Životní lekce syna fotbalového obránce

S OBRÁNCEM SEZONY RETINEM OBASOHANEM A VIDEEM Brněnský teenager Petr Křivánek nad tím dodnes kroutí hlavou. S takovou formou sportovního gentlemanství se nejspíš ještě nesetkal. Po ligovém zápase s Nymburkem za ním přišel rozehrávač soupeře a lídr belgické reprezentace Retin Obasohan, aby mu ukázal, jak si má při driblinku líp chránit míč. Aby mu ho při hře nemohl sebrat tak snadno. A tuhle radu v basketbalové lize už obdrželi i další čeští mladíci.

”Tohle je přece normální, předávat zkušenosti mladým hráčům,” nedělá z toho nymburský playmaker velkou věc. 

Křivánek a spol. v tomto ligovém ročníku nemohli dostávat podobné rady od povolanějšího experta. Retin Obasohan byl v hlasování ligových koučů, kapitánů a manažerů i basketbalových odborníků čerstvě zvolen Obráncem sezony Kooperativa NBL. 

”Je to pro mě ohromné ocenění. Na své obranné práci jsem vždycky stavěl a odjakživa mě bavila. Díky svým trenérům jsem se v ní zlepšoval a věděl jsem, že tím můžu hodně pomáhat svému týmu, protože obrana vyhrává zápasy i tituly,” poděkoval v Belgii narozený syn nigerijských rodičů, který rodnou zemi reprezentuje už od dorosteneckého věku. 

Obrana byla jeho hájemstvím už odmala. ”Začalo to v mládeži, kde jsem měl trenéry vysazené na obranu. A zásadní podíl má na tom i můj otec, který jako bývalý fotbalový obránce měl defenzivní mentalitu. A já si ji oblíbil taky,” pochvaluje si silově ohromně vybavený ”pes obranář”, který ve své top činnosti zářil i v univerzitním týmu Alabamy. 

V Nymburce mu nyní musí naprosto vyhovovat statistický systém týmu, který vyhodnocuje mimo jiné i veškeré činnosti v obraně, jež v běžných statistikách nenajdete. A Obasohan to potvrzuje.

”První věc je, že ty musíš chtít být dobrým obráncem, protože to není tak zářivá činnost jako ”dunkování” nebo trojky. A dalším faktorem je obranný systém týmu a to, jaké máš spoluhráče, protože obránce je jen tak dobrý, jak dobrý je systém a pomoc, kterou v jeho rámci dostává, stejně jako je nutná dobrá komunikace. A aby to fungovalo, musí tohle všechno do sebe zapadnout. U nás to tak je a právě to je na našem týmu tak speciální,” vysvětluje chlapík, kterému v rámci ligy dávají jako defenzivnímu expertovi nejvíc zabrat na perimetru operující členové českého národního týmu. Řeč je tak o jménech jako Tomáš Vyoral či Ondřej Sehnal.   

”Je zábava se s nimi utkávat, a to i v rámci zápasů reprezentací,” oceňuje souboje, do kterých se naplno položil zejména v únorovém utkání evropské kvalifikace, kde byl jeho hlavním terčem spoluhráč z Nymburka Vojtěch Hruban.   

„Souboje s Vojtou jsme ale nijak nehrotili. Přistupovali jsme k sobě s respektem a bylo to hlavně o tom si to užít. Bránit Vojtu při zápase je mnohem těžší než při tréninku, protože při zápase se pískají fauly. Takže musím bránit čistěji. Ale jeho je těžké bránit kdykoli. Jsem moc rád, že mnohem častěji hraju s ním než proti němu,“ usměje se Obasohan, který se s kapitánem lvů na tréninku běžně moc nebrání. Dochází k tomu prý jen v situacích, kdy si Hruban potřebuje zadrilovat uvolňování přes dotěrného obránce. 

Právě český kolega po finále Českého poháru prozradil, jak je jeho belgický spoluhráč nasupený z toho, že se na něj v tuzemských zápasech nepískají některé velmi tvrdé fauly, bez nichž se obránci často neobejdou, neboť Obasohan si jinak díky své silové výbavě dokáže proklestit cestu do koše poměrně snadno.    

”Nějak jsem se tomu metru už přizpůsobil, ale taky věřím, že vše se děje z nějakého důvodu a vše, co se ti přihodí, se děje ve tvůj prospěch. Takže i když se nepískají některé tvrdší zákroky, můžeš se díky tomu zlepšit, přizpůsobit svou hru a hrát i přes ty fyzické překážky. Trenéři mi s tím pomohli, řekli mi, že i při tomhle si musím najít způsob, jak zůstat efektivní, v klidu, a jak pomáhat týmu k výhrám,” popsal svůj přístup k věci výjimečný atlet, jehož nejvyšší naměřený výskok má hodnotu 108 centimetrů!

Ani basketbalový superman - a mimo jiné i vášnivý vegetarián - se ale v polovině března nedokázal vyhnout covidové nákaze, již mu pak ještě nastavil zápal plic. Měsíc a půl tak i se svým defenzivním příspěvkem týmu chyběl.  
 
”Bylo to celkem drsné. Sebralo mi to hodně energie a první dny jsem se cítil dost zesláblý, ale postupně jsem se z toho dostal. Naštěstí mi s obstaráním veškeré lékařské péče ohromně pomohli všichni v klubu a přijela za mnou i přítelkyně, která se o mně starala. Teď už mám za sebou pár zápasů, cítím se skvěle a můžu hrát víc minut,” říká nymburský dirigent, který už má nyní za sebou postup do semifinále NBL a před sebou na začátku května očekávané Final-8 Ligy mistrů.

”Rozhodně můžu slíbit, že tam budu ve své nejlepší formě. A můžu to říct i za celý tým. Je to ohromná příležitost. Kluci hráli neskutečně, když jsem jim nemohl pomoct, a já jim teď dlužím, abych ze sebe vydal to nejlepší.” 

Tohle všechno včetně ceny pro defenzivní jedničku české ligy by ale nikdy nepřišlo, pokud by se Obasohanovi rodiče před časem nerozhodli pro jedno velké dobrodružství... 

”Do Belgie odešli, aby mně a mým bratrům dali víc příležitostí na lepší život. Bylo to od nich úžasně nesobecké. Doma v Nigérii měli rodinu, na vše byli zvyklí, ale vzdali se toho a odešli do cizí země, cizí kultury, kde nikoho neznali. Tvrdě tam ale pracovali a věřili ve své sny,” nemůže rodiče dost vynachválit rodák z Antverp, který v nové zemi zažil šťastné, byť i poměrně náročné dětství. 

”Byla to velká zábava. Mám tři bratry, dva starší a jednoho mladšího. A neustále jsme se snažili jeden druhého předhánět. Soutěžili jsme spolu a kdykoli jsme hráli nějaký sport, tak každý z nás chtěl být tím nejlepším. Stejné to bylo i ve škole - soupeřili jsme o to, kdo bude mít nejlepší známky. Zároveň jsme ale jeden na druhého dávali pozor. To je velká součást nigerijské kultury. Respekt a starost o druhé. Kvůli basketu jsem se ale musel osamostatnit od rodiny už asi ve 13 letech, byl jsem na internátech a akademiích, musel jsem tak rychle dospět a najít si svůj způsob života. Ale s bratry na sebe stále dohlížíme,” vykládá Obasohan, který si samostatný život prodloužil i o čtyři sezony na prvodivizní univerzitě Alabama, kde poslední ročník doručoval přes 17 bodů na utkání. 

Brzké osamění mu pak pomohlo i na hřišti. ”Když jsi někde sám a záleží jen na tvém rozhodnutí a není tam nikdo, kdo by ti mohl poradit a říct, co máš udělat, tak se ti pak i ve hře funguje mnohem snáz. A já musel už jako kluk dělat spoustu takových rozhodnutí. Neměl jsem u sebe rodiče, aby mi říkali, kdy se mám učit, co mám jíst nebo nejíst, kdy jít spát. Teď po čtrnácti letech vím, že mi to pomohlo si nastavit život tak, že momentálně už jedu v podstatě na autopilota,” usmívá se bývalý hráč italského Avellina či německých celků z Gothy a Bamberga, který Nymburk posílil až v rozehrané sezoně. 

Své evropské i americké zkušenosti si považuje i proto, že zažil úplně jiný svět. ”Rodiče nám ukázali, jak se přizpůsobit - co si ponechat jako svou odlišnost, ale zároveň jak ukázat respekt ke zvyklostem ostatních. Navigovali nás životem v jiné zemi, na jiném kontinentu. Díky nim si dodnes užíváme odlišnosti obou kultur. Myslím, že mí rodiče by mohli dávat lekce celému světu, jak takovou změnu zvládnout. Hlavní je mít otevřenou mysl,” podotýká.