Ten, co 10 let nechyběl v jediném zápase
Svou desátou sezonu v pardubické Bekse bude mít v paměťové bance zapsanou jako tu výsledkově vůbec nejhorší. Nebude tak patřit mezi ty, jež by si coby týmově orientovaný hráč chtěl příliš připomínat.
Přesto to bude také sezona, která pro něj zanechá zejména díky událostem z cílové rovinky naprosto unikátní odkaz. A tento věčný mladík tak o něco snáz překousne konečné desáté místo i fakt, že už v mužstvech soupeřů postrádá vrstevníky, s nimiž býval zvyklý před zápasy podiskutovat. Ne každý má totiž tak tuhý kořínek, aby vydržel celou dekádu nechybět v jediném utkání a dokonce v 38 letech se stát ligovým MVP měsíce. Tak jako jistý Kamil Švrdlík.
Kamile, jak se vám bude vzpomínat na tuto sezonu plnou těžkostí s nakonec až desátým místem, přesto také sezonu s velkým individuálním vzepětím v závěru, první třicítkou kariéry v 38 letech, oceněním MVP března, čerstvě i se 400. ligovým zápasem bez přerušení a také s nedávným prodloužením smlouvy o další dva roky?
Všechno se to nějak v závěru sešlo. Na sezonu jako takovou asi moc vzpomínat nebudu, ještě bych si touhle dobou zahrál (hořký úsměv), protože se mi nechtělo končit tak brzy. Sezonu jsme ale rozjeli hodně špatně a až pak jsme se to snažili zachraňovat. V předkole s Olomouckem jsme ani ty dva prohrané zápasy neodehráli špatně, ale prostě to byl tým, který byl rozjetý, a nám to nevyšlo. Na druhé straně si rád vzpomenu na to, co se mi teď podařilo, i když to snižuje ten týmový výsledek. Ani loni to nebylo nic moc, ale aspoň jsme hráli skupinu A1 a play-off. Jistě ty individuální věci potěší, ale když člověk vzpomíná na nějaké sezony, je to kvůli kolektivnímu úspěchu, a ten se nepodařil.
Byla vaše desátá pardubická sezona tou vůbec nejtěžší a po stránce výkonnosti týmu nejhorší?
Jo, tak bych to nazval. Ta minulá byla taky složitá, ale letos to nikdo ani nečekal. To trápení v říjnu a listopadu, to fakt nebylo jednoduché období a v jeden moment jsme hráli s Jindřichovým Hradcem o to nebýt poslední, což bylo těžké. Střídali se hráči, protočila se jich spousta a pak bylo strašně těžké držet tým pohromadě. V tom to bylo jednoznačně nejtěžší.
Dalo by se za klíčový problém označit brzké a pak i dlouhodobé zranění tažného rozehrávače Petra Šafarčíka, které přišlo po jeho kariérní sezoně, přičemž se jej pak ani na několik pokusů novými hráči nepodařilo plně nahradit?
Nemůžu tu říct jeden konkrétní moment, ale jedna z důležitých věcí to byla, když vypadl tak stěžejní hráč. Pak se to jen nabalovalo. Ještě se chvíli snažil nějak hrát a potom i bez něj jsme měli zápasy, které se daly zvládnout, ale jak jsme se dostali do hlubší krize, byl tohle jeden z důležitých faktorů. Přidala se ale i spousta dalších věcí, co nehrály v náš prospěch.
Proč se sezonu ani později nepovedlo líp nastartovat? Byly na vině zejména nekončící potíže s kádrem a zdravím?
Můžu říct, že jsme měli problémy s rozehrou. Tam jsme hledali vhodného hráče celou dobu, trápili jsme se s tvorbou hry už na začátku sezony a až teď ke konci nám pomohl Maliek White, když se super rozehrál. Kdyby přišel o pár týdnů dřív, tak jsme tu skupinu A1 udělali a třeba jsme teď ještě mohli hrát. Opravdu jsme trpěli na absenci tvůrce hry, které chyběla myšlenka, do Vánoc jsme měli ve využití pick-and-rollu jedno z nejnižších čísel v lize, což zmiňoval i trenér, takže tohle nám jednoznačně chybělo. Dlouho se hledal rozehrávač, který by tomu dal myšlenku. Není to jen o tomhle, ale když se tým trápí, tak to pomůže. A zlepšovalo se to až postupně. A další věc, co nás trápila, byla zranění. Vždycky když to vypadalo, že už jsme kompletní, přišli další dva hráči, že nemůžout hrát. A to pokračovalo i v nadstavbě.
Po propadu do skupiny A2 bylo jistě jasným cílem deváté místo, ale když na poslední chvíli nevyšlo ani to, bylo to pak ještě větší zklamání před startem předkola, kde jste museli jít na těžšího soupeře, tedy Olomoucko?
To jednoznačně. Nějakou dobu deváté místo vypadalo daleko, pak jsme porazili Ostravu a doma si to s ní mohli uhrát sami. Dvě vteřiny před koncem čtvrté čtvrtiny tam za našeho vedení o bod byl odpískán náš faul, který nebyl, ale to už nezměníme (NH pak jednou šestkou dostala zápas do prodloužení, v němž vyhrála). Mohli jsme vést o víc. Nesložili jsme zbraně, ale to zklamání se na nás projevilo v prvním zápase předkola v Olomouci. Doma jsme se vzápětí zvedli a rozhodující zápas šel do koncovky. Tam si to domácí asi za celou sezonu zasloužili. Bylo to na konci o jedné střele a oni to zvládli.
Ze statistik se zdálo, že Olomoucko spoléhalo na hru pod koš, vycházela mu tato taktika?
Tak oni hodně spoléhali na to, že ucpali šestku a my na to v podstatě nenašli jiný recept než trojky. A asi jsme se netrefovali dost, aby to stačilo na vítězství. Doma ještě jo, ale venku jsme spoustu otevřených střel nedali.
I přes všechny týmové potíže jste vy osobně sezonu končil jedním z kariérních vzepětí. Chtěl jste jako kapitán tým ještě ve finiši víc vyburcovat?
Já se snažil celou sezonu, nemůžu říct, že by to teď bylo víc. Taky jsme některé zápasy měli hodně okleštěnou sestavu, tak jsem možná cítil, že je to potřeba. Spíš to ale vycházelo ze hry a z okolností, že se mi tak dařilo. Energii jsem do toho ale dával stejnou jako v době, kdy jsem taková čísla neměl. Prostě to k tomu směřovalo, protože bylo potřeba do toho víc šlápnout.
Možná by teď někdo nabídl, že šlo o skupinu A2, přesto - nepřekvapil jste těmi výkony v osmatřiceti i sám sebe?
V březnu, kdy jste byl oceněn jako MVP (s průměry 17,4 bodu, 8,6 doskoku, z toho 3,8 v útoku, 1,0 bloku, 1,6 asistence, 4,8 získaného faulu a užitečností 23,6), jste vysázel i svou první třicítku kariéry. Budete na tento výkon vždy vzpomínat jen v dobrém, nebo ho temnota sezony bude poněkud kalit?
Když mi to někdo připomene, rád si na to vzpomenu, ale opravdu líp se vzpomíná na týmové úspěchy a tu sdílenou radost. Ty individuální výkony jsou většinou dobré na to, že vás někdo pochválí, udělám rozhovor, zajdu do podcastu, ale to je tak všechno.
A samotné ocenění MVP měsíce vás zaskočilo?
Asi jo. Sám bych volil spíš někoho ze skupiny A1. Nijak jsem o tom ale nepřemýšlel. Když jsem se to dozvěděl, tak mě to překvapilo. Vím, že i loni, když to získal někdo ze skupiny A2, jsem si říkal, že by to mělo být spíš z té horní skupiny.
A v prvním zápase předkola přišel i váš čtyřstý zápas v NBL bez jediného vynechání. Není nakonec nejvíc právě tohle, být železným mužem ligy?
Samozřejmě. Už je to deset let, co jsem nechyběl, což je taky unikát (usmívá se), když vezmu, že v tom byl covid a další věci. Je to takový osobní úspěch.
Vyniká tohle číslo o to víc, když jste těch deset let strávil v pardubickém týmu, který za sebou má řádnou historii zranění všeho druhu, ale vás se to pořád vůbec netýká?
Jo, to je pravda. Kolem mě to padá, takže nejde říct, že by to byla absolutní pardubická kletba a můžou mě vydávat za výjimku (směje se). Zvlášť poslední dvě sezony byl pořád někdo zraněný a hrálo se v málo lidech, takže tohle stojí za zmínku.
A zvládnete bez vynechání i nadcházející dvě sezony, na které jste v Pardubicích nedávno podepsal?
Já chci hrát vždycky, ale tohle se těžko plánuje. Určitě jsem to neplánoval ani v tom roce 2015, kdy tahle šňůra začala. Na to bych si nikdy nepomyslel, že deset let nebudu chybět v zápase. Jsem za to rád, ale taky bych to obětoval za nějaký týmový úspěch. Kvůli tomu jsem to prodlužoval, abych se nějakého dočkal. Pořád věřím, že na to máme a že se nějakého dočkám.
Sportovci v pokročilejší fázi kariéry mnohdy říkají, že až si budou připadat trapně, nebo tomu nebudou mít co dát, skončí. Jak ale ten moment poznat, stanovil jste si pro to třeba vy sám nějaká kritéria?
Jedna věc je, jestli na to člověk pořád stačí, ale snad jsem tím březnem dokázal, že trapné to stále ještě není. A pak je to o pocitu, jestli to člověka pořád baví, trénovat, připravovat se na to a vyrovnávat se těm dvacetiletým klukům. Pokud by mě tohle přestalo bavit a chodil jsem na tréninky s nechutí, nebo se mi nechtělo jezdit na zápasy a chtěl jsem trávit víkendy jinak než cestami do tech nejvzdálenějších měst, tak pak by byl čas si říct, že už stačí. A taky je tam ta věc, že do ligy pořád přicházejí noví hráči a generace a začínám postrádat vrstevníky. Jsou týmy, kde si říkám, že tady byl vždycky někdo, s kým jsem si před zápasem pokecal, ale ti hráči už tam nejsou...
