Jako před penaltou. Kroutil uslyšel: Na čáru jdeš ty!

Ne lídr týmu Anthony Walton, ne kapitán Tomáš Pomikálek, dokonce ani pátý střelec ligy Matěj Svoboda. „Penaltovou” situaci dvacet sekund před koncem dramatu na pražské Folimance dostal od nejzkušenějšího tria nadelegovanou někdo úplně jiný. Někdo, kdo už i díky téhle důvěře poznal, že patří do stejného patra jako klíčoví Válečníci.

Když vám dají na starosti stěžejní trestný hod za technickou chybu soupeře, který vás může v koncovce pomoci odloučit na čtyři body, víte, že už pro tým něco znamenáte. Ví to i nyní už nejvytíženější Válečník Filip Kroutil, byť právě jeho podobné statistiky vůbec, ale vůbec nezajímají.

Filipe, je i na tom, že jste tuto veledůležitou šestku dostal svěřenou právě vy, poznat, že v Děčíně nastala nová doba? Nebo už jste standardním exekutorem v těchto nervních momentech déle?
Novou dobou bych to nenazýval. Prostě to na mě nějak vyšlo. My se po každé technické chybě soupeře domlouváme, kdo se podle aktuálního rozpoložení v utkání zrovna cítí, že to dá. Tentokrát to padlo na mě a zvládl jsem to úspěšně, takže za mě radost. Víme, že jsme dobří střelci - já, Mates (Svoboda), AJ (Walton) nebo „Pomi” (Pomikálek) -, kteří jsme schopní takové šestky dát.

To vypadá podobně jako domlouvání před penaltou ve fotbale...
Je to tak, i když ne vždycky. Někdy se někdo rozhodne sám a jde, protože si zrovna věří. Tady jsme se ale sešli a kluci určili mě. Já cítil, že tu šestku můžu dát a řekl jsem, že ji dám.

Zatím jste v sezoně minul jen pět trestných hodů z 32, i na Folimance jste je měl 5/5, a to exkluzivně ve čtvrté čtvrtině. Jste tedy brán za toho neomylného, který by měl ty klíčové šestky házet?
Nejsem si jistý, že se to tak dá říct. Zase těch šestek nestřílím tolik jako Mates nebo AJ. Mít mnohem vyšší nástřel, měl bych i víc minutých pokusů. Je ale pravda, že šestky mi šly vždycky a poslední roky držím svá procenta na stejné úrovni (většinou nad 83 procenty - pozn.).

Ještě větší zajímavost - s průměrem 31,8 minuty jste nyní už sdíleně nejvytíženějším Válečníkem. Jak jste k tomu přišel?
Tohle ani nevím, tak podrobně to nesleduju. Je pravda, že na křídlech teď nemáme takovou rotaci, jakou by tým vicemistra správně asi měl mít, a ty minuty tak hodně padají na mě a Matese.

Vy si ovšem průměr kolem třiceti minut kroutíte už čtvrtou sezonu v řadě, kdy ta první následovala po nedohraném ročníku 2019/20 s vaším průměrem 16 minut. Jako by ta první covidová vlna u vás vše zlomila...
Já nad tím po pravdě nikdy nepřemýšlel. Ty minuty na mě prostě vycházejí a já jsem jedině rád. Každý hráč chce hrát co nejvíc a z toho pohledu můžu být spokojený.

Vy nejspíš můžete objasnit, zda váš novější americký guard Myles Carter (průměr 22 minut), s oficiální výškou 185 čísel, přišel spíš na rozehru, nebo na pozici 2. V každém případě ale vy zřejmě máte aktuálně větší platnost, když hráváte víc.
Tahle situace je daná několika faktory. Myles se v lize pořád nějak rozkoukává, hledá svou roli v týmu a nás dva bych tak nerad srovnával. Kdo ví, jak to bude dál, až se víc rozkouká. Sice už tu nějaký měsíc je, ale pořád jde o nového hráče v Evropě. Pokud jde o zařazení, tak těžko říct. Náš druhý rozehrávač je spíš „Teddy” Slowiak, takže Myles je víc dvojka, ale vzhledem k tomu, že „Teddy” není ještě tak zkušený, aby ten tým táhl, nebo si třeba teď na Folimance bral míč a zahajoval akce, tak Myles občas vyváží balon, když má ten „ballhandling” (ovládání míče) o něco lepší. Je níž postavený a je tak i rychlejší. A hlavně nad tím vůbec nepřemýšlí. Je tak „jedničko-dvojka”. Když je na hřišti AJ, je dvojkou, když „Teddy”, tak se střídají.

Právě kolega Carter byl znát v posledních 90 sekundách na Folimance, když za stavu 73-69 pro domácí zajistil pět bodů včetně nájezdu s faulem, který vás v součtu s vaší šestkou posunul až 73-77.
Určitě tam byla i nějaká dávka štěstí. Pomohla nám i ta technická chyba domácího trenéra, což byl taky takový zlomový bod. A samozřejmě i nájezd Mylese, který skončil košem s faulem. Udělali jsme tam šňůru 8-0 a pak už to šlo nějak samospádem. USK je velice nepříjemný tým, který se nikdy nevzdává, celý zápas hraje agresivně a nikdy se s ním nehraje jednoduše. O to víc jsem překvapený, že se nám taková šňůra v koncovce povedla.

Pro vás šlo o už čtvrtou výhru v řadě, když předtím jste asi dva měsíce nedokázali slepit ani dvě vítězství. Aktuálně se s dalšími třemi celky dělíte o třetí místo - bude nyní vaším cílem i po nadstavbě?
Určitě ano. Vím ale, že od třetího po osmé místo je to velmi vyrovnané, takže je hezké být teď třetí, ale pak vám nevyjdou dvě utkání a jste hned osmí. Nedával bych tomu tedy velkou váhu. Pořád musíme hrát a vyhrávat dál, abysme to třetí místo udrželi.

Budou momentálně odskočené celky Opavy a Nymburka pro zbytek pelotonu už příliš daleko na předstižení?
Zápasů je ještě celkem dost, nějaká možnost tak je, že by i tyto týmy propadly níž. Ten náskok mají sice větší, ale možnost zaútočit na ně pořád je.

Dřív žádný ambicióznější celek nechtěl po nadstavbě skončit hůř než třetí, aby v případném semifinále nešel na Nymburk. Je to ale stále ještě téma, nebo se nyní už nikomu nebude chtít ani na Opavu? Anebo je to už úplně jedno?
Za těch deset let v Děčíně se mi ještě nikdy nepodařilo vyhrát v Opavě (ve skutečnosti se to Válečníkům povedlo v řadě případů, naposledy v sezoně 2018/19 - pozn.), proto za mě bych nechtěl hrát s Opavou, protože začínat u ní doma je těžké. V Nymburce jsme jednou vyhráli aspoň v přípravě, kdy byl soupeř skoro kompletní. Pokud bych to ale vzal z pohledu jakéhokoli hráče v lize, tak už to je víceméně jedno. Oba tyto týmy jsou na tom kvalitativně velice dobře a podobně, takže už by záleželo spíš na pocitu každého hráče.