Číž vs Číž: Bůh i Kolíňáci na přechodu

S MVP LISTOPADU A VIDEEM Má jméno po prvním stvořeném člověku a cenu pro nejlepšího hráče ligy za měsíc listopad převzal u monumentálního kolínského chrámu svatého Bartoloměje. První otázka na nového MVP basketbalové Kooperativa NBL tak od reportéra Adama Číže na rozehrávače Medvědů Adama Číže nemohla znít jinak než: „Co ty a Bůh, hledal jsi ho někdy?“

Devětadvacetiletý dirigent jednoho z překvapení letošního ročníku nejvyšší soutěže, který v nevšedním videointerview zpovídal sám sebe, však jen zavrtěl hlavou. „Já a Bůh jsme k sobě cestu zatím moc nenašli. Nikdy neříkej nikdy, ale nejsem pobožný typ člověka,“ přiznal ve stínu vysoko se tyčícího kostela.

Na jedné straně souhlasí s tím, že i sportovní profesionálové v něco věřit potřebují, ale zůstává při tom na planetě Zemi. „Řekl bych, že nejlepší je, když věříme sami v sebe, svému trenérovi a svému týmu.“

Pak ale přece jen i on trochu pozmění směr svých úvah, když dojde na moment, kdy mu bylo v kariéře nejhůř. „Bylo to v mé první sezoně v Kolíně, kdy jsem měl zraněné koleno, a tři měsíce jsme nevěděli, o co se přesně jedná. Pomoc jsem tehdy hledal všude – samozřejmě u fyzioterapeutů i lékařů. Na Boha jsem se neobrátil, ale byl jsem k tomu blízko...“

Tahle doba už je ovšem dávno pryč. Nyní nastala docela jiná. Uprostřed korona časů, kdy do hal nesmí proklouznout ani jeden fanoušek, ostravský rodák naladil obrovskou formu a v listopadové dvoutýdenní smršti pěti duelů shromáždil průměry 17,8 bodu, 7,6 asistence na 1,6 ztráty, 5 doskoků a 1,6 zisku za 39 minut, přičemž trefil 21 z 54 trojek a 12 z 15 trestných hodů. Dvěma šestkami v samém závěru rozhodl o těsné domácí výhře nad Ostravou a drama proti Hradci Králové zazátkoval obratovou trojkou i finální asistencí na vítězný koš Machače. Navíc za 195 minut ve hře zapsal i přes enormní únavu pouhých 8 ztrát.

„I pro mě je záhada, kde jsem takovou formu nabral, když předtím jsem během dlouhé soutěžní pauzy jen běhal po lesích. Teď jsem ale dvojnásob rád za tuhle cenu,“ říká a při tom se opírá o zbrusu nový Hyundai i30 N, který mu následující měsíc bude říkat „Pane“.

„Uvidíme, jaké auto to je, a jak moc jezdí rychle. Já jako řidič jsem takový přízemní, nejezdím rychle a dodržuju předpisy, protože z rychlé jízdy mám trochu strach,“ zdůrazní.


Trochu strach má nyní i o to, kolik ještě vydrží on sám. Od současného šéfa kolínské lavičky Miroslava Sodomy má totiž důvěru více než absolutní, což dokládají téměř bez výjimky se opakující 40minutové nálože. „Už za působení v Ostravě jsem hrával dlouhé minuty a střídal jen občas na krátké úseky. Tehdy jsem si myslel, že víc už to být nemůže, ale letos mě pan trenér vyvedl z omylu. Hraju opravdu dlouho a místy jsem zralý na kolaps. A nemyslím si, že to je dlouhodobě udržitelné. Musíme to už trochu změnit,“ spíše si přeje, než že by si tím byl jistý.

Po takových porcích je zřejmé, že při trénincích musí být hodně opatrný, aby „závity nepřetáhl“ úplně. „Při svém vytížení a současné zápasové frekvenci středa - sobota moc netrénuju. Po zápase mám přípravu hodně individuální, a ani před zápasy moc netrénuju. V plném zatížení jedu jeden trénink týdně.“

Jeho vyčerpávající pracovní nasazení však nese ovoce, když v jednu chvíli byl s Medvědy už na třetí příčce tabulky, což se po minulých sezonách rovnalo menší senzaci. „Dívalo se na to moc hezky. Teď jsme sice neměli úplně nejlepší los, ale celkově zatím hodnotím sezonu velmi kladně, protože hrajeme dobře. Určitě bychom chtěli do play-off, se kterým už musíme počítat, a já osobně bych chtěl i medaili,“ vyjme z mošny svůj velký cíl.

V aktuální kariérní fazoně by možná mohl pokukovat i po reprezentační pozvánce na únorové okno evropské kvalifikace. „Na reprezentaci myslím vždycky, je to ta nejvyšší pocta, které se člověku může dostat. Tohle ale není otázka úplně na mě,“ končí promluvu tradiční diplomatickou formulkou chlapík, který je při 192 číslech a více než čtyřletém působení ve třicetitisícovém Kolíně už o něco známější tváří, než jakou byl v desetkrát větší Ostravě. A sám si všiml i jiných rozdílů.

„Kolín je opravdu o poznání menší a lidi jsou tu trochu jiní. Na druhou stranu Praha je blízko, a když mám volný den nebo odpoledne, jezdím tam, protože tam mám přítelkyni,“ říká, aby hned srovnal i kolínské a ostravské dopravní zvyklosti.

„Musím říct, že tady se jezdí o dost jinak. Lidé v Kolíně jsou zvyklí, že jim každý zastaví na přechodu a sami tam rovnou skáčou, což se teda v Ostravě neděje,“ směje se. „Musel jsem si na to zvykat a trochu mě nejdřív rozčilovalo, když všichni zastavovali v době, kdy lidi byli ještě deset metrů od přechodu,“ zůstává dál dobře naložen.

Po poslední promluvě je asi logické, že nejvíc horko mu za volantem bylo v ulicích rodného města. „Jednou mě přehlédl asi osmdesátiletý pán a svým autem do mě najel. To mi nebylo do smíchu, ale dopadlo to dobře - odnesly to jen nárazníky,“ oddechne si i při vzpomínce.

Číž toho ovšem v kariéře mnohem víc zažil v jiném dopravním prostředku. A sice v autobusech všeho druhu. „V poslední době na palubě s Kolínem hrajeme karty, na začátku kariéry jsem se tam hodně učil do školy a jindy jsem se zase snažil číst knihy,“ vypočítává různorodé aktivity z cest po celé republice, z nichž jedna stála skutečně za to. „Bylo to v zimě, ještě za působení v Ostravě, kdy jsme se po zápase v Děčíně vraceli domů, a protože byly všude velké závěje sněhu, jeli jsme asi dvanáct hodin. A to už jsme říkali, že v dálce vidíme moře,“ rozchechtá se.