Malý Jordan z LA, člen globální repre: Musím makat dvakrát víc!

S necelým metrem osmdesáti nemá ve světě dlouhánů na růžích ustláno. Ovšem vyznat se v něm umí víc než dobře. Pod koši se jako potomek nigérijských přistěhovalců prosadil už v ohromném Los Angeles. Později si ho tam vyhlédla i reprezentace. A prosadit se dokázal i v evropském basketbale.

Teď se malý velký Válečník Jordan Ogundiran prosadil až na trůn Kooperativa NBL, kde se stal MVP měsíce listopadu. Děčín při zranění lídra Anthonyho Waltona vedl k bilanci 2-2 průměry 24,3 bodu, 6,8 asistence, 5,3 doskoku, 2,0 zisku a 10,0 získaného faulu za 28 minut, když trojky měl 22/7, dvojky 39/21 a trestné hody 46/34. To všechno mu dalo famózní průměr užitečnosti 31,5, který nejvíc nasytil při vítězství v Ostravě, kde užitečností 47 stanovil rekord této ligové sezony.

Při zásadním navýšení svých čísel oproti minulé sezoně je nejen kandidátem na cenu pro Hráče s největším zlepšením, ale i na tu nejdůležitější, když je už třetím střelcem NBL a také sdíleně čtvrtým nejužitečnějším mužem.

Jordane, zdá se, že jste si dal v létě za cíl posunout se v ligovém provozu mnohem výš, možná až na pozici kandidáta na MVP...
To rozhodně ano. Byl by to fantastický úspěch. Hlavně ale chci vyhrávat a pomoct nám k postupu co nejdál v play-off. Cokoli se podaří k tomu, bude pěkný bonus.

A pokud byste se až k ceně propracoval, nenechal byste v tom samotného spoluhráče Anthonyho Waltona, který se MVP ligy už stal.
Jo, to by bylo super. Hrajeme spolu sezonu a půl a já se od něj hodně naučil. Bylo by bezva jít v jeho stopách, ale je před námi ještě dlouhá cesta.

Nicméně listopadová cena pro MVP měsíce je dobrý první krok, ne?
To určitě je. Byl to pro mě dobrý měsíc a mám na čem stavět. Chtěl bych tahle čísla vršit i dál a pomoct tak Děčínu k dalším výhrám a snad by pak za to mohla přijít i odměna.  

Spoluhráči prozradili, že v létě jste na sobě dost makal, šlo tedy vaše významné zlepšení očekávat?
Jo, dal jsem do toho hodně, i během sezony. V létě jsem se věnoval různým technickým věcem, posilování. Bral jsem to velmi vážně, protože jsem chtěl týmu hodně dát. Odešlo nám několik důležitých hráčů a já věděl, že moje role se zvětší a chtěl jsem na to být co nejvíc připraven.

V listopadu se vaše role zvýšila ještě víc poté, co došlo v první půli zápasu v Ostravě ke zranění Anthonyho Waltona, který vám od té doby chybí. Obul jste si tam i rozehrávačské boty?
Já se jako rozehrávač cítil vždycky, ale dělám, co po mně chce trenér. V této sezoně a už i v minulé se po mně chtělo spíš víc skórování. Teď máme rozehrávače AJ (Waltona) a „Tedyho” (Slowiaka) plus mě, když je nás ale ve hře víc pohromadě, tak na mě víc spadá role skórera. Jinak ovšem rozehru zvládnu taky, vím, jak zapojit ostatní a připravit jim střelecké pozice. A je pravda, že po zranění AJ jsem se do rozehry musel obout víc. Celkově považuju svou hru za hodně všestrannou, můžu dělat od všeho něco včetně obrany.

Váš průměr v listopadu činil přes pět doskoků, je to s vaší výškou mnohem těžší se ke všem těm odraženým míčům protlouct?
Na guarda je to celkem slušné číslo. Dělám prostě vše, co je třeba. Pokud to má být deset doskoků, nebo deset asistencí, nebo dát spoustu bodů, tak to budu dělat. Jako malý hráč musím makat dvakrát víc, ale budu se vždycky snažit mít na hru vliv a vynahrazovat svou menší výšku. Zase ale můžu využívat své výhody, jako chytrosti a rychlosti, abych se dostal do dobrých pozic a překonal své obránce a získal od nich fauly, což se mi celkem daří.  

Rychlost jste zdělil po rodičích?
Táta hrával fotbal (evropský), ne nějak vážně, ale atlet byl slušný.

V minulé sezoně jste se stal součástí velkého dokumentárního projektu, kdy vás celou dobu sledoval s kamerou Ladis Zeman, což je v našich podmínkách naprostý unikát. Jak jste si to užil?
To bylo úžasné! Bavilo mě to, hlavně když člověk vidí celou tu cestu sezonou, čím vším si tým prošel. Já do toho v minulé sezoně skočil trochu později, ale byl jsem pořád součástí druhé půlky dokumentu. Všechny ty vzestupy a pády, kolik emocí tam bylo, bylo tak vidět, jak to reálně vypadá, v šatně, ta intenzita zápasů, nasazení fanoušků a budu si vždycky vážit toho, že jsem mohl být součástí takového projektu. Ten film byl skvělý.

Souhlasíte se spoluhráči, že po nějakém čase jste si ani nevšimli, že s vámi v šatně je někdo navíc s kamerou?
Ladis je super, chodil na zápasy, byl velmi milý a jediný rozdíl teď je, že už s námi není v šatně a nejezdí s námi na zápasy ven. A je pravda, že po chvíli jste si na něj už tak zvykli, že jste ho s tou kamerou ani neregistrovali. Tak trochu se vždycky schovával v rohu, pomalu jste si ho ani nevšimli, a proto získal tak skvělý materiál.

Po zhlédnutí obou dokumentů z minulé sezony, kdy hlavní mluvené výstupy měl z pochopitelných důvodů kouč Grepl, nemohl by za to představení a nasazení, které do všeho dává, získat i nějakou nominaci na „hereckou cenu” za televizní a dokumentární tvorbu, byť vlastně nic nehrál?
(smích) Já bych samozřejmě neřekl, že tam bylo nějaké přehrávání, ale jistě, on je hodně emotivní člověk. Podle mě je to i důvod, proč ho máme všichni rádi. Víme, jak moc chce vyhrávat, a já v něm vidím hodně ze sebe. Takže ano, nějakou cenu by mohl získat.

Je někdy těžší sdílet s ním prostor jedné šatny, když se do vás po slabém výkonu pustí?
To těžké je, ale prostě je to basket a všichni víme, že mu na nás maximálně záleží, on chce vyhrávat, my taky a tyhle věci si nejde brát osobně, ani když vás nějak ostřeji nazve. Vychází to z dobrých úmyslů a je těžké se pak na něj zlobit. Jen někdy je trochu hlasitější. Nikdo z nás s ním ale neměl osobní problém. Poznal jsem ho už víc a je to super chlap. Možná zvenku je to někdy úsměvné se na to koukat, ale takhle to prostě vypadá, takhle k nám mluví a my to chápeme.   

Pojďme se nyní probrat i vašimi zajímavými kořeny. Jste původem Nigérijec, ale narozený v Los Angeles, vyrůstající, studující a hrající basketbal v USA, vlastnící dvojí občanství a nyní reprezentující Nigérii. Jak se to všechno seběhlo?
Moji oba rodiče se narodili v Nigérii a později se přestěhovali do Států, kde chtěli mít o něco lepší život a možnosti, jak pro sebe, tak pro své děti, tedy i pro mě. Oba tam žijí dodnes. Já už se narodil v LA, ale jsem pořád Nigérijec a jezdím do země svého původu aspoň jednou za rok nebo dva. A taky jsem se dostal k možnosti Nigérii reprezentovat.

Jak si vás našli lidé z reprezentace?
Když jsem hrál ve druháku na univerzitě, kdy jsem měl dobrou sezonu, dostal se do nejlepší pětky konference, a postoupili jsme do hlavního play-off NCAA, narazili na mě a zeptali se, jestli bych se chtěl zúčastnit jednoho turnaje v Číně. Sranda byla, že jsme tam tehdy hráli i s Českem, za které nastoupili někteří moji spoluhráči z Děčína. Svět je fakt malý. (usmívá se)

V reprezentaci je takových hráčů jako vy víc, tedy těch, co vyrostli v USA?
Asi 70 procent hráčů, se kterými jsem v reprezentaci byl, se narodilo ve Státech. Jen zbylých 30 procent se narodilo v Nigérii a přestěhovalo se později, ať do USA, nebo do Kanady. Jsme takový globální nároďák, protože se vyskytujeme po celém světě.

Jaká je vaše aktuální situace v národním týmu, kdy byste se mohl opět dostat do akce?
U nás je hodně talentu a velká konkurence, řada kluků hraje ve výborných soutěžích. Záleží tak, koho zrovna chtějí. Někdy se rozhodnou dát šanci různým hráčům, jindy zase chtějí ty prověřené. Momentálně si nejsem jistý, ale pokud se mi z reprezentace ozvou, tak určitě přijedu.

Během listopadového kvalifikačního okna jste se prý vydal do Londýna za dalšími příbuznými. Koho máte v Anglii?
To jsou zase bratranci, tety a strejdové. Já jsem nestihl zaletět do Států a rodinu neuvidím ani o Vánocích, tak jsem mohl aspoň do Londýna na tuhle návštěvu.

Naučil jste se jako kluk i oficiální jazyk své země původu?
V Nigérii se mluví spoustou jazyků, já mluvím jorubštinou. To je můj kmen. Nemluvím úplně plynně, ale zvládám to.

Máte i sourozence a už vás v Děčíně navštívili?
Mám dvě sestry a minulou sezonu tu mladší sestra s maminkou byly, aby viděly pár zápasů a poznaly i trochu zemi.