se o nějaký zvrat v sezoně. Přesto se vás zeptám, jak těžké bylo v dané situaci tým burcovat a motivovat před dalšími zápasy?
Tohle bylo náročné a ještě jsem se s takovou situací nesetkal. A ani ti kluci. Shodou různých okolností jsme uvízli na tom posledním místě, což nikdo nečekal a nechtěl. Nemyslím si ani, že jsme byli tím nejhorším týmem, ale patřili jsme do spodní čtyřky, zejména po odchodu Palyzy a Šantelja. Bohužel hned na začátku sezony, ještě za téměř plného stavu, jsme prohráli některé zápasy nešťastně a těsně a pak se přidaly absence, které byly znát už od prvních kol. Ty absence byly největší problém. V úvodu sezony jsme měli málo hráčů připravených hrát nejvyšší soutěž a v té situaci každý chybějící z těch důležitých byl strašně znát. Ani tak jsem to ale nevzdávali. A i když jsme věděli, že se nebude hrát baráž, tu bojovnost jsme neztráceli. A to byl největší úkol, který jsem si dal – abychom zápasy nechodili jenom odehrát. A ti kluci chtěli. Makali na maximum v trénincích i zápasech. Jistě po odchodu Palyzy, což znamenalo zemětřesení v týmu, se některé zápasy prohrály vysoko a trvalo to, než jsme se dostali do nějaké pohody a zvykli si. Role se musely změnit a měnily se prakticky pořád. Hlavní ale bylo, že nechceme být poslední a bojovnost po celých 40 minut. To tam bylo a já jsem za to na kluky pyšný.
Na atmosféru v týmu si tedy stěžovat nemůžete.
To vůbec. Možná bych i řekl, že byla lepší než v sezoně, kdy jsme byli třetí. Vážně! Kromě zranění a nemocí jsme žádné problémy neměli. Nebo že se Váňa třikrát vyfauloval, mohl tak hrát jen dvacet minut a chyběl do koncovek, přičemž pro nás byl velmi důležitý.
Když jste v Olomoucku před třemi a půl lety začínal, mluvil jste o výhledově velkých plánech a potenciálně i vyzývání Nymburka. Po šestém, třetím a pátém místě ale přišla letošní sezona a výrazný ústup z pozic. Kde se to z vašeho pohledu zaseklo?
Já o tom těžko můžu mluvit, navíc teď už jako bývalý trenér... Jistě takovou sezonu, jako je ta letošní, nikdo nechtěl a neplánoval. Bohužel k ní ale došlo... Nejsilnější bylo Olomoucko ve druhé sezoně v lize, s Douglasem, Dunansem, Pelkem, Močnikem a dalšími. Tam nás mrzelo, že v semifinále poháru i v lize jsme museli jít na Nymburk. Tehdy ten tým měl i na finále.
Cítíte osobní zklamání z toho, že jste nedosáhli něčeho většího?
Tak, my jsme čekali, že Nymburk po odchodu pana Jansty nebude tak silný. A vedení Olomoucka chtělo zkusit udělat něco většího. Nymburk se ale (příchodem nového majitele Jiřího Podpěry) dostal na zhruba stejnou finanční vlnu a pak bylo cokoli těžké. My ostatní jsme tak bojovali o druhé třetí čtvrté místo. Nymburku se nedalo finančně konkurovat a to pro nás byl problém.
Navíc poslední rok se zřejmě i na fungování Olomoucka projevily ekonomické dopady pandemie.
Jistě se muselo šetřit. V týmu vždy bylo čtyři pět cizinců a letos jsme skončili s jedním. A i Bezbradica byl místy zraněný či nemocný a třeba dva týdny hrál bez tréninku, protože prostě hrát musel. Až teď na závěr základní části přišel nový Američan.
Jaké jsou vaše plány do příští sezony? Míříte do zahraničí, nebo spíš zůstanete?
Určitě chci s trénováním pokračovat. Cítím se dobře a věřím, že tomu ještě můžu hodně dát. Pokud přijde nabídka, preferoval bych setrvání v Česku, ostatně tady trvale žiju, už 27 let. Zahraničí je samozřejmě otevřené vždy, mám teď v běhu rozhovory s jedním národním týmem z Asie, abych se stal jeho trenérem. Příští dva týdny se o tom bude rozhodovat. Stále bych ale dával přednost české lize. Vím, jak to tu funguje, a nemám vyloženě ambice odcházet do zahraničí.
Mimochodem, jak covidová deka dolehla na země bývalé Jugoslávie, kde to máte zmapované asi nejvíc?
V Bosně, odkud pocházím, došlo k tomu, že se všichni hráči ze zahraničí vrátili a hrají doma. Liga je tak o něco lepší než dřív. Tohle je na tom všem docela zajímavé, liga posílila. Jinak lidi na Balkáně jsou po všech těch válkách na různé věci imunní a ani korona jim nemůže uškodit (pousměje se). Jistě ale ekonomicky je situace všude stejná, šetří se a čeká, až to konečně přejde. A plánuje se příští rok. Pak je ale opačný případ Crvene Zvezdy Bělehrad v Eurolize nebo Partizanu, kde mají asi šest cizinců, což nikdy nebývalo. To už přehnali. V Srbsku je tradiční bašta talentů a pořád je tam chrlí, což je neuvěřitelné. Takže je škoda, když nehrají, a Američané jim berou místo, přitom ti kluci pak hrají všude jinde po světě. Mimochodem, viděl jsem teď zápas evropské kvalifikace mezi Srbskem a Gruzií, kde dal dvacetiletý pivot Srbů Filip Petrušev v debutu za národní tým 27 bodů. Podle mě je to nový Jokič. Ten už má budoucnost zajištěnou. A podobných talentů je tam pořád neuvěřitelně moc. Je to fabrika na hráče!
